Tajemné
„Dávej pozor!“ zaječela Yoso na Kibu.
Ten si totiž nevšiml větvě, která byla zaklíněná v jiné větvi tak dobře, že by si Kiba zlomil nohu. Naštěstí si té větvě na poslední chvíli všiml a přeskočil jí.
„Arigatou,“ pronesl a dál se věnoval cestě.
Tým, který se skládal z Yoso, Kiby, Shikamara a Sakury se vracel ze Suny domů. Misi, kde měli odevzdat dva důležité svitky na dvě důležitá místa, byla díky Gaarovi a Temari splněna. Vše proběhlo bez problémů.
„Konečně doma,“ zajásala růžovláska, když spatřila bránu Konohy.
Je večer, v Konohe, na ulici ani len nejakej potulnej mačky, čo by si šla hľadať potravu. Pouličné lampy slabo blikajú a vyzerá to, že čoskoro prestanú svietiť úplne. Kto by len o takejto dobe bol vonku? Nikto? Omyl. Je tam plaché tmavovlasé dievča s levanduľovými očami: Hyuuga Hinata. Poviete si: Čo by človek typu Hinata robil vonku a navyše tak pozde večer?
„Jsme tady,“ prohlásil Neji, když se i s ostatními dostal před bránu Drasu.
„Tenshi-san, pojď máme misi,“ dotloukl se Naruto konečně ke své kamarádce domů a ona otevřela dveře. Přikývla a otočila se zpátky do pokoje, aby si vzala klíče.
„Je ti něco, Tenshi-san?“ optal se jí Naruto starostlivě, když viděl, jak smutně se kolem rozhlíží její oči.
Zavrtěla hlavou a její oči se usmály. Ale on v nich stejně viděl záblesk předchozího smutku.
Vydali se tedy společně za Hokage, v jejíž pracovně už stála Sakura a taky zahalený Kakashi, kterého Tenshi ještě neznala.
Lesem se mihl stín. Postava v plášti skákala z větve na větev neuvěřitelnou rychlostí. Pro normálního smrtelníka téměř nepostřehnutelné pohyby. Mohl jsem se přemístit, ale procházky mám rád. Před ním, se na obzoru rýsovala brána Konohy. Konečně!
4. Párty
Hinata Hyuuga seděla ve svém pokoji a přemýšlela nad všemi věcmi, které se můžou stát, když půjde k tomu hezkýmu klukovi o kterým jí říkala Ino, když jí zvala. Co by mu měla říct? Je hezčí než Naruto-kun? Z myšlenek jí, ale vytrhnul Neji, který jí volal dole. "Je čas jíst."
O chvíli později se všichni objevili před Sasukeho domem, který na ně už čekal.
"Jak daleko je jeho dům?" zeptala se Hinata, když je Sasuke vedl okolo domu klanu Namikaze.
"Nedaleko." Odpověděl jí Sasuke a zastavili před rozsvíceým sídlem klanu Namikaze.
1-Díl
Bylo pár minut po půlnoci. Ulice Konohy byly pusté. Jen jeden bílovlasý shinobi šel směrem k budově hokage. Když do ní vešel, vystoupal po schodišti a zaklepal na určité dveře.
„Dále“ ozvalo se zevnitř a shinobi se sklopenou hlavou vstoupil dovnitř.
„Přináším informace, které se mi donesli z Mlžné vesnice od mé rodiny...“ Zahlaholil sotva slyšně a pokračoval:
Prosba
Minato se otočil. Za stínu vyšla postava zahalená v plášti, ale ani ten ho nedokázal ohránit před odhalením. Minato ho poznal podle hlasu. Raději položil Sakuru na zem a vykročil několik kroků k němu. Neznámý stál na místě a jen čekal, jak moc si k němu dovolí. Minato se zastavil a z pláště si vytáhl kunai. Ale cizinec nereagoval, dál tam jen tak stál.
„Tady to pro mě není moc pohodlné. Znám lepší místo,“ promluvil znenadání. Minato sklopil svou zbraň a napjatě čekal, co z něj vyleze.
Hanaya znovu vyskočila na střechu jedné z budov. Opět se jí naskytl výhled na dění kolem ní.
Jestli pak ještě někdo ví, že tohle celé je kvůli ní.
Vypadalo to, že Kakashi je už u konce svého boje. Naproti na druhé střeše stál Shikamaru a chystal se zaútočit na přízrak letící proti němu.
„Shikamaru!!“ zakřičela Hanaya.
Podrazila mu nohy tak, že spadl na zem a stín proletěl těsně nad ním. Přiskočila k němu.
„Hanaya-sensei! Co jste to udělala!“ vyjel na ní.
Trochu mě to vyděsilo, ale stále jsem byl zhypnotizovaný velikostí jejího výstřihu, ve kterém jsem se momentálně utápěl. Sakura se nejistě usmála, ještě si neuvědomila, že její dítě zmizelo.
„Hm…můžeš slézt, prosím?" řekla trochu nejistě a dokonce i mírně zrudla. Jako předtím jsem ji částečně nevnímal, ale nakonec jsem z ní rychle slezl.
Zranění, zklamání a bolest
Další dny pokračovaly ve stejném tempu. Dostávali mise ve třech a Hachi se stala nepostradatelnou členkou jejich týmu. Její zvířecí smysly byly nepřekonatelné a dokázala nepřítele vystopovat na kilometry daleko. Byla stále stejně zbrklá, ale Itachi byl jediný, na koho dala a tak se držela zpátky a už se nikdy do akce nepouštěla sama.
" Sasuke, pusť mě…" Špitla omámeně Sakura a snažila se Sasukeho dostat od těla. Její tělo ho chtělo, ale její city tomu zabraňovaly… Zamítaly jí jakýkoliv bližší kontakt, o který se mohla jen pokusit. Uslzeně se skácela Sasukemu do klína a povolila pěsti, kterými mu hlodavě tiskla košili.
" Už k tobě nic necítím…" Hlesla z polospánku a pociťovala ty okamžiky, kdy se ho opět mohla dotknout a pocítit teplo, horkost jeho těla, v kterém mu proudila krev Uchiha klanu.
Tak tohle je náš první díl naší spoluautorský sériovky. Tento díl je napsanej mojí rukou. No co dodat asi jen Itadakimasu.
1.Díl
„Bude to stačit?“
„Jsem si jistý, že ano“, odpověděl jí na to Kakashi. „Ale teď už musíme vyrazit. Pátá Hokage nám zadala úkol a ten musíme splnit.“
„Úkol? Hmm… A jaký?“ Akairono se tázavě zadívala na Kopírovacího ninju.
Tsunade stála u skříně a prohledávala staré papíry, které zůstali nedotčené v archivu. Právě se prohledávala částí s kartami shinobi, kteří odešli z vesnice. Mezi nimi i karty těch tří. Vzala si je s sebou zpět do kanceláře. Posadila se na židli a do kalíšku nalila saké. Na stole si rozevřela troje desky. Na vrchu na ní vykukovala malá blonďatá dívka, nad ní byl nápis Nami no Arisu. Pohodila hlavou a začala si pročítat informace o ní, přeci jen to byla žačka Orochimara, něco jí k tomu muselo vést.
"Na-naruto-kun."
V očích měla prázdný výraz, palčivá bolest v břiše jí zabraňovala racionálně myslet.
Světlo ustupovalo a její výhled pohlcovala tma. Víčka těžkla stejně jako její dech.
Pomalu se ponořovala do naprosté tmy.
Každý nádech jí dělal potíže. Cítila, že se blíží konec. Dovřela víčka a...bylo ticho.
Najednou jí opět světlo svítilo do očí. Bolest jako mávnutím kouzelného proutku zmizela. Tak lehce se jí dýchalo.
V duchu zaklela. Proběhla kolem Peina a rovnou do pokoje. Musela se připravit na misi. Sbalila si nejnutnější věci a vyrazila na cestu. Snad se nic nestane. Prošla kolem ostatních, kteří také čekali na svou misi, rovnou ven. Rozhlédla se okolo, vyčkávala svého nového parťáka na misi. Po půl hodině ji to přestalo bavit, a proto se posadila na kámen. Kdo může sakra být její parťák a kde je ten dotyčný tak dlouho?
„Nazdár Liam,“ ozvalo se jí za zády. Otočila se a tam stál Hidan. „Děje se něco?“
[i]„Cože? Ženská!,“ zahřměl mohutný a trochu strach nahánějící hlas. „Nemám zájem se ve své jednotce starat o ženský!“
Stála jsem naproti tomu mohutnému, vysokému chlápkovi a dívala se do těch chladných, hrůzu nahánějících očí.
Protáhnu se a posadím na posteli. Teprv pak pomalu otevřu oči a rozkoukám se kolem sebe. Když se pořádně proberu – zejména kvůli zimě, která v mém pokoji každé ráno panuje – zvednu se z postele a jen ve svém černém pyžamu s oranžovými nápisy vyjdu na chodbu. Chodbou se vydám do kuchyně, kde zrovna Konan chystá snídani.
„Dobré ráno Itami.“ Pozdraví mě s úsměvem. Ví, že to jsem to já, protože hned po probuzení chodím na snídani jen já. Ještě by mi jí kluci sežrali… xD
