Tajemství 002: Rodinná seance...

„Ale jak?“ podivila se Tsunade. Taya zavrtěla hlavou.
„Já nevím…nevzpomínám si.“ zašeptala.
„Je vůbec možné aby sis to nepamatovala?“ otázala se jí Tsunade. „Takovéto vzpomínky se nezapomínají
„Nevím, vážně ne.“ Složila hlavu do dlaní. „Mohla bych už jít?“ Tsunade si povzdechla a přikývla.
„Asi si chceš promluvit s rodinou, co?“ Taya nerozhodně přikývla.
„Nevím, co na to všechno řeknou.“ Zašeptala. „Utekla jsem před několika lety…“
„Určitě to přijmou dobře…“ chlácholila ji Tsunade.
„Děkuji,“ pousmála se Taya, ale obratem zkřivila tvář v bolestný úšklebek.
„Co se děje?“ podivila se Shizune, která stála u dveří.
„Ne nic, jen… se blíží úplněk.“ Špitla tiše a prošla kolem Shizune ven na chodbu. Tiše prošla kolem Naruta a Sakury. Neměla náladu a ani chuť se s nikým teď bavit. Kráčela po Konoze a vzpomínala na dobu, kdy byla ještě malá.

Malá růžovlasá dívenka běhala na zahradě jednoho z domů v Konoze. Na lavičce pod stromem seděla žena s malým dítětem v náručí.
„Neběhej tu tak, Tayo.“ Okřikla ji. Dívenka se zastavila a smutně se usmála.
„Ale mami,“ špitla.
„Žádné ale, Tayo!“ zavrtěla hlavou. Dívenka si povzdechla a vešla do domu.

Rodina, pro ni jako by nebyla. Jediný, koho z rodiny měla aspoň trochu ráda, byla její mladší sestra, ale tu moc dobře nepoznala. Kroky ji nesli k Akademii, kde strávila nejhezčí období svého zatím krátkého života.
„Dobré ráno Iruko.“ Usmála se na muže, který stál u dveří.
„T-tayo?“ podivil se a zkoumavě si ji prohlížel. „Nepoznal jsem tě.“
„To nikdo,“ pokrčila rameny.
„Kde se tu bereš?“ otázal se jí.
„To je na dlouho.“ Mávla rukou. „A co ty? Jak se ti daří?“
„Docela dobře, chodím na misem, a tak… Ale vážně, kde se tu bereš?“
„Po delší době jsem se rozhodla vrátit.“ Pokrčila rameny.
„Proč ti nevěřím?“
„To bude tím, že mne znáš.“ Ušklíbla se. „Ne vážně jsem se chtěla vrátit zpátky, není k tomu žádný jiný důvod.“
„Dobře, budu ti věřit.“ Pokýval hlavou. „A kam máš namířeno?“
„Nevím…“ zavrtěla hlavou. „Nemám kam jít.“
„Tak pojď se mnou, mám padla. Můžeme jít na Ramen.“ Nabídl jí.
„Já nevím… Jsem tu první den, měla bych si to vyříkat s rodinou a ne takhle slavit, a tak.“
„Aha,“ pokrčil rameny.
„Tak já půjdu,“ zamumlala a vydala se k vysokému domu, kde jí nečekalo nic jiného než opovrhování od matky.

Zaklepala, třásla se, protože se bála reakce rodičů a mladší sestry na to, jak vypadá teď.
„Jdi otevřít!“ Linul se domem hlas její matky, která nebyla zrovna v dobré náladě. „Sakuro?“ žádná odezva. „Tak já tam půjdu sama!“ Taya se nervózně usmála.
„Kdo jste?“ vyhrkla na ni paní Haruno.
„M-mami, to jsem já, Taya.“ Paní Haruno se zamračila.
„Taya? Moje dcera je pryč, nikdy se nevrátí a nevypadáte jako ona.“
„Jsem to já mami,“ vyhrkla. „Klidně se přesvědč.“
„Mám otázku, kolik je mé mladší dceři?“ otázala se jí s úlisným pohledem paní Haruno.
„Sakuře? Je jí šestnáct.“ Pokrčila rameny Taya.
„Počkat, to může vědět kde kdo.“ Namítla paní Haruno.
„S kým byla v týmu jako genin?“ založila si ruce na prsou.
„Jak to mám vědět?“ podivila se slečna Haruno, nenáviděla to, čím se stala, ale nic s tím už nešlo udělat.
„Dobře, budu ti věřit, vítej zpátky Tayo.“ Pronesla madame ironicky a zavřela dívce dveře před nosem.
„To jsem čekala.“ Špitla Taya a vydala se směr hotel, přeci nebude spát venku, ne?