Mikazuki: Nový příběh (6.) - Záhadná mise

Slunce pomalu vycházelo na obzor. Obloha se začala prosvětlovat, ptáci se rozezpívali a v trávě se blyštivě zatřpytily kapičky rosy. Vzduch krásně voněl rozkvetlými květinami, osvěžující vánek přinášel z dáli aroma čerstvě posečené trávy. Ulice ještě zely prázdnotou, ale jinak to bylo vskutnu nádherné ráno.
Červenovlasá dívka se v posteli převrátila na druhý bok, čímž jí na obličej dopadl široký sluneční paprsek. Skoro okamžitě otevřela oči. Posadila se, chvíli se dívala z okna na blankytně modré nebe a pak potichu vstala. Už byla oblečená, jen si k sukni připnula pásek s taštičkami a kolem krku si uvázala svou dlouhou čelenku, kterou sebrala z nočního stolku. Neslyšně vyšla ze svého pokoje, načež zamířila do koupelny. Tam si umyla obličej, poté vzala své dva volně visící copy a sponou si je připevnila k týlu hlavy. Ještě se letmo prohlédla v zrcadle, po čemž koupelnu opustila.
Domem se rozléhalo tiché chrápání, jinak nic. Dívka pomaloučku sestupovala ze schodů, chytře se vyhýbala těm, o kterých věděla, že vržou a vykročila do kuchyně. Sluneční paprsky ozařovaly celou místnost. Červenovlasá bez rozmýšlení přistoupila ke kuchyňské lince a ze skříněk nad ní vzala jakousi krabičku spolu se třemi hrnky. Do těch dala po špetkách čaje, načež do nich nalila studenou vodu z kohoutku. Položila hrnky na jídelní stůl a sundala si své dlouhé rukavice. Obě její paže byly pokryty zvláštními znaky, táhly se od zápěstí až po lokty. Dívka pozvedla ruce a natáhla je dopředu, přímo nad hrnky s čajem. Najednou jí modře zazářily dlaně, přičemž začala voda v hrncích mírně bublat. Když se červenovlasé do dlaní opřela horká pára, stáhla své ruce zpět. Vůně čaje se líně vydala na cestu do horních pokojů.
Ještě se naposledy rozhlédla, když vtom jí pohled padl na zvadlou slunečnici v bílém květináči, který stál na parapetu okna. Sice na ni dopadalo hojně slunečního světla, ale okvětní lístky už byly úplně suché. Teta Temari ji dostala před měsícem k narozeninám od strejdy Shikamara. Několikrát se podivila nad tím, jak mohla tak dlouho vydržet, pak si ale vždycky řekla, že to určitě bude její dobrou péčí.
Dívka se usmála při té vzpomínce. Natáhla pravou paži před sebe a dlaní namířila na slunečnici. Po chvilce jí ruka opět zazářila, ovšem tentokrát zeleně. Zvadlá květina se zničehonic sama od sebe dala do pohybu. Dokonale vyschlý stonek obživl, zesílil, poskytl oporu velkému květu a zvedl ho, listy na něm se divoce zazelenaly. Okvětní lístky nabraly sytě žlutou barvu a celá květina se opět jasně rozzářila.
Červenovlasé klesla paže. Beze spěchu si natáhla obě rukavice a zamířila ke dveřím. U domovních dveří se na okamžik zastavila, obula si černé sandály, přičemž se pozorně zaposlouchala. Zaslechla šustění peřiny, to bude určitě teta Temari. Nevrlé mručení nepochybně patřilo strejdovi. Z bratrancova pokoje bylo slyšet jen tvrdé oddechování. Dívka sáhla po klice, načež vyšla ven do překrásného rána.

Chvilku se jen procházela, užívala si prázdných ulic a z plných plic natahovala čerstvý vzduch. Přemítala, jestli zajít na cvičiště nebo ne, ale dneska na to neměla náladu. Včera trénovala až do dvou do rána a stačilo jí to. Tak jen kráčela písčitými cestičkami a sem tam kopala do kamínků, když vtom zaslechla ženský hlas. Volal ji. Pohlédla k budově Hokage, načež se rozplynula ve víru písku.
Zjevila se v Narutově pracovně. U velkého okna stála vysoká žena s růžovými vlasy a zelenou jouninskou vestou. Právě četla jakýsi svitek a nepatrně se při tom mračila.
„Dobrý ráno, Sakuro-sensei.“
Žena zvedla hlavu a krátce se usmála. „Ahoj, Yoshie.“
„Volala jste mě?“
„Ano. Právě přišla zpráva ze Suny, Kazekage nás prosí o pomoc.“
Dívka nepatrně pozvedla obočí. „Strejda Kankurou?“
Přikývla. „Z věznice jim prý zmizelo devět zločinců odsouzených na smrt, navíc jsem teď zjistila, že z té naší také zmizel jeden takový.“
„Zmizeli? To utekli?“
„To se právě neví. Dva hlídači strážící Konožskou věznici řekli, že toho odsouzence odvedl nějaký jiný hlídač. Uspal je a pak prostě odešel.“
„Jsou zranění?“
„Ne, zřejmě na ně byl použit zvláštní druh genjutsu. Vůbec si nevzpomínají, jak vlastně usnuli.“
„Vyrazíme hned?“
„Ano, a tu misi povedeš ty. Já tu musím zůstat, abych pomohla Narutovi s přípravami na Chuuninskou zkoušku.“
Yoshie přikývla. Převzala od Sakury svitek, načež s pokynutím hlavy zmizela ve víru písku.

Objevila se v dívčím pokoji. V posteli ležela hnědovláska zachumlaná v dece a ještě spala. Přistoupila k ní, sklonila se, načež s ní jemně zatřásla. „Arawo, prober se. No tak, vstávej, máme misi.“
Dívka tiše zamručela, líně od sebe odlepila víčka. Chvilku na červenovlasou prázdně hleděla, poté zamrkala a odhrnula deku. „Yoshie? Co tu děláš?“
„Máme misi, musíme do Suny.“
Hnědovláska mocně zívla. „Kolik je vůbec hodin?“
„Krátce po čtvrté,“ odpověděla.
Ozvalo se další zamručení, Arawa pomalu vylezla z postele a se staženým obočím zamířila do koupelny. Byla jen v noční košilce. Po chvilce se vrátila, v obličeji už méně unavená, načež se začala oblékat. „Můžu ještě na snídani?“ zeptala se, zatímco si přes hlavu natahovala své červené tílko.
Yoshie se usmála. „Můžeš, nemáme stanovený čas.“
Obě se vydaly dolů do kuchyně. Ze dvou vedlejších pokojů se ozývalo mocné chrápání a jakési zvláštní pískání.
„Těm abys zacpala všechny tělní otvory,“ zašeptala Arawa.
Červenovlasá se ušklíbla, jen tak tak udržela smích.
Vstoupily do kuchyně, hnědovláska si vzala z mísy s ovocem velké jablko a zakousla se do něj. „Dáš si něco?“
Zavrtěla hlavou. „Nechci, díky.“
„Co je to vlastně za misi?“
Obě si sedly na židle u jídelního stolu.
„V Suně se ztrácejí zločinci. Z naší věznice prý taky jeden unikl.“
Překvapeně zamrkala. „Z Konožské? Ale ta je přece nejlépe střežená, jak mohl utéct?“
„To nevím, ale mám takový pocit, že daleko nedošel.“
„Co tím myslíš?“ zeptala se nechápavě.
Červenovlasá zaváhala. „Myslím... že ho někdo zabil.“
Arawa přestala žvýkat. Nastalo ticho, jen za oknem se ozýval zpěv ptáků. Po chvilce se dívka probrala z počátečního překvapení, zamrkala a polkla sousto. „Jak to víš?“
Yoshie se nadechla. „Vždycky, když někdo v Konoze nebo v nejbližším okolí zemře násilnou smrtí, dozvím se to jako první. Je to takový pocit, takový šestý smysl, který tě jakoby upozorňuje na možné nebezpečí. Mně slouží jako smrtonosný radar.“
Jindy by se Arawa rozesmála nad podobným slovem, ale tentokrát jí do smíchu nebylo. Rozhodně vstala a vyšla ven z kuchyně. „Tak jdeme, ještě musíme vzbudit Narua.“
„No, to bude teprv mise,“ poznamenala Yoshie.