Nepolapitelná mrcha - 4. kapitola

„Chápu to dobře, vy mi zadáváte misi chránit vesnici?“ pobaveně si prohlížela Hokage. „Je vidět, jak je Listovka slabá, nemá ani dostatečnou vojenskou sílu,“ povzdechla si teatrálně. Tsunade už začínala vřít.
„A kde budu bydlet?“
„Bude ti přidělen byt po dobu tvé mise, určitě se zabydlíš,“ odpověděla Tsunade.
„Pche,“ ohodnotila to Akaho. Tsunade to už nevydržela a pěstí bouchla do stolu. Jak by každý čekal, stůl spadl na zem v podobě třísek.
„Tak je to pravda, brutální Tsunade-hime,“ poznamenala pro sebe Akaho.
Dřív než stačila něco dodat, do místnosti vpadla Shizune a začala naříkat. „To už je třetí stůl tenhle týden, Tsunade-sama,“ zhrozila se.
„Pokud vím, správně udělaná mise je přesné plnění svých povinností,“ odkašlala si Pátá a pohlédla na Akaho, ale ta ji nevnímala. Pobaveně se dívala na zbytky stolu a škodolibě se usmívala.

Zase ten úsměv... úsměv vraha, co si prohlíží oběť. Tahle oběť však ještě nebyla určena. A přesně jak osud napsal, objevila se další mise. Další úkol, který neodmítla. Další cesta, kterou možná nepřejde celou, je to totiž možná cesta poslední. Ale ta hrozba je tu vždy, jakmile přijala nějaký úkol, vždy se nad ní objevil stín smrti.

„Vůbec se divím, proč se s tebou Hokage tak zahazuje,“ zívl Shikamaru a dívka ho zamračeně následovala. Měl jí ukázat slíbený byt.
„Já se zase tolik nedivím, pokud se zahazuje s tebou,“ oplatila mu to sladce.

A opět to začalo. Její pověstná drzost se dala do pohybu a pomalu, ale jistě začínala ničit všechny pokusy o přátelství ostatních.

„Ahoj, já jsem Sakura,“ usmála se na Akaho růžovláska. Ta se pochybovačně podívala na její barvu vlasů a pobaveně si skousla ret.
„Sakura, to je třešeň, ne?“ zeptala se, jako by to nevěděla. „Asi máš hodně ráda růžovou, že?“ ptala se dál a Sakura zmateně přikyvovala.
„Asi jako ty červenou,“ podotkla nevinně a ukázala na dívčiny šaty.
Akaho se na ní zvláštně podívala. „Radši se ztrať, holka, tady jenom překážíš,“ pohodila hlavou a odešla. Sakura se za ní nechápavě dívala.

Kde kdo by řekl, že už tak byla nepříjemná, ale jen jeden člověk by se podivil, že neřekla to, co ji určitě napadlo. Neřekla, protože nemohla. Nemohla, protože se pomalu začínala zaplétat.

„Odveď si toho psa, než po něm něco hodím!“ varovala dívka hnědovlasého kluka a mířila na psa kunaiem, když ji šel radostně očuchat.
„Akamaru,“ zahromoval Kiba a pes se okamžitě posadil vedle jeho nohy.
„Zkus si mu něco udělat a neručím za sebe,“ upozornil ji naštvaně. Akaho se provokativně usmála. „Tak si zkus,“ sykla. „Zkus si a vlastní matka tě nepozná. Tak ti spravím fasádu, že tě domů odnesou v krabičce od sirek a ještě se budou bát, abys jim neuletěl,“ ušklíbla se a otočila se k němu zády.

Byla by jasný vítěz, vždycky nerada prohrávala a bila se do posledního dechu. Navíc ta poznámka, že by uletěl... Málokdo by pochopil, možná jeden by věděl. Věděl, že jakmile se naštve, spálí všechno a všechny na prach.

„Takhle se cpeš pořád?“ Prohlížela si Choujiho, jak do sebe hází další jídlo a posměvačně se ušklíbla. „Akorát budeš ještě tlus...,“ nestihla doříct, když po ní někdo skočil. Netrefil. Dívka měla tak rychlý postřeh, že jen odskočila od stolu a Shikamaru zapadl pod stůl.
„Opovaž se to doříct,“ sykl na ni. Výhružně si založila ruce v bok. „Nikdo, rozumíš nikdo mi nebude diktovat, co smím a nesmím říkat!“
„Pokud ubližuješ lidem, pak by tě někdo měl upozornit. Navíc tohle je můj kamarád a já nedovolím, aby se do něho někdo navážel,“ odpověděl klidně a vyškrábal se z pod stolu.

Kamarád? Ta slova dlouho neslyšela, byla sama, žila sama a nikdo jí nechyběl. Když někoho ochraňovala, dělala to v zájmu úspěchu mise a na lidi kašlala. Ne, lidé ji nezajímali. Její život by se dal označit jako pouhé přežívání... plnění misí a prázdnota.