Poslední z Dračího klanu 4. Útěk

Ráno jsme časně vstali a ještě chvilku potichu debatovali o našem plánu, Itachi byl v plánování fakt dobrý. Asi za hodinu nám donesli snídani, jako obvykle, malá miska rýže. Po snídani, jsme šli na společný velký dvůr. Všichni nás tam hlídali. Já jsem si sedla na lavici a čekala, až se vrátíme dovnitř. Když se přede mnou nečekaně objevil nějákej vězeň:
"Čau kotě, jak je?"
"Pro tebe Slečna a ne žádné kotě a navíc, co tě to zajímá!"
"No já jen, jestli bys mě nechtěla nějak obšťastnit."
"Chjo, tak to vypadá, když vás daj do věznice, kde jsou téměř všichni opačného pohlaví, a když máte velké vybavení a pěknou postavu, nejdřív Sasuke a teď tenhle uslintanec! Jestli se tentokrát naštvu, tak mě rovnou zabijí." pomyslela jsem si.
"Ne nechtěla a dej si odchod!"
"Tak to asi nepude."
"Tak ti nedávám jinou možnost, héj kluci, můžete jít na chvilku sem?"
"No, cos chtěla Tamiko?" zeptal se znuděně Deidara.
"Jen, tady tenhle úchyl mě otravuje, tak jestli byste ho mohli nějak..ehm..."
"Jasně." řekl zvesela Hidan a celý natěšený se na toho úchyla vrhl a oháněl se po něm kosou, bohužel ho zastavili stráže.

Oběd, byl jen o něco větší miska rýže a pak konečně jsme mohli jít do cely, tam jsme odpočívali, aby jsme měli dostatek energie a já jsem si chtěla o nich ještě něco zjistit:
"Hele kluci, sory, že tak náhle, ale nemohli byste mi každý něco o sobě říct, jako jaké techniky ovládáte a tak dále."
"No… tak jo. Tak já začnu, moje techniky jsou jaksi spojené s výbuchy, používám k tomu jíl a ruce a jsem ze skryté kamenité."
"Já mám oční techniky, ovládám Sharingan a Mangekyou sharingan, což značí, že i Amaterasu a Tsyokumi. Listová."
"Já jsem loutkař, dobrý loutkař, všechny mé loutky jsou čisté lidské tělo, fakt kvalita a já sám jsem...ehm...vlastně loutka. Písečná."
"Já ovládám všech pět živlů, mám pět srdcí a neuvěřitelnou sílu, často mám záchvaty vzteku. Vodopádová."
"Já? No, stručně lidi-krev-obřad-oběť-Jashin. Horké prameny."
"Díky a jak to, že jste odtud už nezdrhli, když můžeš dělat ty výbuchy?"
"No oni mi ten jíl vzali, fňuk."
"Aha, hele večeře."
Byla zase malá miska rýže.
"Tak a teď si ještě zopakujeme náš plán, jo?"
"Ok."
"Takže, já se proměním a tím probořím celou celu, vy se budete krýt a až zavelím, tak si z venku seberete svoje věci a dřív, než doběhnou stráže, tak frnkneme ven jo? A kdyby tu stráže už byli, tak je pozabíjíme. Nějaké dotazy?"
"To nezničíme Konohu hned?"
"Ne, Hidane, až potom, co se uklidní tento menší útěk, co se teď stane."
"Ok."
"Takže připravte se."

Začala jsem se měnit a zdi se bortily, za chvíli jsem tu stála v mé plné čtyř metrové kráse. Vězeňská cela se zhroutila a já jsem jemným zavrtěním těla vybourala průchod ven. "Teď!" zvolala jsem a ostatní si začali balit krámy, co měli schované kousek od cely, já jsem mezitím svým tělem držela stěny cely tak, aby se úplně nezhroutili, to bychom byli fakt v pytli. Za chvíli byli zpět. Ovšem stráže už se začali zbíhat, bylo jich moc, všichni se začali chystat k boji, ale já jsem silně pochybovala o tom, že bysme mohli, zvládnou tolik stráži najednou a tak jsem zavelela a všichni na mě s kyselými ksychty naskočili a já vyskočila dírou ven. A už jsme letěli.
"Vau, to je husté! Jaké to je být drakem?" zeptal se debilně Deidara.
"Hádej, je to boží! A navíc umím chrlit i oheň."
"Fakt? Bomba!"
"Hele, kam teď poletíme? A proč jsi nás kur.a nenechala bojovat!" ptal se naštvaně Hidan.
"Já nevím, co do vašeho starého sídla? A proč? Tolik ninjů bysme nezvládli! Proto"
"Chjo."
"No nevím, mám pocit, že to tam nějak zničili."
"Aha, tak si najdeme vlastní sídlo."
"Hm… fakt super."
"Nestěžuj si, Itachi!"
"Ale kde?"
"Co takhle kousek od vesnice skryté v horách? Bude tam plno jeskyní."
"Dobrý nápad, tak letíme."

Vletu bylo všechno o mnohem rychlejší, po asi třech hodinách, jsme stáli na jedné z nejvýše položených hor, před jeskyní.
"Tak tohle?"
"Hm… pojďme dovnitř."
Prošli jsme to, byla to rozsáhlá jeskyně s jednotlivými menšími jeskyňkami, něco jako pomyslné pokoje.
"To by šlo, teď to ještě zabydlet, já na zemi spát nebudu." ztěžoval si Sasori
"Ty bys mohl spát všude, dřeváku!"
"Hidane! Nech toho!" okřikla jsem ho.
"To bude trvat dlouho!"
"To je jedno, tady budeme bydlet, tak si to tu musíme zabydlet."

A tak jsme tvořili, začali jsme jednotlivé jeskyňky vytvářet k obrazu svému, asi za tři měsíce jsme to měli. Vchod byl obyčejný, ale po chvíli chůze se začaly objevovat louče a pak velké dveře, to byla hala, pak z ní vedlo do kuchyně, obýváku, pracovny, zasedačky a pokojů. Každý měl svůj a dokonce i s koupelnou a udělali jsme ještě pár navíc.
"Tak sídlo máme a co jméno?"
"Hm… toť otázka, budu nad tím přemýšlet. Tak zítra bando, teď si pojďme lehnout, tři měsíce jsme pořádně nespali."
"Ok, dobrou."
"Dobrou."

Můj pokoj byl útulný, vzala jsem si ten nejmenší. Byla v něm dřevěná postel, skříň a noční stolek, pak taky vchod do koupelny, to byste nevěřili, jak je těžké zavést vodovod do jeskyně, ale platit nemusíme, Kakuzu se napíchl na černo. Všichni ulehli ke spánku a já jsem ještě dlouho přemýšlela nad novým jménem naší malé organizace. A pak mě to najednou trklo.
"Už vím, jak se budeme jmenovat!" řekla jsem si pro sebe a konečně usnula.