Gaaro!Osud nelze změnit 19: Pomsta kazekagemu

Prohodil svými dlouhými blond vlasy a zatvářil se velice uraženě. Nevlídným očkem, které nezakrývala blond patka koukl na svého společníka a snažil se tak dát jasně najevo jak je pro něj celá tahle věc zbytečná. Jeho druh si ho ale naprosto nevšímal a jaksi zadumaně jen kráčel vedle něj.
„Áááá Sasori-sama,“ neudržel se konečně a protáhl svým až překvapivě mužským hlasem.
Jeho týmový společník na něj jen velice pomalu otočil hlavu.
„Netvař se jako kus hnoje Deidaro,“ zavrčel, ale v jeho hlase byla známka po pochybnostech.
„Yuti mě zabije,“ pípnul zoufale Deidara. V jeho tváři se bleskla jasná, viditelná známka strachu.
„Rozkaz je rozkaz,“ odbyl ho Sasori a stále postupoval napříč poušti.
Vítr čechral zrnka písku a tvořil tak menší víry všude kolem nich. Jejich klobouky je chránily, ale ve větru se jim velice špatně postupovalo.
„A výčitky jsou výčitky,“ doplnil ho Deidara uraženě.
„Přesně tak, ale s tím se musíš jako člen Akatsuki naučit žít.“
„Myslím, že moc času mi do konce života nezbývá,“ protáhl Deidara sarkasticky.
Společně postupovali prázdnou pouští. Jejich úkol byl jasný: chytit jednoocasého jinchuurikiho a dovést ho do úkrytu pro vyjmutí démona uvnitř.
Vlastně by to byl naprosto obyčejný, ničím neovlivňovaný úkol, který by bez sebemenších výčitek mohli splnit. Ale při jejich smůle tady byl člověk, jim všem blízký a tolik spojený s jednoocasým jak jen to bylo možné. A právě kvůli tomuto člověku se zmocňovaly jejich ubohé dušičky výčitky.
„Dostal jsem nápad,“ ozval se po chvíli Deidara. „ Utečeme do hor, aby nás Pein nenašel a vykašlem se na chytání kazekageho. Všichni tak budou spokojení a všichni zůstaneme živí,“ navrhnul s kapkou naděje.
Okamžitě když ale postřehl pohled svého společníka, bylo mu jasné, že tento nápad je předem zavržen.
„Přestaň blbě kecat. Prostě půjdeš a chytíš ho, počkám tě dole před branou vesnice,“ oznámil otráveně Sasori. „A pohni si, víš jak nerad čekám.“
„Počkat, počkat!“ zaprotestoval jeho přítel trochu vyděšeně. „Jak je to myšleno, že půjdu a chytím ho?! To jako, že mám jít a celé to dobrovolně hodit na sebe?“
„Přesně tak jsem to myslel.“
„Odmítám!“
„Nic neodmítej a padej,“ odsekl Sasori, když konečně stanuli před branou písečné vesnice.
Vysoká, tvrdá zeď se nad nimi tyčila a oproti ní si připadali jako dva maličcí panáčci, které jde jen lehce zašlápnout.

Kolem tváře jí šlehaly stromové větvičky, obrostlé zeleným listím. Uháněla lesem tou největší rychlostí, kterou ze sebe mohla dostat. Cítila, že jí popadá únava, ale s každou další myšlenkou na ní zapomínala a znovu se vracela k soustředění na cestu.
Seskakovala z větve na větev. Byla neopatrná a plašila tak okolní zvěř, ale její smysly tomu nedávaly moc velkou váhu.
Jen se chtěla co nejdříve dostat na to místo. Ještě zdaleka nevěděla co přesně podnikne, ani co přesně se bude dít. Dokonce z toho měla i trochu strach. Černý plášť s obláčky kolem ní vál a vydával jen nepatrný šustivý zvuk. Měla na sobě zase to staré oblečení, které po celou tu dobu schovávala ve skříni. Už dávno ho chtěla vyhodit, ale vzpomínky jí to nedovolily. Teď se docela hodilo. Hlava se jí točila. Ten neusměrnitelný tok myšlenek se jí v hlavě převracel samovolně a nevytvářel tak nic smysluplného. Zatřásla hlavou jakoby to všechno chtěla zahnat, ale ani ona sama nevěřila, že by se to snad povedlo.
Nepříjemné tlačení v oblasti prsou nepovolilo a ona měla pocit, že tam snad vytváří velkou bezednou díru a její srdce se v ní za chvíli ztratí.
Bylo tak těžké udržovat všechny své smysly pohromadě. Vůbec bylo těžké nenechat se přesvědčit vlastním druhým já, aby to otočila a vrátila se zpět hezky poklidně domů.
Nic špatného by na tom vlastně nebylo. Vlastně by jí to nikdo ani nemohl mít za zlé.
Bůh ví jestli vůbec dokáže něco udělat.

„Kde je Yuti?“ Hluboký, příjemný a autoritativní hlas kazekageho Písečné vesnice.
„To já nevím. Nejsem tady kvůli ní,“ odpověděl mu Deidara.
Byli teď naproti sobě. Deidara na svém velkém jílovém ptákovi a Gaara na obrovské vlně písku ve vzduchu.
Stál tam se založenýma rukama a svůj pohled zabodával do tváře protivníka.
„Yuti už k nám nepatří a ani spolu neudržujeme kontakt, ale to bys měl vědět, když si jí navštívil,“ mluvil dál Deidara.
„Zdá se, že vy jste informováni o všem co se kolem děje.“
„Tak trochu,“ pokrčil blonďák rameny a na jeho tváři se mihl jen nepatrný úsměv.
Vlna zlatavého písku se jen o píď zvedla. Deidara ovšem zpozorněl a jeho tvář trochu zvážněla.
Ve svém vlastním nitru bojoval s nutkáním prostě utéct. Ne, že by se bál kazekageho, jen prostě nechtěl připustit, aby ho - i když ztracená kamarádka- ještě dlouho nenáviděla.
Taky nechtěl, aby s ní snad musel za nějakých důvodů bojovat.
Povzdechl si a sklonil hlavu ke svým dlaním. Spokojeně si přežvykovaly bílý jíl.
Ještě pořád si nebyl úplně jistý jestli má udělat to, co má udělat.
Pak si ale v hlavě vytvořil nový důvod proč s ním bojovat. Vytvořil si důvod, který mu pomůže se pak zbavit vinny.
Pomsta.
„Za to, jak musela Yuti kvůli tobě trpět, tě zabiju,“ řekl konečně na adresu Gaary.
Slova jeho protivníka ho překvapily.
„Cože?“
„Neslyšel jsi?“
„Ona mě odmítla a ty se mi chceš mstít?“ zeptal se nevěřícně.
„Chci se ti mstít za to, co jsi z ní udělal. Obyčejnou prázdnou skořápku, trosku, která přestala milovat život jen kvůli tobě. Kvůli tobě od nás odešla někam, kde nikdo neměl ponětí. Kvůli tobě nás přestala mít ráda. Kvůli tobě se vzdala svého dosavadního života. Všechno jen kvůli tobě. A já ti říkám, že za to zaplatíš!“
Deidarovy ústa v dlaních konečně vyplivly várku přežvýkaného jílu. Chvíli se prohmatal v ruce, aby vytvořil jeho ze svých uměleckých děl