Ve jménu oddanosti 2

Zabydlování

Itachi otevřel dveře do svého pokoje. Malá, temná místnost, jedna postel, jedna skříň.
„No...moc toho k životu nepotřebuji,“ ozval se. Měl potřebu se omluvit za strohost a nevábnost svého obydlí, když viděl, jak se Hachi rozhlíží kolem.

Pustila jeho ruku a přešla doprostřed pokoje. Nakonec se zatočila a dosedla na postel. Dlaní přejela po přikrývce i po polštáři. Usmála se a bylo vidět, že jí tu líbí. Jen ona sama věděla, že by se jí líbilo všude, kde by byl on.
„Měli bychom ti sem přistěhovat nějakou postel,“ zauvažoval, zavřel dveře a začal přemýšlet, jak pokoj zkulturnit pro dva lidi.
Hachi rázně zavrtěla hlavou. Ukázala na sebe, pak na něj a následně na postel.
„Nemůžeš pořád spát se mnou,“ snažil se jí vysvětlit. Vysloužil si nechápavý výraz.
„Nesluší se to. Měla bys mít vlastní postel a navíc, tahle je pro nás dva moc malá,“ hledal rychle argumenty.
Než ale stačila něco namítnout, ozvalo se zaklepání a Hachi leknutím nadskočila.
„Kdo je?“ zavrčel na dveře.
„To jsem já, Konan,“ ozval se ženský hlas za dveřmi. „Itachi, poslal mě Pein. Mám se postarat o tvou nalezenkyni. Říkal něco o tom, že běhat jenom v plášti tu nemůže a já jsem jediná, která tomu tady rozumí.“
Otočil se na strnulou dívku. Konan měla pravdu. I když byl plášť dlouhý, odhaloval až příliš a potřebuje ženské oblečení.
„Pojď dál,“ nakonec vyslovil a dveře se opatrně otevřely.
To už ale stála Hachi za Itachim a znovu mu muchlala tričko sevřené v pěsti.
Vystrašeně sledovala modrovlasou kunoichi zpoza jeho ramene.
„To je v pořádku. Neublíží ti,“ mluvil k ní Itachi a snažil se o konejšivý tón. Tím se zasloužil alespoň o to, že se přestala o trochu méně klepat.
„Ahoj, já jsem Konan. Půjdeš teď se mnou?“ opatrně ji oslovila a Hachi se ještě víc schovala za Itachiho záda.
„Běž. Neboj se,“ přesunul jí před sebe a Konan k ní natáhla ruku.
Smutné modré oči se vpili do těch jeho a pak svou ruku podala Konan.
Jakmile se ale chtěla Konan rozejít, hnědovlasá dívka začala panikařit.Vytrhla jí ruku a vrátila se zpátky k Itachimu.
Zoufalý pohled.
„Myslím, že budeš muset jít s námi,“ pokrčila rameny Konan a Itachi nakonec kývnul.
Došli přes chodbu do dalšího pokoje a stanuli před velkou skříní. Tu Konan otevřela a začala se přehrabovat v oblečení. Nakonec našla to, co hledala a podala Hachi pár svršků.
„Tohle si oblékni. Myslím, že ti to bude slušet,“ usmála se na ní Konan.
Hachi se podívala po Itachim a když kývnul, sundala ze sebe plášť a natáhla ruce pro oblečení.
Konan zalapala po dechu a Itachimu se po tvářích rozlil překvapený ruměnec. Hachi se zasekla. Nešlo jí do hlavy, čím je tak rozrušila. Podívala se na sebe a na svém těle, opatřeném jen bílým obvazem na břiše, nenašla nic závadného.
„Itachi, možná bys...“ začala Konan, ale to už se oslovený rychle pakoval z místnosti. Hachi vystrašeně doširoka otevřela oči.
„Budu za dveřmi, neboj se,“ stačil ještě říct upírající pohled do země. Zavřel dveře a zůstal na chodbě. Opřel se o stěnu. Nemohl se zbavit jejího obrazu ani teď. Jak tam stála. Krásná, nevinná, nahá....
Zatřepal hlavou, aby tu představu zahnal. Proč ho tak přitahuje? Proč jí vůbec vzal s sebou? Tohle přece nedělá. Každého jiného byl hned zabil. Ale pomyšlení, že by ní měl vztáhnul ruku....
Po chvíli se prudce otevřely dveře a kolem krku mu skočila hnědovlasá dívka.
„Promiň, déle jsem jí tam neudržela,“ vyšla za ní Konan. Itachi jí od sebe odtrhnul a prohlédnul si Konaninu práci. Hachi byla oblečená do černého tílka, překrytého síťovaným tričkem. Krátká sukně, sahající přibližně do půli stehen, měla barvu krve a jen doplňovala černé polovysoké boty.
„Dobrá práce, Konan,“ řekl jenom když se mu podařilo odvrátit od hnědovlásky zrak a Konan souhlasně kývla.
„Teď bychom ale měli jít dolů,“ vyslovila. „Za chvíli bude večeře a večerní porada.“
Itachi tedy chytnul Hachi za ruku a jal se jí vést po schodech dolů do hlavní místnosti, která sloužila jako obývací pokoj i jako jídelna.
Jakmile dívka spatřila znovu partu zabijáků, šla čím dál pomaleji.
„Ale ne!“ smutně prohodil Hidan, když je spatřil. „Byl jsem raději, když měla na sobě jenom ten plášť.“
„Kroť se, Hidane!“ zle se na něj podíval Itachi a oslovený jen rozmáchl rukama a dál sledoval dveře do kuchyně, odkud za chvíli měl Deidara začít vynášet jídlo.
„Hele, Itachi, to ji máš na těch zádech přilepenou?“ uchechtl se Kisame a sledoval jak takové poznámky jeho partnera rozčilují.
„Jistě, že ne!“ zavrčel Itachi a násilně posadil vyděšenou Hachi ke stolu. Chudák dívka měla oči navrch hlavy a vypadala, že každou chvíli uteče. Chytla se Itachiho za rukáv.
„Uklidni se. Je to v pořádku,“ řekl jí, položil jí ruku zpátky na stůl a sednul si vedle ní. Ulevilo se jí, že je poblíž.
„Už je večeře hotová?“ objevil se Pein ve dveřích a Hachi vystřelila ze svého místa, couvající co nejdál od něj.
„Tak takhle by to nešlo,“ vzdychnul Kakuzu, vstal od stolu a zmizel v kuchyni.
Ostatní se za ním nechápavě dívali kromě Itachiho, který se snažil Hachi znovu usadit ke stolu.
Jakmile jí Itachi zase přimáčknul k židli, Kakuzu se vrátil s lahví v ruce.
„Tak panenko! Chápu, že se bojíš, ale nebudu tady riskovat, že se tu při jídle najednou objeví krvežíznivá potvora,“ řekl, když k ní došel.
Hachi jen seděla a zoufale těkala očima po velkém ninjovi a po svém příteli.
Kakuzu vzal skleničku a nalil do ní průzračnou tekutinu.
„Tohle vypij!“ postavil před ní nápoj a její reakce byla asi tak podobná, jako kdyby jí nabídnul jed. Zbledla ještě o odstín víc.
„Co je to?“ zamračil se Pein.
„Něco, co jí i nám pomůže,“ zabrblal nevrle Kakuzu a začal se rýpat vidličkou ve stole.
Itachi vzal skleničku do ruky a přičichnul k tekutině. Do nosu ho udeřila známá vůně.
„To ji chceš opít?“ zvednul pak obočí.
„Máš lepší nápad?“ ušklíbnul se prošitý bojovník a dál prodlužoval rytinu na dřevěné desce.
Černovlasý se podíval na Hachi. Třásla se jako osika a čím dál ostražitěji sledovala jejich vůdce.
Nakonec pokrčil rameny a natáhl k ní ruku se skleničkou.
„Napij se,“ dal jí nápoj do ruky. Hachi držela skleničku v prstech a teď si vysloužil nedůvěřivý i Itachi.
„Věříš mi, ne?“ pobídl ji a ona na jedno polknutí vyprázdnila sklenku.
Trochu zrudla a zhluboka se nadýchla.
Kakuzu přistrčil láhev k Itachimu.
„A teď ještě do druhý nohy!“ poručil a za chvíli už i druhý panák zmizel v jejích útrobách.
Hlasitě škytla.
„Tak!“ konstatoval rychlost vypití maskovaný. „Kde je, sakra, to jídlo?! Deidaro!!!“
„No jo! Už jdu!“ vylezl z kuchyně blonďatý ninja a postavil před každého talíř plný masa a brambor.
Hachi se usadil na tvářích ruměnec na delší čas a jakmile uviděla jídlo, vrhla se po něm. Nechala příbor příborem a popadla kus masa do ruky. S chutí žvýkala a zdaleka zapomněla na strach z okolí.
„Ta je horší než ty, Zetsu!“ zachechtal se Hidan a od zeleného ninji schytal nevraživý pohled.
Hachi dojedla svůj příděl a zůstala ještě hladově koukat kolem sebe.
„Máš tam ještě všechny brambory. Když je sníš, už mít hlad nebudeš,“ zkoušela odhadnout Konan, proč pořád vypadá tak hladová.
Hachi smutně zavrtěla hlavou.
„Asi ji nedonutíš je sníst, milá Konan,“ odvětil Sasori.
„Proč ne?“ zajímala se modrovláska.
„Zkus přinutit vlka, aby snědl zeleninu,“ podotkl písečný loutkař a i ostatním došlo, proč se své přílohy ani nedotkla.
„Aha,“ ozval se Itachi a trochu se zastyděl, že mu to došlo až teď.
„Hele, vezmi si moje maso. Mě stačí ty brambory,“ vstal Deidara a vstřícně podal svůj talíř přes stůl hnědovlasé dívce.
Ta, posilněná kořalkou, s radostí přijala a už s plnou pusou se na plavého usmála.
„Tak se mi líbíš,“ kývnul spokojeně Kakuzu na novou strávnici u stolu.
Když dojedli, Pein zahájil poradu.
Sesedli se dokola na pohovkách a Hachi vzali mezi sebe Itachi s Deidarou. Ovíněná kráska se už sice netřásla, ale pořád koukala kolem sebe s očima navrch hlavy.
Pein rozdělil mise do dvojic.
„A co budeme mít na práci my?“ zeptal se Kisame, když Pein skončil a je dva s Itachim nejmenoval.
„Vy budete mít za úkol zjistit, jak fungují Hachiiny schopnosti. Abych mohl pro ní najít využití v téhle organizaci, potřebuji vědět co umí a co neumí,“ vysvětlil Pein a Kisame s Itachim kývly.
„Itachi, proč nemluví?“ zeptal se Sasori.
„Nevím. Těžko říct. Když jsem ji našel, už byla němá.“
„Tak to bude další váš úkol,“ dodal Pein. „Pokuste se o ní zjistit co nejvíc. Nehodlám riskovat útok nějaké skryté vesnice, že jsme jim unesli nějakého mazlíčka.“
„No, dnes to asi už nepůjde,“ podotkl Deidara, když si všiml, že mu Hachi spokojeně podřimuje na rameni.
„Příště by to chtělo asi méně alkoholu a víc jídla,“ okomentovala spící dívku černá Zetsuova půlka.
„Fajn. Tím končím poradu,“ mávl rukou Pein a odešel v těsném závěsu s Konan.
Itachi vzal do náručí unavenou hnědovlásku a rozhodl se jí odnést do pokoje.
„Přeju hezkou noc, hrdličky,“ zamrkal pobaveně Hidan, ale Uchihovi nestál ani za reakci.
Donesl jí do pokoje a položil na postel. Chtěl se zvednout a přistěhovat další postel, ale její ruka ho zastavila.
Otevřela na chvíli oči a přitáhla si ho k sobě. Jakmile ležel, přitulila se k němu a opět okamžitě usnula.
Nechtěl s ní spát na jedné posteli. Tolik fyzických kontaktů bylo na něj moc a nemohl se s tím smířit. Navíc nedokázal odhadnout sám sebe a nevěděl, co by mohl být schopný udělat. Bál se, že jí může třeba v opilosti nějak ublížit a ten pocit mu nedělal dobře.
Hachi se zavrtěla a otřela se mu tváři u hruď. Zalapal po dechu.
„Tak pro jednou...“ zašeptal a přehodil přes ně deku.
V okamžiku byl v říši snů stejně jako jeho spolunocležnice.