Dobro proti zlu-kapitola 11: Ta černá tečka

Oba bojující se konečně na chvíli zastavili pár metrů od sebe. Oba oddechovali a znovu se pozorně prohlíželi. Hanaya měla ošklivě rozseknuté rameno a zkrvavenou pravou nohu. Její protivník měl hluboký šrám na tváři a čurky krve se valily i odněkud z jeho hrudi.
Nebyly to však příliš vážná zranění.
„Netušil jsem, že dokážeš bojovat i se zbraněmi s takovou přesností,“ zavolal na ní, ale Hanaya neodpověděla. Utřela si krev ztékající z ramene a nepřestávala spouštět oči z nepřítele. Ten odhodil katanu a složil pečetě v takové bleskové rychlosti, že nebylo možno nic, krom míhajících rukou rozpoznat.
„Ninpou: Kuro-Yoko,“ zahřměl svým hlubokým hlasem.
Kolem nich se snesla naprostá tma. Studená a nepříjemná. Ozvalo se podivné zaskřípání. Hanaya se snažila rozpoznat prostor kolem ní, ale nešlo vidět zhola nic. Zamrkala, jakoby se snažila tmu zahnat tímto způsobem. Znovu uslyšela ten skřípot a bleskové zasvištění. Konečně něco uviděla. Jakýsi mrak mířící k ní. Mrak černofialové barvy, hustější než okolní tma. Chtěla uhnout, ale mrak sledoval její krok. Proletěl přímo jejím hrudníkem a ona zoufale zalapala po dechu. Projela jí tělem ostrá bolest. Chytla se za hrudník, zasípala a pak padla na kolena.
Co je to? Genjutsu?Nemožné, tohle není genjutsu.
„Ovládám mnoho temných technik. Takové, kterým se ty tvé ani ve snu nevyrovnají,“ ozvalo se jí za zády.
Vyskočila na nohy i přes bolest, která nepolevovala.
„Tohle byl démon. Když projde tvým tělem něco v tobě zanechá a pak pomalu požírá tvou duši. Tvá smrt je už teď jen otázka času,“ upřesnil a ukázal prstem na její hruď, kde se tvořila malá černá tečka. „Vypadá to jako černá vyrážka, ale není tomu tak. Až zčerná celé okolí tvé hrudi, zemřeš.“
„Do té doby se tě ale budu muset zbavit,“ neustoupila a zavřela oči.
Soustředila svou chakru a když je znova otevřela kolem ní bylo zase prostředí Konohy a stála na střeše. Ani její nepřítel se nezměnil.

„Co to sakra bylo sensei?“ otočil se vyjeveně Shikamaru na Kakashiho.
Kakashi chvíli nepromluvil a jen zamručel. Díval se směrem k boji .
„To netuším,“ odpověděl po chvíli. „ Tohle jsem ještě nikdy neviděl.“
„Hanaya-sensei je v pěkné bryndě. Vážně bychom jí neměli pomoct?“ ujišťoval se.
„Tohle je její protivník. Vybrala si to tak. Dokud to nebude nezbytně nutné, nebudeme zasahovat,“ rozhodl Kakashi.
„Ale sensei,“ zaprotestovala Sakura.
„Ne,“ přerušil jí a neodtrhoval oči od tvou protivníků, stojících naproti sobě.

„Fuuton: fuwafuwa boushi!“ uslyšeli zakřičet Hanayiným hlasem.
Nepřítel byl chycen do vzdušného lasa, které se obepínalo kolem jeho těla. Pomocí své telekineze ho nechala vznést se do vzduchu a pak s ním bez slitování mrštila o zem. Beton na střeše popraskal a pár kusů odlétlo zpod ležícího těla. I přes to jaká to byla rána a jakým způsobem dopadl na zem, se s námahou postavil na nohy a utřel si krev, stékající mu z úst.
Chytl se za žebra, které měl nejspíš zlomené a zhluboka oddechoval.
„To bylo nečekané,“ pousmál se trochu a pohled mu spočinul na o trochu větší tečce, než byla kapka inkoustu.
Ještě mám čas. Ještě mám spoustu času, pomyslela si.
„Tak ty nedáš pokoj!“ zakřičela na něj. „Prostě chcípni a dej mě i vesnici pokoj!“
„Necháváš se unášet emocemi. Za co bojuješ? Za bezpečí Konohy, nebo za svůj život? Nemůžeš přece chránit něco, co s tebou má společného jen málo. Tady přece nepatříš.“
„Tady patřím! Tak přestaň blbě žvanit!“
„Ach ano, přes dvacet let žiješ někde jinde a pak jsi tři dny tady a hle…všechno se mění,“ utrousil posměšně.
„Tohle nemá s tebou nic společného tak mlč a bojuj!“ rozkázala a v mžiku se kousla do svého levého palce. Krví potřela pravou dlaň a přiložila k zemi.
„Kuchiyose no jutsu!“ zahřměla a s hlasitým „puf,“ se objevil obrovský oblak kouře.
Všichni sledující tento boj na chvíli zatajili dech.
Na místě kde doposud stála Hanaya teď na místo ní byl obrovský, bílý, lední medvěd.
Jeho srst byla sněhově bílá a jeho rudé oči skoro zářily.
„Kam si mě to přivolala Hanayo. Je tady na mě moc teplo. Chybí tady sníh,“ ozval se silným a hlubokým hlasem medvěd.
„Vítám tě Ganbarimasu. Omlouvám se, ale neměla jsem na vybranou,“ pozdravila ho z vršku jeho hlavy.
Ganbarimasův pohled spočinul na tom malém člověku stojícím pod ním, který vzhlížel vzhůru.
„Tohle je tvůj problém?“ zeptal se jí.
„Jak jinak,“
„Do jaké kaše ses to zase dostala. Nemám rád, když za tebe musím řešit problémy.“

„Ú-úžasné,“ vydechla Sakura a obdivně si prohlížela vyvolané zvíře.
„O tomhle summonovi jsem slyšel, ale nikdy se ke mně nedoneslo, že by ho někdo používal,“ pronesl Kakashi. „Teď je jen otázkou, co vytáhne nepřítel.“
Téměř okamžitě po vyslovení Kakashiho otázky, udělal nepřítel stejné gesto jako Hanaya a zakřičel: „Kuchiyose no jutsu!“
Zvíře, které se objevilo, byl velký černostříbrný orel.
„On taky používá přivolávají techniku. To je vážně nevýhoda,“ ujal se slova Sai, kterého boj očividně velice zaujal. „Bude útočit ze vzduchu, další překážka.“
„Nesmí s nimi bojovat tady!“ zajančila Sakura. „Zničí vesnici! Musí na volné prostranství!“
Její prosby jakoby byly vyslyšeny. Ganbarimasu se změnit na sněhovou chumelenici a mířil si to vzduchem pryč za vesnici. Ani Fuzův orel nečekal a vznesl se do nebe, následujíc Hanayu.
„Rychle!“ zavelel Kakashi a společně se zbytkem shinobi se vydali stejným směrem.
Sledovali je několik dlouhých minut, než se konečně zastavili na stromě od místa kde znovu započal přerušený boj. Zůstávali v dostatečné vzdálenosti.

Orel přistál naproti medvědovi. Byli zhruba stejné velikosti. Dvě obrovské zvířata.
„Lední medvěd. To jsem mohl čekat,“ promluvil nepřítel z orlovy hlavy. „Zajímalo by mě, kdo tě naučil ho přivolávat.“
„Nic ti do toho není, ale jestli to chceš tak moc vědět, tak to byl můj učitel,“ odpověděla mu.
Zvedla se v ní nová vlna bolesti proudící z hrudi. Odepnula si oblečení ještě víc než předtím a prohlédla si skvrnu, která byla už velká jako otiskl malíčku.

Kenshiki-sensei už čekal s rukama za zády na opozdilou Hanayu, která k němu mířila svižným krokem.
„Jdeš pozdě,“ utrousil, sotva k němu došla.
„Jo jdu pozdě. Měla jsem něco na práci,“ odpověděla mu a zadívala se na velký svitek ležící za senseiem na zemi.
„Co je to?“ zeptala se okamžitě.
„Co?“ oplatil jí Kenshiki s povytáhlým obočím. „Jo ty myslííííííš tohléééé,“ protáhl významně. „No svitek,“
Hanaya protočila očima, ale trochu se usmála. „Svitek? Ale jaký svitek a proč Daki nepřišel na trénink?“
„Daki šel na misi,“ vysvětlil jí sensei.
„Beze mě?“
„Ty máš jinou práci,“
„Pfff,“ odfrkla si uraženě a založila si ruce na prstou.
Kenshiki roztáhl svitek ležící na zemi, ve kterém se skrýval seznam na různo podepsaných lidí. Každý byl postupně v jednom políčku. Podpis se skládal s otisknutí pěti prstů na papír a napsání svého jména.
„Hele!Tady jste vy sensei,“ ukázala prstem na poslední jméno v seznamu.
„Přesně tak a teď taky přibudeš i ty. Musíš se podepsat vlastní krví. Tady podle vzoru jak to vidíš na svitku,“ informoval jí a pobídl gestem ruky.
Hanaya se kousla do palce a krví si potřísnila i ostatní prsty. Otiskla je na papír a podepsala se.
„To je všechno?“ zeptala se trochu užasle.
„No tohle byla ta lehká část.“
„To mě tedy zajímá co je ta těžká,“ naklonila lehce hlavu na stranu.
„Ten summon tě musí poslouchat,“ prohlásil a promnul si bradu. „To, že se připíšeš na seznam nic moc neznamená. Ty ho musíš umět přivolat a on musí tvé přivolání poslechnout. Teda když budeš mít u něj alespoň trochu autority že ano,“ podotknul ještě.
„Aha,“ hlesla nezaujatě. „Tak to nemusím ani zkoušet,“
„Nemel a dělej!“ rozkázal jí a předvedl pečetě na provedení přivolávacího jutsu.
Zkusila to. Kousla se znovu do prstu a potřísnila krví svou dlaň, kterou následně na to přiložila k zemi.
„Kuchiyose no Jutsu!“ zakřičela a svou chakru soustředila do dlaně.
Ukázal se obláček kouře a za ním hromada sněhu. Na cedulce, která byla zapíchnutá v něm stálo: Nerušte spím.
Hanaya si uraženě založila ruce a podívala se na senseie jako by za to mohl snad on.
Ten pokrčil rameny.
„No co, alespoň ti poslal vzkaz. Víš co se s ním děje,“ mávnul rukou a zasmál se.
„Haha..vtipné,“ oplatila mu a znovu si projela pohledem tu hromadu sněhu.

Ganbarimasu nečekal na pobídnutí svého nepřítele a z jeho tlamy začaly létat ledové bodce.
„Hanayo! Řiď je!“
Dostávaly směru, kterým je Hanaya vedla. Mířily proti nepříteli, který se na poslední chvíli vznesl do vzduchu. Poletoval nad nimi. Medvěd se znovu proměnil na sněhovou vánici a proletěl okolí, dokud Fuza s orlem znovu nepřistáli na zemi.
Znovu se pokusili o zasažení nepřítele ledovými jehlami, ale bezvýsledně. Na místo toho orel otevřel svůj zobák, z kterého se postupně objevovala elektrizující koule.
„Co to sakra je!“ zakřičela Hanaya a přikrčila se, když Ganbarimasu vyskočil, aby se elektrickému útoku vyhnul.
S dopadem povalil několik stromů a všichni přihlížející se tak tak vyhnuli jeho tlapě.
Orel na ně zaútočil znovu ze vzduchu a zaryl se drápy do zad Hanayiného summona. Ganbarimasu bolestivě zařval a ohnal se po něm velkou tlapou tak, že ho stihl drápem ošklivě seknout do křídla. Museli přistát. Všude se valilo dost krve a Fuza byl donucen orla odvolat.
Hanaya odvolala i svého medvěda a opět naproti sobě stáli tváří v tvář. Těžko se jí dýchalo a její hruď byla nepříjemně stahována. Podlamovaly se jí nohy, ale snažila se mermomocí zůstat stát a nepřijít o vědomí.
„Zapomněl jsem ti říct, že ta kletba ti ubírá chakru. Přicházíš o ní mnohem rychleji než obvykle,“ ozval se Fuza a pobaveně si jí prohlížel.
Přiskočil k ní v bleskové rychlosti a špičkou své katany strhnul medailon z jejího krku tak, že i ona sama zůstala překvapeně zírat.
Rychle od ní odskočil zpět na své místo a v ruce svíral její dlouho střežený, jediný majetek.
Tohle jí okamžitě probralo a znovu se postavila do bojové pozice.
„Pojďme blíž sensei. Co když bude Hanaya-sensei potřebovat pomoct,“ upozornil Shikamaru a skupinka se přemístila blíž.
„Týýý!“ zavrčela nebezpečně a rozeběhla se proti němu.
„Hanayo!Hanaya-sensei!Neechan!“ uslyšela zvolat trojhlasem, ale nezastavila se.

Kapky krve padaly na zem. Nejdříve jedna podruhé, pak se ale proměnily ve větší a větší a vytvářely kaluž.
Hanaya ztěžka oddychovala. Oběma rukama držela nepřítelovu katanu, která se tyčila na skrz jejího břicha. Naběhla na ní úmyslně. Bylo to už vlastně jedno, stejně měla umřít tak jako tak.
Měla štěstí, že byla tak ostrá a ona se tímto způsobem mohla dostat až skoro k její rukojeti.
Měla zkrvavené ruce, po kterých ještě pořád tekla hustá, rudě zbarvená krev.
Třáslo se jí tělo, ale i přes to se podívala to těch ledových očí naproti ní.
„Škoda,“ odfrknul si Fuza a pokrčil rameny, „škoda, že jsi poznala jen zlomek mé síly. Myslel jsem si, že to budu mít těžší. Teď mám medailon, ty zemřeš a až se tak stane, srovnám tuhle vesnici se zemí. Jako trest za to, že po desetiletí pomáhá strážkyním,“ dopověděl posměšně.
Chvíli se sám ironicky smál, ale výraz ve tváři Hanayi ho zarazil.
„Měla bys umírat! Tak se přestaň usmívat a chcípni!“zakřičel a chtěl vyjmout svou katanu z jejího těla. Hanaya ale nepovolila stisk. Zatáhl, ale čepel se ani nehnula. Řezala jí do prstů a tím přibyla nová várka další krve, ale ani přesto nepovolila.
„Ty šmejde,“ hlesla.
Skupinka byla jen pár metrů od nich a sledovali dění. Nemohli však zasáhnout dokud byli oba natolik u sebe.
„Ty jeden zatracenej šmejde,“ zopakovala, ale vítězný úsměv jí z tváře nezmizel.
„Shikamaru,“ zakřičela z posledních sil, které jí zbývali.
Shikamaru pochopil co po něm chce a nepřítele uvěznil do svého jutsu tak, že se nemohl pohnout.
„Co-co je to,“ vydechl překvapeně.
Přiložila svou pravou dlaň s roztaženými prsty na jeho srdce a zpříma mu pohlédla do očí.
Snad poprvé za celou dobu se v nich mihl strach.
„Teď poznej ty tu mojí sílu hajzle,“ pronesla rozhodně a svou telekinetickou schopnost soustředila do své ruky. Ucítila jeho tlukot, který postupně zrychloval a zrychloval. Nepřítel sebou začal třást a jeho panenky se protočily. Shikamaru svůj stín povolil a on padl k zemi mrtvý. Hanaya se ještě z poslední kapičky sil natáhla a z ruky mu vytrhla svůj medailon.
Padla na kolena a těžce oddechovala. Rázem k ní všichni přiskočili. Nejenže pomalu ztrácela vědomí, ale cítila, že kletba se jí zmocňuje čím dál víc. Její smrt byla jasná. Ani po smrti protivníka se technika nezrušila. To byla jediná naděje, která pohasla.
Uslyšela jak někdo volá její jméno kdesi z dálky, mlhavým hlasem. Pak už jen tma.