Beauty of the beast life 08 - Šok

Když jsme dojedli a po zaplacení odešli, chtěli jsme už rychle zmizet. Náhodou jsme procházeli okolo mého bývalého krámu se zbraněmi. Výloha byla pořád s tou dírou, jen vnitřek byl prázdný. Zachvátila mě vlna vzpomínek. Nakonec mě musel Matari odtáhnout.
Ještě chvíli jsme šli, pak kolem nás ale prošel nějaký kluk.
„A-Adrio?“ nevěřícně se zeptal.
„Asi jste si jí s někým spletl…“ odpověděl mu pohotově Matari, trochu jiným hlasem.
„Matari? Kde se tady berete?!“ pokračoval ten kluk.
Sakra… tak to je zlý… Odkud nás ten kluk zná? pomyslela jsem si.
Chtěli jsme rychle zmizet, ale bylo pozdě. Okolo procházející to slyšeli, poznali, že jsme to my a začali volat o pomoc.
Za chvíli přiběhli ANBU.
ANBU? Sakra…
Matari chytil toho, co nás poznal a pod krk mu přimáčkl katanu. „Jestli se přiblížíte, tak ho podříznu!“ vyhrožoval.
Zastavili se. Kolem nás se jich mezitím vytvořilo kolečko.
Jeden se k Matarimu přiblížil zezadu. Matari se ale pohotově otočil i s tím klukem, a tak ten ninja propíchl toho kluka. Jakmile vyndal svou katanu z jeho hrudníku, Matari ho odhodil na zem mrtvého.
Podívali jsme se po sobě a začali jednat. Za necelou půl minutu jsem byla přeměněná. Riko a Ruf taky. Bratři Abuzukovi, neboli Sants a Harid zatím bojovali jen zbraněmi. Santo jako Lugaru a Geryl jako vlk bojovali spolu. A Matari si půjčil dračí pazouru.
Po úspěšném zabití všech co nám překáželi v cestě, ani nevím, jak se nám to podařilo, jsme už všichni přeměnění běželi co nejrychleji k bráně.
Ruf a Riko zabili stráže a mi ostatní utíkali bránou z Konohy ven. Za námi se sice ještě snesla sprška zbraní, ale to nás nezastavilo a mi pokračovali dál.
„ ... “
„To byl zase den…“ stěžoval si, Santo, pár metrů před jeskyní.
„No… aspoň jsme se najedli něčeho jiného, než jen divočiny…“ řekl Ruf.
Za námi křupla větvička.
Všichni jsme zpozorněli a otočili se.
„Vylez!“ křikl Matari.
Z křoví vylezly tři postavy.
Šli proti větru, takže je Geryl neucítil. Byli to tři asi dvanáctileté děti.
„Co tady děláte a kde máte senseie?“ zeptala jsem se jich a šla kousek k nim. Podívala jsem se na čelenku toho kluka. „Suna,“ řekla jsem směrem ke klukům.
Ten kluk mě ale najednou chytil za ruku. Nevím proč, ale začalo mě to strašně pálit.
Přeměnila jsem svoji druhou ruku v pazouru a toho kluka odhodila asi o pět metrů dál. Najednou se z nich vyklubali ANBU. Skoro ve stejnou chvíli se tam objevili další.
„Už zase?! Ku*va!“ zaklel Ruf a vytáhl kunai.
Nebyli to ale obyčejní ANBU. Měli masky ve tvaru vlkodlačí hlavy. Jeden se bleskurychle rozmáchl a svojí katanu zapíchl do Haridova hrudníku. Ten téměř okamžitě zmodral a za chvíli se skácel k zemi mrtvý.
„Haride!!!“ zakřičel jeho bratr, ale uhnout pohledem od ANBUa před sebou
nechtěl.
Stříbro! proběhlo mi hlavou. Tohle nedopadne dobře… pomyslela jsem si a uskočila dobře mířené zbrani.
Začal boj. Nás bylo šest a jich nejméně deset. Jako všichni ANBU, byli i oni velice silní a zkušený. Vytáhla jsem tedy svou katanu a začala s jedním bestiálním ANBUem, jak jsem si ho dovolila pojmenovat, bojovat.
O 30 minut později: Uskočila jsem další ráně a vyhla se letícímu kunaii. Vykryla jsem další ránu a znovu uskočila. Zezadu mě ale něco nabodlo. ANBU se rozchechtal. Všichni se na mě otočili.
Bylo to tak nečekané, že jsem ani skoro nic necítila. Bolest přišla až později… Moje oči se určitě zbarvili do žlutočervena. Vyplivla jsem krev, která se mi okamžitě nahromadila v puse a pomalu se podívala na svoje břicho. Nejdřív jsem doufala, že je to větev, ale opak byl pravdou… Byla to stříbrná katana, po jejíž čepeli teď stékala moje krev. Začala jsem ztěžka dýchat ústy a přivřela oči.
„Adrio!!!“ zakřičel Matari a začal si probojovával cestu ke mně.
Rána mě nepálila… a to bylo divné. Zvedla jsem oči k nebi a narovnala se. Slastně jsem vydechla a na tváři se mi objevil nepřítomný šílený úsměv. Rozpažila jsem a zavřela oči, ale pak jsem sebou cukla. Matari se vyděšeně zastavil a znovu zakřičel moje jméno.
Z mích úst se ozvalo cosi mezi zavrčením a zahrčením. Rychle jsem otevřela žlutočervené oči. Cítila jsem, jak mě to opět pohlcuje…Teď mě ovládala ona a já to nemohla jakkoli ovlivnit… Moje zrůdná kamarádka hluboko v mém podvědomí se znovu vydrala na povrch… Tentokrát to ale nebylo jako poprvé. Tentokrát ze mě byla opravdová a velice naštvaná… bestie…
Bez rozmyslu udělala dva kroky dopředu a tak ze sebe vytáhla katanu. Následně se otočila a podívala se na svoje břicho. Téměř okamžitě se rána zacelila. ANBUovi šokovaně spadla čelist, zbaběle zahodil katanu a dal se na útěk. Podívala se na něj pohledem šíleného vraha, pomalu si sundala plášť a odhodila ho na stranu…
Kosti v těle narostli a ona se zvětšila. Páteř se ohnula a vystoupla a tak získala svůj typický postoj. Ve stejnou chvíli jí nos a čelist srostli a narostli jí drápy, tesáky, ocas a ostatní kosti v těle. Dlouhé protáhlé uši se přesunuly nahoru. Jako poslední narostla dlouhá stříbrná a hedvábná srst, která na loktech, uších, tlapách a ocasu dosahovala délky před deset centimetrů.
Znovu se vražedně podívala na toho ANBUa a divoce se rozeběhla za ním…
„ ... “
Otevřela jsem oči. Jako vždy jsem byla nahá, bolelo mě celé tělo včetně hlavy a celý svět se semnou točil. Pršelo. Pohla jsem rukou.
Na to co se dělo, jsem si vzpomínala jen velmi matně, né-li vůbec. Přetočila jsem hlavou. Všude leželi mrtvá těla bestiálních ANBU, ale mezi nimi byl i Matari…