Beauty of the beast life 07 - Napadení

Po pár měsících klidu k nám pořád přibývali noví členové. Poslední byla pětičlenná rodina upírů, kterým byla přednější pokrevní linie před vlastním domovem. Měli velké problémy žít s vlkodlaky a podobnými, ale nakonec to překousli a normálně se zařadili do kolektivu.
Organizace sčítala už více jak třicet členů.
Jednoho krásného dne na nás, ale zaútočila potulná organizace upírů a bylo jim jedno, jestli zabíjí vlkodlaky a spol. nebo členy svého vlastního druhu…
Stalo se to brzy ráno…
Probudil mě křik dítěte. Nejdřív jsem myslela, že jako každý den vyžaduje pozornost, ale když jsem ucítila oheň, zvedla jsem se a vyplašeně se začala rozhlížet kolem sebe. Kolem mě byl velký kruh z ohně. V něm jsem byla jen já, to dítě a pár mrtvol. Kouř způsoboval, že jsem se pochvíli rozkašlala. Také oči mě začali pálit. Neváhala jsem a vzala to dítě z náručí nějakého mrtvého muže. Oheň se rychle přibližoval, a protože jsem neuměla žádnou techniku s vodou, nezbývalo než proskočit…
Dala jsem si to dítě do obou rukou a schovala pod plášť, který jsem už taky radši začala nosit. Pořádně jsem se rozeběhla a proskočila ohněm. Naskytl se mi zničující pohled. Co jsem přes kouř dohlédla, všude ležela mrtvá těla. Nerozpoznávala jsem je, ale bylo jisté, že tu proběhl masakr.
To dítě jsem ale opustit nemohla. Za chvíli jsem našla jednoho z našich. Byl těžce zraněný, ale vypadalo to, že přežije. Dala jsem mu to dítě, ať ho pohlídá.
Já sama jsem se rozeběhla za světlem, které zřejmě způsoboval Matariho oheň. Pochvíli jsem tam byla. Asi patnáct upírů ho obklopovalo, ostatní bojovali s těmi, co přežili.
Projela mnou vlna naštvanosti, bojácnosti a vůbec všeho, co jsem v této situaci mohla cítit… A k tomu mě začala šíleně bolet ruka… Postupně se to rozšířilo do celého těla. Rychle jsem si sundala plášť. Zakřičela jsem bolestí. A křičet už nepřestala…
Zbylé oblečení se na mě roztrhalo od toho, jak mi tělo narostlo neuvěřitelně rychle. Oklepala jsem se a plně převzala kontrolu nad tělem. Chvíli jsem jen tak stála a popadala dech s hlavou skloněnou a vypořádávala jsem se s bolestí i tím vším ostatním, ale jakmile jsem si na to trochu zvykla, rozeběhla jsem se směrem k jednomu upírovi. Čím rychleji jsem běžela, tím víc naštvaná jsem byla a tím pádem se mi pořád zvětšovaly dva přední tesáky… Na poslední chvíli jsem se silně odrazila zadníma nohama.
Tahle chvíle mi připadala jako věčnost…
Skočila jsem upírovi na záda, levou pazourou se držela jeho křídla, druhou rychle trhla a tak mu vytrhla kus masa z boku. Chvíli jsem se na něm držela a až ve chvíli kdy mou váhu neustál, kolena se mu podlomila a spadl na zem, jsem mu bez milosti zaryla drápy do kůže ještě víc, naklonila se, roztáhla širokou tlamu a zezadu mu prokousla hrdlo.
Lesem se ozval řev. To Matari zavolal své mazlíčky. Přiletěli čtyři draci, kteří se okamžitě dali do upírů. Pochvíli boje zbylí upíři utekli.
Oddechla jsem si. Naskytl se mi asi dvousekundový pohled na přeměněného Matariho. Zvířecíma očima jsem ho vnímala úplně jinak. Teď se mi neuvěřitelně líbil… hlavně jeho svalnaté tělo, které bylo vidět jen pod cárami oblečení. Pak se ale přeměnil do normální podoby a odvolal draky.
K Matarimu přišel Riko a začali si povídat. K nim se přidali i ti tři, co bojovali. Pomalým kulhavým krokem jsem došla k plášti a po stejně bolestivé přeměně zpět na člověka si ho nasadila. Zase bosa, zase jsem na sobě měla jen ten plášť a zase mě všechno bolelo. Pomalu mě to začínalo unavovat.
Zašla jsem za klukama, ale oni si mě nevšímali.
„Co teď?“ přilákala jsem na sebe pozornost a doufala v odpověď.
„Nevím…“ odpověděl mi jeden kluk. Myslím, že se jmenoval Santo.
No jo… kluci… pomyslela jsem si a vyčerpaně si sedla na zem.
Po pár minutách jsem se ale zvedla a šla hledat přeživší. Moc jich tedy nebylo.
Šest lidí, většinou těžce zraněných, ale živých. Takže z více jak třiceti členů, nás zbylo dvanáct. Tím ještě hůř bylo, když nás jich pět opustilo. Zůstalo nás sedm.
Sedm nejlepších, co se nemohli nebo neměli kam vrátit… Já, Matari, Riko, Ruf, Santo, Sants a Harid. Bono byl zabit… Všem mrtvým jsme vystavěli hroby. Pak jsme se přestěhovali do jedné větší jeskyně.
Žádní další členové k nám nepřibývali. Bylo nás pořád sedm. Aspoň jsme se všichni znali. Vadila mi akorát ta odloučenost od normálního světa.
Celý rok jsme se jen tak nudili, popřípadě zabili někoho, kdo šel okolo.
Jednou se k nám zatoulalo opuštěné štěně vlka. Nechala jsem si ho já a dala mu jméno Geryl, po mém otci.
Postupem času jsem ho naučila lovit a zabít na povel. Šlo mu to dobře, vnímal mě jako svojí mámu. Po dalším roce jsme oslavili jeho roční a moje osmnácté narozeniny. Nevěděla jsem, kdy se narodil, takže jsme slavili spolu.
Kluci mi dali… docela neobvyklý dárek. Pozvání na ramen, do bývalého Rufova baru. S obavami jsem ho přijala.
Příští den jsme se všichni vypravili do Konohy. Vyrazili jsme brzy ráno a dorazili během dopoledne. Působili jsme poutnicky. Pochyby budil snad jen Geryl po mém boku.
Čekalo nás, ale nepříjemné překvapení; Rufova bývalá restaurace byla zavřená… Šli jsme tedy někam jinam a tam si ten ramen dali.
„Mňam… to jsem neměl dlouho…“ pochutnával si Ruf.
„Jo… nejmíň dva roky…“ přidala jsem se k němu.