Tajemné

5. Kapitola → Nová vesnice

Rozdělili se na dvě skupiny, Yamato a Sai šli na jednu stranu a Kakashi, Sakura a Sasuke na druhou, domluvili se, že pokud něco najdou, pošlou první zprávu druhému týmu a poté až zaútočí, byli odhodláni vrahy zabít.
"Máš něco?" zeptal se Sasuke Sakury, když se růžovláska zastavila a dívala se někam doprava.
"No tak Sakuro!? Co je s tebou?" zeptal se Sasuke a přiskočil k ní, Kakashi také neváhal a šel se podívat, na co oba zůstali kokat.

Muž bežal po neosvetlených uličkách Konohy a nozdrami vdychoval omamnú vôňu, ktorá mu už šesť rokov nenaplnila pľúca. Bežal a bežal, hnaný túžbou byť čím skôr na mieste. Nik nevedel, že príde, že sa vráti- aj keď len na jedinú noc.
V Konohe pred šiestimi rokmi zanechal dvoch najlepších priateľov a svoj tajný sen, ktorý aj keď mal v jeho srdci druhoradé miesto, nemohol ostať bez povšimnutia. Už nie. Nie teraz, keď sa pevne rozhodol, že jeho klan musí mať pokračovateľa.

„Rychle… Rychleji…“
Jeden záběr, druhý, třetí. Jeho svaly se napínaly prací, zuby měl zatnuté bolestí a před očima neviděl tu modrou a širokou řeku, ale obraz svého úspěchu. Už jenom chvíli!
Jeden záběr, druhý, třetí.
Voda z pádla bezohledně stříkala do dřevěné loďky.
„Tati?“ ozvalo se za ním. „Tati… Jsem celá promočená. Studí to.“

„Tak už pojď tati, přijdeme pozdě,‘‘ tuhle větu opakoval snad už po dvacáté, ovšem Naruto ho nějak nevnímal, dál si spokojeně ucucával čaj, jako by snad nikam nespěchal. Pohlédla jsem na hodiny. Opravdu už by měli vyjít, jinak přijdou pozdě.
„Neboj, beze mě nezačnou,‘‘ ujišťoval ho, ale nějak to nepomáhalo. Už jsem se do toho musela pustit i já, jinak by mi tu Minato zbořil celou kuchyň.

„Proč jsi to nemohla vysvětlit všem dohromady?“ povytáhl Naruto obočí a následně se trochu zamračil. Hluboce se zamyslel jakoby si sám hledal odpověď na otázku.
„Protože takhle to každý lépe pochopí, báááka,“ protáhla jsem.
Chvíli na mě civěl než se jeho obličej zkřivil směšným vztekem. Oko mu zacukalo. Rozeběhl se dlouhými kroky proti mně a znovu mě zkusil udeřit svou holou pěstí.

„No tak! Proč tam nechceš jít?“ rozčiloval se Naruto.
„Já… Musím si něco vyjasnit,“ uhnula pohledem stříbrovlasá dívka.
„Ale to snad počká nebo ne?!“
„Naruto zavři tu nevymáchanou klapačku!“
To se ozvala Sakura a její krátký proslov provázela pořádná pěst. „Yoso, jestli musíš jít, nezabráníme ti v tom, ale vrať se, ano?“
„Hai,“ usmála se dívka a otočila se ke Konoze zády.
Pomalým krokem se vydala vstříc své cestě za pravdou.
Kakashi její odchod ustaraně sledoval.

Slunce už zapadalo za obzor a jeho záře se rozlévala po obloze. Teplé barvy zabarvovaly jindy chladné nebe a pomalu se ztmavovaly, jakoby se loučily. Loučily s uplynulým dnem…

„Proč?“ ptala se Tsunade, jako by nechtěla uvěřit tomu, co se právě dozvěděla. Seděla na křesle pro hokage v zasedací místnosti rady. Probíhal soud.
Shizune hrdě stála uprostřed místnosti a odolávala pohledům všech okolo. Neměla už co ztratit.
„Dělala jsem to pro vás!“ odpověděla a tím vyvolala překvapený šepot po celém sále.
„Cože?“ skoro zaječela Tsunade. „Vysvětli, jak si to myslela!“
„Dobrá, začalo to hned, jak jste se stala hokage…“

Ten den, co dostala tuhle misi, se jí nezdálo nic divného. Jako velitelka jednoho z nejlepších pátracích ANBU týmů, si Hinata zvykla na průzkumné mise. Na tuhle misi ji poslali samotnou, její tým byl na jiné misi a navíc tohle byl jen nějaké nepokoj na hranicích. Byla ovšem varována i o nebezpečí ze strany Akatsuki a dalších uprchlých ninjů, kteří se v této oblasti vyskytovali. Časně ráno se dívka oblékla a vyrazila směrem k bráně. Cestou potkala dvojici mladých lidí, kteří se drželi za ruce a společně procházeli pustou ulicí.

Kakashi se vrátil do pokoje a sedl si na okraj postele. Z bledého, zpoceného čela odhrnul její rudé vlasy a vzal žiňku, která ležela na stolku. Utřel jí čelo i krk a posadil se na židli naproti postele.
„Kakashi,“ zasípala a vztáhla k němu ruku.
Nečekal a pevně jí stisknul. Věnovala mu vděčný úsměv, ale rázem zatnula zuby bolestí, která jí projela neřízeně tělem.
„Odpusť mi to,“ zamumlala.
„Co,“ vykulil na ní své oko. „Nemám ti co odpouštět.“
„Medailon. Kde je můj medailon,“ zachroptěla.

[i]Tma... chlad…, den co den se to prohlubuje, ale až se krajina naplní měsíčním svitem, vše se změní. Ta bolest, kterou trpí den co den, konečně přestane.

„Shikamaru... neřeš to, prostě jdu na misi. Nic se mi nestane. A myslím, že by sme měli jít.“ řekla Temari ke Kesidy. Mlčky se rozběhli směrem od Suny.
Běžely už asi dvě hodiny, když se Kesidy ozvala:
„Myslím, že bych ti měly zavázat ruce, aby to vypadalo věrohodněji.“
„Jo, na to bych málem zapomněla.“ řekla Temari a nastavila jí ruce. Kesidy jí je zavázala a řekla:
„Bude to rychlejší, když použiju jedno jutsu.“ Temari ji už ale nevnímala. Myšlenky se jí zatoulaly k Shikamarovi:

[color=orange]Tak moje druhé FF. Stejně jako u prvního bych chtěla upozornit že to může být spoiler... Tedy pár věcí opravdu je, ale není jich nějak moc :cD. Odehrává se to cca 5 let poté co Sasuke opustil Konohu. A taky předem chci upozornit že to bude mít tragický konec, ale nebojte, opět doufám že tak přes 7 dílů minimálně to mít bude, takže to nebude hned tak končit:c)). A poslední věc - Je to spíš tak pro příznivce Sakury a klanu Uchiha, než jen Sasukeho, já osobně fandím SasuSaku, ale ono se to pak nakonci nějak promíchá a...

Vzlet do nové mise

Nic jsem necítila. Jako bych padla do temnoty a pak nic. Naprosté nic. Mé jméno bylo to poslední co jsem slyšela, možná jsem v tu chvíli zatoužila říct STOP a vrhnout se k tomu, kdo na mě zakřičel. Ale bylo příliš pozdě.
První co jsem potom viděla bylo světlo. Že bych otevřela oči do ononoho světa? Chvíli jsem tupě zírala na bílou stěnu a pak jsem si konečně uvědomila, že jsem ve své posteli. Prudce jsem se zvedla.

Půvabná dívka ve světlém kimonu seděla na ochozu věže. Někomu by se mohlo zdát, že se snaží opálit, ale ona jen pozorovala krajinu, z níž většina byla pouhou vyprahlou pouští.
„Slečno!“ Nahoru po schodech vyběhl mladý muž s uniformou reprezentující Vesnici ukrytou v písku. Nepodívala se na něj, jen líně mávla rukou. Nedaleko měla položený obrovský vějíř.
„Kazekage se nevrátil! Jeho soupeře našli mrtvého, ale on nebyl vůbec poblíž!“

Ráno se první vzbudila Ai. Slunce už bylo hodně vysoko. Sluneční paprsky pronikaly přes stěnu stanu a šimraly ji po tváři. Ptáčci na nebi zpívali a včelky venku pobzukovaly svou ranní písničku. Něco jí však tížilo. Naruto spokojeně chrupkal, s rukou kolem jejího pasu. Dívka se začervenala, nakonec ze sebe pomaloučku sundala jeho ruku a vylezla ze stanu.

Pomalu jsem kráčela po spletitých chodbách základny. Snad tam bude. Přemýšlela jsem o svém chování. Měla jsem se chovat lépe, ale v tu chvílí jsem se prostě tak zachovala. Jsem hloupá, měla bych to brát vážně a ne dělat z toho holubník.
„Ona se chová tak, jak je naučená.“ Slyšela jsem rozezlený hlas Yamata.
„Nepatří sem,“ ozval se klidný hlas Kakashiho-senpaie. „Je jiná než ostatní, neváží si toho. Nesmíš dávat city před práci, to si pamatuj Yamato.“

Deidara potřásl hlavou a zamrkal. Tázavě se podíval po ostatních. „Budeš táta dřív, než si myslíš,“ zabručel směrem k Itachimu a hned poté se s Shenai opatrně zvedal, podpírán z jedné strany Kisamem a z druhé všetečným Tobim. Itachi se potichu kradl za nimi.
„Řeknem to Šéfovi?“ zajímal se žralok.
„Nemusí být u všeho,“ mínil Deidara a popleskal mladou ženu po tvářích. S námahou otevřela oči a znovu zasténala.
„Co budeme dělat?“ zeptal se Hidan přihlouple.

Amira len čo dorazila domov utrpela ešte väčší šok ako predtým. Našla svoju obývačku hore nohami.
„Čo sa tu sa stalo?“ skríkla na Gaara, ktorý sa snažil zobrať svoju mikinu jej malému kokeršpanielovi.
„Zobral mi mikinu a ja som sa ho snažil chytiť,“ povedal a konečne sa mu podarilo vyšklbnúť mikinu z papuľky šteňaťa. Amire z očí metali blesky keď si všimla, že jej obľúbená váza je rozbitá na márne kúsky.

"Č-č-čože?!" neverila svojim ušiam Hinata.
"Je to tak,"povedala Hanabi,"aj mne sa to už stalo."
"A-a kedy? Kde? Kto? A prečo aj ja?"
"No: pred pol rokom, tam, kde sme ťa našli, duch Hikari a preto, lebo si z Hyuuga klanu."
Hinata ešte stále nerozumela a tak Hanabi povedala, aby jej to vysvetlila.
Hanabi si odkašľala, nadýchla sa, a začala.