Splněná přání 5. (Sasuke)

Sasuke seděl doma, koukal v televizi na horory a jedl popcorn. Tisknul na sebe polštář a vykřikoval různé rady jako: „Ne ,Jill! Nechoď tam! Určitě na tebe vyběhnou krvelačné zombie! Mno, co jsem říkal?“ když uviděl mihnout se stín. K smrti se vyděsil, pomalu slezl z gauče do kuchyně, rozvítil a našel tam... Mývala!
„Ty chlupáči, tys mě vyděsil,“ zasmál se a vrátil se zpět, ale v půli cesty se zastavil, protože uslyšel šramot. Přimáčkl se ke zdi, pomalu, velmi pomalu se po ní přešoupal ke dveřím, (takže měl potom od omítky bílé triko) v ruce si na „zloděje“ připravil raikiri a vyběhl na něj. „Zloděj“ ho chytil za ruku s raikiri a jedním chmatem ho dostal k zemi. Potom si od zbytku elektrického útou zapálil cigaretu. Pak se na Sasukeho otočil.
„Ahooj,“ řekl, „jsem Shormita, Plnitel snů. A ty?“ řekl drak.
„S-sasuke,“ vykoktal Uchiha. Shormita se usmál.
„Jo, já vím, jen jsem chtěl zjistiti, jestli se mě bojíš nebo ne, haha.“
„Nebojím se!“ zamračil se Sasuke. Pak se ale rozzářil: „Počkat – ty js ten Plnitel přání, o kterém nám vyprávěla Sakura?!“ vyjekl.
„Co o mě říkala?“ zeptal se Shormita s úsměvem.
„Vlastně nic, říkala jenom něco o nějaký holce zamilovaný do nějakýho kluka...“ začal Sasuke a Shormita se usmál.
„To je hodná...“ řekl a usmál se.
„He? Ty jí znáš?!“ vyjekl Sasuke. Shormita přikývl.
„Víš, když to nikomu neřekneš... Ta holka byla ona,“ řekl Shormík s úsměvem.
„A ten Cukroušek jsi byl ty. A ano, vážně si se tak pod mou mocí choval...“ řekl a natáhl kouř do tlamy.
„Pak to odvolala, ale byla to snad ta nejlepší svěřenkyně, co jsem kdy měl,“ řekl a zasnil se. Ze snění ho vzbudil Sasoun.
„A proč jsi jsem přišel?“ řekl pitomě. Shormita se na něj koukl a sklopil koutek v sebepolitování.
„Proč asi,“ řekl znuděně, „splním ti přání.“ Sasukemu se zaleskly oči.
„Vážně!?“ vyjekl.
„Ne, přišel jsem ti dát škopek tuřínu,“ protočil Shormita oči. Sasuke znejistěl.
„Takže... Proč jsi vlastně přišel?“ zeptal se opravdu tak debilně, že to bylo až k naštvání.
„Ty jeden... hloupý Uchiho! Takže: jsem Shormita, splním ti přaní, ale můžeš ho vrátit jen...“
„...v přímém ohrožení života!“ dokončil Sasuke. Shormita ho pochválil jak malý děcko a rozcuchal mu vlasy. Sasuke se rozzářil.
„Tak to je jasné, co chci! Zabít svého zlého bratra Itachiho a obnovit svůj klan!“
„Hmm... můžu ti splnit jen jedno a jestli ti můžu poradit, přej si to druhé. Zaprvé: Když už bude mrtvý, nemáš další smysl života. Zadruhé: Obnovit svůj klan bude těžší, než si myslíš a Zatřetí: Itachi je celkem milý a rozumný...“ začal Shormita vyjmenovával, ale Sasuke začal řvát, že Itachi je podlá, krvelačná krysa.
„To není pravda! Itachi není krysa, ale lasička a je to chudák! Víš ty vůbec, jak si to vyčítá?! Abys věděl...“ začal řvát, ale potom si uvědomil, že se tady se Sasukem nechce hádat, ale plnit mu přání.
„Počkej Sasuke! Nejsme tu, abychom se hádali. Tak řekni, jaké ty děti mají být?“ zeptal se Shormita a radši mu část jejich rozhovoru vymazal z paměti.
„Dobře. Chci, aby byly hodně po mě! A nechci, aby byli třeba Sakury nebo Ino... nemohl bys udělat, aby byli jen moje?“ zeptal se hloupoučký Sasuke. Shormitu právě napadl děsivě zlý nápad, tak zlý, až se i drak trochu naježil.
„Dobrá... budou jen tvá! Za to tlapčím!“ řekl Shormita podle a podal Sasukemu tlapu. Sasuke mu podal svou ruku (Která byla oproti drakovu pařátu o dost menší) a když znovu připažil, zjistil, že má v ruce nedopalek cigarety. Shormita mávl tlapou a nebohého Sasukeho uspal...

Ráno se Sasoun s trhnutím probudil.
„Aha... byl to jen sen...“ řekl si ospale a zase si lehl. Pak se ale znovu rychle posadil, v ruce žmoulal nedopalek cigarety.
„Nebyl?!“ vyjekl s vyvalenýma očima a obrovskou rychlostí vyletěl prozkoumat celou rezidenci, jestli nenajde nějaké jemu podobné děti.
„Nikde nikdo,“ řekl si, „to byl teda pěknej podvodník! Přeju si potomsto a místo toho mi dá vajgl!Uf... a ještě mě bolí břicho,“ zanadával, sbalil si a šel do školy. A když večer přišel domů...
„Ahooj,“ ozvalo se, „jak se máš?“
„Ty jeden! Včera to byl pěknej podvod! Mám z toho maximálně bolení břicha,“ vyčetl Shormitovi Sasuke. Shormita se zašklebil.
„Ty jeden neinteligentní živáčku. Ani nevíš, jak se bojím. I když to bylo přání, nevím jestli mi projde dávání života smrtelníkovi. Ale Milostivý není zlý, myslím, že mi to odpustí,“ řekl a típnul si o jazyk cigaretu, která ihned zmizela v drakově chřtánu. Sasuke se naštval.
„Takže mi chceš říct, že tady v rezidenci nějaké děti jsou?!“ Shormita se na něj podíval svýma lesklýma očima a protáhl ho dveřmi.
„Teď už ano,“ řekl a doufal že mu to dojde.
„Hele! Já nejsem žádný děcko, už je mi šestnáct!“ řekl Sasuke. Shormita protočil oči.
„A-n-o, co je na tom k nepochopení?“ vyhláskoval Shormita naštvaně. Sasuke chvíli koukal, v hlavě mu to viditelně šrotovalo, a potom znovu prohledal celou rezidenci.
„Nikdo tu není!“ vrátil se k Shormitovi.
„Podíval ses určitě všude?“ naváděl ho Shormita.Sasuke se zase zamyšleně podíval na bílou stěnu a potom se rychlotí blesku přemýstil do kuchyně následován Shormitou. Rychle odklopil víko mixéru, ale zase ho nespokojeně zavřel a podíval se Shormitu. Ten na něj koukal a na očích měl snad napsáno: „Hledej dál!“ Sasuke se znovu zakoukal na stěnu (už to bylo trapné) a rychle otevřel troubu.
„Já tu nic nevidím... počkej...“ řekl a Shormita se zatvářil překvapeně, „mám tu ještě pořád loňskou vánočku, ale je ještě dobrá,“ vyzvedl Sasuke pekáč a nabýdl ho Shormitovi. Shormitu to přestalo bavit, tak jen znuděně zvedl tlapu na rozloučenou a zmizel. Sasuke za ním zíral, pak ještě jednou obešel celý dům a nakonec si lehl do postele a usnul.

Za pár dní Shormita do Uchiha-rezidence přišel znovu. Přilepil se k oknu v kuchyni a spatřil Sasukeho jak sedí na židli a jí müsli. Pomalu přiletěl blíž a najednou si všiml, že mu mezi kousky čokolády v mléce plave ještě strouhaná kyselá okurka a naporcovaná šunka.
„Ble!“ řekl a vyplázl jazyk, čehož si Uchiha všiml, otočil se a tak se vyděsil, až mu spadla nechutná směs na zem.
„Vylekal si mě!“ zaječel Sasuke.
„Ty mě taky! Už jsem myslel, že to chceš jíst, dokud si to nehodil na zem,“ řekl a zachichotal se.
„Nehodil jsem to na zem, jen jsem se lekl, a vůbec! Co tu děláš?“ řekl Sasuke naštvaně, pozbíral střepy. Když je hodil do koše, přiletěl k němu Shormita a přimáčkl ucho na Sasukeho břicho.
„Ehh... co děláš?“ zeptal se Sasuke udiveně a stydlivě. Shormita ještě chvíli soustředěně naslouchal a potom se zvedl a podíval se Sasukemu přímo do očí.
„Už si je našel?“ řekl a už čekal, jak začne Sasuke ječet, ale ten jen zavrtěl hlavou. Shormita spadl na podlahu a začal se tahat za uši, jaký je to blb.
„Ty jeden inbecilní zelenáči!“ zakřičel, „Copak si opravdu takový hlupák jak vypadáš?!“
„Nech mě! Já už jsem se smířil s tím, že mi to přání nesplníš! Tak vypadni a nech mě žít,“ řekl Sasuke už opravdu naštvaně. Shormita se zamračil.
„Dobrá, tak já jdu!“ řekl a měl se k odchodu. Pak se ve dveřích otočil a dodal: „Vydím, že ti není divná tvá bolest břicha, neskonalá chuť k jídlu, ani to, že jíš za tři,“ řekl, ukazovaje tři prsty svého pařátu a vyletěl dveřmi do lesa. Jakmile byl z dohledu, zneviditelněle si sedl na střechu a pozoroval Sasukeho, jak znovu kouká a přemýšlí. A o minutu později...
„ÁÁÁÁÁÁÁ!“
„Konečně,“ řekl si Shormita a sletěl za ním. Sasuke se bouchal hlavou o stůl a snažil se probudit, což mu podle boulí moc nešlo. Jakmile uviděl Shormitu, přiběhl k němu a začal ho rdousit.
„COS MI TO UDĚLAL!?“ řval Sasuke. Shormita už ho chtěl odkopnout, ale potom si to rozmyslel (nechtěl dvojčátkům ublížit) a jen ho uspal. Když se Sasuke znovu probudil, ležel na posteli a ze spaní na sebe mačkal Shormitovo heboučké tělo. Kupodivu, jinak lidí se štítící Shormita se klidně nechal obímat a dokonce ani nekouřil. Sasuke ho rychle sestrčil z postele.
„Ahojky, jakpak jste se vyspal, Uchiho?“ řekl Shormita a vstal. Sasuke se na něj zamračil.
„Nebuď na mě naštvanej, Sasuke, nemáš proč. Řekl si, co chceš, a přesně to taky máš,“ řekl Shormita a vytáhl zapalovač aby si připálil, ale Sasuke mu cigaretu vyndal z tlamy a vyhodil jí z okna. Shormita se na něj naštvaně koukl.
„Nechci, aby z nich byli retardi,“ řekl na obhajobu a založil ruce na prsou. Shormita naštvaně našpulil rty a odešel do kuchyně. Sasuke chvíli koukal z okna a přemýšlel, jestli je to vůbec možné a potom se rozběhl za Shormitou.
„Ale Shormito, jak můžu být v tom, když jsem kluk?“ řekl. Shormita sedící u stolu, vyhodil vidličku do vzduchu a potom s ní balancoval na špičce svého psího čumáku.
„Božsky, lidsky, smrtelnicky,“ řekl Shormita vzpomínku ze svého mládí s vidličkou stále na nose.
„Ne, tím myslím,“ podíval se Sasuke do kalhot, „pořád mám Pana Pipíška...“ Shormitovi překvapením spadla vidlička, udělala několik slat ve vzduchu a zapíchla se ostřím do Shormitova čumáku. Shormita chvíli koukal jak blbej a potom se i přes vidličku v nose začal válet na zemi v záchvatech nezastavitelného smíchu. Když se dost nasmál, (Sasuke rovnou začal s obědem, věděl, že to bude trvat dlouho, tak narychlo usmažil pár palačinek) vstal a začal s vysvětlováním:
„Prozatím máš v sobě jen vak, budoucí děloha, a v ní plavou dva malincí pulci. A za devět měsíců se ''Pan Pipíšek'' změní na ''Paní Pipíškovou'' a ty budeš schopen rodit. Potom se z tebe stane zase kluk. Co říkáš mému důmyslnému plánu?“ zazubil se Shormita. Sasuke koukal s otevřenou pusou a cukalo mu oko. Shormita se zamračil.
„Když chceš děti, musíš si něco vytrpět. Ne, že uděláš velký prd a potom budeš první, kdo si toho prcka pochová, i když to tak normálně je,“ řekl Shormita a naštvaně si opřel hlavu o tlapy. Sasuke dál čuměl jako puk.
„Takže... by bylo výhodnější, kdybych měl k rození dětí ženu?“ zeptal se Sasuke. Shormita se zašklebil.
„Jak v čem, třeba bolestně a energicky určitě ano, ale geneticky ne. Muselo by to být aspoň z malé části po mámě, ale tyhle budou přesně jako ty,“ usmál se Shormita znovu. Potom zašilhal na vidličku v nose a vytrh jí.
„Uf, tebe to nebolí?“ odbočil Sasuke od téma porodu, nechtěl na to ani myslet. Drak zavrtěl hlavou.
„Necítím téměř nic, co nechci. Je zbytečné cítit všechno,“ řekl, „ale kdyby mě někdo nebo něco nečekaně bodl nebo něco takového, bolet to bude. Nestačil bych říct svému tělu: Nechci to cítit!“ Sasuke mezitím dodělal palačinky, nasypal do mixéru špenát, párky, smetanu a marmeládu. Po té, co to vše rozmixoval, namazal s tím palačinku. Shormita vyplázl jazyk.
„Eh, ble, jak to můžeš jíst,“ zeptal se a vypadal na zvracení, i když samozdřejmě zvracet nemohl.
„Mě to chutná,“ řekl Sasuke a ukousl si další kus. Shormita se otřásl a zvedl se ze židle.
„Už asi pudu,“ řekl a připavil se k odletu. Sasuke skočil a s výkřiky „Neopouštěj mě!“ ho chytil za ocas.
„Nech mě! Mám i jinou práci, abys věděl!“ řekl Shormita a snažil se ho sundat. Nakonec ho musel uspat a odnést do postele aby mohl letět pryč. A když se Sasuke probudil, mačkal na sebe jen polštář.
„Mno to je teda fakt super!“ naštval se Sasuke a vstal. Vypadal tak, jako vždycky, ale ze strachu z posměchu se rozhodl pro (na něj) celkem chytrou věc. Nejdřív poslal dopis do školy se zpáteční adresou Deštné kde psal, že se odstěhoval a aby ho na rok odhlásili ze školy. Pak ho napadlo nakoupit jídlo a knížky napřed, aby potom nemusel jít ven, jestli bude mít doopravdy břicho jako těhotná žena. Při té myšlence se otřásl, ale přešel to a vyrazil ven nakupovat. Nejdřív nakoupil jídlo a potom se koukl do knihkupectví. Nevěřili byste, jak málo knížek o těhotenství se dneska prodává! Koupil všechny čtyři obsáhlé knihy a vydal se domů. Cestou si promyslel, jak se jich zbaví a došel k závěru, že až bude rodit, bude simulovat ohrožení smrti a vezme to zpět. Sedl si na gauč a začal si čís v knihách.
„Těhotenstí, žádný problém? To jsem zvědav, co mi poradí...nekuřte, nepijte alkohol,“ přečetl si. Když se dostal přes Rady do domácnosti na Přípravy na porod, začala ho kniha děsit. A při řádku z části s Jógou pro těhotné, cituji:
„Předsavte si, jak se vaše děloha otvírá jako jarní poupátko,“ knihu zaklapl a radši si pustil televizi. Bylo to těch nejpodivnějších pár týdnů za celého jeho života, jedl, co mu přišlo pod ruku, všechno mu vonělo (po případě smrdělo) dvakrát víc, břicho se nezastavitelně nadouvalo a někdy se dokonce stalo, že cítil lehké a slabé kopání nebo slyšel v noci jakési bublání. Rozhodně se však Sasuke dost změnil a to i psychyscky. Za dva měsíce si už zvyknul na bolesti a bral to vše jako samozřejmost...

O pár měcíců později...
Sasuke seděl na gauči a na už dost velkém břichu měl misku se salámem ve šlehačce.
„Chutná vám to, vy moji malí loztomiloušcí-“ pak se zarazil, „chjo, zase si s nimi povídám. Už je to taková doba co tu byl ten drak...“ řekl si.
„...Shormita?“ ozvalo se za ním. Sasuke zvedl prst.
„Neděs mě, doktor říkal, že by to mohlo ublížit dětem a mohlo by dojít až k potratu,“ řekl Sasuke důležitě a pomalu se otočil. Shormita stál, nic neříkal.
„Uf, už jsem se tě nelekl,“ oddych si.
„Doktor?“ podivil se Shormita.
„Mno, po telefonu, ještě to nikdo neví a ani se to nikdo kromě mě, tebe, Sasíka a Sasánka nedoví,“ řekl Sasuke a Shormita se zasmál.
„Co je to za jména?“ zeptal se udiveně, ale Sasuke se zamračil.
„Co se ti na nich nelíbí?!“ zafuněl nebezpěčně a Shormita raději ustoupil.
„Jsou to moc pěkná jména. Opravdu hezká,“ řekl Shormita.
„Že jo! Vymyslel jsem je sám!“ pochlubyl se Sasuke a vstal. Povedlo se mu to až na druhý pokus, nemohl se skoro hýbat, už se odkázal na studenou stravu, stěží chodil a už, už to vypadalo, že udělá krok a... *blopt* Pod Sasukem se udělala zlověstná louže.
„Ehh... asi mi praskla voda,“ řekl Sasuke bolestně.
„Seš si tím jistej? Třeba ses jen počůral štěstím, že jsem si na tebe udělal čas,“ ujišťoval se Shormita. Sasuke stál a bolestně se chytal za břicho, celý se třásl a potil.
„Co mám dělat?!“ ptal se ustrašeně.
„Ehh... rodit?“ odpověděl Shormita. Sasuke zaúpěl. Shormita si pomyslel, že měl přijít jindy a nemusel mu pomáhat, ale posadil Sasukeho na židli a začal ho uklidňovat. Potom vzal telefon a začal vytáčet číslo. Sasuke se zhrozil.
„C-Co to děláš?!“
„Pomáhám ti,“ odpověděl Shormita naštvaně, „Nemocnice? Dobrý den, omluvám se, že vás ruším, ale mám tu rodícího kamaráda, Sasukeho Uchihu, právě mu praskla voda a... Haló? Nezdvořák,“ zaštval se Shormita a znovu vytočil číslo.
„Dobrý den, to jsem zase já, vy jste mi zavěsil, ale já nelžu! Třese se po celém těle a pomalu se nedokáže sám pohnout. Prosím, přijeďtě, už to dlouho nevy... Ne! Není to žert, ty děti umřou, jestli jsem v čas nepřijedete... Sasmozdřejmě že ne! Nevypil jsem ani kapku! Budu si na vás stěžo... Haló? Haló! To snad ne! Zase zavěsil!“ sklopil ramena drak a zamyslel se.
Sasuke seděl na židli a skuhral.
„No jasně! Proč mě to nenapadlo dřív?“ ťukl se Shormita do hlavy a začal vytáčet další číslo.
„Ahoj! Víš, zastesklo se mi po tvém líbezném hlasu a tak ti volám jestli nemáš čas. Přijď co nejrychleji do mojí rezidence, posím, pac a pusu, Sasuke!“ řekl a políbil sluchátko.
„Komus volal?“ zeptal se Sasuke. Shormita si k němu kleknul a chytil ho za ruce.
„To teď rozhodně není tak důležité, jako bezpečí tvých dětí,“ řekl. Potom zvedl hlavu, „To jsem si vždycky přál říct!“
„Nech toho! Hrozně to bolí a dlouho už to nevydržím!“ zaskuhral Sasuke a znovu se křečovitě chytil za břicho.
„Neboj, ona nám pomůže, jsem si tím jist. Je šikovná chytrá...“ začal jmenovat, když v tom někdo zazvonil. Shormita vyletěl ke dveřím.
„Ahoj, Sasuke, přijela jsem co nejrychleji, jsem ráda že si se vrá... Shormito?!“ vyjekla holka div neupadla.
„Ahoj, ahoj! Pojď dovnitř, potřebuju pomoct a to rychle,“ řekl Shormita a odvedl jí do kuchyně.
„Sa-Sa-Sa-Sakura?!“ vykoktal Sasuke nevěřícně. Sakura koukala jak z jara.
„A... s čím mám pomoct? Potřebuješ na záchod, nebo co?“ řekla, protože to první, co jí napadlo, byla podle ní blbost.
„Mno... vážně je chytrá, Shormito, líp si udělat nemohl!“ vyčetl mu Sasuke a znovu bolestně sevřel břicho. Shormita dal Sakuře tlapy na ramena s nadějí v očích.
„Dobře, Sakuro, není moc čas na vysvětlování, ale Sasuke rodí a potřebujeme pomoct skušeného lékařského ninji jako jsi ty!“ řekl Shormita a doufal, že to Sakura pochopí. Sakura koukala s jedním obočím nahoře.
„Nevím, co na to mám říct,“ řekla podiveně.
„Tak nic neříkej a pomoc mu!“ řekl drak a otočil jí k Sasukemu, co se svíjel v bolestech na židli.
„Nevím, jestli to zvládnu, raděj zavolám pomoc,“ řekla a rychle vytočila číslo.
„Dobrý den, tady Uchiha-rezidece, prosím vás, mám tady, che, možná my nebudete věřit, ale... jak jste to uhodl? Cože!? Mno dovolte!“ naštvala se Sakura a práskla s telefonem.
„Dobře, to tu ještě nebylo,“ řekla a sundala si rukavice.
„Sasuke, je mi to trapné, ale sundej si kalhoty a Shormito, ty přines deku!“ řekla Sakura, „chjo, aspoň vím, kde si celej rok byl...“

O chvíli později...
„Nevěřila jsem, že to někdy řeknu, ale tlač Sasuke!“ povzbuzovala Sakura a dál pomáhala.
„Jestli to zvládnu, můžu si dát lékařský diplom a pogratulovat si,“ řekla si v duchu.
„Shormito? Vyděl si vůbec někdy porod!?“ křičela Sakura.
„Mno... vyděl jsem zrození Ježíše Krista, ale toho asi neznáš!“ křičel Shormita. Ne, nehádali se, ale museli křičet, protože přes přímo řvoucího Sasukeho nebylo nic slyšet.
„Argh! Proč nemůžeš něco udělat tak, abys tím neohrozil ničí život!?“ znovu zakřičela Sakura.
„Přál si to!“ odvětil Shormita stejným křičením. (Už je to trapné, jak pořád křičí...)
„Nemůžeš to vrátit?!“ zeptala se Sakura.
„Jestli si to přeješ a Sasuke bude souhlasit, tak jo!“ odpověděl Shormita. Potom se oba podívali na zhluboka dýchajícího, zpoceného, roztřeseného, unaveného a hlavě vystrašeného Sasukeho.
„Je to na tobě, Sasuke,“ řekl Shormita dramaticky. Sasuke se chvíli rozmýšlel.
„Teď máš šanci, tak jí využij!“ řval na něj zdravý rozum.
„Došel jsem až jsem, nehodlám to vzdát! Ouch!“ řekl odhodlaně.

O nějakou tu hoďku později...
„Tohle byly ty nejnapjatější minuty celého mého života,“ řekla Sakura sedící na židli a setřela ze sebe pot. Shormita ležel vedle na zemi a podpíral Sasukeho.
„Ale stálo to za to,“ vzdychla nakonec s úsměvem.
„Hmm...“ řekl Shormita a sklonil se k Sasukeho náruči, ve které svíral dvojčátka zabaléná do deky.
„Tohle je ten *vzlik* nejhezčí okamžik mého života, *fňuk*“ brečel Sasuke. Shormita se cítil dobře, za dlouhou dobu se mu povedlo zase něco hezkého, co všechny zahřálo u srdce. Dokonce i jeho, Šerého Predataka, co si všechna ta léta hrál na bez-emočního. A teď ho ty dva malincí holí zázraci tak potěšili, že...
„Už vím, jak se budou jmenovat,“ přerušil jeho proud myšlenek Sasuke. Sakura i Shormita se na něj podívali a pozorně naslouchali.
„Holčička bude Sakuřenka a kluk Shormík,“ řekl s úsměvem Sasuke.
A vida, pomyslel si Shormita, i vděku jsem se dočkal...

Za pár let létal Shormita takhle Šutovou a lovil holuby, když v tom uslyšel povědomý hlas. Sletěl dolů rozhlížel se, kde jen ten hlas slyšel? A v tom je uviděl! V rezidenci Karashi byl povyk, protože Sasuke se Sakurou bránili vstupu ostatním do pokoje s dětmi. Okno bylo otevřené a na parapetu balancoval už asi sedmiletý Shormík a mával na dračího letce. V tom dítěti škobrtla noha a ono začalo padat! Shormita se vyděsil a ryche dítě chytil, ale to se v drakových pařátech smálo a chytalo Shormilu za čumák.
„Máš kuráž, po kom asi budeš?“ usmál se. Potom uslyšel Sasukeho vyděšené volání a Sakuru, která ho ukidňovala.
„Kdo by to byl řekl. Z toho, kdo měl být špatý otec se stala výborná matka...“ uchychtl se Shormita a nepozorovaně dal dítě zpátky na okno.
„Shormíku, ty moje zlatíčko! Tys mě vylekal! Tohle mi nedělej nebo ti seberu nos! Neboj, hned ti ho vrátím, aha, ten je Sakurčin...“ ozval se Sasuke a následně Shormík, který říkal, že už není malej. Shormita se zasmál a odletěl.
„Říkám si, že mě ty Konožáci cekem změnili, už dlouho jsem nic takového necítil...“řekl si Shormita a odletěl ke svému mistrovy Jashinovi.
„Měl bys vědět, že se na tebe nelobím,“ řekl Všemohoucí, „Normálně bych se možná naštval, ale tím, že si ho obrařil těmi roztomilými dvojčaty si upevnil vztah mezi Sakurou a Sasukem,“ řekl a poplácal Shormitu po zádech.
„Jashin-sama? Proč nejsou všichni lidi takový, jako třeba Sakura?“ zeptal se Shormita.
„Proč? Protože by to potom byla neskonalá nuda, kdyby byli všichni stejní, to je to tajemství odlišnosti. Jážel, lidi jsou mimo těch hodných také zlí a tomu nedokážu zabránit ani já. Mohl bych je vyvraždit, ale moc by jich nezbylo, protože všichni jsou svým způsobem bestie, i já a na tom se nic nezmění... ale, Shormito, myslím, že je to správně, že je na světě i zlo, abych to tak řekl. A stejně jako je v každém dobrém skutku něco špatného je i v každém zlém počínání alespoň drobet dobra,“ řekl Lord Jashin a podíval se na hodinky.
„OMS (Oh, My Self)! Už umřelo tolik lidí! Nesnáším papírování,“ vzdychl Všemohoucí a odešel ke svému stolku vyřizovat posmrtné životy.
„Zajímavá úvaha, Jashin-sama, velmi zajímavá...“ řekl si Shormita a odletěl pryč...