Dračí sourozenci 4. Kazekage v ohrožení!

Probudila jsem se kolem osmé a Bratr už zase někam zmizel, naštěstí měl plášť. První jsem šla do koupelny, potom jsem si trochu přeprala oblečení a vysušila za pomoci ohně. Nasadila plášť a vyšla ven z pokoje. Po cestě se mi naskytl nevídaný pohled, můj Bratr se volně bavil s člověkem! Byl to ten Kankurou nebo tak nějak a vypadalo to, že si rozumí. Přišla jsem k nim.
"Dobré ráno Bratře, Kankurou, že?"
"Ano, vám taky dobré ráno."
"O čem jste mluvili?"
"Ále, jen že tady Kankurou je loutkař a bavili jsme se o různých druzích jedu."
"Aha, tak to jste si našel toho pravého, Bratr je přes jedy odborník."
"Všiml jsem si. Poradil mi recept na jeden velice účinný jed."
"To bylo milé, Bratře. Chci se jít podívat po vesnici, tak zatím nashle."
"Jo, jo" dořekl a začal zase horlivě diskutovat o jednom z jedů.

Šla jsem dál a ještě před tím, než jsem se vydala do vesnice zašla jsem za Kazekagem-sama.
"Dobré ráno."
"Dobré ráno, potřebuješ něco?"
"No vlastně ano, chtěla bych se vás zeptat, ty kruhy kolem těch očí a ta nespavost k tomu, je to tím, že, že…"
"Že jsem Jinchuriki? Ano je to kvůli tomu, jsem Jinchuriki Suna no Shukaku."
"Omlouvám se, jestli jsem se vás nějak dotkla, ale chtěla jsem to vědět."
"Ne, nedotkla, spíš mě udivilo, že máš tak bystré schopnosti."
"A-ano už odmala."
"Potřebovala jsi ještě něco?"
"Ne a ještě jednou se omluvám, zatím nashle."

Vyšla jsem z budovy Kazekageho a procházela se vesnicí, byla docela hezká, až škoda ji zničit. Prošla jsem pár obchodů, až jsem narazila na jeden obzvlášť hezký, byly v něm různé přívěšky. Jeden jsem si tam koupila, byl to jeden z elfských znaků, teda prodavač mi tvrdil, že to znamená Štěstí, ale já jsem dobře věděla, že ten znak je Láska. Ve vesnici jsem byla do večera, když jsem se vrátila, Bratr už na mě čekal. Řekl mi, že někteří lidé nemusí být až zas tak špatní.

Chystali jsme se ke spánku, když v tom se ozvala velká rána, oba dva jsme vyběhli z pokojů a běželi k tomu místu. Když jsme tam doběhli, nemohli jsme uvěřit naším očím, Kazekage-sama bojoval proti tomu bombovému magorovi z Akatsuki! Jak šlo vidět, zatím to zvládal a Kankurou se mu taky snažil pomoct, bohužel neměl jak, protože neuměl létat.
"Bratře, musíme mu pomoct!"
"Ale to se odhalíme!"
"To je jedno!"
"Chjo. Tak dobře."

Strhli jsme pláště a vyletěli do vzduchu, Kankurou div sebou nepraštil o zem, když nás viděl aji Kazekage byl překvapený, ale stále bojoval. Obklíčili jsme ho. Tím, že jsme používali oheň, jsme moc výhod neměli, protože oheň plus písek rovná se sklo, takže jsme si museli dávat pozor, ale zatím se nám dařilo. Ale on měl ještě esa v rukávu, začal těma potvorama bombardovat vesnici, nedalo se to stíhat.
"Tak co budete dělat teď, vy malí ďáblíčci nebo spíš hajzlíci! Přidáte se teda k nám?!"
"Nikdy! Musíme si vzpomenout!"
"Jak!?"
"Přemýšlej! V tom svitku bylo něco o tom, že když chceš zpět do tvého těla, stačí jen jedna věta a vzpomínka!"
"Jaká?! Myslíš to, když jsme byli tím čím jsme?“
"Ano! A ta věta zní Simen ulcallo tana naraca nelet!" v tu chvíli ho začali pohlcovat černé plameny, sice v nich párkrát zařval bolestí, ale dokázal to.
"Tys to dokázal! Vzpomeň si, vzpomeň! Mám to! Simen ulcallo tana narca nelet!" a mě začaly pohlcovat tmavě modré plameny, tohle byl způsob proměny, sice velice bolestivý způsob, ale zato účinný.

Všichni se znovu zděsili a málem omdleli, dokonce i ten z Akatsuki. Taky měli důvod, tohle byla naše pravá podoba. Dlouhé štíhlé nohy, štíhlé, ale silné tělo, ocas dlouhý asi metr, oči zbarvené do žluta a dvě velké křídla. Hlava byla vytvarovaná a naše výrůstky se prodlužili a byly z nich rohy, ano byli jsme Draci! Tohle je naše pravá podoba. Já jsem měla barvu do tmavě modré a Bratr byl černý. Teď už pro nás nebyl problém, vypořádat se s nimi, ničili jsme ty malé potvory pouhým zašlápnutím. Kazekage bojoval s ním a my s nimi, už jsme je všechny zničili a letěli jsme na pomoc Kazekagemu, protože vypadal už docela vysíleně a taky byl, jeho útoky už nebyly tak silné. Kývli jsme na sebe a oba dva jsme najednou vychrlili obrovský plamen, který ho sežehl a zničil mu to zvíře, ovšem tihle Akatsuki mají tvrdý kořínek a on stihl utéct, takže jsme ho nezabili, ale ochránili jsme Kazekageho.

Opatrně jsem ho chytila a letěla s ním na velký balkón, kde už čekal Kankurou s hromadou strážných. Jen, co jsme se dotkli země, už na nás házeli sítě a pevně je upevnili.
"C-co to děláte! My nejsme nepřátelé!"
"Nerozumí nám. A navíc, tohle je ta pravá povaha všech lidí."
"Ale, ale!"
"Pustě je!" ozval se Kazekage.
"Ale pane, jsou to zrůdy!"
"Nezáleží na tom, co jsou, ale čím se činí!"

Povolili tedy sítě a my jsme začali odříkávat:
"Nelet narca tana ulcallo simen!" odříkali jsme dvojhlasně a zase nás pohltili plameny, byla to neuvěřitelná bolest, ale zvládli jsme to. Po deseti vteřinách, už jsme tam stáli zase my, ale bez plášťů.

Kazekage nám pokynul, abychom šli za ním do jedné z místností a ostatní mezitím uklízeli trosky některých budov, jen Kankurou šel s námi. Došli jsme do pracovny. Kazekage se usadil do křesla a spustil:
"Tak tohle jste skrývali pod těmi plášti?"
"No, ano, ale museli jsme, ještě byste nás zavřeli nebo zabili nebo tak nějak podobně."
"V tom máte asi pravdu, omlouvám se za tu síť."
"Ne to já bych se měl omluvit." ozval se Kankurou.
"To je v pořádku, jsme na to zvyklí."
"Ale vaše schopnosti jsou úžasné, nikdy jsem nic takového neviděl. Chci vám poděkovat za záchranu mé vesnice."
"To nestojí za řeč."
"Jen se chci zeptat, ten z Akatsuki, vy ho znáte?"
"No trochu, taky jsme s nimi měli čest, ale neporazili jsme je."
"V pořádku a ten jazyk, čím jste mluvili, to byl?"
"Starý dračí jazyk. Možná vám to připadalo jako elfština, ale tenhle jazyk je dračí a mnoho let zapomenutý."
"Zajímavé a umíte s ním i normálně hovořit?"
"Ano, je to samozřejmost, u draků je to něco jako u vás váš jazyk."
"A proč nejste ve svojí pravé podobě?"
"Je to těžké, brána do našeho světa se uzavřela, ještě před tím, než jsme se narodili a tady nás lidé nemají v lásce, takže proto, ale stejně se nejsme schopni přeměnit kompletně."
"Brána do vašeho světa uzavřená? A nešla by třeba nějak otevřít?"
"No vlastně šla, ale na to by byla potřeba hodně chakry a my bohužel chakru nemáme a i kdyby, tak by to nestačili, Potřebovali bychom na to chakru minimálně tří démonů a pochybuji, že ti by spolupracovali. Proto jsme se rozhodli pro možnost, vzdát se našich schopností, ale to taky není zrovna lehké."
"Ne, to nemůžete udělat! Tak unikátní schopnosti by se nemohli jen tak zničit, víte, já jsem Jinchuriki, pak znám ještě jednoho, je z Konohy a vím ještě o jednom v bleskové roklině."
"A to je sice hezké, ale ti nám nepomůžou."
"Možná, kdybychom se nějak angažovali tak..."
"Počkat, proč nám chcete tak hrozně pomoct?"
"Vím jaké to je, když vás lidi odmítají a snaží se vás zabít a bojí se vás. A vy máte kam jít, takže proto."
"No, kdyby se to povedlo, byli bychom vám nesmírně vděční!"
"Pokusíme se o to, ale teď si běžte odpočinout."

Odešli jsme z pracovny a šli do našeho pokoje. Když jsme vešli do vnitř, hned jsem si běžela dát sprchu, byla jsem hrozně zpocená. Potom šel Bratr. Když vyšel ven, zeptala jsem se ho:
"Bratře, ten Kazekage je šlechetný, že?"
"Ano, je to první člověk, který nás nechtěl zabít."
"Jestli se jim to povede, tak, tak uvidíme konečně zemi, odkud pochází naši předkové a tam můžeme být konečně sami sebou!"
"Ano, o tomhle jsem kolikrát snil, možná, že tam potkáme nějaké příbuzné."
"Jo a teď mě omluv, chce se mi hrozně spát."
"Jistě, dobrou."
"Dobrou."