Suna Kurai: kapitola 2:Nečekaný zvrat

Slunce už pomalu vycházelo a stoupalo na modré nebe. Mnoho obyvatel Suny ještě spalo ve svých teplých postelích. Jen Rizo seděla na okenním parapetu a zírala ven na prázdné uličky.
Její malá sestra sebou zavrtěla ze spaní a trochu zachrápala. Otočila se na bok, ale spokojeně spala dál. Jejich domov byl tak prázdný. Chyběla tady rázná mužská ruka otce, která by uváděla celou rodinu tím správným směrem. Něžný hlas matky, se kterým by každý večer usínaly. Nic takového tady ale nebylo. Realita byla jiná, tvrdší. Ona byla kunoichi, kterou se nikdy netoužila stát. Jen obyčejný, lékařský ninja. S žádnou zvláštní schopností, kterou někteří shinobi oplývali. Ona měla jiné cíle. Jiné než ostatní píseční ninjové.
Nenáviděla tu velkou budovu, která se tyčila nad vesnicí. Tu budovu, která šla tak jasně vidět. Tu budovu, ve které žil on, syn čtvrtého kazekageho. Nenáviděla ho i jeho potomky.
Někdo kdo v sobě má krev toho odporného člověka přece nemůže být dobrý. Je to jako být nakažený nevyléčitelnou nemocí. Jako znamení, které nejde smýt.
On podle ní pro vesnici nevěstil nic dobrého. Jednou se to všichni dozví. Jednou to dojde všem obyvatelům a každý pozná, že měla pravdu.
Hleděla hypnotizovaně ven a teprve teď zjistila, že se nevědomky mračí.
Co jí to vlastně vůbec napadlo vpadnout do jeho pracovny? Co si myslela, že tím vlastně dokáže? Jak mohla dopustit, aby byla tak blízko něj?
Vstala a tiše přešla místnost. Zatáhla za sebou posunovací dveře, aby její sestra mohla v klidu spát.
Vyšla ven z jejich domu a zamířila napříč ulicí, ve které se už pohybovalo pár lidí.
Čím více se přibližovala k chudé čtvrti, tím více se jí zdálo, že lidnatost je zde hustší a hustší.
Mladí i postarší muži pobíhali okolo a pořvávali na sebe různé rozkazy. Jako by se tady něco opravdu dělo. Něco vážně podivného.
Byla už skoro před rohem, který vedl do ulice a do očí jí okamžitě uhodil pohled na dva velké vozy nacpané nejrůznějšími věcmi. Uviděla mladé lidi, jejichž jména znala. Uviděla i děti, všechny, kteří si teď brali balíky z vozů. Tvářili se tak spokojeně jako nikdy předtím. Bylo to snad štěstí?. Zrychlila svůj krok a zahnula do ulice. Byl tam nečekaný a nezvyklý rozruch. Všichni se smáli a se zájmem si prohlíželi věci, které byly obsaženy v onom balíku. Nové oblečení, lékárnička s léky, deky a k tomu všemu jim neznámí muži nosili hromady zásob jídla a vody. Jakoby se nad nimi někdo konečně slitoval. Rizo se velice podivila. Pozvedla překvapeně obočí a strnule stála na místě neschopna pohybu.
Co se to stalo? Jen tak z čista jasna se začali zajímat o tyhle zubožené lidi?..Kazekage?
„Rizo!“ uslyšela zavolat své jméno a otočila hlavu za právě příchozím.
„Baasama,“ hlesla tiše. „Co se to tady děje?“
„Kazekage-sama nám poslal zásoby i oblečení. Nechává pro nás opravit ty ošuntělé domy, aby ve s nich dalo bydlet a my se mohli nastěhovat. Už nebudeme muset přežívat na ulici a za to vděčíme i tobě. Bez tebe by si nás Gaara-sama nevšiml,“ zajásala vesele stará žena, opírající se o svou dřevěnou hůl. Položila svou vrásčitou ruku na její rameno a usmála se.
„Kazekage-sama,“ zopakovala sotva slyšitelně Rizo a nepřestávala vyjeveně hledět na dění kolem ní. Bylo to pro ní naprosto nepředstavitelné a nepochopitelné. Ještě včera večer tady všichni seděli smíření se svým osudem a teď? Teď jim byla vnuknuta nová naděje.
„Měla by jsi mu jít poděkovat,“ vytrhla jí stařenka z přemýšlení tak, že sebou při slově poděkovat trochu škubla.
„Cože to?“ vyvalila na ní Rizo oči.
„Poděkovat. Za nás za všechny i za to, že tě vyslechl. Od nás se jen těžko někdo může ukázat v budově kazekageho, ale ty, ty jsi ninja. Ty to můžeš udělat.“
„To po mě nechtějte baasama. Chci se vyvarovat jakéhokoliv styku s kazekagem,“ zamítla to, ale ne dost rozhodným hlasem.
„Musíš tam jít Rizo! Už kvůli nám. Musíš mu říct co to pro nás znamená a jak moc nám pomohl!“ nenechala se stařena odbýt.
Rizo si povzdechla načež zakroutila hlavou. „Řekla jsem že ne. Odpusťte, ale tohle nejde.“
S těmito slovy se otočila a zamířila ven z ulice. Postavila se jen nedaleko od ní, aby viděla na probíhající děj. Zamyslela se. Skutečně by mohla být pravda, že v noci zahlédla ty zelené oči? Myslela si, že to byl jen přelud. Že už tolik posedlá svou nenávistí, že ho vidí na každém kroku. Musel to být on, bezpochyby.
Stála tam, opřená o béžovou zeď jakéhosi prázdného domu a zírala na písečná zrnka létající ve větru. Slunce jí uhodilo do tváře když vzhlédla vzhůru.
Tady teď nebyla platná. Možná už nebude patřit do života těch lidí. Už nebudou potřebovat její pomoc. Zasáhlo jí to víc než si dokázala přiznat.
Vzhlédla jen ledabyle ke střechám okolních domů. Uviděla ho. Jeho postavu se založenýma rukama, sledující tu ulici, sledující dokonce i ji. Vlasy mu jemně zavlály ve větru. Musela se podívat jinam. Nesnášela ten jeho spalující pohled těch divných očí. Když se odvážila znovu pohlédnout na ono místo, už tam nikdo nestál.
Protřela si oči a trochu pohodila hlavou. Konečně se rozhodla opustit tohle místo. Lidé tady měli teď na práci mnoho věci, do kterých by se ona neměla plést.

Celý den uběhl neobyčejně rychle. Rizo seděla na jednom z kopců, které se táhly podél hranice vesnice. Zrovna zapadlo slunce a dostávalo nádherné, rudé barvy. Jako každý večer se začalo velice rychle ochlazovat a vál štiplavý, studený vítr. Protřela si rukama paže, aby trochu zahnala chlad. Měla ráda to sledování západu slunce a vysedávání na takovýchto místech. Mohla přemýšlet o věcech, o kterých by obyčejně nepřemýšlela.
Netušila jak dlouho tady seděla. Hodinu, dvě nebo snad tři? Čas tady ubíhal jinak než obyčejně. Vlastně nebyl vůbec důležitý. Znamenal něco naprosto nepodstatného.
Pohroužená do svých myšlenek se odtrhla od toho pohledu, který jí naprosto hypnotizoval.
Vstala a otočila se k západu slunce zády. Vzhlédla vzhůru od země, do které se ještě chvíli dívala a pohled, který se jí naskytl jí naprosto šokoval. Stál tam On, kazekage. Se svýma založenýma rukama na prsou a spalujícíma očima. S tou jeho písečnou tykví na zádech. Díval se mlčky na ni. Navzájem si hleděli do očí. Ona si nemohla dovolit uhnout. Znamenalo by to její slabost, znamenalo by to, že má strach z jeho osobnosti. Tohle bylo jako nějaká hra. Kdo dřív uhne.
„Co tu chcete?“ vyštěkla na něj, aby tak zahnala trapné ticho, které se mezi nimi vytvořilo.
Nejraději by teď odešla, ale i to nemohla dopustit. Zbývalo jen zůstat a hrdě nést jeho přítomnost.
„Chodím tady často,“ opáčil a konečně jeho pohled spočinul na něčem jiném než na ni.
„Zajímavé. Ještě jsem vás tady nepotkala a to sem chodím taky často,“ zdůraznila jasně.
„Jsem tady převážně v noci, když všichni spí.“
Rizo chtěla ukončit tuto nesmyslnou konverzaci, ale ze všeho nejvíce se chtěla konečně dostat daleko od něj. Ano, možná se ho i bála. Všechny ty zvěsti o tom, že je ultimátní zbraní Suny. Dříve ho měli všichni za monstrum a teď? Teď se celá vesnice přímo třese z jeho náklonnosti. Každý je neskonale rád jakého to mají kazekageho.
V duchu si posměšně odfrkla. Byla si téměř jistá, že je jen otázkou času než on začne pochytávat vlastnosti svého otce. Opět nastalo ticho. Rizo se nevědomky otřepla zimou. Gaara zpozorněl a chvíli jí sledoval.
„Je ti zima? Možná bys…“
„Nepotřebuju vaše rady,“ zarazila rázně jeho slova a propalovala ho nenávistnými pohledy.
Neprotestoval. Neměl ani potřebu vnucovat jí své řeči. Sice ho zajímal pramen její nelibosti k němu, ale nebylo to nic, co by nemohlo počkat.
„Byl jste včera v chudinské ulici?“ zeptala se ho neskrývaně.
Gaara chvíli mlčel než se měl k odpovědi. Nemělo smysl lhát.
„Ano,“ odpověděl.
„Co vás vedlo k tomu konečně jim pomoct?“ utrousila chladně a znovu si protřela paže.
„Ty.“
„Musel vás někdo popostrčit, abyste si uvědomil, že pomoc potřebují i jiní?“
„Vidím, že nemá smysl se před tebou jakkoliv ospravedlňovat,“ pronesl svým hlubokým hlasem.
„Chtěli, abych vám jejich jménem poděkovala. Jsou opravdu šťastní,“ vydralo se jí z úst konečně, i když hlas, kterým to říkala zněl trochu ironicky.
V Gaarově obličeji se mihlo překvapení.
„To jsem rád,“ odpověděl na to suše.
„Odcházím,“ oznámila naprosto nekompromisně a otočila se. Chtěla se konečně schovat v pohodlí a teple svého domova.
„Ještě se uvidíme,“ otočila na ní Gaara hlavu.
Zastavila se a ohlédla se přes rameno.
„Doufám že ne,“ odsekla a vydala se ke svému domovu