Pan chůva 006-Já nebudu, nebudu. Abstinuju!

Chvilku jsem nemluvil, stejně tak i ona. Mlčel jsem, spíš jsem k tomu neměl co říct. Nějak mi došla slova a to se mi nestávalo tak často. Znovu jsem na ni pohlédl, ovšem skončil jsem jako předtím v jejím výstřihu. Jen jsem potřeboval trochu ulevit, nic víc v tom nebylo.
"Sasuke, vnímal jsi mě v posledních sekundách?" ptala se mě. Ihned jsem se jí přestal dívat do výstřihu. Měl jsem krajní pocit, že o tom ví.
"Jo," odpověděl jsem jí bleskurychle. Ona se však divila tomu, jak moc jsem byl klidný. Opravdu jsem to nebral jako tragédii, nejspíš mi to přemýšlelo pomaleji, ale za to jsem nemohl. Asi ten alkohol působil i na můj mozek, když i na játra.
"Tak mi rozumíš, ano?" pokračovala dál ve svém výkladu. Já jsem však stále v hlavě urovnával tu první její větu. Tohle už však bylo na můj přetížený mozek dost.
"Takže mi prosím tě slib, že toho necháš ano?" ukončila vyprávění a postavila se. Tak, teď jsem měl konečně čas na to, abych si udělal v jejích třech větách pořádek.
Mezitím mi však dělala kázání, jak se mám o ni starat, co má jíst nebo kdy má jít spát. Možná ji mám raději poslouchat, třeba mi uniká něco potřebného.
"Tak já se jdu sbalit," řekla na rozloučenou a vydala se ke dveřím. Stačilo však, aby ušla jen dva kroky, a malá holčička se jí pověsila kolem krku se slovy, že tu s tím pánem nezůstane. Sakura se jí zkušeně vymotala se sevření a čapnula si tak, aby jí viděla do smutné tvářičky.
"Neboj, víš, co jsem ti říkala, ne?" utišovala ji a naposledy ji objala. Nakonec jí jen zamávala ze dveří a nadobro zmizela. Ulevilo se mi, měl jsem naplánováno obnovit svoji sbírku saké. Jak jsem však otevřel dveře od svého domu, malá potvůrka se mi nalepila na nohy.
"Pusť mě!" nakázal jsem jií, ale držela s dál jako klíště. Mírně jsem zatřásl nohou, ale stále se pevně držela. Další trik, jak ji sundat, už mě nenapadnul, nespíš jsem měl Sakuru požádat o to, aby mě to naučila. Asi to uměla jen ona.
"Dobře, dobře zůstanu," řekl jsem znuděně a zavřel jsem dveře. Nami se mě pustila a utíkala do obýváku. Malou chvilku jsem uvažoval, jestli nemám raději utéct. Ale jak bych otevřel dveře, hned by mi zase visela na noze. Sklíčeně jsem se vrátil do obýváku a znuděně jsem se zhroutil do křesla. Pomalu jsem začal usínat, ale obluda mi skočila z ničeho nic do náruče. Polekaně jsem nadskočil a prostřel jsem si oči. Hleděla na mě tím nevinným dětským kukučem, až jsem začal mít dojem, že něco udělala.
"Co zas chceš?" zabručel jsem otrávně a zívnul sem. Nic neříkala, jen se na mě stále dívala.
"Podívej, já má teď něco na práci," oznámil jsem jí a posadil jsem ji zas mezi hračky. Obličej se jí trochu protáhl, netušil jsem proč, ale věděl jsem, co bude jistě následovat. Rozbrečela se na celé kolo.
A teď jsem naprosto ztracený, Sakura neříkala, že by měla něco takového dělat. Stačilo mi třeba jen říct, kde to má vypínání.
Nakonec jsem se snížil tak hluboko, že jsem ji vzal do náruče, přestala plakat, jen mírně vzlykala. Pohladil jsem ji po blonďatých vláskách a víc jsem ji k sobě natiskl. Přestala i vzlykat, dokonce mi usnula na rameni. I když spala, měla neuvěřitelný stisk, nemohl jsem ji ze sebe dostat.
Postavil jsem se a vydal se do pokoje, protože ručička na hodinách ukazovala už deset. Sice měla jít spát tak před třemi hodinami, ale na druhou stranu bude teď zase déle spát.
Pomalu jsem si lehl s Nami na břiše do postele a přikryl jsem se jen po její krk. Nebyl jsem moc unavený, ale i přes to jsem za chvilku usnul s ní.

Ráno mě probudily sluneční paprsky, zamžoural jsem a pomalu jsem se přetočil na bok. Něco však pode mnou vypísklo. S hrůzou jsme zjistil, že se pode mnou nachází Nami. Posadil jsem se a zkontroval jsem, jestli jsem jí nezlámal nějaké kosti. Byla v pořádku, jen ospalá. Položil jsem ji na své místo a nechal jsem ji spát. Další, co jsem zjistil a nečekal, bylo, že mě ráno nepostihla kocovina. Štěstím jsem byl bez sebe, když jsem zjistil, jak je svět najednou barevný. Nejspíš to bylo tím, že mi většinou moje víčka padala únavou a já jsem proto nic neviděl.
Protáhl jsem se a zamířil jsem k ledničce. Nebyla prázdná, naopak plná nejrůznějšího jídla, které Sakura nakoupila. Cítil jsem se trochu trapně, když to všechno bylo všechno za její peníze. Zavřel jsem ji a vydal jsem do své tajné skrýše ve sklepě pro nějaké saké. Na prahu u dveří jsem se však zastavil. Něco uvnitř mi říkalo, ať nejdu, netušil jsem, co to se mnou bylo, ale zavřel jsem dveře a posadil jsem do křesla.
Možná by nebylo na škodu jeden den toho nechat, když jsem si uvědomil, jak je to skvělé, být střízlivý. Asi to skusím. Za zkoušku přece nic nedám?