Společný návrat 02

Tak a je tu druhý díl, tentokrát ode mě. No nebude to tak dobré jako ten první. Ale snad se budete bavit

Naruto otočil hlavu k podobiznám. Když sem přišli, nevšimli si toho, ale teď z nápisu nemohli odtrhnout oči.
Ještě několik minut Naruto nevěřícně hleděl na nápis na stěně. Nemohl tomu uvěřit, vše mu připadalo jako hrozný sen, to nejhorší však bylo, že tohle byla realita. Stejně jako on i Sasuke na nápis hleděl s otevřenou pusou. Dlouho to však nevydržel a odklopil hlavu od nápisu. Jímal ho vztek, ten se však nedal srovnat se vztekem, který cítíl Naruta. Ten měl zaťaté ruce v pěst. Poslední články měl úplně bíle.
Sakura ho raději otočila zády k nápisu, ale i tak stisk nepovolil. Právě naopak. Jeho zuřivost nabrala nehorší možný stupeň. Růžovláska si toho povšimla a dala mu ruku ze soucitu na ramena. Chtěla mu pomoct, ale on její pomoct nechtěl. Jen se sklíčeně posadil na nejbližší kámen a obličej si schoval do dlaní. Bylo mu do breku, ale nechtěl ze sebe dělat slabocha. Tak hluboko se snížit nehodlal.
„Stalo se něco?‘‘ Optal se ho Uchiha přisedl si vedle něj na kámen. I jemu samotnému to způsobilo šok, ale on to nenesl tak špatně. Proč by? Byla ještě šance zachránit je. Malá, ale byla.
„Je to moje vina.‘‘ Obviňoval se Naruto. Ale co by tím změnil, kdyby tu zůstal. Nejspíš by ho dostali a pak by bylo všechno ztracen.
„Co to blábolíš, není to tvoje chyba.‘‘ Uklidňovali ho, ale nepomáhalo to, stále si stál za svým.
„Nechte toho, nemá to cenu.‘' Odbyl je blonďák a vydal se někam hluboko mezi trosky. Oba dva jeho kamarádi nepochopili co to do něj vjelo. Sakura se rozhodla jít za ním, ale Sasuke ji zastavil.
„Nech ho nemá to cenu, potřebuje si všechno vyjasnit,‘‘ řekl a ona toho nechala. Raději se sním vydala najít něco, v čem by mohli strávit noc. Kromě pozůstatku domu tu nic pohodlného nebylo. Nakonec však v dálce zahlédli malý domek, který útok přežil zčásti v celku. Jen kousek střechy mu chybělo a zdi byli omlácené, ale na jejich potřeby stačil.

Naruto mezitím došel k malému výklenku. Uznal, že tohle by mohlo být vhodné místo, kde by mohl dát svým emocím volnost. A tak ze vzteku udeřil do jedné omlácené zdi, ta se však po nárazu z jeho rukou roztrousila na milion kousků. Stále mu nedošlo, že si tímhle nijak nepomůže a udeřil do ni znovu.
„Ti šmejdi, já dostanu.‘‘ Brblal si a znovu udeřil do zdi. Ruce mu pomalu začali rudnout a krvácet, ale krev nevnímal.
„Všechny vás dostanu do jednoho.‘‘ Pokračoval, ale do zdi už neudeřil. Zaujali ho kroky pomalu mířící k němu. Zastavil se mírně pootočil hlavu. V povzdáli zahlédl stín. Podle obrysu nedokázal odhadnout kdo to je, ale nepřítel by už dávno zaútočil. Kdo to tedy byl?
„Možná bych ti mohla pomoct.‘‘ Odpověděl mu líbezný hlásek. Připadal mu povědomý, velice povědomý. Nemohl si však uvědomit, kde ho slyšel.
„Kdo jsi?‘‘ Zavolal do prázdna. Horší pro něj však bylo, že když se otočil stín zmizel. Zalekl, začal se mu vracet jeho dřívější strach. Strach z duchů. Nasucho polkl. Dodal si trochu sebevědomí a zakřičel do prázdna.
„Jestli okamžitě nevylezeš tak já si pro tebe dojdu.‘‘ Doufal, že zastrašování pomůže, ale místo odpovědi se jen ozval ženský smích.
„Proč? Já jsem přece pořád s tebou.‘‘ Ozvalo se za ním, prudce se otočil, ale zase nikdo nikde. V téhle chvíli neměl náladu na žádné hry, začal formovat pečetě. Kolem dokola se začal zvedat vítr. Naruto byl připraven zaútočil, ale z jeho soustředění ho vyrušila ruka spočívají na jeho rameni. Polekal se a uskočil. Jakmile však zjistil co to bylo za člověka s velkým žuchnutím dopadl na zadek.
„O.. přece se mě nebudeš bát.‘‘ Usmálo se to stvoření. Stvoření je možná urážka. Ale jak jinak nazvat ženu, která se nesmírně podobala Kyuubimu. Moc hezká Kyuubi.
Naruto s vyvalenýma očima sledoval jak se nad něj ta osůbka naklání a podává mu ruku a na pomoc. Nejdřív zaváhal, ale jak se zahleděl do jejího výstřihu, strach jej ihned opustil. S tím, co má, by se Tsunade mohla jít leda tak vycpat.
Nejistě jí podal ruku a nechal ji, aby jej vytáhla na nohy. Byla o něco vyšší, než byl on sám, což ji učinilo také mnohem hrozivější, samozřejmě jen pro Naruta. Ten byl celkem zvyklý na toho hrozivého Kyuubiho za bránou, ale tohle.
„Hmmm.. ty jsi Kyuubi, že?‘‘ Hádal Naruto a ukázal na ni prstem. Na tváři mu pohrával úsměv.
„A cos myslel, že jsem Santa Claus nebo co?‘‘ Zasmála se tak hrozivě, že se Narutovi zježily všechny chlupy. Jako odpověď mu to stačilo.
„A proč jsi tu?‘‘ Další nesmyslná otázka. Kyuubi se nad mladíkovou hloupostí musela znovu zasmát. Tohle zas začalo vadit jemu, protože smích pro něj nepředstavoval jasnou odpověď.
„Já..já jsem mohla být pěkně v teple, to ty jsi mě sem zavolal, ale když už jsem tu, můžeme začít.‘‘ Odpověděla, ale i tak stále Naruto nechápal záměr její návštěvy. Stále na ni jen nevěřícně hleděl.
„No s tréninkem nebo si mě sem zavolal zbytečně?!‘‘ Urazila se liška a dala ruce v bok. Když ji tu nechce, tak proč tu zůstávat. Neměla k tomu žádný důvod. Vydala se na odchod, ale Naruto ji chytil za lem jejích šatů, a tak ho strhla na zem.
„ÁÁÁ…tak přece jen máš zájem o malý trénink.‘‘ Pousmála se a naklonila se nad něj. Mladík si klekl na kolena a začal prosit.
„Opravdu?‘‘ Pokoušela ho. Naruto kýval hlavou jak osel a po kolenou se k ní blížil. Kyuubi se usmála.
„Tak co bys chtěl umět?‘‘ Zeptala se ho a posadila se naproti němu. Naruto se jí znovu zadíval do výstřihu, ovšem ne záměrně. To ona ho sváděla.
„Já bych chtěl koz.. tedy všechny dobrý techniky.‘‘ Zablábolil úplně pomatený Naruto. Naštěstí se do reality vrátil v čas.

„Co tam ten Naruto dělá?‘‘ Zajímala se Sakura. Ona i Sasuke teď seděli jeden vedle druhého, hřál je jak oheň, a tak i přítomnost toho druhého. Sakura se přesto třásla, její oblečení bylo na několika místech roztrhané a teplota pomalu klesala, jak slunce zapadalo.
Sasuke si pomalu začal všímat, jak drkotá zuby. Přisedl si tedy k ní a přehodil přes ni svůj plášť. Udiveně na něj pohlédla, trochu ji to překvapilo, takového ho neznala.
„Sasuke..ty jsi se nechtěl vrátit, že ne?‘‘ Optala se ho polohlasně. Jeho to trochu překvapilo. Proč tak tragicky, myslel si, že bude ráda.
„No…já….je to složité.‘‘ Vydal ze sebe po nějaké té chvilce přemýšlení. Nic lepšího ho nenapadlo. Raději sklopil hlavu a zadíval se do země, jako by snad věřil, že ona najde trochu lepší odpověď. Tentokrát ale zklamala, musel se tady spolehnout sám na sebe.
Když pozvedl hlavu, uvědomil si, jak na něj upřeně hledí. Čekala od něj trochu srozumitelnější odpověď, ale nic.
Nebylo tomu tak, Sasuke celou tu dobu přemýšlel, jak jí to co nejlépe říct. Jak jí vůbec říct pravdu. Pravdu o tom, co k ní cítí.
„Prostě jsem si myslel, že sis našla někoho jiného, protože já..no..hmmm..“ nedokončil ani větu jen rychle zmizel za rohem. Netušil, jak moc to je těžké. Ty dvě slova pro něj kdysi znamenaly tabu. Nebyl si jistý, jestli teď bude schopen je vyslovit.
„Klid Sasuke, nebuď srab, v životě jsou i horší věci.‘‘ Uklidňoval ho hlásek od někud z jeho nitra. Možná je na čase všemu se postavit. A tak se vrátil. Když vešel, Sakura už spala. Zamrzelo ho to, ale zároveň i potěšilo.
Nechtěl už ji budit, ale chtěl už jí to konečně říct.
Lehl si tedy vedle ní a pozvedl hlavu k jejímu uchu. Nějakou budu si zase dodával odvahu, ale ona spala, nemohla ho slyšet. Tohle mu dodalo víc sebevědomí.
„Protože.... tě miluju.‘‘ Šeptl jí do ucha. Lehl si zády k ní. Pořádně si oddychnul, už to bylo venku, konečně. Jednoho si nevšiml, Sakura nespala tak tvrdě, aby neslyšela jeho slova. A pěkně ji to překvapilo. Od něj to nikdy nečekala. Netušila, jak má reagovat, co mu má říct nebo jestli mu má vůbec něco říkat. Byla celkem v rozpacích. Nakonec se jen přetočila k němu a objala ho rukama.
" Děkuji.'' Špitla a trochu těsněji se k němu přivinula, aby jí nebyla v noci zima.