Dračí bojovnice 15. Vzpomínky a Destrukce

"Uf, tak abych to zhodnotila, tak líbat umíš fakt dobře, ale jinak na to druhý, si nech hezky zajít chuť!"
"Co? Proč?"
"No je mi teprve třináct."
"Cože?! Vždyť vypadáš tak na osmnáct!"
"To je mými dračími schopnostmi."
"Chjo."
"Budeme muset počkat."
"Dobrá já si počkám, protože kdo si počká, ten se dočká." řekl zvesela.
"Tak dobrá."
_____________________________________________________________________________________
A tak jsme čekali. Mezitím čekáním, jsme splnili spoustu misí a úkolů a taky chytili ještě jednoho démona, Yamata no Orochi. Taky jsme zažili spoustu skvělých zážitků, tady vám teď jeden povím:
"Hidan, tím, že se do mě doslova zamiloval mě hlídal jako oko v hlavě a dokonce překecal Šéfa, abychom měli společný pokoj! A jednou, když jsem se nudila, tak jsem zašla za Deidarou, jestli nechce něco podniknout a on navrhl, že bysme mohli zkusit vymyslet nějakou novou ohnivovýbušnou techniku. A já souhlasila, vždycky jsme spolu dělali takové kraviny. No a jak tak tvoříme, tak se něco jaksi zvrtlo a hrozně a nečekaně to vybouchlo. Deidara stál dál, ale já jsem byla blízko a tak mě to odhodilo, jediné na co si pak pamatuji, že jsem se vzbudila v posteli v našem pokoji a nade mnou seděl Hidan a starostlivě se na mě díval a když jsem oči otevřela, zaradoval se a vroucně mě políbil. Bylo to krásné."

Těchto příběhu se stalo ještě hodně, ale to bych vás unudila k smrti a tak k věci, dnes mám své dvacáté narozeniny, to čumíte co?! Jo přesně tak bude mi dvacet a u akatsuki už jsem osm roků. Taková doba. Hidan je z toho úplně mimo a ostatním Akatsuki je to jedno. Nemají mě rádi a bojí se mě, to mi připomnělo takovou ještě jednu srandovní historku:

"Bylo to asi před sedmi lety, když jsme donesli toho Jinchurikiho Naruta a tu holku a černovláska. Šéf zavřel Naruta a těch dvou se chtěl zbavit. Ale zarazil ho Itachi, protože furt mlel o tom, že to je jeho brácha Sasuke a blablabla. Jenže Sasuke umřel a Itachi byl na mě hrozně nasra.ej. A tak si mě jednou odchytil a chtěl mě zabít, ale já mu dala co proto, ale zničili jsme půlku sídla a navíc nás chtěli zastavit Kakuzu, Kisame, Zetsu a Sasori. Bohužel, já jsem se tak soustředila na boj, že jsem Sasoriho nechtěně spálila, ale nebojte, přežil to a Zetsua vysušila a Kisameho popálila a Kakuzovy zničila takový malý kufřík, dodnes nevím, co v něm bylo. Všichni přežili, ale nebaví se, nesnáší mě a chtějí mě zabít, jak ironické. Nicméně Itachi dostal na prd.l a od tý doby se mi klaní a říká mi madam. Hezký, že? Jak je lehký si zotročit chlapa!"

Ale už zase dost. Teď jak už jsem říkala mi je dvacet a náramně si to užívám. Už jsem si splnila téměř všechna přání. Jen dvě chyběla a to Zničení Konohy a zabití mého otce, trochu jsem pátrala a našla jsem ho. Takže až zničím Konohu, tak zabiju otce! Proč? Protože mě opustil a vůbec nechodil za mámou a vykašlal se na mě. Vůbec ho nezajímá, jestli žiju nebo tak! Takže proto. Jo abych nezapomněla, měla jsem schůzku s Šéfem a dnes večer vyrážíme směr Konoha, už se těším!

A tak jsme k večeru vyrazili. Všichni byli náramně natěšení a připravení, Hidan si celý den brousil kosu, Kisame brousil zuby Shameady, Deidara si doplňoval jíl, Sasori dával na hroty loutek jed, Šéf si leštil pearsing, Konan chystala origami papír, Itachi si zkoušel Amaterasu na Kisamem a tomu se to moc nelíbilo a proto ho praštil Shameadou, Tobi nedělal nic, Zetsu si brousil zuby na masožravce a já si cvičila střelbu plamenem.

Šli jsme celou noc a den a pak ještě noc a k dalšímu ránu, jsme stáli před Konohou, všichni se rozmístili na určená místa a Deidara vyletěl se svým ptáčkem nad Konohu a začal ji bombardovat a jakmile vylákal všechny ven, byli na řadě my. Všechny jsme postupně pozabíjeli, nikdo z nich neměl šanci. A víte, s kým jsem bojovala! S Izumou! On mě sice nepoznal, ale já jo. Neměla jsem sílu ho zabít a tak to udělal Hidan. A nedivte se, byl jediný, kdo byl na mě hodný. Pak jsme zamířili k sídlu Hokageho. Už tam dávno nebyl ten stařík, byla tam nějaká ženská s obřím vybavením. Ta měla pěkně tuhý kořínek, ale nakonec jsme zabili i ji, a pak, až tu nikdo nebyl živ, jsme Konohu srovnali se zemí. Můj sen číslo jedna se splnil! A teď ještě dvojka.

Proměnila jsem se a Hidan na mě naskočil, pak jsme se vznesli a zamířili do vesnice skryté v Oblacích. Tam se ten haj.l skrýval. Letěli jsme tam celý den a noc. Když jsme tam dorazili, věděla jsem přesně, kam mám jít. Byl to barák úplně vzadu za vesnicí, když jsme k němu došli, byla jsem ve své normální podobě a v klidu zaklepala. Otevřel muž, asi čtyřicetiletý a:

"Co tu chcete?"
"Jsme pocestní a nemáme kde složit hlavy."
"No to jistě!" zařval a chtěl nám zavřít dveře, ale Hidan je zablokoval.
"Tak hele poslouchej ty hajz.e! Víš, kdo já jsem?! Já jsem tvá dcera Anaru!"
"Ne to není možné! Měla jsi být mrtvá!"
"Cože? Tys mě chtěl zabít?!"
"Ano, abys už nešířila to tvoje prokletí dál! Měl jsem se ujistit! Sakra. Ty, mládenče pokud jsi její přítel, odejdi od ní, nebo tě postihne strašný osud! Zabiju tu stvůru a ukončím to prokletí!"
"Ty hajz.e! Jaké prokletí, tenhle dar je úžasný a já Anaru miluju a niky ji neopustím a tebe ty hajz.e zabiju!" zařval Hidan a rozeběhl se na toho hajz.a. Já jsem se samým ochromením z tohoto zjištění ani nemohla hýbat, takže jsem přihlížela, jak Hidan bojuje s tím hajz.em. Po chvilce jsem uviděla, žr Hidan získal jeho krev a bylo po všem, ale já ho v poslední chvíli zadržela:
"Hidane!"
"Co je?"
"Prosím, chci ho zabít sama!"
"Chjo, tak dobře." Hidan vyšel z kruhu a úplně odešel z domu, já se proměnila. Ať ten hajzl vidí, co chtěl zabít! Byl úplně ochromený a já ho bez jediné známky citu upálila. Pak jsem spálila dům. Hidan na mě naskočil a letěli jsme domů.

"Konečně můj druhý sen se splnil!" zařvala jsem z plných plic.