Zesílit, nevzdat se a vyhrát VI.

V KONOZE:

Tsunade seděla jako obvykle za svým stolem, pokrytým obrovskou vrstvou nepotvrzených dokumentů a několika flaškami od saké. Zrovna se snažila zmenšit jeden z papírových stohů, když dovnitř vrazila její společnice Shizune následovaná malým tlustým prasátkem.
„Hokage-sama!!“ vyhrkla udýchaně.
„Hmm…?! Co se děje?“
„Mám pro vás zprávu… a není moc dobrá!!“ řekla a nervózně na ní pohlédla, když jí předávala kousek zmuchlaného, zakrváceného papíru. Tsunade ho vzala opatrně do rukou a začala číst. Dopis sice nebyl příliš dlouhý, ale přes krvavé a blátivé fleky se slova dala jen těžko rozeznat. Když konečně po několika dlouhých minutách dočetla, zvedla hlavu. Ve tváři měla zlověstný výraz.
„Tsunade-sama, co budeme dělat?“ šeptla vystrašeně Shizune.
Pátá jenom vstala ze svého křesla a pomalu přešla k velkému oknu. Koukala se ven na přeplněné ulice… u stánku se zeleninou se zrovna hádali dvě starší ženy, kousek od nich si parta dětí hrála na honěnou, přes prašnou silnici přecházel šťastně vypadající pár držící se za ruce ...
„Tohle je moje vesnice!! A nikdo se nesmí opovážit na ní jenom sáhnout!!“ řekla najednou.
„Já jsem Gondaime Hokage Skryté listové a ochráním ji i za cenu svého života!!“ Pak se otočila a rozhodným hlasem dodala: „Potřebujeme tu nejlepší ANBU jednotku! A to co nejdřív!“

ZÁKLADNA ANBU:

Hinata si sklesle sbalila posledních několik věcí. Nechtěla na tuhle misi, bylo to zvláštní. Ještě nikdy od té doby, co sem přišla, se takhle necítila. Možná to bylo tím, že se bude muset podívat své minulosti opět po několika letech do očí.
„Zvládnu to!! Vždyť tam se mnou bude Kushiro!!“ povzbudila se.
„A přece nemůžu zklamat otce.“ řekla si v duchu.
Pousmála se při myšlence na oba. Pak si přehodila přes ramena tašku s věcmi, a pokusila se vyloudit na své tváři alespoň malý úsměv, na to vyšla před dům. Tam na ni už čekal její partner.
Chytil ji za ruku a něžně se zeptal: „Připravená?“
„Jako nikdy.“ odpověděla mu, jak nejjistěji mohla. Společně pak zamířili směrem ke Konoze.
Už to bylo skoro sedm hodin, co opustili svou základnu. Po celou dobu ani jeden z nich nepromluvil. To ticho bylo nesnesitelné. Chtěla, aby Kushiro něco řekl, aby něco udělal, jinak se, ze svých myšlenek zblázní, ale snažila se to nedat najevo, nechtěla mu dělat starosti.
„Už jsme spolu dlouho, Hinato.“ řekl najednou.
„Poznám, když tě něco trápí, i když se to snažíš skrýt.“
Srdce jí poskočilo radostí, když uslyšela jeho hluboký a přesto tak jemný hlas. Zároveň se trochu zastyděla. Zastyděla se za svou hloupost, za malý projev nedůvěry k člověku, jehož tolik milovala.
„ Víš, mám strach. Bojím se, že se vrátím zpátky a celá moje minulost na mě bude čekat, a že mě zastihne nepřipravenou. Bojím se, setkat se s lidmi, které jsem znala. Co když jsem pro ně už dávno mrtvá?!“ potřebovala ze sebe dostat všechny ty myšlenky, které ji celou dobu tolik tížily. V tu chvíli, jako by jí spadl obrovský kámen ze srdce. Ulevilo se jí. Náhle ji Kushiro jemně chytil za ruku a přitáhl si jí k sobě. Pak jí něžně ale pevně objal. Cítila teplo jeho těla, které jako by jí dodávalo sílu, odvahu a energii. Opětovala mu jeho objetí, tak láskyplně jak jen mohla. Zůstali tak stát ještě dalších několik minut.
„Půjdeme dál.“ zasmál se Kushiro a znovu se dal do pochodu. Hinata mu odpověděla úsměvem a vyrazila za ním.

...

Slunce už pomalu zacházelo za obzor, když se rozhodli utábořit. Hinata postavila stan a Kushiro zatím připravoval oheň. Netrvalo dlouho, a seděli spolu u ohně přitisknutí jeden k druhému.
Hinata byla unavená a víčka se jí už pomalu klížila.
„Měla bys jít spát! Máme před sebou ještě kus cesty. Dnes zůstanu na hlídce já.“ řekl a něžně ji políbil do vlasů.
„Ale já…“ snažila se odporovat.
„Běž, lásko. Já to zvládnu.“ podotkl a zasmál se.
„Tak dobře.“ neochotně se zvedla a zalezla do stanu.
Kushiro se nepřítomně koukal do ohně. Hlavou mu vířila spousta myšlenek. Nechtěl jít na tuhle misi. Nechtěl, aby se Hinata vrátila do Konohy, do místa kde jí nenáviděli, a které jí přineslo tolik bolesti a smutku. Miloval ji a nehodlal dopustit, aby jí někdo znovu ublížil!

DALŠÍ DEN:

Hinata se nemotorně vyhrabala ze stanu.
„Jaká byla hlídka!?“ zavolala vesele. Na otázku jí nikdo neodpověděl. Zamířila k ohništi, ale k jejímu překvapení tam nikdo nebyl.
„Hmm… to je divné.“ pomyslela si.
„Kushiro! Miláčku!!“ volala, ale nic se nestalo. Znervózněla.
„Tohle není normální, kdyby se něco v noci stalo, tak bych se určitě vzbudila.“ ujišťovala se v duchu.
„Byakugan!“ křikla a hned se začala dívat po okolí. Nic ale nenašla.
„Hledáš mě?“ zašeptal jí někdo do ucha. Lekla se.
„Tohle už mi nikdy nedělej!! Bála jsem se o tebe!“ vyštěkla. A pak mu skočila kolem krku.
„Promiň, kousek odtud je potok, tak jsem se šel trochu opláchnout.“ usmál se a políbil ji.
V rychlosti sbalili stan a vyrazili dál. Šli už několik hodin, slunce hřálo, na nebi nebyl ani mráček, jen sem tam zafoukal slabý větřík.
„ Tak za hodinu tam budeme.“oznámil Kushiro.
„Já vím, poznávám tu krajinu. Nezměnila se, od té doby, co jsem tu byla naposledy...“