Dračí sourozenci 3. Suna

Jejich útoky byly fakt silné. A navíc, to nebylo fér! Jich bylo devět a my jsme byli dva. Bylo to strašné, první házel nějaké bomby, druhý útočil papírem, další měl obří meč, a zase jiný měl kosu. Pak tu byl i sharingan a loutky. No a ještě pár dalších, ale i tak to bylo těžké, křídla a ocas nám sice pomáhali, ale na takové množství útoků to nestačilo. V boji jsem si všimla, že kousek od Bratrova obličeje bouchla ta věc. Když prach klesl, bylo vidět, že měl šrám přes půlku obličeje. Mě zase v nepozornosti sekl ten s loutkou do ruky. Naše regenerace nestačila léčit. Bratr to schytal znovu, ale silněji, odletěl a narazil do stromu a přes celou hruď a kousek obličeje měl velký krvavý hluboký šrám. Neměli jsme šanci, Bratr omdlel a já jsem sotva stíhala utíkat. Musela jsem něco udělat, uchopila jsem Bratra a roztáhla křídla, párkrát mávla a letěla pryč, bohužel jeden z nich si vyrobil takového ptáčka a letěl za námi. Začala jsem po něm chrlit oheň. Vždy se vyhnul, ale asi na po páté jsem ho trefila, a ten pták bouchnul!

Konečně nás nikdo nepronásledoval, začala jsem klesat a přistála u malého potůčku. Bratra jsem položila do trávy a začala mu tu ránu omývat, po vyčištění, se začala zacelovat a Bratr se probudil:
"Au, moje hlava! Kde jsou?"
"Musela jsem utéct, zabili by nás."
"Aha, podcenil jsem je. Asi je fakt neznáme, ale kdybych si jen vzpomněl…"
"To nevadí, hlavně, že žijeme. Co teď budeme dělat? Do té místnosti se asi nedostaneme."
"No, to fakt nevím, ale můžeme se podívat do toho svitku." vytáhl z pláště malý svitek a roztáhl ho, stálo na něm: Milé děti, pokud tenhle dopis čtete, už asi nejsme živi, moc se za to omlouváme. Pokud chcete žít mezi lidmi, musíte se naučit proměňování v člověka.(Nezapomínejte, že když se narodili, byly to malí draci. Jo umí číst. XD) Je to jednoduché, stačí se soustředit a říct tohle zaklínadlo: "Nelet narca tana ulcallo simen" po proměně vám asi zůstanou nějaké znaky, za to se taky omlouváme. Když se budete chtít proměnit zpátky, stačí si vzpomenout na to, jak vypadáte a říct: Simen ulcallo tana naraca nelet. Jen upozornění, proměna trvá deset vteřin a je velice bolestivá, ale musíte to vydržet. Pokud se vám vaše unikátní schopnosti nebudou zamlouvat a budou vám komplikovat život, což asi budou, můžete se jich zříct, je na to zapotřebí vytvořit lektvar, který musíte vypít. Bohužel recept nemáme, ale víme v čem je ukryt. Je v medailonu s dračím erbem. Nevím, kde ho najít, ale vy to určitě zvládnete, a pak taky jak ho otevřít, možnost A- Musíte jít do Skryté Deštné do jeskyně a najít takový oltář a na něm ho otevřít pomocí ohně a zaklínadla: "Rina sarquinda anta ména" možnost B- Také ho můžete otevřít tím, že vás někdo přijme takové, jací jste a vy poznáte, co to je Lidská láska. Pak se otevře sám. Pokud byste se ovšem nechtěli svých schopností vzdát, je tu ještě jedna možnost, kdysi se portál do země odkud všichni máme své kořeny uzavřel, ale je možnost, že by se dal otevřít. Potřebujete na to sílu minimálně tří ocasých démonu a otevření je jinak snadné, démoni budou soustředit chakru do jednoho bodu a vy přitom musíte říct jen tohle zaklínadlo: Alcarinqua amorta nat a tím se portál otevře. To je asi všechno, co jsme vám chtěli říct, tak se ještě jednou moc omlouváme a sbohem. Otec a Matka

"No to je fakt super! Lidská láska! Fuj!"
"Ale no tak bratře, neztrácejme naději."
"Jak, neztrácejme naději!!!! Lidi jsou odporní, chce se mi z nich zvracet a láska je taky hnus!"
"Ale no tak, jak to můžeš vědět?"
"Vím to, to už jsi zapomněla, co nám všechno dělali?! A my je máme mít rádi! Fuj, chce se mi zvracet!"
"Ne nezapomněla, ale možná, že, někde existují lidé, kteří nejsou zlí."
"Žiješ v iluzi, milá Sestřičko. Lidé se nikdy neponaučí a nepřijmou nás mezi sebe! Štítí se nás! Dělají, jako kdybysme byli špína a chátra! A při tom, jsme mnohem vznešenější bytosti než oni!"
"Ale, ale..."
"Už žádné ale! Jdeme."
"Kam?"
"Někde poblíž tu je vesnice, zničíme ji. Mám chuť někoho zabít."

A tak jsme šli, pořád jsem přemýšlela na těch dvou slovech "Lidská láska", ale co to je za nesmysl? Nás nikdo nemá rád, jak by mohl? Nejsme lidé. Ale možná jednou, narazíme na někoho, kdo nás přijme. A když se tak ptám, tak proč chceme dát ty schopnosti pryč? Stejně nejsme lidé. No to je jedno. Došli jsme k malé vísce, Bratr se zlověstně usmál a začal si vylívat vztek. Z jeho rukou létaly plameny jeden po druhém a oči mu přitom rudě žhnuli. Lidé panikařili a utíkali, avšak nikdo neunikl spalujícímu žáru, víska lehla popelem. Začal se procházet troskami města a zlověstně se při tom smál. Já jen přihlížela. Bratr se ke mně najednou otočil:
"Proč jsi neútočila?"
"Nevím, nechtělo se mi bezdůvodně zabíjet."
"Změkla jsi."
"Co tím myslíš."
"Už nejsi taková, máš pocit viny, za to že někoho zabiješ, ale kdybys je nezabila, zabili by tebe, to si zapamatuj a zbav se toho pocitu."
"A-ano."
"Pojď, půjdeme, kolem už žádné vesnice nejsou."

Už zase jsme byli na cestách, přešli jsme hory, pak přes hluboký les a teď zase pouští. Ne že by mi to vadilo, bez vody umíme vyžít dlouho, ale ten žát mi vadil. Už jsme v ni putovali asi týden a tři, bouře jsme přečkávali za menších obtíží, ale jinak to šlo. Dnes to byl už desátý den. Slunce pálilo jako obvykle a my jsme se ocitli před velkou písčitou zdí. Uprostřed ní byla úzká cesta, která nejspíš vedla do vesnice. Stanuli jsme u uličky, mně osobně se tam teda nechtělo, ale Bratr tam prostě vešel, a já jsem šla za ním. Když jsme tou uličkou prošli, uviděli jsme úžasné věci. Byly tam budovy z písku! No ono tady bylo všechno z písku, totiž ona to byla Suna, písečná vesnice. Procházeli jsme vesnicí a zase jako obvykle po nás všichni pokukovali, byl to strašný pocit, ale co byste dělali vy? Dva "lidi" zahaleni až po hlavu v černém plášti. Hned byste řekli, že jsou podezřelí. Ale při naší smůle, nás kousek před sídlem Kazekageho odchytila stráž (ne, že bychom tam šli, měli jsme v plánu to obejít a jít dál, ale oni museli být aktivní.):
"Kam to jdete?" zeptal se jeden z nich.
"Co tě to zajímá!"
"Nebuď drzej mladej, nebo!"
"Nebo, co? Eh... dovedete nás k tomu vašemu hňup.vi, nebo nás rovnou zavřete! Radši pro jistotu! Co kdybychom náhodou byli nějací vrazi, že?"
"Co si to dovoluješ!"
"My si tykáme? To si nemyslím! Ty mě budeš vykat, rozumíš, jsem mnohem nadřazenější než ty! Ty lidský červe!"
"Bratře, nech toho, prozradíš nás!" pošeptala jsem mu, ale jakoby mě neslyšel, neměl moc pevné nervy.
"Tak lidský červe, jo? A už toho mám dost! A ještě si oslovil Kazekage-sama hňup.m! To je vrchol! Tak a teď tě k němu dovedu, ty malej šmejde!"
"Tak šmejde jo! Já ti ukážu, jakej jsem šmejd!" už chtěl zažehnout plamen v jeho ruce, ale já jsem ho zadržela, nechtěli jsme mít přece zbytečné problémy.

Ten strážník nás popadl a doslova táhl do sídla Kazekageho. Když jsme došli k jeho dveřím, zaklepal a vešel do vnitř:
"Dobrý den, Kazekage-sama, tady tihle dva, o vás neslušně hovořili a..."
"Dobře nech je tu, díky."
"Jistě." dořekl a odešel. V křesle seděl takový divný muž, mohl být tak o dva roky starší než my, měl červené vlasy a černé linky kolem očí a na čele vytetovaný znak "Láska"?! Cože?
"Tak, co s vámi uděláme."
"Nejlepší bude, když nás pustíte."
"Nebuď drzý na Kazekageho-sama." ozval se takový divný zamaskovaný, asi o něco starší než Kazekage.
"Víš, co mi můžeš!"
"Bratře, nech toho! Omlouváme se, Bratr určitě nechtěl být tak nevrlý a sprostý, on už je prostě takový."
"Hm… a co tu vlastně chcete?"
"No víte, už jsme byli dost dlouho na cestách a chtěli jsme si někde odpočinout, navíc jsme se tady v té poušti ztratili."
"Aha, můžete klidně zůstat, ale musíš mi slíbit, že se tvůj Bratr bude chovat slušně."
"Jistě."
"Kankurou vás odvede do pokoje."
"Mockrát vám děkuji, Kazekage-sama."
"Není zač." ti dva už byli na chodbě, ale já jsem se ho ještě musela na něco zeptat:
"Pane, prosím vás, nemohl byste mi vysvětlit, co znamená slovo "Láska"?"
"Velice zajímavá otázka, sám jsem ji nikdy nepoznal, ale je to něco jako, jako, promiň, nedokážu ti na tuhle otázku odpovědět."
"Aha, na tuhle otázku mi asi nikdo neodpoví."
"Neboj se, jednou se najde člověk, který ti na tu otázku odpoví."
"Člověk?!" pomyslela jsem si.
"Ou… moc vám děkuju, už asi půjdu. Nashledanou."

Dovedl nás k pokoji. Otevřel dveře a pokynul hlavou něco ve stylu: Tady to je" a odešel. Pokoj byl útulný, dvě postele, malá koupelna. První co jsem šla udělat já, bylo dát si sprchu. Byl problém narvat se i s křídly do toho malého prostoru, ale nakonec jsem to zvládla. Když jsem byla hotová, tak šel Bratr. Vyšel ze sprchy jen v normálním oblečení, takže mu zase bylo vidět do obličeje, promluvila jsem na něho:
"Kazekage-sama je milý, že?"
"Neříkej mu tak, pořád je to člověk."
"Nepřipadal mi tak, nedokázal mi vysvětlit, co je to láska a navíc ty kruhy, co měl kolem očí, bývají u lidí s vysokou a neobvyklou nespavostí, kterou způsobuje démon, zvaný Shukaku."
"Ty myslíš, že je Jinchuriki?"
"No možná."
"Tvé schopnosti opět nezklamaly, já jsem si toho ani nevšiml, nicméně teď bysme měli jít spát, už dlouho jsme se pořádně nevyspali."
"Jo díky, dobrou."
"..."

No a tak jsme zase došli do nové vesnice, naštěstí nás tady neznají, ale stejně mi připadá, že ten člověk není člověk. Je to Jinchuriki? Nebo něco víc? S touhle otázkou jsem konečně usnula.