Horror

S výkřikem se otočila. „Kabuto-kun!“
Chvilku nato se z černočerné tmy vynořila půlka Orochimarovy postavy. Hametsu se zděšeně zajíkla, srdce jí na okamžik vynechalo. Její pán totiž mladíka pevně svíral svým dlouhým jazykem a držel ho metr nad zemí. Kabuto sebou házel, kopal nohama ve vzduchu, oběma rukama se snažil jazyk od sebe odtáhnout, leč bez výsledku. Bylo už od pohledu jasné, že mu docházel kyslík.

Něco se mi tu nezdálo...

Hidan se smíchem hleděl na jeho nehybné tělo s rukou opřenou o bodec, který měl zabodnutý v srdci.
„Obřad je dokončen,“ řekl potěšeně a bez jakéhokoliv náznaku bolesti ho vyjmul. Jeho černá kůže se vrátila do normálu a chlapec se stal opět člověkem. Forma démona, kterou krátkodobě přijal, měla jen uskutečnit rituál a vyděsit nepřítele k smrti, teď už ji nepotřeboval.
Pein a Konan sledovali zabití jednoho ze svých mužů beze změny výrazu, ale ostatní členové u stolu začali protestovat.

Na stole svítila jediná svíčka a vrhala kolem sebe chabé světlo. Osvětlovala jen kousek stolu a malou část zdi za sebou, jinak všechno ostatní překrývala tma. Proto se Hametsu po vstupu ihned instinktivně přitiskla ke Kabutovi, který jí ochranitelsky položil ruce na ramena. Oba pohlédli do nejtemnějšího koutu na druhém konci místnosti. Moc dobře věděli, že tam seděl. Vždycky tam seděl.
Šedovlasá nervózně polkla a sebrala poslední zbytky své odvahy. „Pane, ráda bych se vás na něco zeptala.“

Jeho bílý plášť byl znečištěný blátem, špínou a krví.
„Je v pořádku, v bezpečí?“ zeptal se slábnoucím hlasem.
„Ano, je...“ odpověděla se slzami v očích žena, na jejichž kolenou spočívala jeho hlava.
„To je dobře... postarej se o něj...“ vydechl umírající muž.
Nic více již neřekl a tiše zavřel víčka, pouze zdáli slyšíc hlas své milované ženy:
„Ne, nechoď ještě, prosím ne, vrať se... MINATO!!“

"Měl jsi skvělého otce" řiká Kushina svému synovi.

Vzápětí oheň zmizel a opět jsem se objevila v obýváku. Spálená kůže opadala, přičemž holé maso pokryla nová. Hned nato všechno zčervenalo. Zaslechla jsem trojí bušení srdce a pulzování krve v žilách, pocítila jsem teplo, které vycházelo ze tří těl. Pozvedla jsem hlavu, pohlédla Peinovi zpříma do tváře, aby věděl, že jsem před ním i jeho očima v bezpečí. Zaznamenala jsem, jak se nepatrně roztřásl. Pulzující spirála nabyla na intenzitě, ovšem teď mi už nemohla nic udělat.

Ninjové po sobě začali házet nechápavé pohledy. Nikdy se přeci nestalo, aby byl někdo přijat bez přezkoušení prováděné alespoň třemi stávajícími členy. I Přes absolutní rozhodnutí vydávané Vůdcem, byla Akatsuki stále demokraticky smýšlející společností. Takové konání bylo proti jejich zákonům.

Kabuto ještě dlouho držel oči pevně zavřené, než si konečně uvědomil, že se nic nedělo. Žádný křik, žádná bolest ani smrt, jak původně čekal. Pomalu otevřel nejdřív jedno oko, potom i to druhé a rozhlédl se. V jeden okamžik jím projel šok i úleva zároveň. Lékařské náčiní a jiné zbraně zůstaly nehybně trčet ve vzduchu asi tři metry kolem nich. Při tom zjištění mu srdce spadlo málem až do kalhot. Jeho pozornost upoutala až šedovlasá kroutící se v jeho náručí.
„P-pusť, Kabuto-kun! Nemůžu... dýchat.“

Uběhl nějaký ten čas a v sídle začala být nuda k uzoufání. Práce mi rychle odsýpala, takže jsem už po chvíli neměla co dělat. Uklidila jsem každý pokoj, vytřela v každé chodbě i místnosti. Dokonce jsem hledala pavučiny, snažila se odstranit všelijaký sajrajt ve skalách a taky jsem se pokoušela vydrhnout rezavý sporák, který mi zabral asi nejvíc času, ale nakonec se i on leskl jako nový. A než jsem se nadála, bylo hotovo.

Byla tma.
Nic neviděl. Naprosto nic. Ale oči mu nescházely. Zatím.
Věděl, že leží. Hrubá tkanina přikrývky se mu otírala o nahou hruď při každém nádechu. A při každém výdechu.
Byl naživu. Jen netušil, proč si kdy myslel, že by nemusel být.
Zaslechl tiché vrznutí, snad dveře a cítil, jak se mu zježily drobné chloupky na ušním lalůčku. Pootočil hlavu za tím zvukem.

„Musíte jít s námi... Hidane-san. Je to ve vašem nejlepším zájmu...“
Hidan se zvedl a pozvedl zakrvácenou katanu.
„Tak hele vagabundi, v mým nejlepším zájmu je rozsekat vám ty vaše držky a vzít si, co máte!“
„Ts, takové oprsklé štěně.“ Ozval se ženský hlas zpod jedné kápě.
„Nech mě to s ním vyřídit, Muriel.“ Řekl nejvyšší ze zahalených a shrnul si kápi.Měl krátké černé vlasy, šedé oči a nevýraznou tvář. Stál podivně shrbeně, ale to bylo Hidanovi jedno.

Kabuto i Daken ztuhli šokem. Šedovlasá měla na pravé straně krku dlouhou řeznou ránu, jak kunai proletěl kolem ní a sekl ji. Držela se za něj, aby omezila krvácení. Jasně karmínová krev jí stékala po krku až ke klíčním kostem a pokračovala ještě níž. Šedé šaty ji částečně vsákly a vytvořily tak na látce silné, nepravidelné pruhy. Prodírala se skrz mezírky mezi dívčinými prsty, tenoučké pramínky se vydaly na cestu po zápěstí. Pár červených kapek dopadlo i na čisté povlečení.

Chvíli jsem tam jen stála a v hlavě si opakovala jeho slova. Když mi pak došel jejich význam, vykulila jsem oči. „To nemyslíte vážně, že ne?“
„Naprosto vážně,“ odvětil s klidem a začal se věnovat jakýmsi svitkům rozloženým na stole.
Zalapala jsem po dechu. „Ale já vám neuteču! Stejně nemám kam jít, navíc ani neznám polohu sídla -“

Černovlasá žena kráčela před mužem stejné barvy vlasů, prudce a rychle, neměla vůbec náladu na něj čekat. Ani jeden nemluvil, nepokoušeli se o to. Kráčeli mlčky, stejně jako skoro celou cestu. Od chvíle, kdy bylo Mayoko řečeno, co je skutečným cílem mise, nechtěla s ním mít nic. Neodpovídala na jeho otázky. Zvedla se v ní hladina rozporu hodných pocitů, byla zmatena. Její pohled bloudil po okolí, ale její mysl byla zaneprázdněna úplně něčím jiným.

Dívka přitisknutá ke dveřím se proměnila v nehybnou sochu. Poslouchala bez dechu, z doširoka vytřeštěných očí jí stékaly pramínky slz. V hlavě měla velký zmatek, v srdci neuvěřitelnou bolest.
„Zřejmě jí je devatenáct let a... její pravé jméno je Kinzoku Tetsuko...,“ zazněl za dveřmi Kabutův tlumený hlas.

Nastalo přímo mrtvolné ticho, nebýt mých zostřených smyslů, neslyšela bych ani Deidarův dech. Oba jsme zarytě mlčeli, stále ještě šokovaní tím zjištěním, že v Bingo knize byla má fotografie. A ke všemu na první stránce!
Po velice dlouhé chvíli najednou Deidara popadl svazek a téměř doslova do něj zabodl nos. „No to si snad děláte srandu...!“ vyšlo z něj nevěřícně.
Hlasitě jsem zalapala po dechu. „Modlím se za to.“
Vzhlédl na trhl ke mně hlavou. „Cos provedla, kruciš?“

Všechno na světě, co jsem viděl svýma dětskýma očima, se pohybovalo ve stereotypu. Svým způsobem jsem už vlastně nebyl děcko, ale cítilo se tak moje tělo a mí rodiče mi to připomínali tím, co dělali. Už mě nebavil ten otáčející se kolotoč, kdy jenom čekáte, až se zastaví a budete moci vystoupit z těch železných popruhů.
A pak se to jednoho dne stalo. Zpřetrhal jsem řetězy svého kolotoče a konečně se cítil jako muž. Ten den kdy se to stalo, nikdy nezapomenu, začalo to jako každý jiný den a skončilo událostí, která změnila srdce všech, které jsem znal.

Šedovlasý pomalu kráčel tichou kamennou chodbou. Jeho kroky byly váhavé, neobvykle neohrabané. Po spáncích mu tekly studené pramínky potu a ve značně roztřesené levé ruce držel jakýsi svazek papírů. Očima nepřítomně civěl do země, nervózně se kousal do spodního rtu. Očividně ho něco velmi trápilo.