Beauty of the beast life 09-10 - Řeč těla

Hruď se mi stáhla a měla jsem pocit, že mi srdce přestalo bít. Horko i zima mě polili a já totálně nevěděla, co mám teď udělat… Jako střela jsem najednou vyskočila ze země, jako by to ani nebylo z mé vůle a nevnímajíc bolest jsem doběhla k němu.
„M-Matari?“ zašeptala jsem a z běhu si rovnou klekla k němu.
Nereagoval. Hlavou mi proběhli ty nejhorší představy.
„Matari!“ skoro jsem vykřikla.
Můj hlas zněl hystericky a nevěřícně, s podtónem strachu, obav a vlastně všeho co jsem teď cítila. Oči se mi zaplavily slzami. Shrbila jsem se a nechala je volně dopadat na jeho rozdrápanou hruď. Klepala jsem se. Těžko říct jestli to bylo zimou nebo nervama.
„Co jsem to udělala! J-já ho za-zabila…“ šeptala jsem nevěřícně a začala vzlykat.
Najednou jsem ale ucítila pohyb. Úlekem jsem pootevřela pusu.
Matari unaveně otevřel oči. Měl je ještěří, stejná barva jen zploštěné panenky.
„Nic mi není…“ zachraptěl hrdinsky, ale pochvíli vykašlal krev.
Všude po těle měl dlouhé a hluboké škrábance a různé hryzance, které se mu jen stěží hojili.
„T-to je ode mne?“ zeptala jsem se ho, i když jsem moc dobře věděla, že ano.
Pokýval hlavou. „To je moje vina… měl jsem vědět, že budeš taková… Nevnímaje okolí, zabít všechny co se ti připletou do cesty… rasa wenera je samostatná… aspoň když jí jde skutečně o život. Až se příště nebudeš moc ovládat, řekni nám to prosím, protože to může dopadnout i hůř…“ řekl klidným hlasem a podíval se na mě, těma svýma ještěříma očima.
Chtělo se mi brečet ještě víc, teď mi to bylo líto ještě víc… Byla to moje chyba, že jsem se nedokázala ovládnout… Ale nakonec jsem si setřela uslzené oči a snažila se dělat, jak silná jsem a jak mi to je lhostejné. Nešlo to.
On moje pocity ale chápal… bylo mu to vidět na očích… a zřejmě mu ani vůbec nevadilo, že jsem nahá… on sám na sobě měl jen cáry oblečení.
„Kde jsou ostatní?“ zeptala jsem se pochvíli, když jsem se trochu uklidnila.
„Utekli… teda kromě Santse, kterého si zabila…“ odpověděl a pokusil se vstát.
Moc mu to nešlo, ale nakonec se mu to podařilo.
„To se zahojí,“ řekl s neupřímným úsměvem, „musíme znova změnit úkryt a taky přepsat kartuši ras…“
Zničeně jsem pokývala hlavou a podepřela ho. Šli jsme někam… ani nevím kam…
Chvíli bylo ticho.
„Měla by sis na sebe něco vzít…“ řekl, ale nepodíval se na mě.
Zastavila jsem se a s velkým úsilím mu doroztrhla kalhoty. „Tak jako ty,“ řekla jsem mu škodolibě, i když měl pořád to spodní prádlo a roztrhané tričko.
Nálada už se mi začínala pomalu vracet, ale teprve pak jsem si uvědomila, že to, co jsem mu teď udělala s kalhotami, nemusí brát jen jako pocit, že jsme na tom stejně…
Polkla jsem a znovu ho podepřela. Pomalu ve mně začínala stoupat strašná touha se po něm vrhnout… a to nebylo poprvé.
Taková příležitost… tahle chvíle byla jedna z mála, kdy jsme spolu byli sami… a takovéhle chvíle se postě musí využít…Tak uvidíme, kdo se odváží první, pomyslela jsem si a s velkým úsilím se snažila potlačit své choutky.
Pustil se mě, postavil se rovně a hrdě ukázal svou vypracovanou hruď. Svlékl si zbytek trička. „Na…“ podal mi ho.
Přijala jsem ho, otočila se k němu zády a pomalu se do něj začala navlékat.
„Víš… jak ti ten ANBU propíchl břicho… dost jsem se o tebe bál… nejdřív jsem myslel, že padneš k zemi mrtvá a ne, že tě ovládne a ty je tam všechny povraždíš a pak napadneš i nás…“ řekl pořád klidně.
Pootočila jsem hlavou a udělala dotčený výraz. Tak tohle mě dokonale odrovnalo. Tohle ještě nikdy neřekl. Takhle se ani nikdy nechoval…
„Nevím, co jsem ti udělala, ani co se dělo, když mě ovládala ona a následně jsem byla v bezvědomí, ale něco se mezi námi opravdu muselo stát, když jsem tě nezabila. Nebo že by si byl tak silný a ubránil se?“ řekla jsem tiše a obrátila od něj znovu hlavu.
Cítila jsem, jak si mě zezadu prohlíží. „Je ti zima?“ všiml si toho jak se celou dobu klepu a přišel ke mně blíž. „V tom se wenery liší od vlkodlaků a Lugarů… je jim někdy zima…“ S těmito slovy se přitiskl k mému nahému tělu a hlavu mi položil na rameno. „Nikdy jsem tě celou nahou neviděl, ale jsi ještě krásnější, než jsem si tě představoval,“ bez ostychu mi zašeptal do ucha a začal mi pomalu sjíždět rukama po bocích směrem dolů.
Už jsem to nevydržela. „Nevím, jestli to zničí naše přátelství, ale jedno je jisté… na tohle nikdy nezapomeneš!“ šeptla jsem a otočila se k němu čelem.
Byli jsme u sebe až moc blízko…
„Sama dobře víš, že mi jenom přáteli být nedokážeme,“ odpověděl mi a v jeho přeměněných očích se zaleskla touha. Touha po mně… Dal svou hlavu blíž a slastně zašeptal: „Chci tě…!“
„A já tebe,“ křikla jsem asi až moc rychle a jedním pohybem ruky mu roztrhla to poslední, co měl na sobě.
Naklonil hlavu a začal se vpíjet do mých očí. Ten svůdný pohled, ahh… nešlo se mu ubránit… Sjel mi ukazováčkem po hrudi směrem dolů, čímž přeřízl zbytek trička a to i když to byl jen kus hadru, nasáklé vodou spadlo na zem jako kámen. Zašeptal něco jazykem, kterému jsem nerozuměla a pak už žádné čekání! Oboustranně jsme se na sebe vrhli a začali se vášnivě líbat. Po pár chvílích mě shodil na zem a doslova po mě skočil…
Nevím, jestli to bylo tím, že byl stejná zrůda jako já nebo, že jsem ho málem zabila… Už hodně dlouho jsem k němu začala cítit něco víc a situace, ve které jsme se octli, to ještě víc posílila…
„ … “
Napětí povolilo. Slastně jsem vydechla, když se Matari svalil vedle mě. Nevím, připadalo mi to sotva jako pár vteřin, snad to bylo víc jak deset minut… kdo by při tom myslel na čas, sekunda znamenala rozkoš a slast… Pohlédla jsem do jeho spokojených, stále přeměněných očí. Posunul se ke mně blíž a zašeptal: „Miluju tě,“
Zavřela jsem oči a pousmála jsem se, když se naše rty opět spojily…
Zvláštní že to řekl zrovna teď… nicméně byla jsem za to ráda… pořád za to jsem ráda…
„A co teď…“ zeptala jsem pochvíli.
Začal se smát. Musela jsem se připojit… vážně by mě nikdy nenapadlo, že to skončí takhle…
Náhle ztichl. „Riko, Ruf a Santo se blíží…“
„Jo taky jsem si toho všimla,“
Pomalu vstal a loudavě se navlékl se trenek. Taky jsem vstala a omotala se do toho zbytku trička a uvázala ho na uzel. Bylo dost velké na to, aby zakrylo všechna citlivá místa, ale jelikož bylo mokré a lepilo se na mě, bylo to i celkem jedno. Sedla jsem si na nedaleký pařez a dala nohu přes nohu. Matari se po mě zamilovaně podíval a sedl si vedle mě. Poslední krátký polibek a už tu byli.
Přestalo pršet a na zatažené obloze se objevilo slunce.
Určitě jim bylo jasné nebo aspoň museli tušit co se tu dělo… Riko, se na mě podíval spalujícím pohledem. Přísahala bych, že mi vysával život. Pak ale přestal a hodil mi jeho plášť. Bylo mi divně… ale nejdůležitější teď byl Matari…
„Adrio…“ promluvil Riko. „Víš, že si zabila Santse?!“ zvýšil hlas.
Ruf i Santo se smutně podívali jinam.
Dobře zabila jsem ho… ale taky jsem zabila všechny ty ANBU, pomyslela jsem si. „Ano vím…“ začala jsem, přerušil mě však Matari.
„Nemohla za to… byla plně přeměněná, nevěděla, co dělá… Je to moje chyba, měl jsem to tušit…“
„Přestaň jí ochraňovat Matari!“ utrhl se na něj Riko.
Oba na sebe zlostně zasyčeli.
„Nechte toho!“ křikla jsem.
„Ty malá ku*vo…! Zabiješ našeho kamaráda a pak si tady ještě užíváš s Matarim a teď mi ještě budeš říkat co dělat?!!“ rozkřičel se na mě Riko.
Čelist mi spadla. Jak to mohl poznat? mihlo se mi hlavou. Náhle mě však z toho pocitu dostala agrese mojí kamarádky a uslyšela jsem zuřivé zavrčení. Až příliš pozdě mi došlo, že pocházelo z mých úst.
„Važ slova, Riko!!“ zvýšil hlas Matari zatímco já se postavila.
Přeměna byla tak rychlá, že jsem to skoro ani necítila. „Tak ty mi budeš nadávat do ku*ev?!“ zařvala jsem na něj. Bylo mi úplně jedno, jestli mi rozumí. „Ty jeden s*áči!“ štěkla jsem a skočila po něm.
Zřejmě ho to všechno dost překvapilo a nestačil zareagovat. Svojí vahou jsem ho shodila na zem. Spadl a narazil hlavou přímo na kámen. Upadl do bezvědomí a pod ním se pomalu začala tvořit louže krve…
Než jsem si uvědomila, co se vůbec stalo, vyčítali mi už Ruf a Santo co jsem to udělala… Zvedla jsem se na dvě a pomalu couvala.
„Adrio…“ zašeptal Matari.
Zbrkle jsem se otočila na něj a pak bolestivě polkla. Zabila jsem Santse a teď ještě možná i Rika! pomyslela jsem si. Co teď?!
V krku se mi vytvořil knedlík a na povrch se mi draly slzy… Zadýchaně a bojácně jsem se rozhlédla okolo. Popošla jsem pár kroků od Matariho zpět a pak se po čtyřech rozeběhla pryč. Nevím, kam jsem běžela, ale moc mi to nepomáhalo…
Najednou přede mnou sráz. Chtěla jsem zabrzdit, ale nohy mi na mokré trávě uklouzly a já se místo toho svezla po p***li. Přetočila jsem se tedy aspoň na břicho a snažila se to zbrzdit, ale nešlo to… Přepadla jsem, ale aspoň jsem se stačila chytit okraje. Ihned jsem se přeměnila do lidské podoby a křečovitě se držela. Nevím proč, ale podívala jsem se dolů. Hloubka nejméně třicet metrů a pode mnou kamení. Polkla jsem a podívala se, nazpět. „Pomóóóc!“ zakřičela jsem zoufale. Byl to snad instinkt nebo co… Neměla jsem tolik sil, abych se vyšvihla na okraj. Síly mě opouštěli a já pomalu klesala. Ještě ke všemu to strašně klouzalo.
Nakonec jsem se pustila. Zavřela jsem oči a doufala, že to nebude moc bolet, když mě něco chytlo… Otevřela jsem překvapeně oči. Letěla jsem vzhůru! Pootočila jsem hlavou. Ty tmavě zelené oči a vlasy barvy plamene… bohužel zplihlé a mokré, hrubá kůže s mnohými bodáky a ty blanitá křídla… Za chvíli jsme byli na okraji. Pustila jsem se ho a podívala se do země. Celá jsem se třásla. Raději jsem se posadila. Po tváři mi stekla další slza. Začala jsem dýchat pusou.
Podívala jsem se mu smutně do očí. On se na mě díval pořád tím stejným pohledem.
Šla jsem až k němu a objala ho. „Promiň Matari…“ zašeptala jsem a odvrátila se od něj.
„Adrio… ne… prosím…“
Rozeběhla jsem se pryč. Ještě jednou na mě zoufale zavolal, ale nesledoval mě. Ani jsem přesně nevěděla, kam jdu, ale chtěla jsem někoho zabít. Někoho… významného. Došla jsem až na nějakou cestu. Na rozcestí.
Do prava bo do leva? přemýšlela jsem. Do prava, rozhodla jsem se nakonec.
Byla to cesta do Konohy. Vběhla jsem bránou dovnitř a zamířila přímo k budově Hokage. Lidé se na mě otáčeli, kroutili hlavami nebo si šeptali mezi sebou věty typu ‘Kdo to proboha je?‘ nebo ‘Jak to vypadá?‘ a podobné. Měla jsem na sobě jen ten Rikův plášť, který mi nějakým způsobem zůstal. Bylo až ironické procházet se po Konoze v tomhle stavu a navíc jako nukenin… Budit na sebe zbytečnou pozornost… K sídlu Hokageho jsem překvapivě došla. A tak jsem na nic nečekala, otevřela masité dřevěné dveře a vydala se po schodech nahoru.
Nebylo těžké určit kde se Hokage nachází a tak jsem zaklepala na dveře a čekala… Proč jsem vůbec klepala? ptala jsem se sama sebe.
„Vstupte.“ Ozvalo se.
Vešla jsem dovnitř. Hokage mě shlédl podezíravým pohledem.
Bosá, v laciném plášti, mastné vlasy, špinavá a celá od krve? Kdo to proboha může být?! pomyslel si.
„Co chcete,“ zeptal se nedůvěřivě.
„Omlouvám se za tenhle zjev… chci mír,“ řekla jsem mu a přitom na sebe ukázala.
Yondaime zasedl za stůl a zalistoval nějakými papíry. „A o jaký mír jde,“ zeptal se.
„Určitě už jste slyšel o organizaci Akazuki,“
Zpozorněl. „Ano.“ Odpověděl váhavě.
Nebyla jsem si jistá, jestli mě poznal, zdálo se, že má jiné starosti.
„My vás nebudeme zabíjet a vy nás na oplátku nebudete vraždit a budete nás brát jako, kdybychom měli… řekněme nějakou Kekei genkai…“ nabídla jsem mu.
„Nikdy!“ zařval a prudce vstal od stolu.
Přehnaná reakce… vždyť skoro o nic nešlo…
„No jak chcete Minato-senpai… v tomhle případě se ale připravte na brzkou ofenzívu Konohy…“ řekla jsem pomalu a s klidem.
Neobtěžovala jsem se ho oslovit jinak… pro mě byl rovnocenný… Co rovnocenný… byl to jenom člověk, možná jen dost silný na to, aby se stal vůdcem vesnice.
„Jak se opo-“ nedořekl, protože do místnosti vtrhla bez zaklepání nějaká žena.
Její rezavé vlasy se rozletěly na všechny strany a jen co si je trochu upravila, nasadila starostlivý pohled.
Změnila jsem vzhled očí a přeměnila levou ruku v pazouru. Yondaime po mě nebezpečně mrkl.
Myslím, že bych se mu v boji jeden na jednoho vyrovnala, ale koneckonců to byl pořád kage. Proto jsem ani příliš neváhala a proskočila zavřeným oknem.
„Tohle si vyřídíme později,“ zařvala jsem na něj a přeměnila se plně na weneru.
Zbyl tam po mě jen roztrhaný plášť a triko. Rozhlédla jsem se a bez většího otálení běžela k bráně. Teprve teď lidé propukli v paniku. Utíkali na všechny možné strany, jen aby se mnou nepřišli do styku. Proběhla jsem bránou a zmizela v lese.
Yondaime si hned potom všiml znatelného „A“ na stěně udělané mým drápem.
A jako Adria… došlo mu to.
„ ... “
Já mezitím běžela lesem dál a dál. Nakonec jsem zachytila čakru kluků. Byli už hodně blízko, ale já je pořád neviděla. Nakonec jsem se zastavila a znovu zavětřila. Přede mě se snesly čtyři postavy. Byli to oni. Všichni měli pohledy absolutně neutrální, ale já věděla, že to je jen obal… Riko byl už zase úplně v pořádku… snad jsem si nemyslela, že by ho mohl zabít obyčejný kámen…
Nechtěla jsem se přeměnit, nechtěla jsem, aby mě znovu viděli nahou… Nikdo už ani neměl snad nic, co by mohl postrádat… První se otočil, Riko a vydal se doleva. Ostatní ho následovali. Taky jsem se rozešla za nimi, ale v tom se tam v oblaku kouře zjevil bestiální ANBU…