Tajemné

Tým osm pod vedením Yuuhi Kurenai rychle, ale obezřetně postupoval lesem a směřoval k jednomu z Orochimarových tajných úkrytů. Informace o něm získali teprve nedávno, a ještě úplnou náhodou, když se jiný tým vracel z mise a napadl je tvor sice podobný člověku, ale se zvířecími rysy. Výslechem tohoto tvora potom zjistili, že Orochimaru si někde v této oblasti vybudoval tajnou laboratoř a snažil se vytvořit lepšího člověka tak, že jeho geny skombinoval se zvířecími.

Příjemné teplo olizovalo záda obyvatelům vesnice. Veselý smích dětí doléhal i do těch nejzapadlejších ulic, které tady byly. Písečná vesnice byla chráněná jak z venku tak z největší části i ze vnitř. Měli svého vůdce, člověk, který by je ochránil za každou cenu. I za cenu svého života, který byl pro všechny obyvatele tolik drahý.

Šedovlasá dívka se v posteli převrátila na druhý bok a tiše vydechla. Chvilku ještě ležela, poté však pomalu otevřela oči. Zvedla se do sedu. Chvilku se jen rozhlížela, přemýšlejíce, jak se dostala do svého pokoje. Když si však prohlédla své holé paže a zjistila, že už byla zase při síle, vytřeštila oči a rychle seskočila z postele. Sotva dopadla nohama na zem, máchla rukou, čímž otevřela dřevěné dveře pokoje pobité železem. Jako blesk vyběhla na chodbu a zabočila doleva.

Návrat démonů

Úvod- Mapa

Zahleděla jsem se do mapy.

Slunce pomalu vycházelo na obzor. Obloha se začala prosvětlovat, ptáci se rozezpívali a v trávě se blyštivě zatřpytily kapičky rosy. Vzduch krásně voněl rozkvetlými květinami, osvěžující vánek přinášel z dáli aroma čerstvě posečené trávy. Ulice ještě zely prázdnotou, ale jinak to bylo vskutnu nádherné ráno.

Chvilku jsem nemluvil, stejně tak i ona. Mlčel jsem, spíš jsem k tomu neměl co říct. Nějak mi došla slova a to se mi nestávalo tak často. Znovu jsem na ni pohlédl, ovšem skončil jsem jako předtím v jejím výstřihu. Jen jsem potřeboval trochu ulevit, nic víc v tom nebylo.
"Sasuke, vnímal jsi mě v posledních sekundách?" ptala se mě. Ihned jsem se jí přestal dívat do výstřihu. Měl jsem krajní pocit, že o tom ví.

3. kapitola: I kagové jsou lidi

,,Jak jste se vlastně dostala na post Mizukage?“ zeptal se blonďák, když už chvíli tančili.
,,No dovolte!“ ohradila se rudovláska.
,,Nemyslel jsem to zle,“ opravoval se hned Hokage.
,,No, starý Mizukage zemřel a rada zvolila mě jako další…“
,,Omlouvám se za ,kolegy‘ – asi brzo zjistíte, jak to tady nahoře chodí,“ uchechtl se Hokage.
,,Jo a to mě bude poučovat nějaký…“ začala Mizukage rychle, ale vzápětí se sekla.

6. kapitola: Test

Ačkoli ten zkoušející vypadal děsivě, zdály se podmínky spravedlivé. Každý si vylosuje číslo a podle toho si sedne na určené místo. Každý má za jednotlivce deset bodů. Zadání devíti otázek, desátá po uplynutí sto čtyřiceti minut ze sto osmdesáti. Za nezodpovězení jedné otázky se jeden bod odečítá. Kdo bude přistižen při opisování, ztrácí dva body, takže pokud se mu to stane pětkrát, končí i s celým týmem. Stejný trest v případě, jestli někdo ztratí v otázkách všech deset bodů.

Chtěla konečně usnout. Zavřít oči a objevit se ve světě snů, kde by ji nic a nikdo nerušil, nic by po ní nikdo nechtěl a kde by nemusela na nic myslet. Bylo by to tak úžasné kdyby teď mohla usnout ničím nerušeným spánkem. Opak byl ale pravdou. Místo toho ležela na své posteli s očima dokořán a hypnotizovala strop svého pokoje. Tiché oddechování její mladší sestry jí sotva rušilo. Skoro to neslyšela, ale upřímně jí záviděla její klidný spánek.
Ruce založené za hlavou už jí nepříjemně brněly, ale moc tomu nevěnovala svou pozornost.

Prohodil svými dlouhými blond vlasy a zatvářil se velice uraženě. Nevlídným očkem, které nezakrývala blond patka koukl na svého společníka a snažil se tak dát jasně najevo jak je pro něj celá tahle věc zbytečná. Jeho druh si ho ale naprosto nevšímal a jaksi zadumaně jen kráčel vedle něj.
„Áááá Sasori-sama,“ neudržel se konečně a protáhl svým až překvapivě mužským hlasem.
Jeho týmový společník na něj jen velice pomalu otočil hlavu.
„Netvař se jako kus hnoje Deidaro,“ zavrčel, ale v jeho hlase byla známka po pochybnostech.

Yoso se probrala velmi pozdě. Vstala a protáhla své tělo. Přece jen ležet na chladné zemi není nic příjemného. Ostatní už byli vzhůru a tiše si povídali.
„Ohayo,“ pozdravila své přátele.
„Ohayo,“ usmála se na ní Sakura.
„Nějaké novinky?“ zeptala se, když se natahovala pro džbán s vodou.
„Ani ne,“ pokrčil rameny Kakashi.
Bělovlasý ninja tady musel komunikovat, jelikož mu zabrali knížku Icha Icha.
Po pěti hodinách uslyšeli na chodbě chladný hlas.
„Ne, můžeš jít. Chci být s nimi sám!“
„Hai!“

Kaia se zrovna převlékala do nového oblečení, které už zaplatila. Chtěla si ho obléct, aby už nemusela nosit roztrhané hadry. Oblékla si fialové tílko, na to černou vestu jakou nosili ANBU agenti. Na nohy si oblékla černé šortky a na ně bílou sukni. Sama musela uznat, že jí to sluší. Celou dobu měla na tváři masku, aby jí nebyl vidět obličej.
,,Tak já vezmu vyhodit to staré oblečení a počkám na tebe venku.“ Nabídla se Sakura a vyšla před obchod.

První, co jsem zaregistrovala po procitnutí, bylo ticho. Hrobové, ničím nerušené ticho. Možná proto jsem si myslela, že jsem byla třeba mrtvá nebo tak, ale že jsem byla vážně vzhůru, mi došlo až po značné chvíli. Zkusila jsem se pohnout, ovšem vzápětí mi tělem projela mučivá bolest. Svraštila jsem čelo a ihned toho nechala. Poté jsem se snažila otevřít oči. Šlo to těžce, už jenom kvůli zjištění, že jsem stále naživu, což byla pro mě snad ta nejhorší zpráva vůbec. Přesto jsem to ale riskla.

„Ale jak?“ podivila se Tsunade. Taya zavrtěla hlavou.
„Já nevím…nevzpomínám si.“ zašeptala.
„Je vůbec možné aby sis to nepamatovala?“ otázala se jí Tsunade. „Takovéto vzpomínky se nezapomínají
„Nevím, vážně ne.“ Složila hlavu do dlaní. „Mohla bych už jít?“ Tsunade si povzdechla a přikývla.
„Asi si chceš promluvit s rodinou, co?“ Taya nerozhodně přikývla.
„Nevím, co na to všechno řeknou.“ Zašeptala. „Utekla jsem před několika lety…“
„Určitě to přijmou dobře…“ chlácholila ji Tsunade.

Protáhla se a přešla k posteli, posadila se na ni a zamyšleně se dívala na protější zeď. Co se mohlo stát? Podle toho, jak se cítí by už mohla jít domů, ale kvůli těhotenství tu bude muset zůstat. Zatraceně, co se stalo a proč si nic nepamatuje? Někdo zaklepal na dveře, natočila k nim hlavu a usmála se.
„Uhm Reino? Potřebujeme udělat vyšetření.“ Tsunade k ní přišla blíž a podepřela jí z jedné strany.
„Dobře, co je to za vyšetření?“ Tsunade se zamyslela, jak jí to nejlépe vysvětlit.

Oba bojující se konečně na chvíli zastavili pár metrů od sebe. Oba oddechovali a znovu se pozorně prohlíželi. Hanaya měla ošklivě rozseknuté rameno a zkrvavenou pravou nohu. Její protivník měl hluboký šrám na tváři a čurky krve se valily i odněkud z jeho hrudi.
Nebyly to však příliš vážná zranění.

Nikoho na té stráni nebylo. Sakura hned, jak se otočila, chtěla s brekem vykřiknout. Oči se jí topily v slzách, ale než vůbec stačila otevřít ústa, musela si chytit hlavu. Jakoby se každou chvilku měla skutálet z krku. Cloumala s ní neuvěřitelná migréna, kterou ještě nezažila. Přišlo to tak náhle, ale dívce se všechno začalo točit před očima. Dál už bylo černo...

Sasuke seděl doma, koukal v televizi na horory a jedl popcorn. Tisknul na sebe polštář a vykřikoval různé rady jako: „Ne ,Jill! Nechoď tam! Určitě na tebe vyběhnou krvelačné zombie! Mno, co jsem říkal?“ když uviděl mihnout se stín. K smrti se vyděsil, pomalu slezl z gauče do kuchyně, rozvítil a našel tam... Mývala!

Napätý vzduch preťala spŕška kunaiov. Jeden z nich aj trafil cieľ. „Nie!Nie!Nieeeeeee!...“Hinata sa s výkrikom posadila na posteli.
Nie... stále v duchu opakovala.
Zase ten istý strašidelný sen. Už niekoľko týždňov sa mi to sníva...stále dokola...Ako v lese bojujú dvaja neznámi a keď jeden z nich padne zásahom toho druhého, pocítim prudkú bolesť v srdci...Čo ten sen znamená? Čo ak sa stane niečo zlé?...