Vznešená: díl 1: Had a růže

Příjemné teplo olizovalo záda obyvatelům vesnice. Veselý smích dětí doléhal i do těch nejzapadlejších ulic, které tady byly. Písečná vesnice byla chráněná jak z venku tak z největší části i ze vnitř. Měli svého vůdce, člověk, který by je ochránil za každou cenu. I za cenu svého života, který byl pro všechny obyvatele tolik drahý.
Od té doby co se stal kazekagem vesnice jen kvetla. Akademie vychovávala mnoho mladých, nadaných ninjů a tak o služby Písečné vesnice začali mít zase ostatní zájem. Počet misí se zvyšoval a nebyl teď už skoro nikdo, kdo by si mohl na cokoliv ztěžovat.
Děti vesele poskakovaly po okrajích ulice, zatímco dospělí se bavili o nejnovějších drbech ve vesnici. Byl to jeden z těch naprosto obyčejných, občas stereotypních dnů.
Rudovlasý asi sedmnáctiletý chlapec seděl za velkým pracovním stolem. Sotva šel přes hromadu papírů vidět. Jen jeho rudá čupřina na hlavě dokazovala, že za tou haldou opravdu někdo sedí. Unaveně si povzdechl a přimhouřil své pastelově zelené oči, které lemovaly černé, hluboké kruhy. I přes to, že už mohl několik měsíců poklidně a ničím nerušeně spát, kruhy mu pořád zůstávaly. Byla to dokonce věc, o kterou by ani nechtěl přijít. Tak nějak k němu patřily.
Úmorné a nudné papírování jakoby zpomalovalo čas a hromada se vůbec, ale vůbec nezmenšovala. Po pokoji se linula pronikavá vůně zeleného čaje, která ho na malou chvíli odtrhla od práce tak, že se snažil zjistit odkud vychází. Přes papírové komíny ale neviděl zhola nic. Ovšem do té doby, než se šálek čaje objevil přímo před ním.
„Musíš být unavený,“ promluvil konejšivě známý hlubší hlas.
Otočil svou tvář na mladou dívku stojící vedle jeho pracovního stolu. Dívala se na něj s pochopením a kouskem lítosti. Aby ho alespoň trochu potěšila, donesla mu šálek čaje.
„Jsem v pořádku. Někdo tuhle práci musí udělat,“ odpověděl jí tiše.
Odstrčila si z očí svou blond čupřinu a založila ruce v bok. Nesouhlasně našpulila rty.
„Jako tvá starší sestra ti zakazuju dělat jakoukoliv další práci a přikazuji ti si odpočinou,“ pronesla s lehkým humorem a smířlivě se podívala na chlapce před sebou.
Zamrkal a pokusil se o chabý úsměv.
„Promiň Temari, ale tvé rozkazy nemohou být splněny. Mám ještě moc práce, nechal jsem to všechno na poslední chvíli,“ mudroval omluvně.
Jeho sestra se trochu zamračila a našpulila rty.
„Jak myslíš,“ pokrčila rameny a bez dalšího slova opustila jeho pracovnu.
Gaara si povzdechl a znovu se ponořil do papírování. Po chvíli se ho zmocnila neovladatelná únava a on se ponořil do ničím nerušeného spánku.

Ozvalo se hlasité prásknutí dveří. Zamžoural očima a ostražitě se snažil zaostřit pohyb v jeho pracovně. Napřímil se a těkal očima kolem sebe už úplně probuzený.
Náhlý pohyb ho trochu vylekal, ale své překvapení se mu podařilo zakrýt. Na desku jeho dřevěného stolu padly ruce jednoho z Písečných ninjů. Podíval se mu do tváře, kde se mísily všechny různé emoce. Překvapení, strach nebo snad obavy. Všechny papíry, které byly na stole položené se rozprskly po místnosti.
„Kazekage-sama,“ vydechl ninja udýchaně. „Omlouvám se, že jsem vás vzbudil, ale je to naléhavé.“
„Doufám, že je to opravdu tak důležité jak říkáš,“ opáčil Gaara svým hlubokým hlasem tak, že jeho podřízený na malou chvíli zaváhal jestli ho měl skutečně budit.
„Kagekage-sama pojďte se mnou, kudasaj,“ prosil ho trochu naléhavým tónem.
Gaara vstal ze svého křesla a následoval rychlé kroky jednoho ze svých ninjů.
Venku už byla tma, která se jako černý závoj rozprostírala po celém širém okolí. Na nebi zářily hvězdy, dnes tak jasně viditelné. Oba sešli schody, které vedly k východu ven z budovy. Konečně stanuli pod širým nebem a Gaarovy vlasy se v lehkém vánku nepatrně zachvěly.
„Co se tady děje?“ vyjel na shinobiho, když se oba rychlým krokem přesunovali k hlavní, severní bráně.
„To uvidíte Gaara-sama, byl jsem požádán, abych mluvil přímo jen s vámi a co nejrychleji vás dovedl k severní části, kde jsem měl dnes večer stráž.“
Sotva domluvil, konečně se zastavili před branou. Zpomalili krok a prošili mezi stěnami, které jí tvořily.
„Dobrý večer,“ pozdravil je úplně cizí hlas už venku před branou.
Chvíli bylo ticho. Gaarův pohled padl na zástup několika mužů a žen obkličujících menší kočár, do kterého byli zapřaženi dva koně. Vůz byl z toho nejlepšího, jemného dřeva černé barvy na okrajích pozlacený. Okolo malého okýnka se ovíjely vyryté růže, stejně tak jako okolo dvířek. Napravo a nalevo od obou koní stáli dva muži, kteří je vedli. Vzadu za kočárem stáli taktéž dva strážní a po jeho bocích a vepředu to bylo stejné. Všichni byli oděni ve stejném oblečení. Ženy i muži byli v černém a přes sebe měli bílý plášť bez rukávů, na jehož zádech se odrážel zlatý symbol hada ovíjejícího se okolo rozkvetlé růže. Stejný obrazec zdobil i pravou stranu krku každého s přítomných. Podivné tetování, které vyvolalo nepříjemný pocit v Gaarově žaludku.
Chlapec, který k nim promluvil stál nejblíže. Působil sebejistě, ale projevoval tu největší úctu.
Měl šedé vlasy divoce rozcuchané a studené žluté oči. Mohl být sotva stejně starý jako kazekage, ale sklízel od ostatních úctu. Na první pohled byl pohledný a charismatický. Černý úbor s pláštěm jeho urostlou postavu ještě více podtrhoval.
Kousek za jeho zády stála mladá žena, i když o něco málo starší než on. Nehnula ani brvou a jen očima sledovala kazekageho se svým podřízeným. Ostatní střežili ten podivný a záhadný kočár, který se usídlil před branou vesnice.
„Vy musíte být kazekage pokud se nepletu,“ promluvil směrem ke Gaarovi klidným hlasem. Mluvil pomalu a zřetelně, nikam nespěchal.
„Samozřejmě, kdo jiný,“ opáčil Gaara tvrdě. Nechtěl si někoho takového příliš pouštět k tělu.
„Omluvte mé hrubé chování kazekage-sama,“ uklonil se uctivě a rukou dal znamení svým druhům, kteří pak následovali jeho příkladu. „Je mi líto, že jsem sem tak náhle vpadli, ale neměli jsme jinou možnost.“
Gaara zabloudil pohledem ke kočáru. Stále se ho zmocňovala zvědavost. Mladík si jeho pohledu všiml a na tváři se mu objevil nepatrný úsměv.
„Jmenuji se Kazuro,“ představil se, aby na sebe opět upoutal pozornost. „Jsem vrchní velitel stráže princezny Norao. Ostatní jsou členem mé jednotky,“ poukázal rukou na ostatní.
„Řekl jste princezny?“ zopakoval Gaara, ale své překvapení skryl.
„Ano Norao-sama je hlavou významné a vysoce postavené šlechtické rodiny Suzume-sacchi.“
„Takže, kazekage-sama žádáme vás o laskavost,“ začal znovu Kazuro, aby zahnal rozpravu o princezně ukryté v kočáře.
„Bylo by neslušné nechávat Hime-sama s její stráží stát venku před branou vesnice. Přijměte mé pozvání a buďte mými hosty,“ zval je velice formálním způsobem, který snad předtím nikdy nepoužíval. Nebyl si ani stoprocentně jistý, jestli je to tak opravdu správně.
Zbytek stráže se semknul kolem kočáru. Na chvíli Gaara zvědavostí zatajil dech, ale členové jednotky tak dokonale zakryli oblast kolem dvířek, že neviděl zhola nic.
„Princezna půjde hned za námi,“ oznámil Kazuro a gestem naznačil, aby je vedli.
Kráčeli branou a jejich těsném závěsu se držela skupinka semknutá kolem princezny.
Gaara se několikrát pokusil otočil, aby zjistil jak skutečně vypadá, ale jeho host dělal všechno proto, aby se věnoval jenom jemu.
„Odpusťte kazekage-sama. Možná to působí nezdvořile, ale Hime-sama musí být chráněna ze všech stran. Jen nepatrná mezera v její ochraně by mohla znamenat smrt.“
Gaara se zamračil.
„Chcete snad říct, že v mé vesnici jí hrozí smrtelné nebezpečí?“
„To bych si nedovolil,“ odmítl jeho tvrzení Kazuro. „Je to jen zvyk.“
Zastavili se až u budovy kazekageho. Nechal Kazura vstoupit. Konečně se mu naskytl plný pohled na skupinu kráčející za ním. Zahlédl jakousi záři uprostřed toho udržovaného kruhu.
Záři sametového obličeje, na kterém se zrcadlil smutný, utrápený výraz. Její vlasy byly velice světle šedé, jako barva jemného myšího kožíšku. Malé rty pevně semknuté připomínaly plátky růží svou jemnou růžovou barvou. Nejzajímavější ale byly oči. Oči, které byly oproti jejím světlým vlasům rudě červené, ale přesto tolik teplé.
Kráčela ve svém černozlatém kimonu a rukama založenýma v rukávech. Jakoby nevnímala dění kolem sebe. Jako tělo bez duše.

Poznámky: 

Nějaké ty kecy okolo

Takže samozřejmě další nová série, kde sem opět vložila Gaaru. Začínám si připadat jako naprostý magor do něho, ale jako o oblíbené postavě se mi o něm skvěle píše. Čím víc toho napíšu, tím víc mám pocit, že se horším. A když si nějakou svou kapitolu přečtu nedejbože za týden nebo dva, mám chuť si nafackovat. Nedokážu psát tak jak bych chtěla. Chybí mi takového to..to kdy se dokážete povídkou dostat až k srdci nebo do duše. To mi chybí a to bych strašně chtěla. Hlavně bych si přála, aby to nebylo pořád takové nemastné a neslan, abych mohla alespoň jeden večer klidně spát. Každopádně tento námět mě napadl v tramvaji, když jsem jela na kolotoče. Možná za to mohlo tolik barev nebo sluníčko a nebo možná fakt, že jsem si přála být jako malá princeznou