Aby jednou... 02

Další díl je na scéně. Doufám, že nic nebude prozrazeno... No, a i kdyby... co nadělám, že?
Přála bych si, aby se líbilo :D

Aby jednou... 02

Zamračil se. Konečně pojednou za dlouhou dobu jeho tvář nabyla nějakého výrazu, stále však jeho pohled zůstával obvykle neproniknutelný. Najednou si nebyl jistý, jestli tu bránu vzpomínek chtěl otevřít. To, co bylo tak důkladně skryto, uzamčeno uvnitř něj pomalu vycházelo na povrch myšlenek. V očích se mu znovu cosi podivného zalesklo. Nic víc se však nestalo. Ne navenek. Znovu ho objal ten povědomý pocit úzkosti, který ho kdysi ovládal. Ano, kdysi... Ten pocit, jenž ho připravil v dětství o jakékoli iluze bezpečí. Ten, kterého se nikdy nezbavil… I když okolo sebe měl vždy rodinu, i když byl po celou tu dávnou dobu mezi svými.

Podíval se po šeré místnosti. Dřevěná podlaha dávala šerému světlu ještě cosi sépiového, hnědého. Až teď si uvědomil, kolik může být hodin. Přistoupil k oknu, chvíli prsty přejížděl po studeném skle, ale nakonec se rozhodl a okno otevřel. Do místnosti ihned začal pronikat čerstvý vzduch a on ho zhluboka nasál. Rozhlédl se po pokoji s jistým údivem, jako by si až teď všiml nepořádku. Jen s troškou sebezapření začal sbírat ze země kousky oblečení, učebnice a ještě nějakou výbavu do akademie.
Nikdy nebyl úplně jako ostatní chlapci, nejen co se nadání týče, ale také některými rysy chování. Jedno se mu však odepřít nemohlo. Toužil se stát ninjou a s podobným zapálením, přestože skrývanějším za věčně zadumaným obličejem trénoval své schopnosti. I když byl na akademii jen pár měsíců a ke všemu nejmladší, žádné počáteční potíže nepřišly, neměl problém si zvyknout na formu ani nečekanou zátěž učení. Šestiletý kluk...
Smutně se podíval na kapsu s kunai a potom ji zastrčil do zásuvky, vyhrazenou speciálně jen pro ninja pomůcky. Zatím relativně zela prázdnotou, krom pár shurikenů a oněch kunaiů tam nebylo nic. Prázdno se ovšem mělo během roků na akademii zaplnit. Chvíli ještě tupě civěl do zásuvky, než ji s tím zasvištěním zasunul.
Jenže teď byla akademie zavřená. Ohňová země vstupovala znovu do války, i učitelé museli nastoupit do pohotovostního stavu. Všichni byly vlastně v pohotovosti, jen malé děti jako on a ženy přebývaly ve svých domovech, neustále připraveni k náhlé evakuaci.
Znovu přejel očima po místnosti. Rozlehlým domem jeho rodiny se neslo ticho. Takové to ostré, silné, které se dá téměř nahmatat. Dlelo tam, mezi těmi pravidelnými a ostrými tvary skříní, poslušností zašedlými stěnami. Společně s vůní dřeva se vznášelo ve vzduchu a jen v prachu usedalo na tvrdé linie parket podlahy, aby ho pak za nedlouho znenadání rozdrtily čísi dunivé kroky, rozléhajíce se částí velkého sídla.
Ospalýma očima pohlédl na malý budík u postele. Tenoučká ručička se s jakousi nervozitou neustále pohybovala, až se celá chvěla. Zatajil dech, aby pořádně uslyšel její dosud nepříliš zřetelné tikání…
Její pravidelné kroky ho ještě více omamovaly, přesto na ně hleděl s uhrančivým zaujetím.
Měl rád takovéhle věci… Technické, zajímavé…
Zakroutil nad tím hlavou. Z ničeho nic byl však donucen vzhlédnout.
Zaslechl jakýsi slabý výkřik odkudsi z dálky. Jakoby jím projel blesk. Ucítil nepříjemné cuknutí na jazyku, společně s odpornou hořkou chutí. Bez váhání přistoupil k pootevřenému oknu a vyhlédl ven. Najednou se však znovu rozléhalo ticho. Po výkřiku ani památky. Cítil, jak mu s pocením chladnou ruce. Křečovitě je vztáhl k oknu a co nejtišeji ho zavřel.

Ve vzduchu cosi zasvištělo. Rychle uskočil a vyděšeně se rozhlížel kolem sebe. Okno se v jediné sekundě hlasitě roztříštilo na tisíce střepů, které se společně s něčím dalším rozlétly všude po pokoji. Jen pár centimetrů od jeho hlavy se zabodl kunai. Ucítil, jak jeho tělo pomalu trne v křeči strachu.

Do místnosti kdosi vtrhl. Další a další člověk proskočil oknem a on si jenom v jakémsi reflexu kryl oči, aby ho nějaký další střep nezasáhl. Chtěl vykřiknout, zavolat o pomoc, ale z jeho úst se nevydral ani hlásek. Rychle sebou trhl, když se ho dotkly cizí ruce. Hrubě, nesmlouvavě ho přitlačily na zem, v plicích najednou nenacházel dechu k výkřiku. Znovu ten stísněný pocit.
Odkudsi z dálky to zadunělo, jak kdosi zabouchl dřevěnou okenici, v místnosti se rychle setmělo, jen slabé paprsky proklouzly skrze drobné škvírky.
V hlavě mu dunělo, jejich šeptající hlasy však rozeznal…Byly dětské…
„Onesuke, hlavně buď zticha!“ šeptl jeden z nich, chlapecký.
Pokusil se vzhlédnou, ale znovu byl přitlačen k zemi. Očima tápal do tmy, aby je snad spatřil, a snažil se nechvět. Zase cítil tu neskutečnou úzkost. Do očí mu vhrkly slzy.
„A naše mise…?“ špitl z nejtemnějšího rohu slabý, rozechvělý dívčí hlas. Venku najednou nastalo hrobové ticho, jen jakési náznaky, šustění z dálky… Možná zápas…
„Počkáme tady. Dokud se to venku neuklidní.“ Vyslovil další, třetí chlapecký hlas, toho, jenž ho svíral pevně pod krkem a loktem mu zajížděl mezi lopatky, nemohl pořádně chytit dech. Další ruku mu skroutil za záda, neměl šanci se z toho sevření vymanit, odpor byl marný.
Byli tři. Konečně jeho oči začaly rozpouštět tmu na menší částečky, uvědomoval si stíny. Marně se snažil potlačit vzlyky…
„A co naše rozkazy, Onesuke?! Co ty? Měli bychom se vrátit, měli bychom poslechnout senseie, bojovat-“ zvyšoval hlas agresivně první, stojící dál.
„Chápeš, že nemůžeme nic udělat! Ninjové z Listové nás najdou a zabijí! Nemáme šanci!“ řekl druhý chlapec razantně.
„Já… se bojím…“ špitla dívka odkudsi z dálky místnosti.
„Jste oba dva srabi! Srabi a zrádci! Copak to nechápete?! Pokud nesplníme úkol, zemřeme tak či tak-“ Chrlil ze sebe nenávist první.
Kluk koutkem oka viděl, jak se k němu blíží, jeho hlas se blížil. Začal mu věnovat pozornost, toho se nejvíc bál.
Jako by mu jazykem projelo to zvláštní trnutí, hořká pachuť se mu zase rozvinula po patře. Hrubá ruka odstrčila škubnutím jeho předchozího věznitele, ten jen strnule polykal vypravenou větu: „Co s ním chceš dělat?“
Další silné prsty se mu ve vteřině obmotaly kolem krku, pevně stiskly a začaly ho nebezpečně zvedat. Pokusil se nepřítele kopnout, ale nestihnul nabrat ani rovnováhu. Zůstal klečet. Dlaň cizince ho jenom ještě víc sevřela, nehty zaryla do kůže.

„Musíme ho zabít.“ Vydal ze sebe bez jakéhokoliv soucitu.

Zemřel jsem...? Ano, já zemřel... Zemřel a zrodil se.