Úplněk 3. Co se vlastně stalo?

Oči se mi zbarvily do ruda, a když odhalila svůj holý krk, neudržela jsem se a skočila po ní a zakousla se jí do krku…
...
Ležela na zemi a s uslzenýma očima mě ze všech sil mlátila, ale já jsem nic necítila, jen to jak mi do celého těla teče ta chutná hustá tekutina, když v tom mě najednou někdo zezadu vezme něčím po hlavě a já padám k zemi…

"Au moje hlava. Co se stalo?" brblala jsem si pro sebe, po chvilce, jsem zjistila, že jsem v... v kleci!
"Co je tohle za zradu?!" zařvala jsem.
"Á, už ses probrala, promiň za tu židli. A tohle? Jen menší opatření." řekl takový zamaskovaný muž.
"Jak menší opatření?! Já nejsem zvíře!"
"Včera to tak nevypadalo." ozvalo se někde z dálky.
"Grr… TY? Co ty tady děláš?"
"To není hezké přivítání, kdybychom tě nezastavili, mohla jsi tu holku zabít." řekl škodolibě Naruto.
"Holku? Co? Jakou? Počkat… párty, Ty a Sakura, Úplněk, krev a... a... nevzpomínám si?"
"Co? Jaký Úplněk? Ten je zítra. Víš, co je zvláštní? Nikdy jsem neviděl u člověka chuť po krvi. Chovala ses jako zvíře, fujtajbl." řekl se znechuceným pohledem na mě.
"Však kdo říkal, že jsem člověk? To je jedno, jak je té holce?"
"Už dobře, neprokousla si ji tepnu, takže ji tu ránu jenom vyčistili a zašili."
"Uf, ještě se nezaktivoval jed." pomyslela jsem si.
"Kdy mě pustíte?"
"No nevím. Sensei?"
"Vypadá už klidně, já myslím, že už ji můžeme pustit."
"No a co když ji zase popadne amok?"
"Budete ji se Sakurou hlídat."
"Chjo."

"Oni mně fakt pustili?! Asi vůbec netuší, s čím si tu zahravaj. Já bych nikdy nepustila někoho, kdo napadl člověka a pije krev. Aspoň výhoda pro mě, musím zmizet." přemýšlela jsem při cestě směrem k Sakuřině domu.
"A odedneška, se od nás nehneš ani na krok. A vůbec jak se jmenuješ?"
"Ha, jsi najednou nějaký hodný. A co to s tím jsi sluha a bla, bla, bla…?“
"Kdo říkal, že už nebudeš sluha? Jen tě teď budeme muset hlídat. A jak se teda jmenuješ?"
"Já jmenuju? No… moje jméno už jsem dlouho neslyšela. Ani rodiče už mi neříkali jménem. Rodiče?" při tomhle slově se mi podlomila kolena.
"Je ti něco? Řekni mi to jméno nebo!"
"Proč to chceš vědět?"
"Abych věděl, jak na tebe mám řvát, když něco poděláš."
"Fajn… Kineko, netěší mě."
"Ty jsi nějaká drzá. Kolik ti je?"
"Čtrnáct."
"Ha, jsem starší, takže budeš poslouchat."
"..."

Poté už jsme se nebavili, já jsem se bála dalšího dne a oni neměli ani šajna, co tu vězní. Měli mě radši vypustit jak srnku do lesa a ne mě tu držet jak zvíře v Zoo. Došli jsme k Sakuřině domu. Vyšli jsme asi dvacet schodů a vešli do pokoje. Sakura zrovna připravovala oběd. Já jsem hlad neměla. Ale stejně do mě nacpali nějaký hnus. Pak zas někam chtěli jít a já samozřejmě s nimi. Prošli jsme půlku města a pak když už byl večer, měsíc téměř v Úplňku a celou vesnicí se nesla vůně vlhkého studeného větru, jsme se vraceli pomalým krokem domů. Cestou jsme šli kolem otevřené brány. U ní jsem se na chvilku zastavila. Oni se na mě dívali pohledy stylem: Co to děláš ty krá.o nebo Pojď a nečum. Ale já jsem najednou z ničehonic vystartovala a začala zdrhat ven, pryč z tohohle místa. Ale bohužel oni byli rychlejší a kousek za vesnicí mě chytili:
"Co to děláš?!"
"Pusť mě, nech mě jít!"
"No to asi nepude."
"Ne, vy to nechápete, jestli mě nepustíte, tak vás zítra večer postihne jen smrt!"
"No to jistě." řekl Naruto naštvaně a přehodil si mě jak pytel brambor přes rameno a šli jsme zpět.

Doma mě hodil do pokoje s malým oknem s mříží a zamkl. Já jsem si sedla na postel a dívala se na měsíc a přemýšlela o tom, co se vlastně minulý Úplněk stalo. Pamatuju se, že to byl normální den, jako každý jiný. Ráno jsem se probudila, nasnídala a šla do školy. Zdržela jsem se s kámoškama venku a vrátila jsem se pozdě. Doma na mě rodiče čekali z večeří a hrozně mi vynadali. Já jsem se hrozně rozzuřila a pak, pak si už pamatuji jen křik a pláč. Mé oči a mysl, jakoby někam zmizeli a nahradili je jenom, jenom krev a smrt. Poté si pamatuju, že když jsem se probudila, měla jsem zlomenou nohu a ruku a ležela jsem v kaluži krve. Kolem mě byly trosky domů a mrtvoly lidí. Tenhle pohled byl hrozný. A pak, když jsem tak ležela na té zemi, jsem si uvědomila, že to monstrum jsem já! To monstrum co zničilo vesnici a všechny v ní zabilo! Ale jak? Nebyla to Kekei genkai, to ani náhodou a pak jsem si vzpomněla… Bylo to přesně dva měsíce zpět. Taky byl Úplněk a máma mě k večeru poslala na okraj lesa natrhat lesní jahody. Já poslušně šla. U lesa, jsem však slyšela takové divné zvuky, přišla jsem blíž k jednomu z křoví a najednou na mě vyskočilo takové divné velké ještěrce podobné stvoření a kouslo mě do ruky a zase odběhlo zpět do lesa. Já jsem si to kousnutí obvázala a šla domů i s těmi jahodami. Doma jsem si to vyčistila a nechala to být… A teď mi to došlo! To zvíře mě nějakým způsobem nakazilo tou kletbou! A teď to musím prožívat já! Ty muka! Konečně jsem tomu přišla na kloub, ale co mi to pomůže? Nic. Aspoň v něčem už mi je jasno…
Po odhalení této záhady, jsem se ještě chvíli dívala na měsíc a pak konečně usnula.