manga_preview
Boruto TBV 15

NFFORPG - Představ se!

Místnost „Představ se“ stojí zcela mimo hru a slouží k tomu, aby se mohli noví hráči uvést a představit ostatním, jak píší, či co za postavu by si chtěli zahrát.

Jak na to?

Vyberte si jeden z předpřipravených scénářů, které naleznete níže, a podle toho sepište příspěvek za postavu, kterou byste si rádi do hry vytvořili.
Jak by měl takový příspěvek vypadat naleznete na hlavní stránce, včetně pravidel, z nichž byste se měli většiny držet i při psaní příspěvku zde.

K čemu je to dobré?

Nováčci mají takto možnost předvést své pisatelské schopnosti a nastínit svým potencionálním spoluhráčům, co za postavu by si chtěli vytvořit a jak by za ni asi hráli.
Pro vaše potencionální spoluhráče tak bude snažší odhadnout, jestli by se k nim do týmu vaše postava hodila, či zda jste všichni na stejné či podobné úrovni co se psaní týče.
Zkrátka jestli byste zapadli do party Smiling

Scénáře

Discord

Tuto místnost naleznete i na našem herním Discordu, a tak můžete svůj příspěvek zaslat tam, namísto sem Smiling


Kategorie:

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Tee
Vložil Tee, So, 2024-04-06 19:02 | Ninja už: 243 dní, Příspěvků: 1 | Autor je: Prostý občan

Kaito a Mazlíček s Magickými Chlupy

Ve světě, kde se hranice mezi možným a nemožným rozmazávají jako inkoust na mokrém papíře, se začínající ninja jménem Kaito probouzí s misí, která byla více komická než epická. Jeho úkolem bylo chytit uprchlého mazlíčka jedné bohaté, postarší dámy. Nicméně tento mazlíček nebyl obyčejný pes nebo kočka, ale mazlíček s chloupky měnící barvy a očima, které se třpytily jako drahokamy ve slunci. Tento tvor byl známý svou mrštností a schopností unikat vždy, když se zdálo, že je jeho svoboda na konci.

Kdo by si pomyslel, že moje první mise bude hon na zvíře? přemýšlel Kaito, když se vydal ulicemi vesnice, jehož střechy se třpytily v ranním světle. Ale možná to bude jednodušší, než se zdá.

A tak Kaito, vyzbrojen pouze svým důvtipem, narazil na svého protivníka v parku, kde mazlíček hbitě skákal z jednoho stromu na druhý, jeho chlupy měnily barvy tak rychle, že oči stěží stačily sledovat.

Kaito se rozhodl pro techniku Bunshin no Jutsu. Tvor si všiml náhlého pohybu ve svém periferním vidění a vydal se k němu, jen aby zjistil, že Kaito stojí na opačné straně parku.

"Chytré, ale nebude to tak snadné," zamručel mazlíček s intelektem, který by se zdál nepřiměřený pro zvíře. A tak začal nevídaný hon, kde ninja a mazlíček proháněli jeden druhého ulicemi, přes střechy, skrze tržiště, až do momentu, kdy se Kaito zastavil, dechově vyčerpán, ale s úsměvem.

Za použití Bunshin no Jutsu, vytvořil desítky kopií sebe sama a rozptýlil je po celé vesnici. Mazlíček, nyní zmatený a unavený z neustálého úniku, se zastavil, jeho dýchání bylo rychlé a oči plné udivení.

"Vzdáváš to?" zeptal se Kaito, když se jeho pravé já blížilo k vyčerpanému tvoru.

"Možná... jsi lepší ninja, než jsem čekal," odpověděl mazlíček, jeho hlas byl směsí únavy a obdivu.

Když Kaito přinesl mazlíčka zpět jeho majitelce, ta byla tak překvapena jeho schopnostmi, že mu nabídla velkorysou odměnu. Ale Kaito, s úsměvem, odměnu odmítl.

"Vědět, že jsem dokázal splnit tak nezvyklou misi, je pro mě větší odměna, než jakýkoli poklad," řekl s hrdostí.

A tak se Kaito vrátil domů, nejen s pocitem, že splnil svou misi, ale také s novým poznáním o sobě, kde i nejneobvyklejší mise může být cestou k osobnímu růstu.

Obrázek uživatele kamishirotaien
Vložil kamishirotaien, Pá, 2022-01-28 00:15 | Ninja už: 1041 dní, Příspěvků: 1 | Autor je: Prostý občan

Hatano Mitsuo
genin
les

Mitsuo neměl příliš mnoho zkušeností k tomu, aby bojoval s loupežníky… ne, to ne. A abych pravdu řekl, nejspíš působil ještě zmateněji, než řemeslníci, kteří zrovna zjistili, že jim ochranku bude dělat třináctileté dítě.
Necítil se slabý, věděl, že má co dokazovat. Tohle byla jeho první mise a v jeho hrudníku se odehrával souboj sebevědomí a touhy to raději vzdát.
Po tom, co naložili poslední bednu s kdovíčím, se na ni Mitsuo posadil a usmál se na staršího muže s modrým plnovousem spleteným do jednoho copu. Ten si povzdechl a naposled si prohlédl svazek papírů. Pravděpodobně seznam itemů, které vezou.
Vůz se rozjel, tři muži šli podél a ten starší pán seděl na jednom z koní. Chlapec si již dříve uvědomil, že pokud je přepadnou zepředu, nejspíš je prvně vyzvou slovy – pokud zezadu, nebudou čekat a nejdříve eliminují je. Proto seděl na vozu a koukal na vzdalující se ústí lesa. (pokud mívají lesy ústí, pokud ne, tak vstup).
Jeho postřeh nikdy nebyl nejlepší. Chlapec byl rychlý, lehký i silný, ale jeho oči nikdy nestačily pohybům ostatních ninjů ani jeho vlastním. V lese, který je obklopoval si taky nevšiml ničeho, než pár veverek nebo škaredě vypadajícího jelena.
„Co je vlastně v těch krabicích?“ zeptal se muže jdoucího napravo od něj chvíli před tím, než vůz zastavil.
„Dobré odpoledne, pánové,“ ozval se hrubší ženský hlas. Bylo mu jasné, že nebyla sama. Ale možná to nebylo přepadení, možná jen chtěla svézt. Možná jen… „Ráda bych se podívala, co jste nám to přivezli tentokrát.“ Mladý – zrovna vystudovaný – genin se pokrčil, ale je dost možné, že jej již spatřil kdokoliv, kdo mohl číhat v tmavém lese. Bylo přeci jen odpoledne a slunce už dávno nevrhalo stínovou louži přímo k jeho patám. Namísto toho byl z Mitsua dlouhý šedý pán. Vlastně mu chyběl klobouk.
Blížily se kroky a oči jednoho z řemeslníků spočinuly přímo na chlapci. Čekal pomoc. A Mitsuo čekal na ten správný čas. Jakmile se k němu přiblížil první stín, vzduchem zapištěl kunai - ne jeden. Tři.
Chlapec bleskurychle vstal, odrazil se od spodní krabice, pak od té nejvyšší – muži opravdu byli tři. To co původně znělo jako ženský hlas byl také muž, stál vepředu a v ruce držel laso. Protivníka s lasem ještě Mitsuo neviděl, ale věděl, že v životě ještě potká všemožné. Odrazil se tedy od krabice, pak od ramena jednoho z lapek, který při tom zavrávoral a z pochvy vytáhl katanu, kterou používal jako hromosvod pro své blesky.
Muž nebyl zaskočen ani trochu a lasem švihl přímo po meči. Ideálně by měl trefit chlapcovu ruku, ne kov. Mitsuo toho však využil a po lase poslal blesk pomocí Raiton: Jibashi… To se muže téměř omráčilo a laso mu vypadlo z ruky. Chlapec dopadl těsně u něj a dvěma striky mu podsekl bicepsy.
Jeho roztomilý úšklebek narušila pěst jednoho z lapek, který jej překvapil tak, že nestihl ani zareagovat jinak než zasténáním. Řemeslníci se bránili víceméně, jak mohli proti jednomu muži. Ten další se věnoval jemu.
Mitsua zalehl a vrazil mu nůž ke krku. Začal nadávat věci, které jej absolutně nezajímaly a on přemýšlel jak alespoň zvednout ruku… Jednobřitvý meč nemohl výtahnout, jelikož jej zalehl a pořezal by se.
To však nebylo třeba. Váha lapky se najednou zvýšila a jeho hlava nehybně padla na tu jeho. Mitsuo jej setřásl, naštvaně zakřičel a pár skoky chytl posledního muže do háku. V tu chvíli vyzdvihl ruku a spustil masivní (pro něj to masivní bylo… jo? ne z každýho je hned mistr) proud do těla posledního loupežníka. Ten – jelikož jej nepovalila chlapcova váha – spadl až při použití Raiton: Hiraishin a jeho hrdlo lemovala popálená kůže.
„Ouje!“ Postavil se plavovlasý genin. Chvíli jen tak stál, díval se kolem sebe a snažil se vstřebat nasbíraný adrenalin. Z jeho očí se valily slzy, jeho břicho bylo pořezané, celé tělo vlastně celé pohmožděné.
Jeden z truhlářů jej vzal do náručí a položil na vůz. Byl čas vyrazit dál…

Obrázek uživatele Kimiimaro
Vložil Kimiimaro, St, 2021-10-06 23:26 | Ninja už: 3570 dní, Příspěvků: 622 | Autor je: Utírač tabulí na Akademii

Madarame Mokushi
Nukenin
Les

Truhláři nejistě zírali na mladého muže. Působil na ně přinejmenším zvláštním dojmem svou podivně dobrou náladou. Sám by ale nebyl hlavním zdrojem jejich rozpaků - tím byl jeho doprovod a shinobiho interakce s ním. Ninja neustále vedl ze své levačky pětici chakrových lanek do figury stejně vysoké, jako byl on sám. Lakovaný dřevěný povrch, ocelové vnitřní mechanismy a klouby byly poskládané do tvaru lidského těla, hlavu pak tvořila dokonalá dřevěná koule. O tom, že to byla loutka, neživá mechanická konstrukce, nebyl pochyb. Avšak i přesto, že hlavu tvořil geometrický útvar bez očí, úst či jiných dalších lidských znaků, měli pocit, jakoby ta věc měla vlastní charakter. Minimálně na ni napojený loutkář to bral jako samozřejmost a k loutce přistupoval jako k živé bytosti.
"Madarame a Tetsuo Mokushi, zcela k vaším službám!" řekl s úsměvem a jedním pohybem on i vedle něj stojící loutka vysekli pánům hlubokou synchronizovanou poklonu. Zatímco si skupinka vyměňovala zmatené pohledy, Madarame i Tetsuo se narovnali, a loutkář se reakcemi truhlářů náramně bavil. Miloval, když lidi nevěděli, jak na ně dva reagovat. Když se pak řemeslníci shlukli dohromady na poradu, jestli podivného maníka na práci vzít, Madarame pohleděl na Tetsua, a každý pozorovatel by mohl přísahat, že i když loutka neměla oči, zahleděla se na zpět na Madarameho. Pokrčila rameny zrovna ve chvíli, kdy se jeden ze skupiny na ně ohlédl - Mokushi i jeho výtvor pohled snad vytušili a společně se otočili na tesaře. Madarame nahodil zářivý úsměv a Tetsuo mu zamával. Řemeslník se raději otočil zpět do kruhu svých spolupracovníků, načež oběma opodál stojícím jakoby naskočila pomyslná kapička. Až po minutě přišli truhláři ke dvojici a s rozpakem souhlasili, že Madarameho - tedy vlastně ty dva - najmou. Vypadal sice, že má, co se jeho nástroje týče, o kolečko víc, ale způsob, jakým loutku hravě ovládal, je přiměl myslet si, že alespoň věděl, jak ji dobře použít.
"Ruku na to!" řekl Madarame s širokým úsměvem a Tetsuo napřáhl pravačku. Mistr truhlář, který skupinu vedl, ji s lehkým povzdechem po mírném zaváhání stiskl.

...

"Zhruba vod začátku války s Mlžnou tomu tady v tomdle rajónu šéfuje jeden pan Katsui. Využil toho, že Listová se soustředila na válku na hranicích, dal dohromady tlupu mohutnejch goril a ze svýho sídla tu v tomhle lese řídí jejich operace. Díky prachům, co během bojů vydělal si sehnal konexe v hlavním městě i ve Skrytý Listový, takže po něm nikdo nejde ani teď. V hostincích na vobou okrajích cesty tímdle lesem má agenty, co vybírají poplatek - třicet procent z ceny každýho nákladu, co lesem projíždí, což je vydřidušina, a ani to není totální garance, že tě po cestě stejně nakonec nepřepadnou, ale ta šance je přecijen povážlivě nižší," povídal mistr dvojici loutkář-loutka ze svého vozu. Ti dva šli volným krokem vedle něj. Madarame poslouchal a byl hlavou natočený směrem k mistru tesaři. Na Tetsua se nedíval, vodil ho v podstatě automaticky. Tetsuo přitom pohyboval hlavou v lehkém záklonu, jakoby se rozhlížel po korunách stromů.
"Přinejmenším ten poplatek vždycky zařídil, že nikdo nezmizel nebo nezemřel - vono je přecijen vždycky lepší, když jsou lidi živí - ale k újmě můžem dojít i přesto. Tudle Natsumemu," řekl, přičemž ukázal na mladého tesaře, co jel na voze za ním, "zlomili ti Katsuiovi poskoci nohu, když ho přepadli při poslední cestě, a to i když je vyplatil."
"A vy si mě berete jako bonus se zaplaceným nebo bez zaplaceného poplatku?" zeptal se loutkář ze zvědavosti, kolik práce se mu a jeho dvojčeti tímto naskytne.
"Už jsem řikal, že je třicet procent vydřidušina, a z něčeho musíme živit rodiny. Jseš levnější, hochu - i když z nás taháš prachy za dva-" řekl mistr, načež se zarazil, neboť Tetsuo nejen, jakoby slyšel, ale zpoza Madarameho ramene se na něj podíval tak vyčítavě, jak se jen koule podívat mohla.
"A jak bychom mohli toho pana Katsuie poznat?" dotázal se Madarame, aby nějak odlehčil momentální prekérní úvahy mistra, nakolik je jeho dvojče, co šlo za ním, živým tvorem.
"Mno, jednou, když jsme na práci začínali, se byl podívat na ten most vosobně, když nám s tou svou bandou přišel říct, jak se to tu má s placením. Byl takovej malej, tlustej, černovlasej, s brejličkama. Nosil se pyšně jako páv, připadal si strašně důležitej... Jo, a všecko voblečení měl modrý," povídal hlavní truhlář se zkrabatělým obličejem, když se snažil vzpomínat na den, kdy ho potkal. Jejich rozhovor však přerušil vyjeknutím Natsume z vozu za nimi, a když se na něj trojice mistr-loutkář-loutka otočila, ukazoval roztřeseným prstem přímo před ně.
Byli čtyři a byli obrovští, jak do výšky, tak do šířky. Chlapi jako hory působící divokým dojmem. V rukou dva z nich třímali kyje, jeden kladivo, a největší z nich, druhý zleva, v ruce držel sekeru. Všichni čtyři měli na tváři škodolibý úsměv, a ten s kladivem věnoval významný pohled Natsumemu, který přitom zbledl a polkl.
"Nějak se nám do centrály nedostal poplatek za průjezd!" řekl s úšklebkem ten se sekerou. Tři gorily stojící kolem něj se zašklebily také a opřely se přitom o své veliké tupé zbraně.
"Ehm... Pánové, nechtěli byste-" zavrněl Madarame přívětivě, zatímco Tetsuo udělal dva kroky vpřed s vlídně rozpaženýma rukama.
"Drž zobák, šašku!" odbyl jej vůdce skupiny. Tihle přepadávající nebyli ninjové, jen partička obyčejných místních svalnatých zločinců. Že loutkářský um patří k rozličným technikám shinobiho, to zjevně nevěděli - kór když se jednalo o um pěstovaný hlavně v Zemi Větru, přičemž tohle byla Země Ohně. Madarame a figura, kterou vodil, pro ně patrně představovali jen nějaké zábavné kouzelnické číslo.
"To by takhle nešlo, znáte pravidla. Chudák pan Katsui tady zajišťuje bezpečnost na cestách, a jediný, co chce, je svůj podíl..." pokračoval a úsměv ho neopouštěl. Skupina truhlářů se ustrašeně dívala na loutkáře, jako by mu chtěli všichni sdělit, ať něco dělá. Tuhle kolektivní energii Madarame pocítil, zvedl ukazováček pravačky a nadechl se, aby mohl něco říct.
"Hele, komediante, dej si vodchod, nebo z toho dřeváka naděláme třísky a z tebe taky," řekl velikán s kladivem. Madarame spustil prst a vydechl. Sekerník se uchechtl. Oči truhlářů cukaly z loutkáře na čtveřici a zpět, a začínali litovat, co za neschopného blba si to najali na ochranu.
"Mrzkejch pár penízů se vám zaplatit nechtělo, a moje otázka zní: co s tím dál, ha?"
"Mohli byste se otočit a dělat, že jste nás nenašli..." nadhodil Madarame nevinně, zatímco Tetsuo, zase o něco blíž skupince, si poklepal prstem na hlavu na znamení, že myšlenka právě vyřčená jeho bratrem byla velice rozumná.
"Poslední varování - drž hubu!" okřikl loutkáře chlap s kladivem, a pro větší důraz jím bouchl do země. Natsume přitom sykl. Madarame našpulil rty a tvářil se naoko uraženě. Mistr truhlář, který se na něj doteď nevěřícně díval, svěsil hlavu do dlaní. Bylo po nich, to byla tutovka. Mlčícího loutkáře si prohlédl i hlavní lapka se spokojeným výrazem, který říkal: "tak to má vypadat". Truhlářský mistr v čele konvoje zvedl hlavu z dlaní a prosebným pohledem se podíval do očí vůdci bandy - snad v duchu žadonil, aby je nechali jít, třeba i bez nákladu, a veškerou zlost, co k nim velevážený Katsui-san mohl chovat, si vybili na tom dětinském hňupovi, co stál vedle něj. Na to sekerník reagoval jen tak, že se mu škleb roztáhl ještě víc a nabyl ještě větší škodolibosti. Ten úšklebek sliboval, že si náklad určitě nechají, ale nebude to neschopný doprovod, kdo bude pykat.
"Co kdyby nás třeba někdo ráčil následovat, he? Někdo tuhle drzost zaplatit musí tak, aby si vostatní uvědomili, že si tohle nikdo nemůže dovolit, a vy jste silný chlapi co něco uměj... I za jedinýho z vás bychom trhli pěknej-"
Stačil jeden silný impulz... A mocným rychlým pohybem Tetsuo šéfovi uštědřil tak tvrdou hlavičku, až bylo slyšet zapraskání lebky. Hlava goril se proletěla vzduchem mohutným obloukem vzad, přistála na zádech a nezvedla se. Tři zbylé lotry rychle přešel smích, chvilku koukali na svého bezvládného šéfa a Tetsua strnulého v póze, kterou završil po uštědření hlavičky, přičemž ten občas, snad jako tik, pohodil rameny. Podobně strnule stál i loutkář, přičemž oči se zúženými zorničkami měl zabodnuté před sebou do místa, kde doteď sekerník stál. V hlavě po šéfově implikaci stavěl na imaginární misky vah dvě myšlenky - tou první byla pomstychtivostí generovaná krvežíznivost, která volala po krutém masakru lotrů, jen popustit jednu nebo dvě vzpomínky na traumata... Na druhou stranu za ním stál konvoj klientů, a vylekat je tak moc, aby před ním vzali nohy na ramena, to taky nepotřeboval. Bylo dost, že je znejišťoval tím, že byl v jejích očích divný - být však divný a brutální, mohl by je příliš vyděsit. Druhou myšlenkou bylo tedy udělat to, co obvykle - omráčit a pak třeba nechat nepřátele někde důkladně svázané u stromu. To by bohatě stačilo. Jak se Madarame nad osudem zlosynů rozhodoval, prsty pravé ruky se mu cukavě svíraly a rozevíraly - to podle toho, jakou myšlenku zrovna posuzoval.
Tři gorily se mezitím daly dohromady a pokusily se na Tetsua vystartovat, aby ho mohli rozmlátit na padrť, a pak si to vyřídit i s loutkohercem. Dva zprava, jeden zleva. Bližší zprava při běhu napřáhl svůj kyj nad hlavou. Nezvládl s ním však máchnout. Odletěl totiž po hbité a tvrdé ráně uštědřené přímo do obličeje. Po dopadu na zem jen bezvládně natočil hlavu na stranu a pootevřel ústa. Mezi krví, co z nich vytékala, poodhalil, že precizní úder tvrdé dřevěné pěsti jej připravil o všechny přední zuby. Padouch s kladivem, který šel zleva, se pokusil loutku praštit svou zbraní do zad. Své kladivo však pustil v letu v půli cesty - Tetsuo totiž zarazil veškerý jeho pohyb rychlým chycením pod krkem, načež ho zvedl do výše a začal kolem jeho hrdla svírat své mechanické prsty. Když osud svých kumpánů spatřil poslední ozbrojenec, upustil svůj vražedný nástroj a dal se na útěk. Nedoběhl daleko. Pokus vykroutit se z trestu za účast na tom byť jen naznačeném odporném řemesle přiměl Madarameho pro ten okamžik zvolit krvavější variantu a Tetsuo ji reflektoval tím, že po něm volnou rukou vrhl s úctyhodnou přesností a silou kunai, který se mu zaťal do zad dost hluboko na to, aby přerušil jeho páteř. Nohy muže navždy vypověděly službu a on s vyděšeným výkřikem padl do křoví u cesty. Během toho všeho Tetsuo pozvolně stále více svíral hrdlo hromotluka. Ten se marně pokoušel svými prsty sevření povolit, přičemž klátil nohama. S protahovaným škrcením však jeho pohyby začínaly ochabovat. Jak to Madarame s úšklebkem sledoval, srovnával si výhody a nevýhody mužova zabití. Vnitřní satisfakce byla hezká věc, ale povážlivě mu docházely peníze, a on opravdu nepotřeboval, aby mu klienti utekli. Škleb se mu stáhl do protáhlého otráveného výrazu, který nasadil společně s povzdychem. Následně vyslal malou rychlou sérii silných impulzů, a ty přiměly Tetsua s polomrtvým mrštit hlavou napřed o nejbližší strom. Tato celá bitva, která právě proběhla, nemohla od hlavičky do odhození trvat déle, než minutu.

...

Byl pozdní rozpršený večer, když se konvoj se dřevem vynořil z lesa. U nedaleké krčmy sledoval mladý chlápek cestu s miskou saké v ruce. Vykulil oči, když spatřil vozy, chvilku se na ně koukal, pak odložil své pití a pokusil se nenápadně vytratit směrem do lesa. Loutkář a loutka, kteří teď seděli vedle mistra na jeho voze, to všechno viděli. To musel být výběrčí agent z téhle strany cesty. Moc dlouho o tom ale nepřemýšleli - když totiž vůz, který dorazil do své destinace, zastavil, seskočili, protáhli se a šli se podívat na rozestavěný most. Mezitím se zbylé vozy seřadily podél mistrova. Mistr sám teď počítal peníze, kteréžto měly být vyplaceny za odměnu. Když viděl, že loutkář stále civí do řeky, přičemž jeho loutka sedí na okraji mostu a houpá nohama, zašel s patřičnou částkou ryou za nimi. Chtěl na sebe upozornit poklepáním živému Mokushimu na rameno.
"Nakolik vážně... Mysleli to s tím...?" zeptal se Madarame hlasem, na kterém byla znát vážnost. Mistr se zarazil se zdviženým prstem těsně před jeho ramenem. Cožpak o to - lidé, co mluvili vážně, to nebyla žádná podivnost - ale to, že to přišlo tak náhle od tohohle praštěného maníka, to ho rozhodilo. A to tak moc, že mu chvilku trvalo, než si uvědomil, co má tím "tím" na mysli.
"No... něco jsme slyšeli vo tom, že prej ti, co zmizej kvůli neplacení, jsou unesení v Katsuiově sídle, kde je pak vobčas prodá nějaké karavaně nukeninů, co by tudy náhodou jede, a ti je pak rozprodávaj na černejch trzích," pravil mistr. Nevěděl, že tím, co právě řekl, nad panem Katsuiem vynesl ortel. Madarame zamlkle přikývl, převzal svazek bankovek, polovinu podal Tetsuovi a ti dva společně zamířili směrem k blátivé stezce, po které se předtím pokusil vytratit Katsuiův výběrčí. Loutkář tušil, že povede směrem k sídlu, a vzhledem k dešti, kvůli kterému teď v blátě zůstávaly otisky bot, nebylo možné ztratit stopu. Než se však definitivně vnořil do hlubin lesa, ucítil na zádech několik pohledů truhlářů. Spolu s Tetsuem se tak naposledy otočili, Madarame se usmál, a oba řemeslníkům vysekli naposledy poklonu.

Obrázek uživatele Kon4n_cze
Vložil Kon4n_cze, Po, 2021-07-26 09:17 | Ninja už: 1227 dní, Příspěvků: 5 | Autor je: Utírač Udonova nosu

Inja Saito
čerstvý absolvent akademie
cesta směrem k lesu u Konohagakure no Sato

"Takže ode mne chcete doprovod?" zeptal se Inja když se setkal s dvojicí truhlářů. Když mu truhláři vysvětlili že v lese číhají lapkové, kteří ukradnou cokoli, aby z toho měli zisk, Inja souhlasil. Truhláři znali cestu, takže se nemohli ztratit.

Inja, který byl hrdý na svůj doprovod, cítil přítomnost jiného člověka než byli jeho noví přátelé, a tak zastavil "vylez! Vím že tu jsi". Inja a jeden z truhlářů si vzali svoje dýky, druhý truhlář si vzal své dláto protože nepočítal s přepadem. Všichni tři tedy utvořili kruh, dříve než z houští vyskočili dva lapkové, kteří lačnili po jakékoliv věci. Ale ale ale... Copak to tu máme? Dva truhláře a děcko? Dneska máte smůlu, protože nenechávám svědky naživu. Inja zaregistroval pohyb jednoho lapků a v nestřeženém okamžiku po něm šikovně hodil shuriken který se lapkovi zobodl do ruky. "takže zaprvé...nejsem děcko, a za druhé, dneska si nic neodnesete." Druhý lapka se mezi tím rozběhl proti truhláři s dlátem. Inja rychle zareagoval a vyrazil svou dýkou, dýku lapky, která se zabodla do země nekolik metrů od truhláře. To bylo o fous kluku dávej pozor upozornil Inju jeden z truhlářů u kterého se dýka zabodla do země. Lapka který měl shuriken zabodnutý v ruce mezitím utekl, jelikož dostal strach. Zbývajícímu lapkovi, který teď byl neozbrojený nezbylo nic jiného než odejít také. Inja poté doprovodil truhláře k mostu a ujistil se že jsou v pořádku. Truhláři mu dali pár yenů jakožto poděkování, a Inja už byl na cestě zpět do vesnice kde musel podat zprávu o úkolu svému učiteli.

Obrázek uživatele Soulhammer
Vložil Soulhammer, Út, 2021-02-16 21:38 | Ninja už: 1388 dní, Příspěvků: 1 | Autor je: Prostý občan

Kazuhiko Nishimura

Mladík, co sotva opustil akademii
Neznámo kde (dobře les kousek od vesnice) neznámo kdy

Truhlář se rozhlížel kolem a bylo vidět, že o něčem horečně přemýšlí. Kazuhiko to poznal podle zamračeného čela a toho, jak si okusoval rty. Kazuhiko se snažil odhadnout na co tak může myslet. Možná měl strach? Přeci jen měli za sebou skoro celou cestu a les před nimi by byl dokonalé místo pro přepadení. O svou myšlenku se podělil nahlas a nevyvolalo to mezi truhláři zrovna nadšení. Jenže Kazuhiko tu nebyl proto, aby jim lhal a chlácholil je, že se nic nemůže stát. Měl je ochraňovat a v lese viděl celkem velkou hrozbu.
„A co když tam nic nebude?“ ozval se jeden z truhlářu a Kazuhiko nad tou otázkou pokrčil rameny. Neměl na to odpověď, a tak nebylo třeba nic říkat.
„Měli bychom jít. Jinou cestou jít nemůžeme. Nemá cenu se zbytečně zdržovat. Máme zde sebou doprovod z vesnice, takže budeme doufat, že to bude stačit.“ Do teď mlčící truhlář, který zamyšleně sledoval cestu před nimi promluvil a ostatní se s ním nechtěli dohadovat. Skupinka se dala opět do pohybu a Kazuhiko se držel pár kroků za nimi. Jejich ustavičné handrkování a dohadování mu už lezlo na nervy. Ani by nespočítal kolikrát zaslechl, že s nimi poslali mlaďocha, co je sotva dost starý na to opustit sám vesnici a podobně. I když to nechtěl přiznat nahlas a snažil se tvářit tvrdě a že ví co dělá … měl trošku strach. Tohle byla skutečně jeho první cesta mimo vesnici a představa, že na jeho úsudku závisí bezpečí dalších lidí ho znervózňovala.
„Můžu se tě na něco zeptat?“ Cizí hlas ho vytrhl ze zamyšlení. Kazuhiko se podíval na toho kdo promluvil. Byl to nejmladší ze skupiny. Nemohl být o moc starší než on. Jak se jenom jmenoval? Snažil se vzpomenout. „Jasně, ptej se … Jiro.“ Vyhrkl, když si vzpomněl na jméno.
„Jak to, že jsi sám? Nechodíte vždycky ve větší skupince?“ Položil otázku, která jak Kazuhiko tušil, padla mezi muži několikrát. Kazuhiko přemýšlel co odpovědět. Ale nakonec usoudil, že pravdou možná udělá lépe než nějakou hloupou lží.
„Máš pravdu, že většinou shinobi chodí v týmu. Jenže já ještě v žádném nejsem víš. A než aby mě nechali jen tak posedávat ve vesnici a čekat, tak mi svěřili tuhle misi.“ Pronesl zcela klidně a zadíval se na mladíka a po chvíli vrátil pohled zpět na cestu. „Je to pro mě dobrá zkušenost. Nabrat nějaké zkušenosti, než budu mít svůj tým.“ Dodal a Jiro chápavě přikývl. „Nebude vadit, že půjdu chvíli s tebou?“ Položil další otázku a Kazuhiko jen zakroutil hlavou. „Vůbec ne.“ Prohodil a pak jejich chůze pokračovala za nedůležitého tlachání.
Jak se blížili k lesu, který měl být poslední částí cesty Kazuhiko se otočil na Jira. „Půjdu pomalu dopředu zkontrolovat situaci. Běž k ostatním.“ Pronesl a pak vyskočil na nejbližší strom a po větvích se rychlostí, kterou muži zvědavě sledovali, vydal dopředu. Kazuhiko se nemohl zbavit pocitu uspokojení, že má pravdu. I když v tuhle chvíli by se možná raději pletl. Minimálně pro bezpečí jemu svěřených lidí by to bylo příjemnější. Pod ním, mezi stromy se skrývalo několik mužů. Neměli o něm ani ponětí a trpělivě sledovali cestu, kam co nevidět dorazí nic netušící truhláři. Kazuhiko uvažoval, zda nemá varovat truhláře a pak se o muže postarat. Jenže lapkové byli tak moc zabráni do čekání na ideální příležitost, že nedbali na své okolí.
„Připravte se! Jakmile zajdou za támhle ty kmeny, tak se na ně vrhneme. Možná nemají nic moc, ale lepší než nic.“ Jeden z mužů dost autoritativním hlasem promluvil k ostatním. Lapkové bez řečí přikyvovali a souhlasně bručeli. Jen jeden z nich stačil zabručet v souhlasu a pak přešel do tichého chrčení, když mu přívod kyslíku omezila paže kolem krku. „Tady se hodí říct, že volba povolání je důležitá.“ Pronesl Kazuhiko tiše a počkal až muž ztratí vědomí. Pomalu ho položil na zem a pohledem zkontroloval situaci. Dva další muže mohl snadno dostat, aniž by o něm kdokoliv věděl, ale trojce blízko u sebe znamenal větší oříšek. Ale proč řešit to, co se bude muset řešit až za chvíli. Tiše přešel k dalšímu muži a podobně jako předchozího snadno poslal do říše snů. I když se muži právě snažili někoho přepadnout, tak Kazuhiko nestál o jejich život. O to, co s nimi bude ať se postarají jiní. Při přesunu k dalšímu z mužů mu pod nohou praskla větvička, které se díky soustředění na záda muže nevšiml. Muž se překvapeně otočil, ale než stačil cokoliv říct, tak ho Kazuhiko skolil tvrdým úderem na bradu. Rána byla pečlivě mířená a naštěstí přesná. Muž odpadl dříve, než mohl varovat ostatní. Bohužel pro našeho mladého ninju byl ověšen několika cetkami, které kde, kdo ví ukradl. A tak jeho dopad na zem vyvolal dost hlasitý zvuk. „Jako vážně?“ Povzdechl si Kazuhiko tiše a zadíval se na trojici nejblíže k cestě. Jeho pohled se srazil s pohledem vůdce lapků. Bylo skoro až zajímavé sledovat přechod výrazu v mužově obličeji. Šok, překvapení, nepochopení, vztek, a podivná až nezdravá rudost. „Hej! Co tady děláš sakra?“ Výkřik rezonoval okolím a Kazuhiko se trošku zklamaně narovnal. Čekal něco více než tak hloupou otázku. „Kazím vám vaše pokusy o přepadení.“ Odpověděl velmi slušně a rukou přejel po mužích ležících kolem. „Asi není šance, že bychom to probrali v klidu a nemuselo dojít k šarvátce, že?“ Otázku pronesl zcela upřímně, ale moc nevěřil, že by to vyšlo. „Nekoukejte a zbavte se ho! Než nás prozradí!“ Zavelel a dvojice mužů se rozeběhla rovnou na Kazuhika. „To jsem si mohl myslet.“ Prohodil a pak se soustředil na Shunshin no Jutsu a přesunul se těsně před jednoho z mužů. „Co t … .„ Otázku, ale nestihl dopovědět a Kazuhiko ho udeřil do hrudi. „Uf.“ Vydechl obsah plic a pak ho poslal do kolen další úder. „Ten spratek je ninja!“ Křikl trošku překvapeně, možná lehce vyplašeně druhý muž. „Neřeš, co je zač a sejmi ho!“ Odvětil velitel, ale v jeho hlase už nebyla tak velká jistota. Muž se na Kazuhika rozeběhl a ohnal se po něm pěstí. Ten úder, ale nebyl, kdo ví jaký. Kazuhiko se vyhnul mužově pravačce pohybem vlevo, sledoval, jak ruka neškodně míjí jeho hlavu a pak ho chytnul za zápěstí a hodil s ním pryč, využívajíc energii mužovo těla. Snadno tak mnohem většího a těžšího soupeře odhodil za sebe. Muž se svalil na zem a něco si tiše mručel pod vousy. Což je zajímavé, protože vousy vůbec neměl.
„Myslíš si kdoví jak nejsi drsnej co?“ Hlas velitele přecházel do zvláštního tónu, který se Kazuhikovi vůbec nelíbil. „Jen počkej až s tebou skončím!“ Po těch slovech kdoví odkud vytáhl velký nůž a potěžkal ho v ruce. Kazuhiko se příliš nezalekl, protože boj se zbraní trénovali dost a dost. Pomalu natáhl ruku ke své brašně s vybavením a vytáhl dva kunaie. „Bylo by velmi neslušné, kdybych s vámi nesouhlasil?“ Zeptal se jako by nic, zatím co se rozkročil a postavil se do bojového postoje s kunaii před sebou. „Ty drzej prcku!“ Křik opustil ústa muže spolu s pěknou dávkou slin a pak se na Kazuhika vrhl. Kazuhiko musel uznat, že muž nebyl vůdcem jen tak pro nic za nic. Nožem se ohánět uměl, rozhodně už za sebou nějakou tu potyčku měl. Ale přesto se nemohl rovnat v boji shinobimu, i když jen mladému, a ne moc zkušenému. Při jednom z dalších výpadů odrazil čepel nože stranou kunaiem a levačkou udeřil muže do obličeje. Úder to nebyl věru špatný a mužem to znatelně otřáslo. Ten v návalu vzteku a adrenalinu nechal stranou veškerou taktiku a vrhl se na chlapce. Kazuhiko se jen tak tak vyhnul pokusu muže o sevření. Nelíbila se mu představa, že by ho v jeho náručí uvěznil. Jak se sehnul pod rukama, tak ho muž nabral kolenem a odkopl ho stranou. „No vida! Tohle trvá déle, než jsem čekal.“ Odsekl Kazuhiko zatím co se zvedal ze země. Muž k němu mířil s tou svou primitivní taktikou a díky velikosti a síle, kde měl navrch, mu celkem vycházela. Možná nebylo nejlepší se držet za každou cenu toho, že nikomu neublíží … vážně neublíží. Kazuhiko sledoval blížícího se muže a vytáhl dva shurikeny. Nebyla to, kdo ví, jaká taktika a zřejmě nevstoupí co dějin, ale věřil, že vyjde. Hodil po svém soupeři shuriken a druhý schoval pomocí Kage Shuriken no Jutsu do jeho stínu. Muž ledabyle odrazil shuriken a pak vykřikl, když ho druhý zasáhl do ramene. „Co to má být?“ Zavrčel a nevěřícně sledoval zbraň ve svém rameni. Kazuhiko místo odpovědi využil jeho vyvedení z míry a předním kopem ho srazil k zemi. Špičkou kunaie zamířil proti němu. „Je konec.“ Víc nebylo třeba říkat.
Truhláři přejížděli pohledy po mužích na zemi. Nemohli uvěřit tomu, co tam vidí. Mladík, který je doprovázel neměl jejich důvěru a teď bylo evidentní, že jim zachránil život. No možná ne život, ale majetek minimálně. A poctivé nářadí jsou pro řemeslníka vším. Kazuhiko měl ze sebe dobrý pocit. Byl rád, že mohl muže ochránit.

Obrázek uživatele Jostuk
Vložil Jostuk, Út, 2020-09-15 13:01 | Ninja už: 1542 dní, Příspěvků: 1 | Autor je: Utírač Udonova nosu

,,Doprovod k mostu přes les pff, no, není to něco co bych přimo chtěl dělat, ale taky nechci, aby se těm staříkům něco stalo" povzdychl si Hikari. Sebevědomě si kráčil skrz les s myšlenkou, že by zvládl všechny ty zloděje, kdyby se objevili. Zatímco se klidně blížili ke konci lesa a Hikarimu se blížíla stráž ke konci, zpoza lesa se vynořila hrstka zlodějů a vmžiku stačili chytnout truhláře a použít je jako rukojmí, aby je Hikari v klidu pustil. ,, Co to ?! Jak to, že utočí ve chvíli, kdy už jsme skoro na konci lesa a mohli by tady být nějací ninjove?" řekl si v duchu Hikari, zatímco svíral v ruce kunai a promýšlel jak se z téhle těžké situace dostat. Přemýšlel a přemýšlela, ale než se stačil dostat k řešení zautočili na něj ti zlodějové, zloděj se napřáhl pravou a snažil se trefit Hikariho do obličeje, načež se Hikari tomuto útoku vyhl, ale z ničeho nic se za ním objevil jeden a chytil ho ,,Sakra" vykřikl Hikari.
,,Šmejdi, pusťte mě a ty truhláře nebo si to odskáčete!" vykřikl na zloděje zcela naštvaný Hikari. Zatímco se zlodějove zlomyslně pousmívali nad Hikarim nehnutelným tělem, vyběhl tým ninju, který zrovna šel z mise a vmžiku zloděje zneškodnili.
,,Děkuji za pomoc" pronesl potupený Hikari a v tom okamžiku si uvědomil, že po Akademii ho čeká ještě dlouhá cesta, než si splní sen.

Obrázek uživatele Liuxin
Vložil Liuxin, St, 2020-08-26 20:51 | Ninja už: 1569 dní, Příspěvků: 20 | Autor je: Prostý občan

Ena Okeda
Poslední akt velkého shinobi

„Čtyři. Pět. Šest. Sedm. Sedm přepadení jen za poslední měsíc.“ Povzdechla si a obratným pohybem zmuchlala papírek s hlášením, který držela v ruce. Tahle mise není jenom riskantní, doslova se jim nabídneme na stříbrném podnose. Pomyslela si dívka, zatímco okem poskakovala od jednoho člena skupinky ke druhému. Na naději jí to však rozhodně nepřidávalo. Kromě dvou mladíků, kteří nejspíš sloužili hlavně jako svalová hmota skupiny, nebyl nikdo jiný schopný jakéhokoli boje, pokud by to situace vyžadovala. Bylo jasné, že strhne-li se boj, bude muset najít způsob, jak nejdříve dostat povoz pryč co možná nejdál od epicentra boje a následně se vypořádat s protivníky sama. Celá tahle záležitost v ní vyvolávala smíšené pocity. Z myšlenek jí však vytrhl pronikavý hlas.

„Ay, slečno, myslim, že teda jako můžem vyrazit na cestu. Jsem si jistej, že s vaší pomocí se teda rozhodně bát nepotřebujem.“ Zasmál se stařík Hiroto vesele, zatímco si otíral pot z čela. Ena se pokusila tvářit, jak přívětivě jí to jen situace umožňovala, ale ve výsledku jí to bohužel moc nevycházelo. Nezbývalo jí však nic jiného, než zatnout zuby a splnit úkol, který jí byl zadán. Ostatně jako vždycky. Pokynula tedy staříkovi a s nastrčeným úsměvem nakonec nasedla do povozu.

Byl tomu již nějaký čas, co si dala za cíl, že se chce přidat k jednotkám Oininů. I to byl jeden z důvodů, proč se vůbec rozhodla právě pro takovouto riskantní misi. Zoufale chtěla dokázat, že je v ní něco víc, než si ostatní mysleli. I když tomu občas ani ona sama nedokázala věřit. Moc dobře však věděla, že nemá na výběr. Před očima se jí na okamžik mihly vzpomínky. Velké tržiště, samota, bolest, nenávist. Aniž by to tušila, z očí se jí začalo valit několik slz. V tom jí však na ramenu přistála ruka.

„Slečno. Jste v pořádku?“ Usmál se na ní mladík s dlouhými havraními vlasy. Chvíli na něj jen bezmyšlenkovitě koukala, než se nakonec vzpamatovala a slzy si otřela. Bylo to právě včas, jelikož v tu samou chvíli vůz zprudka zabrzdil.

Všichni uvnitř povozu se z plných sil snažili nenatlouct si kvůli síle, která je nyní táhla kupředu proti stěně vozu. Když vůz nakonec ztratil rychlost a konečně dosedl na místě, Ena nenápadně vyhlédla z okna. V cestě byly naházeny bedny, které společně tvořily jakousi barikádu. Na druhé straně barikády stáli tři muži. První z nich, ten nejmenší, byl mírně obtloustlý, v ruce držel rezavý nožík a neustále tikal pohledem ze strany na stranu. Že by se něčeho bál? Pomyslela si dívka, zatímco svoji pozornost přesměrovala k muži po tlouštíkovi pravici. Byl jím vysoký blonďák, který stál uprostřed trojice a na jeho tváři hrál sebevědomý úsměv. V ruce neměl žádnou zbraň. Poslední muž, velký jako hora tvořená ze svalů a masa, stál na samém konci skupiny, v ruce svíral velké kladivo a vypadal značně mimo. Ena si vzpomněla na svůj původní plán a rozhodla se jednat. V rychlosti cosi pošeptala do ucha černovláskovi a následně složila pečeť.

„Oi, tak copak tu máme? Ptáček cvrlikal, že máte nějaký zajímavý náklad. Byli by jste té laskavosti a všichni vystoupili z toho podělaného vozu?!“ Kromě staříka Hirota, který seděl za popruhy, se z vozu postupně všichni začali vyklánět. Nejdříve vystoupil černovlásek, za ním druhý mladík a nakonec i druhý stařík. Všichni čekali, co se bude dít dál. V tom se však z vozu vynořila mladá dáma, která však nevypadala ani zdaleka jako Ena. V obličeji připomínala spíše panenku, ale přesto měla rysy vnadné ženy. Hromotlukovi jako by se ihned zatemnila mysl.
„Hehehe. Ty tam, s těma krásnýma očkama! Pojď sem!“ Zvolal směrem k dívce, zatímco na ní nedočkavě ukazoval svým ukazováčkem.
„Zbláznil jsi se?!“ Ohranil se tlouštík. „Šéf říkal, že by s nima mohl být nějaký s-shinobi. To-to jakože chceš vážně riskovat?! Znáš ty jejich t-triky.“ Hromotluk ho však ignoroval a dokonce vykročil Eně naproti. Ta se však na moment zastavila na místě.
Myslela jsem si to. Jejich šéf dost pravděpodobně bude mnohem schopnější, než tihle packalové. Měla bych se s nimi rychle vypořádat a dostat povoz daleko odsud. Dost pravděpodobně bude někde na blízku, když jsou takhle nervózní. Hromotluk se už nedočkavě opíral na druhé straně barikády, když v tom dívka sáhla do pouzdra, které skrývala pod šaty, a vytáhla tři kunaie s výbušnými lístky.

„Teď!“ Zakřičela bojovně, zatímco všechny tři kunaie přesným vrhem trefila do barikády. Blonďák vyvalil oči a jen tak tak na poslední chvíli stihl strhnout tlouštíka s sebou na stranu. Ozvala se hlasitá rána, jak lístky na kunaích explodovaly a barikáda se rozletěla do všech stran. Hromotluka to vzalo s sebou, zatímco blonďák a tlouštík leželi v bezvědomí na zemi. To už se ale všichni nasoukali zpátky do vozu, jehož popruhy nyní řídil černovlásek, skrz nově vzniklou skulinu unikli a plnou rychlostí pokračovali dál v cestě.

Ena se otočila právě v čas, kdy se jí před obličejem objevil shuriken. Jen tak tak stihla na poslední chvíli uhnout do dřepu, když v tom se z křoví vedle cesty vynořila osoba. Byl to mladý kluk s kaštanovými vlasy a čelenkou Skryté Mlžné, jejíž symbol byl přeškrtnutý. Ena se zarazila.
„Musím říct, že jsi lepší, než ti obvyklí napodobitelé shinobi, které Mlžná posílá. Býval jsem jako ty. Byl jsem studentem na akademii, než jsem byl falešně obviněnej z falšování výsledků testů. Měl jsem být nejlepší! A místo toho se moji rodiče otočili proti mně. Nevěřili mi… Vyhodili mě z domu. Neměl jsem co dělat, než jsem potkal tři lidi, kteří na tom byli podobně. Společně jsme našli cestu jak přežít, než ses se objevila ty s úmyslem nám všechno překazit. Ale ty už nic dalšího nepřekazíš, na to se spolehni.“ Řekl a rychlým švihem ruky vytáhl ze svého pouzdra kunai. Ena rychle složila pečetě a jeho pohyb napodobila. Jen tam tak oba stáli, ani jeden z nich se neodvážil pohnout, až nakonec proti sobě vyrazili. Jejich kunaie se protnuly v pár výměnách, které však netrvaly příliš dlouho. Ena nikdy nebyla příliš dobrá v Taijutsu a tak se nakonec pro hnědáka objevila příležitost, kterou ihned využil. V tom se však místo protnuté dívky objevil kus dřeva. Hnědákovi oči se vytřeštily, když ucítil palčivou bolest ve svých zádech. Ena stála za ním a kunai, který pevně držela ve své ruce, měla zaražený v jeho zádech. Hnědák uvolnil zbraň ze své ruky a pomalým pohybem se složil na zem.

„Takhle to nemělo být… Ne takhle.“ Zavzlykal se hnědák. Ena jemně chytila jeho ruku a nadzvedla mu hlavu.
„Byl bys skvělý shinobi.“ Řekla tiše a pro jistotu zavřela oči, aby se jí z nich nevyronily slzy. Hnědákovi se na ústech objevil poslední úsměv, než odešel do věčného spánku.
Dívka vstala, pozvedla jeho tělo a již v původní podobě jej odnesla k tělům blonďáka a tlouštíka, kteří byli stále v bezvědomí.
„Vy dva sami už nic nespácháte. Omlouvám se, že jsem vám musela vzít rodinu.“ Zašeptala naposled, než se vydala na cestu.

Když konečně dohnala povoz, byli už na cílovém místě. Už z dálky mohla dívka vidět konstrukci mostu, na kterém řemeslníci pracovali. Bylo to něco úchvatného. Když ji černovlásek spatřil, rychle k ní přiběhl.
„Víš, chtěl jsem ti poděkovat. Bez tebe bychom to dost pravděpodobně nezvládli.“ Usmál se a nervózně se podrbal ve vlasech.
„Nemusíš mi děkovat, dělala jsem jen to, co bylo třeba.“ Snažila se odbít černovláska. Ten ji však nečekaně sevřel v objetí.
„Myslím to vážně. Nezapomenu na to, co jsi pro nás udělala.“

Obrázek uživatele Sakata
Vložil Sakata, Ne, 2020-08-02 09:42 | Ninja už: 1706 dní, Příspěvků: 59 | Autor je: Obsluha v Ichiraku

Stráž ve vesnici

Toto je čtvrtý den mojí mise, jejíž cílem je sjednotit dva klalany v jedné krásné vesničce, které už spousty generasí vedou spor.
Už jsem zkoušela tolik nápadů, jak klany udobřit, ale zatím ani jeden nevyšel a mě už zbývají jen tři dny. Když jsem se tak procházela vesnicí a poslouchvla jak se lidi hašteří, tak jsem omilem vrazila do kolem jdoucího muže. Byl tak vysoký až jsem se otřásla, a hned se začala omlouvat. Z výšky si mě asi pět minut prohlížel, až jsem se začínala cítit trapně. ,,příště dávej pozor.'' Řekl pak klidným, ale hlubokým a silním hlasem. ,,zvlástní'' pomyslela jsem si ale hned jsem na to zapoměla když jesm zahlédla muže a ženu, zhruna mého věku. Kupodivu se nehádali, a tak jsem si řkla, že by mi mohli alespoň trochu poradit. ( Ne jako ostatní kteří byly tak zaneprázdněný hádkou, že jsem jim nestála ani za odpověď. )
Žena měla svétlé vlasy zkoro až do býla s trocha modrým nádrchem. Měla tak velké a jasné oči, že zkoro připomínaly dva drahokamy. Muž byl o proti ní celý špinavý a rozcuchaný. Jeho obyčejné hnědé vlasy připomínali spíše koště. ,,dobrý den'' začala jsem konverzaci a pokusila se o co nejsimpatější úsměv, I přes to, že jsem celý den jen únavně a bezmoně bloudila vesnicí. ,,Zdravím'' odpověděla dáma. ... po chvíli trapného ticha jsem ze sebe konečně něco vymáčkla. ,, um, mohla bych se jen zeptat proč se tu pořád všichni tak hašteří? '' ,,oh, to myslíš ty nepodstatné hádky který nemají vůbec žádný smysl? Tak už to tu chodí pěkně dlouhou dobu.''odpovědel mladík ,, vy nejste odsud, že ne?'' Zeptala se najednou dáma. Zvedla jsem ruce abych si poupravyla účes a představila jsem se: ,,ano, mé jméno je Sakata. Pocházím z listové vesnice, a jsem tu na misi, jejíž cílem je dohlédnout na tuto vesnici.'' ,, Oh, já si říkala že jsem tě tu ještě nevyděla. Mé jméno je Fumiko a tohle je Hachiro.'' Dáma ukázala na mladíka. ,,Oh, ano, Fumiko je moje partnerka. '' Dodal z vesela mladík. Udiveně jsem na něho zírala, ale pak jsem přikývla, a znovu začala: ,,jak to, že se ty dva klany hádají? Měli snad někdy v minulosti nějaký spor?'' Fumiko zavrtěla hlavou na znamení nesouhlasu, a její krásné a upravené vlasy se přitom leskly ve svitu zapadajícího slunce. ,,Hlavním důvodem většina hádek je ten, že lidé ze Severního klanu by chtěli sázet výce rostlin a bylin, aby měli co jíst a čím léčit zraněné. Jenom že Jižní klan by raději postavyl více domů, protože tu je spoustu lidí, kteří nemají domov.'' Vysvětlovala . ,,Přesně tak, mají úplně jiné myšlení.'' Dodal souhlasně Hchiro. Chvíli jsem přemíšlela o tom co právě řekly, když v tom jsem si uvědomila zvláštní věc, co mi vrtala hlavou. ,, no, ale vždyť vy jste tak rozdílní, že je zkoro nemožné, aby jste byli v nějakém vztahu a přes to se máte rádi.'' Hachiro s Fumiko se na sebe pobaveně podívali a Hachiro sebejistě řekl: ,, samozřejmě! Kdybychom byli stejní, nic by v našem vztahu nefungovalo.'' Nechápavě jsem se na něj podívala. ,, Přesně tak. Já se starám o to, aby byl náš dům v co nejlepším stavu a plné kráse, ale pak mi unikají důležité věci jako je praktyčnost. Ta jde zase Hachirovi.'' Řekla ušlechtile Fumiko. ,,Hmm'' zamyšleně jsem se poškrábala po hlavě. Když už byla zkoro tma, tak jsme se rozloučili. Unaveně jsem si lehla pod storom nedalako u vesnice a přemíšlela o tom, co ti dva říkaly. V tom mi to docvaklo! Samím vzrušením jsem sebou cukla. Vždyť mi ti dva podivíni dali odpověď!
Ráno jsem přispěchala k místu kde jsem potkala Hachira s Fumiko. Díky Bohu, štěstí bylo na mé straně. Oba tam seděli a povídali si. Běžela jsem směrem k nim a udýchaně jsem na ně ještě z dálky volala: ,,potřebuju pomoct!'' Oba hned zmlkli a když mě vyděli jak knim pospíchám udiveně se na sebe podívali. Když jsem jim vysvětlila plán, dovedli mě k místu, kde se obvykle vesničané svolávali. Jejich práce byla zchromáždit všechny vesničany. Když svou práci dokončili, zbytek už byl jen na mě. ,,Z-zdravím v-vesničané...'' hlas se mi třásl! Bylo jich tolik! Někteří dokonce hlasitě nadávali a znuděně pokřikovali. Najednou se mi sevřelo hrdlo. Udělalo se mi mdlo.
V tu chvíli mě nekdo chitil za rameno a zařval hlubokým a hlasitým hlasem: ,, TADY TA DÁMA SE VÁM SNAŽÍ ŘÍCT NĚCO DŮLEŽITÉHO, TAK BY BYLO DORÉ JÍ CHVÍLI POSLOUCHAT!'' Když jsem konečně zaostřila pohled, tak vedle mě stál ten samí muž, do kterého jsem před tím vrazila. Nechápala jsem to, ale byla jsem ráda že tam byl. Hlasitě jsem se nadechla. ,, Zdravím vás, vým, že jste teď asi hodně napjatí, ale I tak bych ocenila, kdyby jste mě vyslechly. Slyšela jsem, že máte problém se dohodnout ohledně vašich potřeb, protože tito dva klany, které žijí v této nádherné vesnici jsou tak rozdílný, že je zkoro nemožné, že tu žijete všichni pospolu. A přesto je to tak.'' Lidi najednou začali zaujetě poslouchat. ,,no, tak přímo k věci, abych to neprotahovala. Napadlomě, že na severní část vesnice zasadíme trochu roslin a bylin, a na jižní zase postavíme více domů.'' Lidé se najednou začali hlasitě bavyt.,, eh, t-tak bych, byla ráda, kdyby jste se se mnou podělili o názor.'' V duchu jsem o sobě najednou začala pochybovat, ale k mému překvapení vesničané souhlasili. Druhý den a zároveň můj poslední den jsem jim pomáhala se sázením rostlin, a stavbou domů. Když jsem se vracela zpět do mé vesníce, radostný pocit z toho, že jsem pomohla vesničanům a z toho, že má mise je úspěšně dokončená mě hřál usrdce. Přesto mi ale pořád vrtalo hlavou, kdo byl byl ten vysoký muž?

Obrázek uživatele Just Aito
Vložil Just Aito, Út, 2020-05-19 09:35 | Ninja už: 1725 dní, Příspěvků: 12 | Autor je: Obsluha v Ichiraku

Nikumu Aito
čerstvý absolvent Akademie
Máloznámá vesnička

Už je to čtvrtý den od chvíle, kdy do této vesnice Aito vkročila, aby splnila zadaný úkol. Nejdřív se jí zdál triviální a příliš snadný, ale jakmile zjistila, že tu jsou dva rozhádané klany a rvačky s hádkami jsou na denním pořádku, pochopila, že tento úkol tak snadný nebude. Nevěděla, co přesně se po ní chtělo. Zda jen ohlídat, aby si nikdo neublížil nebo dohlédnout, aby se neublížilo jiným, zda dokonce jestli má klany udobřit, takto přesné zadání jí nebylo dáno. Proto se rozhodla udělat co možná nejefektivnější zákrok.
Už tři dny chodila od člena klanu k druhému členu druhého klanu a vyzvídala, co je vlastně zdrojem těch jejich neshod. Snažila se najít něco rozumného, kvůli čemu se tvořily rvačky, i když po sobě klany pokřikovali hlouposti. Za takovouto nešvárností muselo být něco víc než jen schválně špatně ušitá bota nebo prodaná stará ryba.
Při jejím výzkumu zjistila, že sváry trvají už 2 generace. Proto zašla za nejstaršími z každého klanu, aby se dozvěděla, zda neznají pravdu. Zdálo se, že ji znali, ale každý si ji vykládal po svém. A žádný z klanů nechtěl poslouchat ten druhý, aby se naskytlo vysvětlení.
Čekala na náměstí, v hlavním centru většiny rvaček, až se zde strhne další hádka o nějakou hloupost, jak bylo zvykem. Netrvalo dlouho a už přicházel naštvaný muž s rybou v ruce ke stánku s rybami. „Ty střelený hovado, prodal jsi mi zkaženou rybu! Co si to dovoluješ?!“ Okřikl ho onen muž. Aito čekala, až se zde nashromáždí více lidí. S pomocí dvou vesničanů se rozhodla přivést k sobě ty nejstarší, aby si to vyříkali, ale aby to i slyšeli ty dvě zbylé generace, které se tu prali.
Na nadávku se nahrnulo několik lidí na jednu i druhou stranu a netrvalo dlouho a všichni z klanů tu byli. Dala vesničanům znamení a ti přivedli stařečky, kteří při zpozorování toho druhého, okamžitě začali vražedně koukat. Seskočila ze střechy domu, odkud měla ten krásný výhled a pomocí senbonů na drátkách od sebe oddělila lidi z obou klanů, aby se nezačali prát. „Ticho už tu bude!“ Vykřikla, ale nikdo nereagoval. „Ticho!!“ Zkusila to podruhé, ale stále nic. „TICHO!!!“ Vykřikla Aito potřetí a měla pocit, že si právě vykřičela hlasivky. Kdyby měla u sebe vodu, napila by se.
Tentokrát všichni utichli a podívali se na ní. Připadal si hloupě a chtěla se vypařit, ale vydržela to. „Prosím, mohli byste si to vyříkat v klidu vy dva?“ Řekla Aito a dívala se střídavě na staříky. Ti jen nevraživě kývli. „A vy ostatní mlčte a poslouchejte, prosím.“ Dodala a pokynula, aby ti dva šli blíž k sobě.
„Tvůj syn nechal umřít toho mého, když ho nejvíce potřeboval a s čistým svědomím se vrátil jako hrdina zpátky! Chtěl zastínit úspěch mého syna!“ Řekl prudce první stařík. Aito se nervózně kousla do rtu doufajíc, že to vyjde.
„To je prachsprostá lež! Můj syn se ho snažil zachránit, i když tvůj syn byl zrádce, který tu zabíjel děti. Tvůj syn se pokusil zabít mého, ale když mu můj pročistil hlavu, tvůj se srabácky zabil.“ Oponoval druhý stařík.
„Zabil ho tvůj syn a svrhl na něj stín, aby byl slavný!“
„Váš klan zabil mého syna, aby se pomstil!“ Začali na sebe staříci pokřikovat jedno obvinění za druhým.
Aito se jen usmála a kývla na vesničana. Ten přivezl stařenku na podivném pojízdném křesle. „Oba máte pravdu jen z části.“ Řekla stařenka. Oba se na ní podívali. „Oba mí synové byli hodní kluci. Při honu na vraha vesnických dětí byl ale ten mladší zraněn. Starší ve starosti o něj vraha nechal uprchnout, aby ho zachránil, ale nepovedlo se mu to. Proto mu mladší řekl, aby ho nazval vrahem, aby se vesnice cítila v bezpečí. Starší tak učinil, ale neudržel se, že ho nedokázal zachránit, takže když se šel zabít, vše mi sdělil. Pak spáchal sebevraždu. Vždy jsem vám to chtěla říct, ale nikdy jste neposlouchali. Až díky této dívce mohou být klany v klidu. Neměli bychom se hádat, oni by si to nepřáli.“ Usmála se stařenka a natáhla k nim ruku.
„Měli bychom se usmířit.“ Řekl stařík a druhý kývl. Oba klany se začali usmiřovat, že tomu druhému křivdili a že se omlouvají. Aito se usmála a koukla se na nebe.
„Teď už tu snad bude klid…“ Zašeptala si pro sebe a byla odhodlaná dotáhnout úkol do konce a s úspěchem.

Just Aito, be happy and peaceful! :3

Obrázek uživatele stan.com
Vložil stan.com, So, 2020-05-09 23:26 | Ninja už: 3737 dní, Příspěvků: 811 | Autor je: Utírač Udonova nosu

Před dubem, za dubem

“Prrr… !” křikl vylekaně vozka, zatáhl za brzdovou páku a trhl opratěmi. Lesní cestou zaznělo jen nesouhlasné ržání koní a zaseknutá kola vozu, jež ještě kousek drhla lesní cestu, než se zastavila úplně. Zastavit plně naložený vůz dřevem ze vteřiny na vteřinu byl celkem husarský kousek, což se muselo vozkovy nechat. Důvod, proč se tak stalo byl ten, že přes cestu, kousek před spřežení, padl velký strom.

První se vzpamatoval Ito, jeden ze tří najatých ochránců, který měl jako jediný ochrannou čelenku. Ta dávala na vědomí, že se jedná o shinobiho a mělo odradit všechny běžné lapky. Né vždy to však někdo vysvětlil těm lapkům a v takovou chvíli nastoupili jeho schopnosti. Málokdo zatím obstál proti jeho zemním technikách. Navíc si vybral jako svého kolegu Yamashiho, který byl výborný šermíř. Jediné s čím si nebyl jistý bylo, jak obstojí ten nováček v jeho skupině. Jmenoval se Nezuma a byl celkem šikovný, ale tohle byla jeho první opravdová akce.

“Do vozu!” křikl Ito na vozku, truhláře a jeho dceru, zatímco se tři ochránci rozestoupili okolo vozu a očima těkali, odkud přijde útok. Na ten nemuseli čekat dlouho, protože z lesa začali létat šípy. Celkem neuměle a neuspořádaně, jak si Ito uvědomil. Rychle napočítal tři střelce, i když nebyly vidět a vyhodnotil je jako minimální hrozbu. Nebyl ale v branži tak dlouho jen proto, že by se nechal napálit tak laciným trykem. Bez problémů odrazil šípy kunaiem, poklekl na koleno a začal skládat pečeti pro jednu ze svých dotonových technik. Tři lapkové by nikdy nezaútočili na vůz s ozbrojeným doprovodem, pokud neměli sloužit jen na odvedení pozornosti. Myslelo mu to rychle, ale pečetě složit už nestihl, protože ucítil na krku chladnou čepel.
“Přepadení,” zašeptal mu do ucha Nezuma, než ho bez milosti podřízl. Ito dopadl do prachu cesty a rukama si automaticky stiskl hrdlo, ze kterého mu nezadržitelně utíkal život. Poslední co mohl spatřit byl Yamashi, kterého stihl stejný osud.
Nezuma se celý třásl vzrušením, když svíral zakrvácený nůž a pohlédl na vůz. Měl chuť zabíjet a ta chuť se pomalu měnila v nutkání a touhu, které neměl sílu se bránit. Nebo jen nechtěl. Ladně se vyšvihl na kozlík, odtáhl plachtu a … .

Nezuma se s křikem probudil na zemi pod svou postelí, kam upadl, jak sebou ve spaní házel a chvilku mu trvalo, než pochopil, že to byla jen noční můra. Pomalu vstal, mdlou chůzí došel k umyvadlu a opláchl si obličej ledovou vodou. Poté se zahleděl na svůj odraz v zrcadle. Byl to jen sen? Nikoliv. Byly to vzpomínky a i když se on sám změnil, jeho činy zůstali s ním, aby mu nedopřáli klidu. Jediný, kdo toho dne přežil, byla truhlářova dcera, které se povedlo utéct. Mladík si ještě jednou strčil hlavu pod vodovod a zavřel oči. Co vlastně bylo doopravdy v tom voze si už ani nepamatoval, ale platil za to dodnes i s úroky.

Obrázek uživatele Kitabatake
Vložil Kitabatake, So, 2020-05-09 18:27 | Ninja už: 2959 dní, Příspěvků: 220 | Autor je: Moderátor, Editor fóra, Pěstitel rýže

Aiko Takeda
čerstvý absolvent Akademie
park na okraji Konohagakure no Sato

„A už tě mám, ty skrčku!“ procedil nakvašeně skrze zuby a skočil po chlupaté kouli, schovávající se pod lavičkou.
Aito se vždy považoval za mrštného a obratného jedince – a známky ze základů akrobacie na Akademii jeho tvrzení jen potvrzovaly.
Malá ozubená příšerka se však nehodlala vzdát a opět mu doslova proklouzla mezi prsty. Blonďatý chlapec se pomalu zvedl ze země a oklepal si zaprášené nohavice.
Situace se nevyvíjela zrovna podle jeho představ. Zlatavé letní slunko už dávno zapadlo za horizont a park na okraji Konohagakure no Sato začaly pomalu ovládat noční stíny. Jediným zdrojem světla pro geninův zatím nepříliš úspěšný odchyt drobného králíčka – mimo jiné mazlíčka místní vysoce postavené hodnostářky – se tak stal pouze tenký srpek měsíce a kupa hvězd.
Promnul si odřené dlaně plné drobných kamínků a špíny. Štípaly. Chtěl to vzdát. Ano, chtěl. Ale nemohl. Tam někde uvnitř to cítil.
„Nedokončil jsem Akademii na výbornou jen proto, aby mě na mé cestě zastavil králík,“ pomyslel si a vzav svou bundu do rukou jako síť, připravil se na další pokus.