The Writer 5

Neustále jsem musela myslet na svůj rozpor s tou blonďatou nafoukanou krávou. Bylo až k neuvěření, jak si uměla dovolovat, ale když přišlo na věc, skrčila se jako králíček a zaběhla do roury. V duchu jsem se nad tím musela pousmát. Celkem mě ale překvapilo, že se jí nějací experti, jako například Petr, nezastali a jednu mi nevlepili. V tuhle chvíli to ale byl bod pro mě, protože jsem si nemusela dělat starosti, jak zamaskovat nechtěný modrák pod okem. Na přemýšlení ale nezbyl čas, protože zazvonilo a do třídy vstoupila kantorka, která nás má z biologie. Standardní ,,stoupněte si prosím" bylo otravné jako vždy, a asi proto to ani polovina z nás neudělala. Kantorka to ale přešla bez povšimnutí a otevřela náš ctihodný třídní doklad. Do očí jí v tu chvíli uhodila nehezká kaňka na straně dvacet a se zájmem se podívala mým směrem. Chtěla jsem pronést něco na svoji obranu, ale moji řeč přerušil příchod našich tří grácií do třídy. Kydly si na místa, div se samou bolestí nerozbrečely, a pozorně sledovali tabuli. Pospíšilová, jak se naše bioložka jmenovala, mi pohledem naznačila, že si o třídní knize promluvíme potom a začala se hrabat v našem seznamu.
,,Myslím, že by nebylo od věci, kdybychom si dneska někoho vyzkoušeli." Začala mluvit, ale já byla duchem pořád někde mimo. V hlavě se mi stále objevoval obrázek mého idola na té autobusové zastávce. Cítila jsem, jak se mi třepou kolena a začínám pronikat do říše snů. Z toho mě však vyrušila Shina, která mi bolestivě dloubla do žeber.
,,Probuď se! Jsi zkoušená." Zašeptala a podala mi moji žákovskou. Napřed jsem normálně vstala, ale když jsem si uvědomila, co mě vlastně čeká, zarazila jsem se a vrhla po své kamarádce prosebný pohled. Ona však jen omluvně pokrčila rameny a pohledem ,,Ty to zvládneš, jsem s tebou!" mě vyprovodila k tabuli. Pomalým krokem jsem přišla před katedru a postavila se vedle rozpadajícího se modelu kostry lidského těla. Hluboce jsem se nadechla a vrhla pohled na profesorku.
,,No tak můžeš začít." Pobídla mě a čekala, co ze mě vypadne.
,,Tohle je hlava. Dělí se na část obličejovou a část mozkovou?" Řekla jsem spíš formou otázky a nejistě se podívala na učitelku. Ta ale vypadala, že si mě nevšímá a nechala mě tak v doufání, že to bylo správně. ,,Tak dál tady máme krk - krk každého savce je složen ze sedmi obratlů. No potom... potom tady je hrudník. Je tvořen hrudní kostí a žebry. Máme dvanáct párů žeber z čehož je sedm pravých, tři nepravé a dvě volné. No a teď něco ke končetinám..." Chvíli jsem se zasekla, protože jsem si nemohla vzpomenout, jak se nadává tomu pletenci. Potom mi ale svitlo a jí se dala do povídání. ,,Takže tady je klíční kost a pletenec lopatkový. Tuhle máme lopatku, kost pažní, kloub loketní.. a tohle... tohle je ... pahýl?" Udělala jsem nechápavý pohled na něco, co mělo představovat předloktí, ale bylo to již urvané. Celá třída až na naše tři krásky propukla v nakažlivý záchvat smíchu a ani profesorka se neubránila mírnému úsměvu. ,,Jo, je to kost loketní a kost vřetení, kost zápěstní a 4x3 + 2." Vydechla jsem a s nadějí, že moje zkoušení skončilo, se podívala na Pospíšilovou. Chvíli si mě měřila pohledem, ale potom otevřela žákovskou a napsala do ní jedničku.
,,A příště... tohle není pahýl!" Zamračila se a ukázala na zmrzačeného pajduláka. Mírně jsem se začervenala zahanbením a omluvně se usmála. Potom jsem si vzala svoji žákovskou knížku a šla si sednout. Můj pohled však upoutaly tři hlavy dívající se do třídy zvenčí. Byli jsme ve třetím patře, takže jsem myslela, že mám halucinace, ale po rozpoznání jednotlivých obličejů jsem zůstala stát jako opařená. Poznala jsem totiž své animované hrdiny a ztuhla jako mrtvola. Učitelka pozvedla obočí a se zájmem se na mě podívala. Já však pořád jen stála a čučela do toho okna, kde se však už hlavy neobjevily.
,,Niki, sedej, nebo se naštve." Zašeptala Shina a stáhla mě zpět do lavice. Nevěnovala jsem jí ale pozornost a znovu se podívala do toho okna. Nic. Nikde nebyla ani známka po přítomnosti těch tří. Myslela jsem, že mi vážně začalo hrabat a že potřebuji do psychiatrické léčebny.
,,Co se ti zase stalo? Viděla jsi ho?" Rýpla si Shina a na tváři se jí vykouzlil úsměv.
,,Ty aby jsi z toho neměla prču." Urazila jsem se po pár minutách hledění do blba.

,,A kde jí jako chceš hledat?" Založila ruce v bok Sakura a podívala se na Naruta opírajícího se o strom.
,,No přece ve škole ne? Podle toho, co říkala babča, je to jediné místo, kde jí teď můžeme zastihnout." Odpověděl v poklidu hyperaktiv a podíval se na bledého mladíka sedícího na stromě.
,,Asi bychom měli jít, za chvíli se to tu bude hemžit lidmi a to pro nás bude nepříjemné." Řekl Sai a vrhl pohled na svoje dva kolegy. Ti jen přikývli, a jak nejméně nápadně to bylo možné, zmizeli.
,,Takže tady by to mělo být." Zkonstatovala Sakura po prohlédnutí si velké budovy s postranním nápisem ,,Gymnázium Třída Kapitána Jaroše".
,,Hm... ale co teď? Dovnitř nás sotva v tomhle pustí. Vypadáme jako samurajové ze středověku." Zamyslel se Sai, když v tom uviděl velký památní strom vedle oken učeben. ,,Co takhle vylézt tam pomocí tohohle?" Houkl na Sakuru a Naruta a přišel k starobylé lípě. Přejel prsty po její kůře a zadíval se nahoru.
,,Není to špatný nápad, alespoň něco zjistíme." Souhlasil Naruto a aktivně začal skákat po větvích čím dál víš. Problém však nastal ve chvíli, kdy šla kolem babička s malým psíkem.
,,Děti děti, copak se to s vámi děje? Takhle skákat po stromech." Zakroutila hlavou a podívala se na Naruta. Ten, jakmile vycítil její pohled, zmizel za kmenem a čekal, co se bude dít dál.
,,Ale babičko, koho jste tím myslela? Vždyť tady nikdo po stromě neskáče." Snažila se vyžehlit situaci Sakura a v duchu si představovala, jak Narutovi nakope zadek.
,,Děvenko, já vím, co jsem viděla, ten kluk tam nahoře se tam nedostal jen tak. To mi věř." Zatvářila se postarší žena uraženě, protože si někdo dovolil pochybovat o jejich očích. Sakura raději nic neříkala a jen si přála, aby se babička sbalila a šla pryč. Naštěstí se tomu tak po chvíli stalo a ona, Sai i Naruto v korunách stromu si hlasitě oddechli.
,,Tak to bylo o fous." Vydechl Sai a pohlédl na Sakuru. Ta, napěněná jako kafe, rychle vyskákala za Narutem a brutálně ho chytla pod krkem.
,,Ještě jednou vyvedeš takovouhle blbost a řeknu to Kakashimu-sensei. Rozumíš?" Vyhrožovala stále drtící Narutův krk. Ten jen němě přikývl a ona ho tedy po chvíli pustila. Rychle popadl dech a dělal, jako kdyby rok nevdechl žádný kyslík.
,,Nechte si to na doma vy dva. Teď tu máme práci." Klidnil se Sai a vyskočil na nejvyšší římsu. Oba jeho týmoví kolegové po něm vrhli vražedné pohledy a vyskočili za ním. Naskytl se jim pohled na třídu a u tabule právě stál jejich cíl a něco tam mrmlal.
,,Co to říká?" Chtěl vědět Naruto a snažil se vystrčit víc hlavu, ale vyl zaražen Sakuřinou pěstí.
,,Nech toho, právě je zkoušená ze stavby lidského těla - kostry. Asi si budeme muset počkat, až půjde domů a teprve potom jí pořádně sledovat, tady nic nevykoumáme." Přemýšlela a podívala se směrem, kde stála Nikita. Jenže její pohled se střetl s tím jejím a tak Sakura instinktivně schovala hlavu pod římsu. Sai i Naruto na normální dívku ještě chvíli hleděli, než si uvědomili, co se vlastně děje. Zopakovali Sakuřinu reakci a seskočili zpět na strom.
,,Prokletej den." Zasyčela růžovovláska a pokynula klukům k odchodu.

,,Tak ahoj." Zamávala mi Shina a zmizela ve své tramvaji. Já jí její zamávání oplatila a obrátila se k pochodu na druhou stranu a tudíž na nástupiště pětky. Nasedla jsem do tramvaje a opřela se o tyč. Byla jsem mimořádně unavená a taky hodně zamyšlená. Poslední dobou se mi děly stále podivnější věci a já nemohla přijít na to proč. Viděla jsem Yamata, Naruta, Sakuru i Saie a přes to přes všechno mi to nikdo nechce věřit. Je to až moc náhod na to, aby to byla halucinace. Nechápala jsem, proč ale já. Klidně je mohla vidět jak Shina, tak i Dizi, ale ani jedna z nich je neviděla, jen já. Začala jsem být paranoidní a myslet si, že to má něco s psaním povídek.
,,Třeba vážně existují a teď mě sledují. No není to báječný?" Řekla jsem sobě sama ironicky a odlepila se od tyče. Právě totiž zahlásili Mendlovo náměstí a já s ne moc velkou chutí vystoupila. Právě totiž začalo sněžit a já nebyla moc dobře oblečená. Neměla jsem ani čepici, ani rukavice, a tak jsem začala cítit mrznutí uší i konečků prstů. Vlasy mi vlály přes obličej sem a tam a mě se tak málem stalo, že mě přejela tramvaj.
,,Blbý vlasy! Nechám se ostříhat." Utrousila jsem jednu nevinnou poznámku a rozběhla se na přijíždějící třicet sedmičku.
Domů jsem došla ani ne čtvrt hodiny potom. Byla jsem promrzlá jako ratlík, ale naštěstí se doma topilo. Sundala jsem si bundu, mikinu, převlékla se z kalhot do tepláků a hupsla k televizi. Dnes toho na mě bylo vážně moc a já netoužila po ničem jiném než zalehnout a pustit si kriminálku Maimi.
,,Můj oblíbený Horacio Caine zase v akci." Zasmála jsem se a zesílila pořad. Naneštěstí se ale ozvalo bouchnutí ode dveří. Vystrašilo mě to, protože to byly zase balkónové dveře a já je ráno zavírala. A ani maminka ani tatínek nebyli doma. Vystrašeně jsem vstala a pomalu se vydala do svého pokoje. Začínal mě už celkem děsit a já byla přesvědčená, že jestli to nepřestane, nastěhuji se k Zorce. Otevřela jsem dveře a zahlédla jsem vlající záclonu. Proud studeného vzduchu mnou otřásl a mě přejel po zádech mráz. Otřepala jsem se a porozhlédla se po svém království. Vše bylo, jak mělo, ovšem jen jedna strašidelná věc mi nedovolila odtrhnout oči od podlahy. Byla to kapka krve.

,,Sakra Katari, ty jsi tak blbá až to bolí!" Nadával malé, zavalité dívce vysoký brunet a tváře mu jen hořely zlostí. Ona však nevypadala, že by jí jeho křik vadil, právě naopak. Ležérně se rozvalila na gauči a začala se cpát sušenkami.
,,Říkal jsi něco?" Promluvila provokativně a usmála se na něj. Měl chuť jí zabít, ale to by se jeho pánovi nelíbilo a tak raději nechal katanu ve svém pouzdře.
,,Kdyby jsi nebyla taková bečka, tak jsi se nemusel říznout o ten drát." Prořízl chvilkové ticho hlas dalšího muže. Tentokrát to byl žlutovlasý mladík s nebesky modrýma očima.
,,Ale ty mi dej taky pokoj." Odbyla ho a vysypala do sebe celý obsah balíčku.
,,Ty si ale neuvědomuješ, že jestli to takhle půjde dál, naše mise ztroskotá a náš pán nás potrestá!" Držel nervy na uzdě brunet a rozčíleně se svalil do křesla.
,,Ale nepovídej, ty si myslíš, že by nás ten úchylák nějak potrestal? Vždyť se jen stará o toho svého získaného chlapečka. Ten je teď v sedmém nebi, když ho má u sebe." Uchechtla se zrzka a rozdělala další sáček pokrmu.
,,Přestaň už žertovat, tohle je vážné." Vložil se do rozhovoru blonďák.
,,Nebuzeruj, Hiro." Setřela ho drzá kunoichi a zapnula televizi. Byl to luxus, protože ne každý se mohl dostat do normálního světa lidí a dívat se na obrázkovou bednu. Hirovi ale vadilo, že ho někdo nevnímá, a tak vzal ovladač a přístroj v poklidu vypnul. Katari na něj vrhla vražedný pohled a chtěla vzít ovladač zpět, ale nebylo jí to umožněno. Hiro ho vyhodil ven oknem při čemž se mu ještě podařilo vysklít okno.
,,Jsi blbec." Začala mu nadávat a odpochodovala do svého pokoje.
,,Ženský jsou tak blbý!" Zaúpěl brunet.
,,Klid Riteku, jako by jsi naší baculku neznal." Ušklíbl se Hiro a lehl si na místo, kde před chvílí odpočívala Katari. ,,Měli bychom rychle vymyslet, jak tu holku přesvědčit, aby nám věřila. Dnešní převlek babičky jasně prokázal, že je jí tým Kakashi blízko na stopě a jestli to takhle půjde dál, nebude věřit nám, ale jim." Přemýšlel nahlas.
,,Vím o čem mluvíš, ale jak to chceš provést? Není možné, abychom se přeměnili do jejich podoby, když jsou v naší blízkosti." Zavrhoval Hirovu poznámku Riteku. V tom se ale zvířil prach a před nimi stanula postava v šedém plášti.
,,Tak poslové, nastal váš čas. Je nejvyšší chvíle, aby se naše kořist dozvěděla, kdo je našim pánem. Kdo je to Lord Orochimaru."