Stín v srdci 09-V ten pravý čas

Prudce jsem se posadila, tenhle sen, byl mnohem živější než ty předtím. Sáhla jsem si na tvář. Stékala mi po ní slza, stejně jako mé dceři. Byla už tma, nejspíš jsem musela prospat celý den.
Na nic jsem nechtěla čekat, tiše jsem opustila pokoj, ze zdola byli ještě slyšet hlasy. Nejspíš to jednání ještě pokračovalo. Ale mě bylo jedno, co chtějí udělat, já chtěla zachránit dcera. Tiše jsem vyplížila z domu, musela jsem si oddychnout, tentokrát se mi povedlo nic neshodit.
Přehodila jsme přes sebe dlouhý plášť a na hlavu jsem si nasadila kápi. Naposledy jsme pohlédla na sídlo, na okno mého pokoje.
Věděla jsem, že tohle je možná naposledy, co jej uvidím. Jen při pomyšlení mi po tváři stekla další slza. Statečně jsem se otočila a zmizela jsem v hustém lese. Vlastně vůbec jsem netušila, kde se sídlo nachází a rozhodně jsem si nemyslela, že ho za tuto noc najdu. Vyrazila jsem na místo, kde mě tenkrát chytili a zavřeli do té kopky. To místo muselo být pro ně nějak důležité, když ho tak bránili. Cestu jsem si pamatovala, nikdy nezapomenu, jak mě odnesli sem.
Dorazila jsme k jezírku, nikdo nikde, nejspíš už to místo, přestali hlídat, byla jsem však stále přesvědčená, že jsem blízko. Něco v mém nitru mi to říkalo, že jsem blízko.
Přistoupila jsme k jezírku. Znovu se mi udělalo špatně, zamotala se mi hlava a já spadla přímo do jezírka.
Znovu jsem se ocitla před těmi dveřmi. Tentokrát jsem neměla odvahu, jít dovnitř, nechtěla jsem to znovu vidět. Tentokrát mě ovládla zvědavost a vydala jsem se na opačnou stranu.
Utíkala jsem chodbou, míjela jsme spousty dveří, až jsem dorazila na úplný konec. Ale žádné dveře nýbrž skála a kousek od ní bylo malé jezírko z vodou. Netušila jsme jak moc je to hluboké, hodila jsem do něj tedy kámen, když se neozvala žblunknutí a kámen se mi dočista ztratil z dohledu. Neváhala jsem a skočila jsem do něj.
Probudila jsem, znovu jsem byla pod vodou, ale jen kousek od břehu jezírka, vyplavala jsem na břeh a zhluboka jsem nadechla. Ještě chvíli a možná jsem se i udusila. Když moje plíce nasáli vzduch, posadila jsem se na okraj a nohy jsem nechala ve vodě.
Najednou do mé nohy na razil kámen, ten samí, který jsem ve snu hodila do vody.
Na nic jsem nečekala a znovu jsem potopila, plava jsem co nejdál, až jsem se zastavila u skály. Pomalu si docházel kyslík, proto jsem rychle vyplavala nahoru, do otvoru ve skále.
Konečně vzduch, jakmile jsme vyplavala nahoru a vylezla z té díry pořádně jsem nadechla. Ocitla jsem na místě, kde jsme ve snu skončila, tedy na konci té chodby. Sama pro sebe jsem usmála a pomalu jsem vyrazila na druhý konec té chodby. Pro svoji dcerku. Tentokrát už to ale nebyl sen, tentokrát to byla skutečnost, musel jsem tedy dávat velký pozor, aby mě nikdo nechytil.
Nikdo, nikde, připadalo mi celkem zvláštní, ale nezastavila jsem se.
Konečně jsem doběhla k těm dveřím, pomalu jsem je otevřela. Vše uvnitř vypadalo stejně jak ve snu, i moje dcera. Stále ležela na zemi a tiše oddychovala. Opatrně jsem se rozhlédla, zda tu ještě někdo není nikdo nikde, oddychla jsme si klekla jsem si vedle své dcerky.
Tentokrát je to skutečnost, měl jsem dost práce, abych se znovu nerozplakala. Lehce jsem ji pohladila po vlasech. Tentokrát, když otevřela oči, nechala je otevřené, jen hleděla na mě a já na ni.
„Tohle je sen, že ano?‘‘ řekla polohlasně, a oči ji posmutnělí. Já jsem ale usmála a znovu jsem ji pohladila po tváři. Teď jsem slzy nedokázala zadržet.
„Ne, tohle není sen, už ne,‘‘ špitla jsem a v tu ránu mě Sakura objala. Doslova mě svou váhou strhla na zem. Usmála jsem a přitiskla jsem ji k sobě jako bych se bála, že ji znovu ztratím.
„Jaké to krásné setkání,‘‘ ozvalo se za námi. Zprudka jsme se otočila a vytáhla jsem katanu, kterou jsme si pro všechny případy vzala sebou. Byl tam on. Konečně! Pomalu se ve vařila krev.
Postavila jsem proti němu, nezajímalo mě jakou může mít sílu, teď jsem chtěla ubránit to, co mi bylo nejdražší, moje dcera.
„Snad mi nechceš říct, že se budeme prát?‘‘ usmál se, jako by snad můj výhružný postoj nebral nijak vážně. Moc se přecenil, když jsem se objevila kousek za ním s aktivovaným sharinganem. Tolik jsem ho nepoužila, ale přeci jenom, tohle se nikdy nezapomíná, napřáhla jsem katanou. Ale on mi dočista zmizel z dohledu. Znenadání se objevil z mnou, jeho útoku jsme se nedokázala vyhnout, takže jsem skončila na druhé straně místnosti.
Nevzdala jsme se, znovu jsem se pokusila ho zranit, ale výsledek byl stejný. Začala jsem ztrácet naději a pomalu se smiřovat s jistým koncem.
Zabolelo mě u srdce, když jsem si uvědomila, že jsem nedala své sbohem svým milovaným, nedala jsem z bohem nikomu. Ale alespoň zemřu, pro něco. Pro budoucnost.
Když mě znovu udeřil a já skončila u jeho nohou s katanou u mého krku, pomalu jsem zavřela oči a začala jsme se smiřovat z jistým koncem. Ucítila jsem menší tlak a pak palčivou bolest. Nevnímala jsem ji, v téhle chvíli jsem jen myslela na to, až se setkám se svými rodiči.
Ale chvíli předtím, než mi málem prořízl hrdlo s zastavil. Slabě jsme pootevřela oči, abych se ujistila zda si tuhle chvíli jen neužívá a sleduje moje bezmoc. Mýlila jsem se, stejně jako ě, i jemu někdo zezadu přiložil katanu ke krku. Zaplápolal ve mně plamínek naděje, že bych snad mohla být zachráněna.
„Akorát včas!‘‘