Ve spárech smrti 29: Venku

Pozvedl ruku a ohmatal si stehy. Potom se s heknutím zvedl ze stolu, načež si znova protáhl krk. Zakřupalo to. Zatřepal prudce hlavou, která kupodivu držela. Když se dostatečně ujistil, že mu už nespadne, podíval se na mě. Pohled jsem mu klidně opětovala, ačkoli jsem byla připravená kdykoli vytasit drápy. Teplota v pokoji se zvýšila o pár stupňů. Pak mi ale došlo, že jeho kosa byla stále ještě v obýváku, takže jakákoliv hloupost by ho mohla stát draho - další stětí hlavy.
Chvíli na mě ještě zíral, když zničehonic: „Už mám fakt ku***skej hlad...“
Překvapeně jsem zamrkala. „A proč koukáš na mě?“
„Uvař něco, ne? Jseš přece ženská.“
Zamračila jsem se. „Ženská možná, ale rozhodně nejsem žádná vaše služka,“ odsekla jsem nakvašeně. „A i kdyby, není tu nic, z čeho by se dalo vařit. Jediná poživatelná věc jsou tvoje ostatky, které stejně můžu jíst jen já.“
Po těchto mých slovech nastalo ticho. Ulízanec se očividně dopálil, nicméně to přešel s pouhým kyselým obličejem.
„Když mi ale koupíte suroviny, tak vám udělám jídlo, o kterém se vám nikdy ani nesnilo.“ Ušklíbla jsem se.
Očividně se chytli. Jejich prázdné žaludky a vidina obrovské hostiny, při níž by se jim dělaly boule až za ušima, dokonale přebily jakékoliv podezření. Jak jinak.
„Dobře, co teda máme koupit?“ zeptal se Deidara.
„Pytel rýže, nějakou rybu, nejlépe lososa nebo úhoře, pak vepřové maso, kuřata, zeleninu, trochu koření, sojovou omáčku -“
„Tak moment!“ přerušil mě Kakuzu uprostřed seznamu. „Kde na to podle tebe máme vzít?“
„Jste snad tajná organizace, nemáte sponzory?“
„A ty bychom podle tebe vzali kde?“ ucedil ironicky.
Pozvedla jsem obočí. „Z čeho teda žijete? Jak platíte vodu a elektřinu?“ I když svítí jen v koupelně.
„Neplatíme.“
Cože? „Cože?“ zamumlala jsem překvapeně.
Deidara mávl rukou kolem sebe. „Máme sídlo v jeskyni, jsme tu načerno. Podařilo se nám napojit na zdroje nejbližší vesnice.“
„Jaké?“
„To nemusíš vědět,“ odbyl mě Ulízanec.
„Co bych s tím taky dělala? Běžela do Konohy, kde baží po mé hlavě?“ odsekla jsem. V duchu jsem ale klela, že mě prokoukl. „No, to je stejně jedno. Jak vám mám ale uvařit, když nechcete utratit peníze za jídlo?“
Nastalo ticho.
„Tak koupíme jen něco levného,“ začal Kakuzu.
„Ale já musím vědět, co to bude. Protože těžko něco udělám s pár zrnky rýže a jednoho vajíčka.“
Opět nastalo ticho. Ti nebožáci si vůbec nevěděli rady.
Povzdechla jsem si. „Tak já půjdu s vámi a vyberu jen to nejnutnější.“
„Vždyť nesmíš opustit sídlo, dokud ti Šéf neřekne,“ namítl Deidara.
Ušklíbla jsem se. „A kdo řekl, že se to dozví?“
„Venku všichni znají tvůj obličej. Jsi teď novopečenej nukenin, pozná tě i malý děcko,“ pronesl Kakuzu klidně.
Kousla jsem se do rtu. Na tohle jsem zapomněla...
„Tak se přeměníš,“ napadlo Deidaru.
„Neumím to. Vždyť nemám ani chakru.“
Šibalsky se ušklíbl. „Tak tě přeměníme my.“
To nebyl špatný nápad... Vlastně byl skvělý. A nikdo neměl námitky.
„Dobře, do toho,“ pobídla jsem ho nadšeně.
Zachechtal se a o krok ustoupil. Pozvedl ruce. „Tak bacha...“
Celá nedočkavá jsem stála a čekala, až se něco stane. Sledovala jsem, jak skládal pečetě a pak vyřkl Jutsu. V té chvilce něco těsně u mě slabě bouchlo, zvedl se oblak dýmu. Rozkašlala jsem se. Máchla jsem rukou a snažila se ho rozehnat. Když po chvíli ustoupil, rozhlédla jsem se. Nic se nezměnilo, jen Kakuzu a Ulízanec na mě upřeně civěli. Pocítila jsem, jak jejich tělesná teplota stoupla. V příští chvilce už jsem věděla proč. Při pohledu dolů jsem si totiž neviděla na nohy... Bránila mi v tom jistá nadutější část těla, která tedy rozhodně nepatřila mému starému já.
„To se dalo čekat,“ utrousila jsem.
Deidara se zachechtal. Očividně byl se svým výtvorem spokojený.
Prohrábla jsem si na ramena střižené vlasy. Byly blonďaté. „Jakou mám barvu očí?“
„Tmavě modrou,“ pronesl Deidara.
„Fajn,“ přikývla jsem. „Tak jdeme, Kakuzu.“
„Jdu taky,“ vychrlil blonďák.
Pohlédla jsem na něj. „Není třeba, zůstaň tu.“
„Hej, proč on může jít a já ne?“ Zamračil se.
„Protože Kakuzu má u sebe peníze a řekne mi, co všechno můžu koupit. K čemu by jsi nám tam byl ty?“
Zarazil se. „No...“
Nečekala jsem na odpověď. Bez dalších slov jsem vykročila ke dveřím.
„Dal jsem ti tuhle podobu, takže chci i něco na oplátku.“
Zarazila jsem se. Po chvilce jsem se otočila a zabodla do něj podezíravý pohled. „A to jako co?“
Ušklíbl se. „Vidět tě mezi jinými lidmi. Jinak to zruším a nepůjdeš nikam.“
Nevěřícně jsem na něj zírala. To je podvraťák! Nakonec jsem jen pokrčila rameny. „Mně je to upřímně jedno, já jen, abychom nebyli moc nápadní. Tyhle vaše pláště totiž nepřivolávají skoro žádnou pozornost,“ utrousila jsem ironicky a prohlédla si je od hlavy k patě.
Uchechtl se a vykročil vpřed.
„Hidana chci s sebou,“ řekl zničehonic Kakuzu.
Trhla jsem k němu hlavou. „Cože? Proč?“
„Protože.“
Odevzdaně jsem zvrátila hlavu. „Tak pro mě za mě pojďte klidně všichni! Ono už je to stejně jedno...“ Pak jsem do Ulízance zabodla neústupný pohled. „Ale kosu tu necháš.“
„Ani mě nehne, bez tý nikam nejdu.“
„Vždyť nás prozradíš! Týpek jako ty je dost podezřelý i bez kosy, natož s ní...“
„Ty hele -“
„Kosu si vezme s sebou. Navíc, v tý vesničce nás už párkrát viděli a ninjové tam nejsou, takže žádné nebezpečí nehrozí,“ uťal to opět Kakuzu.
Na to už jsem neměla co říct. Lhostejně jsem mávla rukou. „Jak chcete...“ Otočila jsem se a vyšla ze dveří. Když jsem pak zmizela v chodbě, zaslechla jsem jejich krátkou rozmluvu.
„Potřebuješ mě, co?“ začal Ulízanec jízlivým hlasem.
„Drž hubu. Víš stejně dobře jako já, že na ni jsme všichni tady krátcí. Pokud uteče, aspoň na ni budem tři. No, i když... u toho pacholka teda nevím,“ zahuhlal Kakuzu.
Ušklíbla jsem se. Přiznal to. Přiznal, že jsem dost silná na to, abych je všechny stačila vyřídit. Ohlédla jsem se přes rameno. Ti dva právě vycházeli ze dveří a oba na mě upřeně civěli. Kakuzu možná z obavy nebo podezření, zato Ulízanec si naprosto nestydatě prohlížel mé nové pozadí. Prasák! Znechuceně jsem se zašklebila a koutkem oka se zadívala na Deidaru. Nic z jejich konverzace nezaslechl. Taky se na mě totiž díval.
Podrážděně jsem se otočila a zrychlila krok. Po chvíli jsme dorazili do obýváku. Šla jsem však dál a až u hlavních dveří jsem se zarazila. Napadlo mě, že tahle místnost byla vlastně mou hraniční. Nikdy jsem ji druhou stranou neopustila. Ten zvyk ve mně převládal jako nějaký reflex, a proto jsem zůstala bezděky stát. Deidara mě však v klidu obešel, popadl kliku a zmizel v černé chodbě. Nejistě jsem dveře otevřela dokořán. Chodba byla temná a neosvětlená, normální člověk by v ní neměl vidět na krok. Já však přesto Deidaru spatřila, jak bez sebemenších problémů kráčel vpřed. To muselo být určitě taky ze zvyku.
Ohlédla jsem se. Ti dva už byli za mnou, proto jsem se otočila zpět a vkročila do chodby. Byla trochu úzká a nerovná, taky nepříjemně zapáchala vlhkostí a zatuchlinou a byla v ní zima. Nedala jsem však na sobě nic znát a dívala se na zem. Najednou jsem šlápla na menší výstupek, který nečekaně cvakl. V ten samý okamžik jsem už byla ve střehu a vteřinku nato jsem se sklonila, právě včas, abych uhnula letícímu kunai, jenž mi těsně proletěl přímo nad hlavou a hlučně se pak zabodl do stěny nedaleko mého pravého ucha.
Překvapeně jsem na to zírala. Pak jsem se nasupeně otočila na ty dva za sebou. Ulízanec slzel smíchy, Kakuzu nijak nereagoval.
„Proč jste mi nic neřekli?!“
„Co bychom ti něco říkali? To spíš patří tomu vpředu,“ odpověděl obr nezaujatě.
To byla v podstatě pravda, ale stejně jsem ho ještě pár vteřin propalovala naštvaným pohledem. Pak jsem se vydala dál a dávala bedlivý pozor na to, kam jsem dala nohu. Pasti se ale nespouštěly jen špatným šlápnutím. Taky jsem na sebe v jednu chvíli seslala přímo déšť otrávených jehel, když jsem se paží omylem otřela o skalnatou stěnu. Když jsem před sprškou odskočila, pohlédla jsem vzhůru a vykulila oči. Vysoký strop byl s každým dalším metrem poset neskutečnou spoustou zbraní, které jen čekaly na můj další chybný krok. Při tom pohledu jsem se nečekaně zapotila. Šla jsem však dál, smysly zbystřené na sto procent.
Zjistila jsem, že ta chodba byla delší, než jsem čekala. Žádná další past mě už ale nezaskočila. Nakonec jsem zahlédla nevelký jasně zářící východ, jímž jsem se měla dostat na svobodu. Jedna moje část se chtěla vrhnout vpřed, abych už byla venku, ale ta rozumnější mě přiměla nepolevovat na pozornosti v případě další léčky. Ovšem pak jsem přece jen překročila pomyslný práh a rychle vyběhla ven.
První dojem byl... nepopsatelný. Zkrátka osvobozující. Celou tu dobu, co jsem trčela v sídle, jsem se modlila, abych už konečně mohla na čistý vzduch. A teď, když se mi plíce nadšeně pročisťovaly a mé smysly hladil každičký vjem, jsem myslela, že jsem se dostala do ráje. Vítr tak krásně voněl, chvilkami jsem měla pocit, že dokonce i sladce chutnal. V uších mi hrála líbezná melodie ptačího zpěvu a šumějící koruny stromů mě skoro ukolébaly. A ty barvy... Ty barvy! Na chvilku jsem skoro oslepla, jak všechno zářilo. I když bylo nebe šedivé a vypadalo na déšť, jasně všechno osvětlovalo. Příroda kolem mě skoro svítila. Tolik zelené, čerstvě hnědé, stříbrně šedé... Při pohledu na tu nádheru jsem nemohla uvěřit, jak jsem to v tom tmavém bezbarvém sídle vydržela. A při dalším a dalším pohledu jsem se rozhodla, že dál v něm takhle trčet nebudu.
Zavřela jsem oči a nechala se plně unést tím zážitkem.
Přes okouzlující píseň přírody jsem ani nezaslechla, jak ke mně Deidara přistoupil. „Jaké to je, po takové době konečně vyjít ven?“
„Nepopsatelné...,“ zašeptala jsem. „Musel bys to zažít, abys pochopil.“
Nic mi na to neřekl.
Z mého krátkého snění mě vytrhl až Kakuzův hlas. „Tak jdeme, do pár hodin musíme být zpátky.“
Hodlala jsem ho požádat ještě o chvilku, ale věděla jsem, že by to nemělo cenu. Otevřela jsem tedy pomalu oči, naposled si prohlédla tu krásu, načež jsem se s Deidarou po boku vydala za obrem. Naši malou skupinku uzavíral Ulízanec s kosou přes rameno. Ani jsem se po něm nepodívala.
„Moc se tu radši nerozhlížej,“ upozornil mě Kakuzu.
„To půjde velice těžko, chci si všechno pořádně prohlédnout.“
Zničehonic se zastavil, otočil se a zabodl do mě tvrdý pohled. „Dívej se jen před sebe, nikam jinam. Rozumíš?“
Dělala jsem, že jsem jeho slova přeslechla. „Máš krásné oči...,“ zašeptala jsem ohromeně. „Skoro jako ty stromy všude kolem.“ Usmála jsem se. A vážně to byla pravda, nedělala jsem si z něj legraci.
Deidara na mě překvapeně pohlédl. Kakuza to dost zaskočilo, pár vteřin na to nemohl nic říct. Nakopl ho až nehorázný Ulízancův smích, který se lámal v pase a volnou rukou se plácal do stehen. Všichni jsme na něj zaraženě pohlédli.
Po chvíli se s námahou narovnal a utřel si slzy. „Chlape! Tys teda zabodoval.“ Přemohl ho další záchvat smíchu. „Tohle... tohle příště zkus na nějakou jinou, ne na tuhle. Třeba to zas zabere.“ Opět se prohnul pod vlnou veselí.
Obr sebou trhl a naštvaně jeho směrem máchl rukou. „D-drž hubu! Meleš nesmysly!“ zařval, ale vyvolal tím jen další výbuch smíchu. Prudce ke mně pak trhl hlavou a popadl mě za ruku. „Tohle si příště odpusť. A sakra, nedívej se kolem sebe!“
Dobře mířenou ranou jsem jeho ruku odpálila, aby mi už nedrtil paži. Pak jsem na něj klidně pohlédla. „Že ho vůbec bereš vážně... Já ta slova nevezmu zpět. Ale už je neřeknu, pokud tě to uklidní. A budu se kolem sebe dívat, chci si to tu totiž užít, dokud ještě můžu. Na rozdíl od vás budu pak zase zavřená, takže se chci pořádně nabažit místní přírodou.“
Na to mi už nic neřekl. Jen vztekle zavrčel a vydal se dál hlubokým lesem. S Deidarou jsme ho mlčky následovali, ignorujíce stále se chechtajícího Ulízance. Ten jeho smích mi už začínal lézt na nervy. Pokud toho brzy nenechá, zřejmě bude opět o hlavu kratší...