manga_preview
Samurai 8 27

NFFORPG - Představ se!

Místnost „Představ se“ stojí zcela mimo hru a slouží k tomu, aby se mohli noví hráči uvést a představit ostatním, jak píší, či co za postavu by si chtěli zahrát.

Jak na to?

Vyberte si jeden z předpřipravených scénářů, které naleznete níže, a podle toho sepište příspěvek za postavu, kterou byste si rádi do hry vytvořili.
Jak by měl takový příspěvek vypadat naleznete na hlavní stránce, včetně pravidel, z nichž byste se měli většiny držet i při psaní příspěvku zde.

K čemu je to dobré?

Nováčci mají takto možnost předvést své pisatelské schopnosti a nastínit svým potencionálním spoluhráčům, co za postavu by si chtěli vytvořit a jak by za ni asi hráli.
Pro vaše potencionální spoluhráče tak bude snažší odhadnout, jestli by se k nim do týmu vaše postava hodila, či zda jste všichni na stejné či podobné úrovni co se psaní týče.
Zkrátka jestli byste zapadli do party Smiling

Scénáře

Discord

Tuto místnost naleznete i na našem herním Discordu, a tak můžete svůj příspěvek zaslat tam, namísto sem Smiling


Kategorie:

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Sakata
Vložil Sakata, Ne, 2020-08-02 10:42 | Ninja už: 130 dní, Příspěvků: 57 | Autor je: Prodavač v květinářství Yamanaka

Stráž ve vesnici

Toto je čtvrtý den mojí mise, jejíž cílem je sjednotit dva klalany v jedné krásné vesničce, které už spousty generasí vedou spor.
Už jsem zkoušela tolik nápadů, jak klany udobřit, ale zatím ani jeden nevyšel a mě už zbývají jen tři dny. Když jsem se tak procházela vesnicí a poslouchvla jak se lidi hašteří, tak jsem omilem vrazila do kolem jdoucího muže. Byl tak vysoký až jsem se otřásla, a hned se začala omlouvat. Z výšky si mě asi pět minut prohlížel, až jsem se začínala cítit trapně. ,,příště dávej pozor.'' Řekl pak klidným, ale hlubokým a silním hlasem. ,,zvlástní'' pomyslela jsem si ale hned jsem na to zapoměla když jesm zahlédla muže a ženu, zhruna mého věku. Kupodivu se nehádali, a tak jsem si řkla, že by mi mohli alespoň trochu poradit. ( Ne jako ostatní kteří byly tak zaneprázdněný hádkou, že jsem jim nestála ani za odpověď. )
Žena měla svétlé vlasy zkoro až do býla s trocha modrým nádrchem. Měla tak velké a jasné oči, že zkoro připomínaly dva drahokamy. Muž byl o proti ní celý špinavý a rozcuchaný. Jeho obyčejné hnědé vlasy připomínali spíše koště. ,,dobrý den'' začala jsem konverzaci a pokusila se o co nejsimpatější úsměv, I přes to, že jsem celý den jen únavně a bezmoně bloudila vesnicí. ,,Zdravím'' odpověděla dáma. ... po chvíli trapného ticha jsem ze sebe konečně něco vymáčkla. ,, um, mohla bych se jen zeptat proč se tu pořád všichni tak hašteří? '' ,,oh, to myslíš ty nepodstatné hádky který nemají vůbec žádný smysl? Tak už to tu chodí pěkně dlouhou dobu.''odpovědel mladík ,, vy nejste odsud, že ne?'' Zeptala se najednou dáma. Zvedla jsem ruce abych si poupravyla účes a představila jsem se: ,,ano, mé jméno je Sakata. Pocházím z listové vesnice, a jsem tu na misi, jejíž cílem je dohlédnout na tuto vesnici.'' ,, Oh, já si říkala že jsem tě tu ještě nevyděla. Mé jméno je Fumiko a tohle je Hachiro.'' Dáma ukázala na mladíka. ,,Oh, ano, Fumiko je moje partnerka. '' Dodal z vesela mladík. Udiveně jsem na něho zírala, ale pak jsem přikývla, a znovu začala: ,,jak to, že se ty dva klany hádají? Měli snad někdy v minulosti nějaký spor?'' Fumiko zavrtěla hlavou na znamení nesouhlasu, a její krásné a upravené vlasy se přitom leskly ve svitu zapadajícího slunce. ,,Hlavním důvodem většina hádek je ten, že lidé ze Severního klanu by chtěli sázet výce rostlin a bylin, aby měli co jíst a čím léčit zraněné. Jenom že Jižní klan by raději postavyl více domů, protože tu je spoustu lidí, kteří nemají domov.'' Vysvětlovala . ,,Přesně tak, mají úplně jiné myšlení.'' Dodal souhlasně Hchiro. Chvíli jsem přemíšlela o tom co právě řekly, když v tom jsem si uvědomila zvláštní věc, co mi vrtala hlavou. ,, no, ale vždyť vy jste tak rozdílní, že je zkoro nemožné, aby jste byli v nějakém vztahu a přes to se máte rádi.'' Hachiro s Fumiko se na sebe pobaveně podívali a Hachiro sebejistě řekl: ,, samozřejmě! Kdybychom byli stejní, nic by v našem vztahu nefungovalo.'' Nechápavě jsem se na něj podívala. ,, Přesně tak. Já se starám o to, aby byl náš dům v co nejlepším stavu a plné kráse, ale pak mi unikají důležité věci jako je praktyčnost. Ta jde zase Hachirovi.'' Řekla ušlechtile Fumiko. ,,Hmm'' zamyšleně jsem se poškrábala po hlavě. Když už byla zkoro tma, tak jsme se rozloučili. Unaveně jsem si lehla pod storom nedalako u vesnice a přemíšlela o tom, co ti dva říkaly. V tom mi to docvaklo! Samím vzrušením jsem sebou cukla. Vždyť mi ti dva podivíni dali odpověď!
Ráno jsem přispěchala k místu kde jsem potkala Hachira s Fumiko. Díky Bohu, štěstí bylo na mé straně. Oba tam seděli a povídali si. Běžela jsem směrem k nim a udýchaně jsem na ně ještě z dálky volala: ,,potřebuju pomoct!'' Oba hned zmlkli a když mě vyděli jak knim pospíchám udiveně se na sebe podívali. Když jsem jim vysvětlila plán, dovedli mě k místu, kde se obvykle vesničané svolávali. Jejich práce byla zchromáždit všechny vesničany. Když svou práci dokončili, zbytek už byl jen na mě. ,,Z-zdravím v-vesničané...'' hlas se mi třásl! Bylo jich tolik! Někteří dokonce hlasitě nadávali a znuděně pokřikovali. Najednou se mi sevřelo hrdlo. Udělalo se mi mdlo.
V tu chvíli mě nekdo chitil za rameno a zařval hlubokým a hlasitým hlasem: ,, TADY TA DÁMA SE VÁM SNAŽÍ ŘÍCT NĚCO DŮLEŽITÉHO, TAK BY BYLO DORÉ JÍ CHVÍLI POSLOUCHAT!'' Když jsem konečně zaostřila pohled, tak vedle mě stál ten samí muž, do kterého jsem před tím vrazila. Nechápala jsem to, ale byla jsem ráda že tam byl. Hlasitě jsem se nadechla. ,, Zdravím vás, vým, že jste teď asi hodně napjatí, ale I tak bych ocenila, kdyby jste mě vyslechly. Slyšela jsem, že máte problém se dohodnout ohledně vašich potřeb, protože tito dva klany, které žijí v této nádherné vesnici jsou tak rozdílný, že je zkoro nemožné, že tu žijete všichni pospolu. A přesto je to tak.'' Lidi najednou začali zaujetě poslouchat. ,,no, tak přímo k věci, abych to neprotahovala. Napadlomě, že na severní část vesnice zasadíme trochu roslin a bylin, a na jižní zase postavíme více domů.'' Lidé se najednou začali hlasitě bavyt.,, eh, t-tak bych, byla ráda, kdyby jste se se mnou podělili o názor.'' V duchu jsem o sobě najednou začala pochybovat, ale k mému překvapení vesničané souhlasili. Druhý den a zároveň můj poslední den jsem jim pomáhala se sázením rostlin, a stavbou domů. Když jsem se vracela zpět do mé vesníce, radostný pocit z toho, že jsem pomohla vesničanům a z toho, že má mise je úspěšně dokončená mě hřál usrdce. Přesto mi ale pořád vrtalo hlavou, kdo byl byl ten vysoký muž?

Obrázek uživatele Uzumaki Rei
Vložil Uzumaki Rei, Út, 2020-05-19 10:35 | Ninja už: 149 dní, Příspěvků: 9 | Autor je: Odborník na Icha Icha

Nikumu Aito
čerstvý absolvent Akademie
Máloznámá vesnička

Už je to čtvrtý den od chvíle, kdy do této vesnice Aito vkročila, aby splnila zadaný úkol. Nejdřív se jí zdál triviální a příliš snadný, ale jakmile zjistila, že tu jsou dva rozhádané klany a rvačky s hádkami jsou na denním pořádku, pochopila, že tento úkol tak snadný nebude. Nevěděla, co přesně se po ní chtělo. Zda jen ohlídat, aby si nikdo neublížil nebo dohlédnout, aby se neublížilo jiným, zda dokonce jestli má klany udobřit, takto přesné zadání jí nebylo dáno. Proto se rozhodla udělat co možná nejefektivnější zákrok.
Už tři dny chodila od člena klanu k druhému členu druhého klanu a vyzvídala, co je vlastně zdrojem těch jejich neshod. Snažila se najít něco rozumného, kvůli čemu se tvořily rvačky, i když po sobě klany pokřikovali hlouposti. Za takovouto nešvárností muselo být něco víc než jen schválně špatně ušitá bota nebo prodaná stará ryba.
Při jejím výzkumu zjistila, že sváry trvají už 2 generace. Proto zašla za nejstaršími z každého klanu, aby se dozvěděla, zda neznají pravdu. Zdálo se, že ji znali, ale každý si ji vykládal po svém. A žádný z klanů nechtěl poslouchat ten druhý, aby se naskytlo vysvětlení.
Čekala na náměstí, v hlavním centru většiny rvaček, až se zde strhne další hádka o nějakou hloupost, jak bylo zvykem. Netrvalo dlouho a už přicházel naštvaný muž s rybou v ruce ke stánku s rybami. „Ty střelený hovado, prodal jsi mi zkaženou rybu! Co si to dovoluješ?!“ Okřikl ho onen muž. Aito čekala, až se zde nashromáždí více lidí. S pomocí dvou vesničanů se rozhodla přivést k sobě ty nejstarší, aby si to vyříkali, ale aby to i slyšeli ty dvě zbylé generace, které se tu prali.
Na nadávku se nahrnulo několik lidí na jednu i druhou stranu a netrvalo dlouho a všichni z klanů tu byli. Dala vesničanům znamení a ti přivedli stařečky, kteří při zpozorování toho druhého, okamžitě začali vražedně koukat. Seskočila ze střechy domu, odkud měla ten krásný výhled a pomocí senbonů na drátkách od sebe oddělila lidi z obou klanů, aby se nezačali prát. „Ticho už tu bude!“ Vykřikla, ale nikdo nereagoval. „Ticho!!“ Zkusila to podruhé, ale stále nic. „TICHO!!!“ Vykřikla Aito potřetí a měla pocit, že si právě vykřičela hlasivky. Kdyby měla u sebe vodu, napila by se.
Tentokrát všichni utichli a podívali se na ní. Připadal si hloupě a chtěla se vypařit, ale vydržela to. „Prosím, mohli byste si to vyříkat v klidu vy dva?“ Řekla Aito a dívala se střídavě na staříky. Ti jen nevraživě kývli. „A vy ostatní mlčte a poslouchejte, prosím.“ Dodala a pokynula, aby ti dva šli blíž k sobě.
„Tvůj syn nechal umřít toho mého, když ho nejvíce potřeboval a s čistým svědomím se vrátil jako hrdina zpátky! Chtěl zastínit úspěch mého syna!“ Řekl prudce první stařík. Aito se nervózně kousla do rtu doufajíc, že to vyjde.
„To je prachsprostá lež! Můj syn se ho snažil zachránit, i když tvůj syn byl zrádce, který tu zabíjel děti. Tvůj syn se pokusil zabít mého, ale když mu můj pročistil hlavu, tvůj se srabácky zabil.“ Oponoval druhý stařík.
„Zabil ho tvůj syn a svrhl na něj stín, aby byl slavný!“
„Váš klan zabil mého syna, aby se pomstil!“ Začali na sebe staříci pokřikovat jedno obvinění za druhým.
Aito se jen usmála a kývla na vesničana. Ten přivezl stařenku na podivném pojízdném křesle. „Oba máte pravdu jen z části.“ Řekla stařenka. Oba se na ní podívali. „Oba mí synové byli hodní kluci. Při honu na vraha vesnických dětí byl ale ten mladší zraněn. Starší ve starosti o něj vraha nechal uprchnout, aby ho zachránil, ale nepovedlo se mu to. Proto mu mladší řekl, aby ho nazval vrahem, aby se vesnice cítila v bezpečí. Starší tak učinil, ale neudržel se, že ho nedokázal zachránit, takže když se šel zabít, vše mi sdělil. Pak spáchal sebevraždu. Vždy jsem vám to chtěla říct, ale nikdy jste neposlouchali. Až díky této dívce mohou být klany v klidu. Neměli bychom se hádat, oni by si to nepřáli.“ Usmála se stařenka a natáhla k nim ruku.
„Měli bychom se usmířit.“ Řekl stařík a druhý kývl. Oba klany se začali usmiřovat, že tomu druhému křivdili a že se omlouvají. Aito se usmála a koukla se na nebe.
„Teď už tu snad bude klid…“ Zašeptala si pro sebe a byla odhodlaná dotáhnout úkol do konce a s úspěchem.

Just Aito, be happy and peaceful! :3
Join the discord Naruto rpg! https://discord.gg/VS7M8gd

Obrázek uživatele stan.com
Vložil stan.com, Ne, 2020-05-10 00:26 | Ninja už: 2161 dní, Příspěvků: 615 | Autor je: Utírač Udonova nosu

Před dubem, za dubem

“Prrr… !” křikl vylekaně vozka, zatáhl za brzdovou páku a trhl opratěmi. Lesní cestou zaznělo jen nesouhlasné ržání koní a zaseknutá kola vozu, jež ještě kousek drhla lesní cestu, než se zastavila úplně. Zastavit plně naložený vůz dřevem ze vteřiny na vteřinu byl celkem husarský kousek, což se muselo vozkovy nechat. Důvod, proč se tak stalo byl ten, že přes cestu, kousek před spřežení, padl velký strom.

První se vzpamatoval Ito, jeden ze tří najatých ochránců, který měl jako jediný ochrannou čelenku. Ta dávala na vědomí, že se jedná o shinobiho a mělo odradit všechny běžné lapky. Né vždy to však někdo vysvětlil těm lapkům a v takovou chvíli nastoupili jeho schopnosti. Málokdo zatím obstál proti jeho zemním technikách. Navíc si vybral jako svého kolegu Yamashiho, který byl výborný šermíř. Jediné s čím si nebyl jistý bylo, jak obstojí ten nováček v jeho skupině. Jmenoval se Nezuma a byl celkem šikovný, ale tohle byla jeho první opravdová akce.

“Do vozu!” křikl Ito na vozku, truhláře a jeho dceru, zatímco se tři ochránci rozestoupili okolo vozu a očima těkali, odkud přijde útok. Na ten nemuseli čekat dlouho, protože z lesa začali létat šípy. Celkem neuměle a neuspořádaně, jak si Ito uvědomil. Rychle napočítal tři střelce, i když nebyly vidět a vyhodnotil je jako minimální hrozbu. Nebyl ale v branži tak dlouho jen proto, že by se nechal napálit tak laciným trykem. Bez problémů odrazil šípy kunaiem, poklekl na koleno a začal skládat pečeti pro jednu ze svých dotonových technik. Tři lapkové by nikdy nezaútočili na vůz s ozbrojeným doprovodem, pokud neměli sloužit jen na odvedení pozornosti. Myslelo mu to rychle, ale pečetě složit už nestihl, protože ucítil na krku chladnou čepel.
“Přepadení,” zašeptal mu do ucha Nezuma, než ho bez milosti podřízl. Ito dopadl do prachu cesty a rukama si automaticky stiskl hrdlo, ze kterého mu nezadržitelně utíkal život. Poslední co mohl spatřit byl Yamashi, kterého stihl stejný osud.
Nezuma se celý třásl vzrušením, když svíral zakrvácený nůž a pohlédl na vůz. Měl chuť zabíjet a ta chuť se pomalu měnila v nutkání a touhu, které neměl sílu se bránit. Nebo jen nechtěl. Ladně se vyšvihl na kozlík, odtáhl plachtu a … .

Nezuma se s křikem probudil na zemi pod svou postelí, kam upadl, jak sebou ve spaní házel a chvilku mu trvalo, než pochopil, že to byla jen noční můra. Pomalu vstal, mdlou chůzí došel k umyvadlu a opláchl si obličej ledovou vodou. Poté se zahleděl na svůj odraz v zrcadle. Byl to jen sen? Nikoliv. Byly to vzpomínky a i když se on sám změnil, jeho činy zůstali s ním, aby mu nedopřáli klidu. Jediný, kdo toho dne přežil, byla truhlářova dcera, které se povedlo utéct. Mladík si ještě jednou strčil hlavu pod vodovod a zavřel oči. Co vlastně bylo doopravdy v tom voze si už ani nepamatoval, ale platil za to dodnes i s úroky.

Obrázek uživatele Kitabatake
Vložil Kitabatake, So, 2020-05-09 19:27 | Ninja už: 1382 dní, Příspěvků: 99 | Autor je: Pěstitel rýže

Aiko Takeda
čerstvý absolvent Akademie
park na okraji Konohagakure no Sato

„A už tě mám, ty skrčku!“ procedil nakvašeně skrze zuby a skočil po chlupaté kouli, schovávající se pod lavičkou.
Aito se vždy považoval za mrštného a obratného jedince – a známky ze základů akrobacie na Akademii jeho tvrzení jen potvrzovaly.
Malá ozubená příšerka se však nehodlala vzdát a opět mu doslova proklouzla mezi prsty. Blonďatý chlapec se pomalu zvedl ze země a oklepal si zaprášené nohavice.
Situace se nevyvíjela zrovna podle jeho představ. Zlatavé letní slunko už dávno zapadlo za horizont a park na okraji Konohagakure no Sato začaly pomalu ovládat noční stíny. Jediným zdrojem světla pro geninův zatím nepříliš úspěšný odchyt drobného králíčka – mimo jiné mazlíčka místní vysoce postavené hodnostářky – se tak stal pouze tenký srpek měsíce a kupa hvězd.
Promnul si odřené dlaně plné drobných kamínků a špíny. Štípaly. Chtěl to vzdát. Ano, chtěl. Ale nemohl. Tam někde uvnitř to cítil.
„Nedokončil jsem Akademii na výbornou jen proto, aby mě na mé cestě zastavil králík,“ pomyslel si a vzav svou bundu do rukou jako síť, připravil se na další pokus.