Osud v Listí,1.kapitola

Paprsky rozzářily nový den. Mlha ustupovala, po Kumě se začaly otevírat jedna okenice za druhou. Děti začaly tahat své maminky na dětská hřiště, kde si mezi sebou hrály na ninji, kteří jednou zachrání celou vesnici. Opodál na lavičce seděla se sklopenou hlavou a smutným kukučem malá dívenka,věku sedmi let. Nikdo si s ní nechtěl hrát- Byla jiná. Měla v sobě desetiocasého.
„ Vidíš ji? “
„ Jo, to je ona... “ Opáčila druhá žena.
„ Bez pochyby. Je to takhle lepší. Když se naše děti s ní nebudou bavit, nedostanou se do žádného průšvihu! “ Sykla bezcitně, arogantní škleb jí nechyběl.

Za osm let se toho moc neudálo. Prostě vše při starém obrazu... Alespoň tedy pro osamělou brunetku. Ale byl to její osud. Nemohla si přec vybírat. Ti lidé se nikdy nezmění… Pořád zde budou ti, kteří jí budou chtít vyhnat, nejlépe zabít. Otec jí mlátí, matku nemá, vesničané se k ní neznají… Ano, musel to být její osud. Proč by jí jinak Bůh takovým utrpením žehnal?
Vždycky přišla domů, otec na ní zařval, aby ze něj alespoň na chvíli opadla ta potupa, že zrovna ona je jeho dcerou. Už si zvykla. Jakmile stála čelo čelem svému otci a on chtěl, aby se mu dívala do očí, jen sklopila hlavu k zemi. Napřáhl ruku a uhodil jí tam, kam každý den- Do pravé tváře. Vždy spadla, hlava se jí otočila do profilu. Ale už necítila bolest. Prostě to tak bylo, byla tichá, bojácná, zamlklá, žila si svůj život.
„ Prosím tě, vypadni! Zmiz mi z očí! “
Sebrala se ze země a na potázanou se dobelhala k sobě do pokoje. Byly tam tmavé chladné zdi, jedno malé okno propouštějící jen malé zbytky slunečních paprsků, jedna postel. Spíš to připomínalo věznici pro zločince, nežli dětský pokoj. Sedla si na tu tvrdou postel, hlavu si opřela o kolena a koukla se přes to malé kulaté okénko. Všichni ostatní v jejím věku by trucovali, brečeli, utekli by …Ona ne. Už neměla city.
Ráno jí nevzbudil otcův výhružný hlas, nýbrž jeden z shinobijů, který jí nesl zprávu. Okitawa, otec Aiko, ho pustil k děvčeti do pokoje. I když bylo ráno, stále tam nehybně seděla a upírala svůj zrak ven z okna. Vypadala jako omámená, opravdu jako robot bez citů.
„ Aiko, Raikage má pro tebe misi. “Ani neodvrátila hlavu, jen zavřela oči.
„ Očekává tě za půl hodiny u sebe v pracovně. Jsi jeden z nejlepších ninjů v Mračné vesnici. Mise je tipu B a půjdeš na ní sama. Ostatní podrobnosti ti řekne kage. “
„ Mise? ! Ještě ani neuklidila! “ Ozval se Okitawa při doslechu. Ninja odvrátil svůj pohled od pohublé dívky na rozčileného muže, kterému vrásky vyplnily čelo.
„ Je to důležitá mise. Aiko nebyla už na tří, protože vám to nevyhovovalo. Nemůžete jí tu do nekonečna věznit, Okitawo. Ta dívka na tu misi půjde. “
Otec jen zlostně zamručel a máchl rukou.
„ Aiko, večer si to vyříkáme! “ Zavelel hořce a vytratil se z místnosti. Po chodbě šlo slyšet jen jeho tvrdé průlomné dupání po schodišti.
Aiko ani nemrkla. Rozevřela víčka a zůstávala nehybna. Ninja z místnosti neodešel a sedl si vedle ní. Vypadala ztrápeně, ale jakoby jí nic a nikdo nezatěžoval. Nejspíš byla zvyklá na tu každodenní rutinu, ten stereotypní život. Byl to žalostný pohled.
„ Nemusíš to dělat. Ten muž tě jen využívá. “
Aiko zůstávala pořád neotevřená. Byla nečitelná, grimasu měla jen jednu. Ninja se na ní smutně díval, ale po minutě ticha promlouvání vzdal. Zvedl se a kráčel ven z místnosti, u rozevřených dveří se zastavil.
„ Nevím, zdali jsi tak silná, nebo tě život prostě omrzel. Ale tohle, co žiješ, život není. Radím ti, uteč. Pokud opravdu nechceš dopadnout jako hračka. “ Dořekl a ztratil se. Aiko přimhouřila lítostivě oči.