Ve spárech smrti 8: Cíl

První, co jsem zaregistrovala po procitnutí, bylo ticho. Hrobové, ničím nerušené ticho. Možná proto jsem si myslela, že jsem byla třeba mrtvá nebo tak, ale že jsem byla vážně vzhůru, mi došlo až po značné chvíli. Zkusila jsem se pohnout, ovšem vzápětí mi tělem projela mučivá bolest. Svraštila jsem čelo a ihned toho nechala. Poté jsem se snažila otevřít oči. Šlo to těžce, už jenom kvůli zjištění, že jsem stále naživu, což byla pro mě snad ta nejhorší zpráva vůbec. Přesto jsem to ale riskla.
Čekala jsem oslňující zář nebo tak nějak, ale nic takového nepřišlo. Zaznamenala jsem rozmazaným zrakem lehké přítmí. Chvíli jsem se zabývala usilovným mrkáním, abych obnovila své oči. Po chvilce se to jakž takž povedlo a já se pomalu rozhlédla. Ležela jsem v nějakém pokoji, kromě postele tu byla už jen nevelká skříň a menší stolek s židlí. Nikde nebylo žádné okno a zdi vypadaly jako ze skály. Jen díky dohořívající svíčce bylo v místnosti světlo.
Kvůli bolesti jsem se nesnažila vstát ani pohnout, ale přesto jsem zjistila, že na sobě nic nemám. Deka však byla teplá, takže mi to takový problém nedělalo. Spíš mi začalo vrtat hlavou, kde to jsem, co tu dělám a kdo mě sem donesl. To poslední, na co jsem si totiž vzpomínala, byla oslepující bolest, potom tma a nakonec...
Zničehonic zaskřípaly dveře. Rychle jsem k nim trhla hlavou, ale ihned jsem toho zalitovala. Z úst mi uniklo syknutí a já se rychle vrátila do původní polohy. Zaslechla jsem cvaknutí, pár kroků a vzápětí se přede mnou objevil ten muž. Překvapeně jsem pozvedla obočí. Zřejmě mě taky poznával, ale nezatvářil se nijak. Měl na sobě zase ten černý plášť s červenými mraky. Jeho oči byly černé jako propast, propalovaly mě skrz naskrz. Znejistěla jsem.
„Je ti líp?“ zeptal se bez zájmu.
„Ani ne,“ zachroptěla jsem namáhavě. Šíleně mě zaškrábalo v krku.
Asi pět vteřin mlčel, než zase promluvil. „Co noha?“
Zamrkala jsem. „Noha?“
Přistoupil ke mně a bez okolků ze mě srhnul deku. Skutečnost, že jsem byla úplně nahá, mu zřejmě vůbec nevadila. Teprve teď jsem ucítila obvaz na levém stehně a taky na krku. Rány mi hodně krvácely, takže si sedl na okraj postele a odněkud vytáhl nové obvazy. Zatímco mi je vyměňoval, červenala jsem se stále víc, po chvilce mi už tváře přímo hořely. Jen rukama jsem si zakrývala nejintimnější místa, ale on se vůbec netvářil rozpačitě. Vlastně se pořád nijak netvářil. Vyměnil mi obvaz taky na krku, přičemž se letmo dotkl mé tváře. Teprve pak si všiml, že jsem stačila nabrat barvu dokonale dozrálého rajčete. Na chvilku se zastavil a podíval se mi do očí.
Nemohla jsem ten pohled vydržet, byl tak... hrozivý. Po chvilce jsem musela sklopit zrak, což ho přimělo k dokončení své práce. Zanedlouho jsem už byla zase přikrytá a on stál vedle postele se zakrvácenými obvazy v ruce. Ještě chvilku se na mě díval, načež mlčky odešel. Po cvaknutí dveří jsem zavřela oči a pokusila se usnout. Kupodivu se mi to podařilo ihned.

Neměla jsem tušení, jak dlouho jsem spala, ale probudilo mě až tiché zaklepání. Vlastně jsem ho nejdřív neslyšela, ale táhlé vrznutí dveří mě už probralo dokonale. Líně jsem od sebe odlepila víčka a zamžourala. Všechno bylo rozmazané, tak jsem oči zase zavřela. Nechtělo se mi vstávat.
„Oblékni se.“
Na postel něco dopadlo.
Nevrle jsem zamručela. „Jdi pryyyč!“
„Oblékni se, čekám.“
Bouchly dveře.
Tiše jsem zasténala a překulila se na pravý bok. Byla jsem strašně unavená, vyčerpaná, a byla mi zima. Což bylo zřejmě způsobeno tím, že jsem na sobě nic jiného kromě obvazů už neměla. S očima ještě zavřenýma jsem přehodila nohy přes okraj postele a zvedla se. Rána v noze a na krku mě šíleně zabolela, ale to bylo normální. Asi. S námahou jsem otevřela oči a malátně se rozhlédla. Přítmí mi vyhovovalo, i bez oken tu bylo docela fajn. Vedle mé levé ruky ležel jakýsi složený balíček. Vzala jsem ho do ruky. Bylo to normální tričko s dlouhými rukávy a kalhoty... mužské. Zkrabatila jsem čelo. Nasoukat se do toho však byl větší problém, jelikož jsem se všemožně snažila vyhnout bolesti, což samozřejmě nešlo.
Tričko na mně plandalo, kalhoty mi padaly, začala jsem se cítit jako blbec. Ale pořád lepší než všude běhat nahá. V pokoji nebylo zrcadlo, takže jsem se nemohla vidět. Možná to tak bylo i lepší. Vykročila jsem ke dveřím a málem jsem sebou plácla. V noze mě přímo brutálně bodlo a zjistila jsem, že bez invalidního kulhání jsem se nemohla ani pohnout. Zatla jsem zuby a natáhla se po klice.
Stál u dveří a zjevně začínal být netrpělivý. Bylo mi to celkem jedno. Viděl, že jsem kulhala, ale nic neřekl. Prostě se otočil a vydal se chodbou doleva. Sice jsem znala několik buranů, kteří by nepomohli snad ani vlastní matce, ale tohle mě upřímně udivilo. Udělala jsem obličej a pomalu, pomaloučku vykročila za ním.
Nejdřív jsem měla trochu obavy, že mi kvůli náskoku někam uteče a já tu zabloudím, ale šla jsem pořád jen jednou chodbou. Asi jsme byli v nějakých skalách nebo co, zdi byly z drsného kamene, osvětleny několika hořícími loučemi. Po chvíli jsem se dobelhala do jakési větší místnosti, jež by se v normálním domě říkalo obývák. Kromě toho černovlasého týpka tu bylo ještě několik velice pochybných lidí - mezi nimi jen jedna žena, no bezva -, plus zvláštní druh ryby a pouštní rostliny. Vypadali zvláštně, a taky jsem jim to dala očima jasně najevo.
„Kdo jsi?“ zeptala se mě taková železem prošpikovaná mrkvová kebule.
„Miyuki,“ odpověděla jsem váhavě.
„Jsi špeh? Poslali tě z Konohy?“
Musela jsem se ironicky zachechtat. „Špeh z Konohy? To sotva.“
„Našel jsem ji v lese,“ zamumlal černovlasý.
Najednou mi hlavou bleskly vzpomínky. Les, oheň, chuť po krvi... Strnula jsem.
Všimli si toho.
„Takže jsi z Konohy...“ konstatoval týpek s oranžovými vlasy.
Konoha... pouhé pomyšlení na to slovo ve mně vyvolalo silnou nevolnost, vztek a zoufalství. Bolestně jsem se zašklebila.
„Hej, řekni něco.“
Zvedla jsem hlavu.
Civěl na mě nějaký smrťák s kosou jako pr*se a směšně ulízaným hárem. „Vyschlo ti v krku?“
„Trochu, ale tvůj mozek na tom bude určitě hůř,“ zavrčela jsem.
Překvapeně pozvedl obočí, pak se ušklíbl. „Huba sice proříznutá, ale kusanec pěknej.“
„Nech si zajít chuť, s dědkama to nedělám.“
Zamračil se a pozvedl kosu. „Ty jedna mrňavá -“
„Přestaň, Hidane,“ poručila mu mrkvová hlava.
Takže Hidan... jméno stejně ujeté jako ten účes.
Sice se zastavil, ale poté odvrátil hlavu a odplivl si.
„Takže se tě ptám naposledy... co jsi zač?“
Chvíli jsem se na Mrkváčka dívala, ale pak jsem zamyšleně sklopila zrak.
Co jsem vlastně zač? Člověk? Zrůda? Netuším... „Jsem... vyhnanec,“ zněla má váhavá odpověď.
Nijak ho to nezaujalo. „A co chceš?“
Dobrá otázka. Co vlastně chci? Sice jsem nad tím nemusela moc přemýšlet, ale přesto jsem ještě dlouho nic neříkala. Nevěděla jsem totiž jistě, jestli to opravdu chci. Ale při pouhém pomyšlení na to jsem pocítila horko po celém těle, oči mi zrudly, zmocnila se mě neuvěřitelná nenávist a bylo to jasné... Zvedla jsem hlavu a odhodlaně se Mrkváčkovi podívala do očí. „Chci zničit Konohu!“