Návrat démonů /1/ Mapa

Návrat démonů

Úvod- Mapa

Zahleděla jsem se do mapy.
Před pár dny mi kurýr donesl důležitou zprávu ohledně jedné super důležité mise, která samozřejmě byla pro zbývající členy vesnic tajná. V ten okamžik mi to přišlo jako něco úžasného, v tom smyslu, že jsem pro někoho důležitá. A to ani nebylo napsané o co půjde, jen místo, kde se vybraní ninjové sejdou. Takže jich bude asi víc, pomyslela jsem si a zahleděla se na mapu, kterou jsem pevně svírala v obou rukách, snažíc se přijít na její tajemství. Daroval mi jí sensei Goro. Mapa byla skoro bezrohá, protože byla často používaná. Sensei Goro byl v téhle zemi už mnohokrát a také tu mapu zapůjčoval, ale mě sebou nikdy nevzal. Většinu misí jsem plnila sama, ale v okolí naší vesnice.
Otočila jsem mapu vzhůru nohama, pak se podívala, jestli něco není náhodou z druhé strany, ale vykoukl na mě jen další bezpočet čar, čmouh a popisů. Nic mi nedávalo smysl. Podle mapy jsem se měla vydat touhle cestou, ukázala jsem si namátkou, ale tam žádná cesta nebyla.
„Sakra, co budu dělat?“
Položila jsem si prst na jednu z čar, kde jsem podle mapy vycházela z tmavého lesa a pokračovala jsem dál, až jsem nakonec stejně došla na tuhle pustinu. Zarazila jsem se a po očku koukla na roh stránky.
„Sakra!“
Polil mě studený pot. Málem jsem se neudržela na nohou. Do očí se mi začaly drát slzy při pohledu na tu obrovskou číslici. „Rok vydání 1992? Ach ne, co budu dělat, co budu dělat.?“ Zarazila jsem se.
Chvíli jsem stála jako přimražená. „Senseeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeei.“ vykřikla jsem do širého okolí. „Co jsem komu udělala?“
„Trpíš samomluvou?“ dolehl na mě cizí hlas. V tu chvíli jsem se tak vylekala, že jsem málem omdlela.
Ze stínů vyšel hnědovlasý ninja s dvěma jizvami přes tvář. Byl o něco vyšší než já. Na sobě měl zelenou prodlouženou vestu a tmavé tříčtvrteční kalhoty.
Vydechla jsem a snažila se uklidnit. Přistoupil ke mně a povytáhl obočí. „Potřebuješ s něčím pomoct? Viděl jsem tě, jak se tu už necelou hodinu motáš.“
Zastrčila jsem mapu do své tašky, kterou jsem měla přes rameno a zkonstatovala: „Asi mám blbou mapu.“
„Aha…“ Otočil se. Na zádech měl přivázaný dlouhý meč. Teď jsem si všimla, že v rukou drží plechovku od limonády. Zarazila jsem se a zavolala na něj: „Počkej,“ Zastavil se a se zájmem se otočil. „a co ta slibovaná pomoc?“
„Já něco slíbil?“ zašklebil se, ale po chvíli se usmál: „Co potřebuješ?“ zeptal se. Ukázala jsem prstem na jeho neotevřenou plechovku a poprosila ho, jestli by mi nedal napít.
Uchopil plechovku oběma rukama a snažil se jí otevřít. Nic. Pouze vymáčknutý důlek po prstech na vrchu plechovky.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se snaživě, ale stále na to neměl dech. Plechovka odolávala jeho nátlaku.
„Isa.“ odpověděla jsem.
„Fajn, já jsem Yuske.“ Tím hovor ukončil a dál se zaobíral plechovkou. Ne, však nadlouho. Zřejmě trpěl i samomluvou, protože mu nevadilo, když jsem pozorovala černou straku u jedné kaluže na cestě. Rozmlouval se mnou, jako bychom se znali odjakživa. Možná, že mi svou vstřícností naháněl husí kůži.
„Mám tu jednu super důležitou misi. Je to sem z mý vesnice pěknou dálku, ale co bych pro to neudělal. Ještě nevim o co de, ale asi to bude něco fakt hustýho. Ty deš na ten sraz, shromáždění, nebo co to je, taky?“
Přikývla jsem.
„To je dobrý. Doufám, že budeme dělat misi spolu. Docela jsem se na to připravil a celý rok trénoval jednu fakt super techniku. Sice v tom jsou ještě nějaký nedokonalosti, který se musej vypilovat, ale…“
Ohlížela jsem se po další oběti. Všimla jsem si pouze dívky stojící opodál. Zašklebila se na mě a opřela se o kamennou zídku.
Yuske dál zápolil s plechovkou. Já dál sledovala tu dívku u zídky.
Bylo na ní něco zvláštního. Jako by mě na chvíli ovinul chlad.
Když už nevydržela můj pohled, povytáhla obočí a přistoupila k nám. „Ahoj, já jsem…“ nedopověděla. V tu samou chvíli na ní totiž vystříkl celý obsah pomerančové limonády.