HRANICE MÍRU (3. kapitola)

3. kapitola: I kagové jsou lidi

,,Jak jste se vlastně dostala na post Mizukage?“ zeptal se blonďák, když už chvíli tančili.
,,No dovolte!“ ohradila se rudovláska.
,,Nemyslel jsem to zle,“ opravoval se hned Hokage.
,,No, starý Mizukage zemřel a rada zvolila mě jako další…“
,,Omlouvám se za ,kolegy‘ – asi brzo zjistíte, jak to tady nahoře chodí,“ uchechtl se Hokage.
,,Jo a to mě bude poučovat nějaký…“ začala Mizukage rychle, ale vzápětí se sekla.
,,Namikaze Minato, když dovolíte,“ navrhl blonďák s úsměvem. Byl rád, že může tak trochu změnit téma.
,,Namikaze?“
,,Je to snad divné jméno?“
,,Ne, jen si pamatuju, co mi říkával dědeček, když jsem byla malá holka - ,Z tebe bude za chvilku slečna na vdávání! Jen mi, děvenko, prokaž laskavost, a drž se dál od klanu Namikaze…“ pousmála se dívka a lehce jí zrůžověly tváře.
,,A to vám neřekl proč?“
,,Ne,“ zakroutila hlavou.
,,A vy se mimochodem jmenujete jak?“ zeptal se Minato a za celou tu dobu mu úsměv nezmizel z tváře.
,,Mimochodem se jmenuju Uzumaki Kushina.“
,,To mi připomíná, co mi říkal můj dědeček…“ přemýšlel na oko, pak se podíval Kushině do obličeje a oba div nevyprskli smíchy. To už ale písnička skončila, takže přešli k židlím, kde se mezitím naskládali ostatní kagové.
,,Zatančíte si se mnou?“ vyhrkl Raikage, jakmile se přiblížili a Kazekage ho okamžitě sjel nakvašeným pohledem.
,,Jo to on si s vámi určitě rád zatančí, že?“ řekla Kushina a pohlédla na Minata. Kazekage a Tsuchikage vyprskli smíchy. Mizukage se zatím ovládala, Raikage se překvapeně zeptal ,,Cože?“ a Hokage znuděně zívl.
Zábava se táhla ještě několik hodin po půlnoci.

Druhý den Minato zamířil do pracovny Mizukage. Trochu ho po včerejšku ještě bolela hlava. Ta dívka ho zaujala. Na nic si nehrála, místo toho vypadala, že do všeho letí po hlavě a upřímně řečeno byla taky dost hezká. Navíc se od těch klepen z Konohy lišila i tím, že se mermomocí nesnažila upoutat jeho pozornost. Holt i Hokage to má někdy těžké.
Zaklepal na dveře a po tichém ,,Dále!“ vstoupil. Kushina měla na stole rozložené papírování a s hlavou rukou podepřenou si právě jedno z lejster pročítala.
,,Bacha na mě, ještě mám kocovinu, tak…“ zamumlala a až pak vzhlédla. Minato se lehce uculoval.
,,To jsme na tom stejně,“ zkonstatoval situaci.
,,Pro boha, takový šoky po ránu…“
,,No bůh zrovna ne, ale děkuju za milé přivítání,“ opáčil Minato, pořád se širokým úsměvem. Kushina se taky usmála. Humor tohohle kluka se jí líbil – a on sám o sobě taky.
,,Kdy půjdeš zpátky do Listové?“ zeptala se a ukázala na pohodlnou židli naproti ní.
,,Ještě nevím,“ odpověděl Minato a posadil se.
,,Dneska má být ještě slavnostní oběd, tak byste se tu ještě mohli zdržet.“
,,To bys po mně chtěla moc, kdybych měl po takový noci odejít před obědem!“ zamumlal Minato. Včera spolu tančili ještě několikrát. Spojil si ruce za hlavou a zářivě se usmál. Kushina byla ráda, že sedí, protože z tohohle úsměvu jí křehla kolena. Ještě chvíli si povídali, ale pak se Kushina potřebovala trochu soustředit na práci a v jeho společnosti to dost dobře nešlo, takže se dohodli, že se uvidí na obědě.

,,Nehltej tak, ještě se udusíš!“ napomenula Kushina Raikageho.
,,Nemělas to vařit tak dobrý,“ odpověděl ten s plnou pusou.
,,Já to nevařila,“ zakroutila hlavou. ,,Já teď nemám volno, na rozdíl od vás!“
,,A jak si myslíš, že jsme na tom asi byli my, když jsme měli takovouhle oslavu?“ zasmál se Tsuchikage se bramborou na vidličce před pusou.
,,Jo, a taky si vás dobírali za to, že jste ženská, že jo?“
,,Ech… To ne…“ Tsuchikage se poškrábal na hlavě a ostatní se nad tím pohledem začali smát. ,,To je teda společnost… Začnete se smát při každé blbině.“
,,A ty se k nám milerád přidáš, viď, blbe-“ začal si ho dobírat Raikage, ale Kazekage ho zastavil.
,,Jestli je takovej idiot jako ty Raikage, tak já jsem královna Casiopea…“
,,Fakt? A kde máš vlečku? A korunu? A…“ vyhrkl Raikage.
,,Kriste pane!“ vydechl Kazekage, protočil oči v sloup a sepjal ruce.
,,Kde?“ zeptal se hned Raikage a hned se díval tam, kam Kazekage. To už bylo na všechny moc a celá místnost propukla v smích.

Tsuchikage a Raikage do svých vesnic odešli zároveň o hodinu nebo dvě později, přičemž se ještě pořád občas navzájem častovali dloubnutím pod žebra. Kazekage šel pozdě odpoledne se slovy ,,Už se těším na rodinu,“ a Hokage navečer.
Přehodil si přes rameno batoh, Hokagovský klobouk i plášť složený v něm a šel. Stejně i jako ty předtím ho Mizukage vyprovázela. Vymotali se ze spletitých uliček a vyšli bránou směrem k molu, ke kterému minulý den přirazil. I tak ale ještě zbýval kus cesty.
,,…A na tebe čeká kdo?“ zeptala se Kushina, když Minato opět vtipnou poznámkou poukázal na skutečnost, že se Kazekage možná netěší domů ani tak na rodinu jako na to, že se bude moct v klidu a nerušen ,pořádně napít‘.
,,Jak to myslíš?“ pousmál se Hokage.
,,Tak, jak to říkám.“
,,Teď na mě nikdo čekat nebude,“ odpověděl.
,,To se divím,“ neodpustila si Kushina. Minato se na ni překvapeně podíval.
,,Má to být kompliment?“
Kushina přikývla.
,,Tak si toho vážím ještě o to víc, že to řekla taková krásná dáma.“ Teď se Kushina trochu zarděla, ale v šeru stromů to nebylo poznat. Hlavou jí to pořád znělo, vždyť takovou milou pochvalu neobdržíte každý den.
A jak se na tím rozmýšlela, ucítila lehký stisk. Koutkem oka se podívala, jak
si Minato přivlastnil její ruku a stisk opětovala. Úplně cítila, jak jí hoří tváře a on na tom nebyl ostatně o moc lépe.
Pozoroval ji. V takovém tmavém světle jí to obzvlášť slušelo, ale když jí vánek odfoukl vlasy z tváře a on spatřil, jak se trochu rudá usmívá, měl jasno v tom, co udělá. Zastavil v chůzi a ještě překvapenou ji objal kolem pasu. Sklonil svou hlavu k té její, cítil, jak se jí zrychlil tep.
Bylo jí příjemné, jak ji objal, a teď se se srdeční rychlostí stále se násobící několikrát na entou topila v jeho blankytně modrých očích. Ovinula mu ruce kolem krku a dál už se nechala unášet polibkem. Někam hodně daleko a hodně vysoko.
Cítil, jak mu vroucné polibky opětuje. Sám taky ztrácel přehled kde je nahoře a kde dole, jestli nemůže dýchat, protože nechce nebo protože nemůže a nebyl by s to rozeznat černou od bílé.
Když se po chvíli zase vrátili do reálného světa, beze slov znova scházeli k molu. Na západě pomalu dohořívalo slunce, ale na druhé straně oblohy se jasnila čerň, občas se zářivými světélky.
,,Musíš někdy přijet do Listové,“ řekl nakonec Minato. Kushina se jen usmála a přikývla. Když pak odplouval na člunu, pozorovala ho, jak sedí na zádi a za ním převozník hlídající motor, dokud se v podobě malé tečky neztratili na obzoru.