Nastal čas míru-kap.4: Nalezení týmu 10

Itachi i Tao chvíli mlčky hleděli na vesnici rozprostírající se v údolí. Obklopena sytou zelení a různými odstíny hnědých polí působila velice příjemně. Bylo to přesně takové místo, kde by se každý pocestný chtěl zastavit. Mlčky společně sestoupili dolů a ukryli se do nedalekého lesa.
„Půjdeme na průzkum společně?,“ zeptala se ironicky Tao a ušklíbla se.
Itachi jí věnoval na oplátku jeden ze svých chladných pohledů a bez varování pronesl: „Henge,“
Jeho společnice následovala příkladu. Místo dvou nebezpečných členů Akatsuki zde stáli dva obyčejně vypadající rolníci.
Tao si Itachiho kriticky prohlédla a neubránila se úsměvu. Tomu úsměvu, který vždycky znamenal její vnitřní potěšení. Tomu úsměvu, který Itachi začal považovat za hlavní signál provokace.
Neudržovali mezi sebou skoro žádnou konverzaci. Itachi považoval slova za zbytečná a Tao naopak považovala za zbytečná slova, která by padla na jeho adresu.
Pomalým krokem se vydali k hlavní bráně vesnice. Vál příjemný vítr a smích lidí, ozývající se z vesnice by nejspíš v každém člověku vyvolal jakési pocity štěstí z lidské radosti. Smích dětí, které se hrály a pobíhaly mezi dospělými se nesl do všech stran. Dětský smích… jedna z věcí, kterou Tao nenáviděla ze všech nejvíc. Bylo to pro ni tolik otravné a nepochopitelné. Něco tak primitivního a zbytečného jako byl dětský, upřímný smích ještě nepoznala. Mnohem lepší pro ni bylo, když slýchávala nářek a pláč ze strachu. Tolik emocí kolik se při tom uvolňovalo. Naprosto fascinující. A teď, v tuto chvíli procházela ulicí, bok po boku Itachimu a musela poslouchat ten odporný zvuk deroucí se z dětských úst. Trochu se otřásla odporem, čímž na sebe strhla pozornost svého společníka.
„Co se děje?“ zajímal se chladně aniž by jí věnoval jediný pohled.
Tao k němu obrátila oči a trochu se zašklebila. Nesmírně se bavila tím, provokovat Itachiho. Byla to její nezávazná zábava, kterou si momentálně užívala ze všeho nejvíc.
„Nic o co by jsi se měl starat,“ odsekla s arogantním úšklebkem ve tváři.
Její partner partner se kupodivu nečekaně pousmál. Jeho reakce Tao překvapila a trochu tázavě na něj pohlédla.
„Jsi drzejší a drzejší,“ zašeptal. „Nezapomínej ovšem, že jsem to já kdo byl svědkem tvého včerejšího, nočního divadélka.“
Tao se nebezpečně zalesklo v očích. Trochu je přivřela a ústa se jí stáhly do sotva viditelné čárky. Zastavila se uprostřed zalidněné ulice, lemované barevnými stánky. Itachi chvíli pokračoval, než si všiml jejího gesta.
„Jdeme?“ otočil se na ní s hranou ledabylostí v hlase. Sledoval, jak Tao sama se sebou v duchu zápasí a přemáhá se, aby nevybouchla.
„Ty….,“ zavrčela nebezpečně a znovu se jí v oku zaleskl plamen vzteku. „Ty parchante. Neopovažuj se mi vyhrožovat,“ pronesla tak tiše, že jediný kdo její slova mohl slyšet byl právě Itachi.
„…….“
„Rozuměl jsi mi?“ přistoupila k němu a křečovitě sevřela lem šedého rukávu jeho převleku. „Nikdy se mi neopovažuj vyhrožovat,“ zavrčela a zpříma mu pohlédla do očí. „Nebo tě zabiju. Jdeme,“ zavelela okamžitě a bez dalšího varování pokračovala v cestě.
Uchiha nemusel nic říkat. Čekal přesně takovou reakci a následoval kroků své společnice.
Procházeli přelidněnou vesnicí, kde bylo poměrně těžké za krátkou chvíli kohokoliv určitého najít. Za poslední hodinu neřekli ani jeden jediného slova. Jediné, co teď měla Tao v myšlenkách bylo najít shinobi z Listové a pořádně si na nich vybít svůj vztek. Tak dlouho už si s nikým nepohrála. Chtěla by někoho silného, někoho, kdo dokáže alespoň nějaký čas vydržet a ona by se mohla vskutku pobavit.
Tok jejích myšlenek zpřetrhal až náhlý náraz. Překvapeně pohlédla na člověka, do kterého vrazila. Nemínila se omluvit, ale chtěla znát tvář toho, kdo její vztek vyšvihl zase o stupeň nahoru. Pohlédla na jemnou, světlou tvář, kterou zdobily modré oči, z nichž jedno bylo překryté hustou blond patkou. Dívce se mihlo ve tváři překvapení a dlouhé platinové vlasy jí lehce zavlály ve větru.
‚Mám vás‘ pomyslela si Tao, když okamžitě spatřila lesk ochranných čelenek jejích společníků, stojících sotva o pár kroků dále.
„Pro-promiňte,“ zabrblala dívka.
Tao sama sebe přesvědčovala o nasazení milého pohledu, který ovšem ještě nikdy v životě nezkoušela. Místo toho, se její tvář změnila do jakéhosi úšklebku, který ho měl znázorňovat.
„Pardon!“ zamumlala dívka trochu hlasitěji a okamžitě se otočila zpět ke svým partnerům.
Z téhle ženy, i když nevěděla proč, jí naběhl mráz po zádech. Na první pohled vypadala naprosto obyčejně, ale ty oči. Ty její zlověstné oči. Okamžitě se tiše svěřila se svými pocity svým přátelům, ale když se všichni za onou osobou ohlédli, jakoby se po ní slehla zem.
„Říkala jsi, že tady teď byla, Ino,“ obořil se na ní trochu černovlasý chlapec s ohonem na hlavě a do úst si strčil cigaretu.
„To jsem blázen. Jak se mohla tak rychle vypařit,“ zajímalo Ino.
„Nejspíš se prostě sebrala a odešla,“ usoudil třetí, trochu obtloustlý člen.

„Kde se flákáš?“ poznamenala s potěšením Tao, opřená o světlou stěnu jednoho obzvlášť ne příliš dobře vypadajícího hotelu.
Itachi na ni otočil neochotně hlavu.
„Obhlížel jsem okolí,“
„Zatímco ty jsi se flákal, já už je našla,“ sdělila mu ironicky a rukama založenýma na prsou přešla k němu.
„Opravdu?“ zajímalo ho.
„Vypadám snad, že bych snad žertovala?“ osopila se na něj, načež se její pohled opět změnil ve spokojený úšklebek.
„Jsou tři. Jedna kunoichi a dva ninjové. Jeden z nich vypadá jako smeták a druhej jako kýbl sádla.“
„Nepodceňuj je.“
„Ty je nepřeceňuj,“ opáčila a ztratila se v útrobách ohyzdné budovy.

Druhý den časně ráno vyrazili z vesnice sotva chvíli po skupině z Konohy. Udržovali si dostatečnou vzdálenost.
„Pořád je cítím,“ zašeptala Tao. Zrovna míjeli obrostlou paseku s pasoucími se zvířaty.
„…….,“
„Oh, promiň,“ mávla s chladným výrazem rukou. „Neřekla jsem ti to. Když se jednou setkám s chakrou člověka, dokážu jí pak cítit a snadno najít,“ vysvětlila mu rádoby ledabylým tónem.
„To jsi mi mohla říct dřív,“ opáčil Itachi.
„Mohla,“ Tao pokrčila rameny a hraně se usmála, „ale neřekla. Co s tím naděláš?“
„…….,“
„Ale notak, notak. Pořád se tak mračíš Itachi-chan,“ popíchla ho.
„Zmlkni. Zastavili.“
„Jako bych to nevěděla,“ odfrkla chladně. „Jdeme. Teď máme šanci.“
Sotva její slova dozněla Itachimu v uších, byla pryč. Ne pryč, doslova zmizela. Slehla se po ní zem. Nikdo přece nemohl být tak rychlý a neslyšný. To je nemožné.
Rozhlédl se trochu překvapeně kolem sebe. Jen stromy a křoví, nic víc. Bez dalšího váhání zamířil ke svým protivníkům. Nebyl první, který je skoro okamžitě našel.
Na nedalekém stromě, se za nejtlustší větví krčila Tao, pozorujíc svou kořist.
Výraz v její tváři se z typicky chladného a arogantního změnil na dychtivý a plný očekávání.
Jen matně si uvědomovala, že její společník už dorazil. Bolestivě jí stiskl rameno, aby na sebe konečně upozornil. Konečně se přiměla otočit svůj pohled na něj.
„Co to bylo?“ vyštěkl na ní Itachi tiše.
„Jsi pomalý. Nezvládáš udržet tempo.“
„………,“
„Nenávidím, když nic neříkáš. Chováš se tak sebestředně,“ vyčetla mu jeho partnerka a dodala: „Itachi-chan, vezmu si tu blondýnu a ty ten zbytek,“
„Zmůžeš se jen na jednu ubohou kunoichi?“
Tao si odfrkla. Chvíli si hleděli do očí než znovu promluvila.
„Neboj se, až budeš mít problémy, bez váhání ti přijdu na pomoc,“ pousmála se a bez dalších slov znovu zmizela doslova Itachimu před očima.
Zavrčel, ale nečekal na pobídnutí. Následoval jejího příkladu. Útok na tým z Konohy právě začal.