Per aspera ad Astra 002: On a ona...

Protáhla se a přešla k posteli, posadila se na ni a zamyšleně se dívala na protější zeď. Co se mohlo stát? Podle toho, jak se cítí by už mohla jít domů, ale kvůli těhotenství tu bude muset zůstat. Zatraceně, co se stalo a proč si nic nepamatuje? Někdo zaklepal na dveře, natočila k nim hlavu a usmála se.
„Uhm Reino? Potřebujeme udělat vyšetření.“ Tsunade k ní přišla blíž a podepřela jí z jedné strany.
„Dobře, co je to za vyšetření?“ Tsunade se zamyslela, jak jí to nejlépe vysvětlit.
„Musíme zjistit jak jsou na tom děti, jestli se jim při té ráně nic nestalo.“ Reina lehce přikývla a kráčela směr ošetřovna. Na chvíli se zastavila. „Nedělali jste mi už ten test? Myslím, že jsem slyšela tebe o tom mluvit…“ zamyslela se.
„Ale ne,“ mávla rukou Tsunade-hime. „To bylo jiné vyšetření.“
„Tak jsem si to asi spletla.“ Usmála se Reina.
„Tak pojďme…“ Pobídla ji Tsunade. Reina přikývla. „Nebude to trvat dlouho a budeš moct odejít z nemocnice.“ Oznámila jí Tsunade.
„Mám divný pocit,“ zamumlala Reina. „Jakoby mě část chyběla.“ Tsunade se na ni chlácholivě usmála.
„To přejde, znám tenhle pocit.“ Reina si jednou rukou přejela přes vystouplé břicho. „Oni to prázdné místo vyplní, už zanedlouho…“
„Já to nedokážu,“ ozvala se Reina znenadání. Tsunade po ní střelila nechápavým pohledem.
„Co nedokážeš?“ otázala se Pátá.
„Nedokážu se o ně postarat…Budou mi ho pořád připomínat,“ špitla. Snažila se nerozbrečet, ale nepovedlo se. Kapičky slz si stejně našly cestu pod pevně zavřenými víčky.
„To si říká většina žen, Reino. Jsi silná, dokážeš to.“
„Vážně si to myslíš? Nevěřím si, nedokážu se postarat o sebe natož o děti.“ V té době, při které se spolu bavily došly k ošetřovně.
„Posaď se na židli,“ pobídla ji Tsunade. „Musím si prvně vyplnit tvou kartu, pro případ kdybych tu nebyla a někdo to potřeboval vědět.“ Reina chápavě přikývla. „Takže se tě budu ptát na otázky a ty odpovíš, ano?“ Opět přikývla.
„Jméno?“ Byla položena první otázka.
„Nibori Reina.“ Odvětila, ale na mysl jí přišlo jiné příjmení, takové zvláštní, a proto ho radši Tsunade neřekla. Uchiha Reina?
„Věk?“
„Dvacet, bude mi dvacet jedna.“
„Rodinný stav?“
„Svobodná,“
„Doba těhotenství, sedm měsíců.“ Na tuto otázku si Tsunade odpověděla sama. Reina se na ní udiveně podívala.
„Už sedm?“ Byla to dost dlouhá doba. Ta doba, kterou si nepamatovala. „Jen dva měsíce? To je krátká doba na to zvyknout si!“ namítla tiše.
„Říkala jsem, že to bude trvat jen chvíli a budeš matkou.“ Pokrčila rameny.
„A-ale,“ namítla Reina. „Nedokážu ze dne na den přejít na to, že budu brzo matkou, to nejde!“
„Ty to zvládneš, máš na to dva měsíce,“ ušklíbla se Tsunade. „Ale teď se chvíli nedívej, vím, že máš strach z jehel.“ Reina tedy zavřela oči a cítila jen malé štípnutí na břiše.
„Co jsi to dělala?“ otázala se jí Reina udiveně.
„Odběr plodové vody,“ odtušila Tsunade.
„Aha, tak to jo. Můžu už jít na pokoj?“ Tsunade přikývla, ale předtím než ji pustila pryč jí nakázala, ať zůstane v pokoji a nikam nechodí.

Itachi byl kousek od Konohy už to byl týden, co byla Reina pryč. Nedokázal se s tím smířit, jak by si přál. Kisame byl právě na stráži, a tak se Itachi mohl ponořit do svých myšlenek. Bylo by dva měsíce a on by se stal hrdým otcem, dvou budoucích shinobi. Reina mu nikdy neřekla, co to mělo být. Jestli děvčata, nebo kluci. Nevadilo by mu ani jedno, jen chtěl mít rodinu. Před očima viděl obrázek spokojené rodiny. Byli tam čtyři, on a vedle něj ona, každý držel jedno z jejich dětí a usmívali se. Poté se mu zjevil další obrázek tentokrát s celou Akatsuki partou. Deidara a Kisame drželi děti, on držel ji kolem pasu. Všichni tak šťastní a bezstarostní. Proč to nemohlo být takhle?
„Itachi? Jsi na řadě,“ Kisame k němu přišel blíž a posadil se pod strom. „Ať tě ani nenapadne jít do Konohy.“ Varoval ho.
„Proč bych tam měl chodit?“ otázal se Itachi s falešným nechápavým výrazem.
„Nedělej ze sebe hlupáka Itachi, nesedí to k tobě.“ Ušklíbl se Kisame.
„Promiň,“ omluvil se okamžitě a Kisame věděl, že není něco v pořádku.
„Stalo se něco?“
„Ty se mě ještě ptáš jestli se něco stalo?“ nevěřil svým očím Itachi.
„Ne,“ pokrčil rameny Kisame. „Běž už, ale nechoď do Konohy, jasné?“ Itachi neochotně přikývl, přeci jen byl Kisame starší.

Reina došla do pokoje a okamžitě přešla k oknu. Posadila se na židli, která byla hned vedle a zadívala se z okna. Tiše si povzdechla. Co by dala za to, aby byla tam venku s ostatními. Kdyby se mohla volně procházet. Kdyby mohla být s ním, ve snech vídala krásné černé oči, které se záhy měnily do červených, ze kterých měla strach, netušila proč.
„Proč já?“ zašeptala do větru. „Proč zrovna já mám takový osud?“ Odvrátila pohled od okna a přešla ke dveřím, aspoň na chvíli potřebuje jít ven. Kdyby jen chvilinku počkala, uviděla by ty snové černé oči. Nebo kdyby tam počkal on, přišla by za ním…Ale nestalo se tak…