Ty podvazky ti seknou, kámo! 04

Kapitola IV - Sněhurka, ekonom a bioložka

*Ten den hřálo slunce ostošest, jako kdyby se snažilo ignorovat skutečnost, že se září chýlí ke konci a že se mílovými kroky blíží říjen a listopad, jimž se v patách zákeřně plíží zima se svými třeskutými mrazy a šerem. Babí léto skomíralo a vzduchem vonělo ono nezaměnitelné aroma konce, vůně přezrálého ovoce. Ozýval se bzukot sršní a vos hodujících na spadaných jablkách a hruškách, jenž se mísil s cvrlikáním ptáků odlétajících na jižní ostrovy.
Ředitel Sarutobi se odvrátil od okna a přívětivě se usmál na bělovlasého hromotluka, který seděl naproti. Jiraiya se nonšalantně poškrábal na bradavici na nose.
„By mě zajímalo, jak si kluci vedou,“ řekl. „Jestli je nikdo neprokoukl a tak.“
„Také jsem si dělal starosti,“ přiznal se Sarutobi. „Chystal jsem se dnes volat Tsunade, abych se ujistil, že je vše v pořádku. Nepočkáme na ty dva? Myslím, že Kankuro uvítá zprávy o svém bratrovi.“
„To určitě, Hiruzene. Ten se jich nemůže dočkat. Měl tu být před hodinou,“ ušklíbl se Jiraiya. Sotva to dořekl, rozletěly se dveře pracovny dokořán a dovnitř vpadli uchechtávající se Kankuro a Sasori. Oba dva vypadali, jako kdyby právě vylezli z postele. Sarutobiho obočí vylétlo vzhůru, když zahlédl Kibu stát na chodbě. Ani Inuzuka se nenamáhal učesat se či se upravit.
Kankuro si přejel dlaní po strništi (nestihl se totiž oholit) a zahalasil omluvu.
„Zdrželi jsme se při snídani.“
Jiraiya se pobaveně ušklíbl. „Vsadím se, že jste si dali sendviče.“ Kankuro samozřejmě pochopil, na co renomovaný autor pornografické literatury naráží a horlivě přisvědčil.
„Šest. Pořád jsme se museli cpát a cpát a cpát, až jsme málem praskli.“
Jiraiya zamumlal cosi o informacích, které ani jeho perverzní mysl není s to zpracovat. Sarutobi obrátil oči v sloup. Kankuro se spokojeně uculil jako kocour, který slíznul všechnu smetanu (což nebylo myšleno tak úplně obrazně), a posadil se do křesla. Sasori se uvelebil vedle něj.
„Chystali jsme se zavolat Tsunade,“ řekl Sarutobi a přitáhl tak pozornost zpátky na sebe. „Napadlo mě, Kankuro, jestli tě třeba náhodou nezajímá, jak se vede tvému bratrovi. Děláš si o něj starosti?“
„Je mu dvacet,“ řekl Kankuro. „A není idiot… I když je pravda, že si nejsem tak docela jistý, jak si povede mezi samými děvčaty. On… je v tomhle ohledu poněkud zpožděný, víte?“
„Přeptáme se na něho,“ ujistil ho Sarutobi a už vytáčel číslo Madam Tsunade. Chvíli se neozývalo nic.
„Haló? Tsunade Senju? Ano, to jsem já, Sarutobi… Cože?“
Trojice sledovala staršího pána, jak postupně umlká, bledne, jak se mu rosí čelo. Po chvíli položil telefon a obrátil se ke Kankurovi.
„Kdy jsi naposledy obdržel nějakou zprávu od své sestry?“
* * *
Jednou z výhod jejich předstírání bylo to, že dívky kolem nich se neupejpaly a nestyděly se. Proto se mohli stát svědky nejednoho převlékání, které však k jejich smůle nikdy nepřekročilo magickou hranici spodního prádla. Sledovali děvčata z dramatického kroužku, jak beze studu odkládají plisované školní sukně a námořnické košile a místo nich si oblékají korzety a řasené spodničky lemované krajkami. S potěšením pozorovali své spolužačky, jak si natahují na nohy síťované punčocháče, které na stehnech ozdobily vkusnými podvazky. Taktéž zaznamenali a v duchu patřičně ocenili střevíčky s vysokými podpatky, které dívkám dodaly kouzlo kankánových tanečnic.
Koneckonců, vždyť taky kankán tancovaly. Ladně vyhazovaly nohy do výše a třásly spodničkami, výskaly a juchaly za halasení dovádivé hudby. Neji, Gaara a Sasuke seděli v první řadě uprostřed, kam je umístila Karin. Naskytl se jim tak skvělý výhled, o kterém by si jiní mohli jen nechat zdát.
Nejiho napadlo, že je to vlastně od něj strašně pokrytecké. Kdyby Hinata nemusela plnit své prefektské povinnosti na druhé straně školy, nejspíš by mu právě přednášela o jeho mravní zvrhlosti a nespravedlivém dvojím metru.
Jenže Ino měla červené kalhotky!
Gaara bojoval s mdlobami. Být tady na jednu stranu přinášelo ohromné… potěšení, na druhou stranu však na plachého mladíka scéna na jevišti působila jako výjev z pekla, kde se to hemží samými sukuby. Neustále posmrkával a doufal, že si nikdo nevšimne, že nemá zrovna rýmu. Červené kalhotky a síťované punčocháče mu situaci nijak neulehčovaly.
Sasuke navenek zachovával dokonalý klid. Ani se nezavrtěl. Připomínal sochu alegorie Chladu. To protože myslel na samé chladné věci. Jako třeba sníh. Sněhuláci. Kroupy. Ledničky. Mrazáky. Zmrzlina. Banánová zmrzlina… Banány… Broskve… Krucinál! Kostky ledu! Mrazivého, ohavně studeného ledu! Zasněžené pláně Antarktidy. Zmrzlí členové polární expedice. Výčet pokračoval.
Dívky dotančily a zmizely za jevištěm. Gaara si oddychl. Setřel poslední kapku krve z nosu a odhrnul neposlušnou loknu z očí. Vytáhl z kabelky zrcátko a začal si upravovat make-up. Sasuke mu věnoval dlouhý znechucený pohled.
„Fifleno.“
„Zanedbaná mužatko.“
„Já ti nevím, ale mně oslovení ‚mužatko‘ připadá docela lichotivé… děvenko.“
„Ale no tak,“ zasyčel Neji a odtrhl od sebe obě rozčepýřené krasotinky, které by se byly na sebe vrhly. „Myslím, že ani jedna z vás nemůže té druhé nic vyčítat.“
„Já třeba ne, ale ty jo,“ ušklíbl se Sasuke.
„Co?“ nechápal Neji. Sasukeho grimasa se rozšířila. Gaara zbledl.
„Niisan, asi se mi líbí zrzavé holky…“ zapištěl Uchiha vysokým hláskem, který měl zřejmě připomínat Hinatu. Neji zbrunátněl, ale než stačil oběsit Gaaru a zmlátit Sasukeho, rozlehlo se aulou dívčí zvolání, vlaštovčí píseň ze zasněných mlh říše nevinnosti.
„Neesan!“
Trojice se rázem postavila do pozoru. Gaara vtiskl pudřenku Sasukemu. Ten nechápavě zíral na podivný předmět ve své ruce a nevěděl, kam s tím. Neji tiše zamumlal slib dlouhé a bolestivé smrti. Jenže to už u nich stála Hinata, hezky ruměná a přívětivě se usmívající. Gaarovi se z hrdla vydralo zachrčení.
„Gira-chan? Děje se něco?“ zeptala se znepokojeně Hinata. „Nejsi nemocná?“ S těmito slovy sáhla Gaarovi na čílko. Nebohý mladík odskočil o metr, kratičká sukénka zavířila. Hinata nechápavě zírala na zrzčino podivné počínání. „Je v pořádku?“
Neji i Sasuke pouze pokrčili rameny. Hyuuga věděl dobře, že kdyby poznamenal cokoliv o Gaarově stavu, větřila by Hinata něco nekalého. Neji nepodceňoval sestřenčinu inteligenci. Sasuke na druhou stranu její inteligenci sice podceňoval (koneckonců, byla to holka a všechny holky jsou blbé, hlásala Uchihova neotřesná logika), ale rozhodl se nemučit dál svého rozjitřeného kamaráda poznámkou, že Gira-chan to nemá v hlavě v pořádku. Věděl, že až by se Gaara vzpamatoval, oplatil by mu to mnohonásobně hůř.
Hinata se dál nepídila v Giřině podivnostech. Usmála se a obrátila se ke své „sestřence“.
„Hned jak se s děvčaty převlékneme, dáme se do práce. Byla bych ráda, kdybys nám pak vytkla všechny chyby, kterých jsme se dopustily, ano?“
„Samozřejmě,“ přikývl Neji. Hinata se naposledy usmála a odběhla k ostatním členkám divadelního kroužku. Ke Gaarově smůle se však neopakovala převlékací scéna; Hinata vědomá přítomnosti svého bratrance zahnala dívky do šatny s prohlášením, že je tady přece průvan a že by určitě nechtěly něco chytit.
Neji, Sasuke a Gaara se znovu usadili do sedadel a vyčkávali, až začnou hrát. O několik chvil později se zvedla opona.
Odhalila tak přepychově vybavený pokoj. Okno bylo dokořán otevřené a bylo vidět, že venku sněží. Lampa na nočním stolku slabě poblikávala.
Ino seděla v temně rudém křesle. V dlouhých plavých vlasech měla vpletené jasně modré stuhy a oděv ve stylu španělské renesance, těsný černý živůtek a dlouhá sukně, jen zdůrazňoval její těhotné břicho. Dívka svírala v rukou vyšívání. Jehla v jejích prstech se pohybovala nahoru a dolů. Ino náhle zpozorněla a položila si ruku na břicho. Její tvář se křečovitě stáhla bolestí.
(Neji musel uznat, že hraje dobře)
„Ne… teď ne…“ zasténala. Roztřásla se. V panice se rozhlížela kolem sebe a zavolala o pomoc. Nikdo však nepřicházel. „Co dělat? Dítě je na cestě…Mám volat a křičet do ochraptění? Pomoc! Kde jste kdo?!“ Jen s obtížemi se postavila. Dopotácela se doprostřed místnosti, než se zhroutila u okna. Stačila se však ještě zachytit rámu. Stěží se vytáhla na nohy. Námahou supěla, její zmučená, vyděšená tvář vyvolávala v chlapcích soucit.
„Pomoc!“ zaječela Ino. Doplazila se ke dveřím a začala do nich bušit. „Pomoc!“ Rozvzlykala se.
Tentokrát se dveře otevřely. Tayuya v roli porodní báby ji uchopila za podpaží a odvedla ji pryč.
Na několik chvil se setmělo. Ozývaly se výkřiky.
Neji se znepokojeně ohlédl po Sasukem. Ten napjatě sledoval dění na jevišti. Gaara, zcela pohlcený příběhem, si neuroticky okusoval pracně modelované nehty. Neji si uvědomil, nakolik se jeho přítele, jehož matka zemřela při porodu, musí scéna dotýkat. Položil mu tedy ruku na rameno a stiskl. Gaara se naň jen nevesele usmál, než se vrátil zpátky ke hře.
Královna ležela na zakrvaveném lůžku. Před ní klečela porodní bába Tayuya a hladila ji po břiše. Kolem se míhaly další dívky oděné v hadrech a nesly hrnce s vodou.
„Přichází král.“
Ino se rozkřičela. Její bolestný výkřik se rozlehl sálem jako jek bánší. Vší silou sevřela Tayuyinu dlaň, až rudovláska hekla bolestí.
Do místnosti vstoupil král následovaný jakousi pokřivenou ženštinou.
Krále hrála Tenten. Tmavé kadeře měla stažené do copu a její postavu halil černý sametový plášť. Tyčila se nad Ino jako obrovská černá vrána a z jejího ponurého výrazu šel strach. Kin plazící se za ní působila v špinavých hadrech stejně odpudivě. Jako kdyby s nimi do místnosti vstoupila Smrt a Neštěstí.
„Můžeš začít,“ přikázala Tenten obludě. Její autoritativní hlas přivedl královnu k sobě. Ino zvedla horečnaté oči k černé postavě nad sebou.
„To nemůžeš,“ zašeptala úpěnlivě. „To nemůžeš! Nesmíš!“
„Obávám se, že musím,“ zachraptěla Tenten. Poklekla vedle Inoiny hlavy a takřka láskyplně ji pohladila po plavých, potem zborcených vlasech. „Má drahá, je to nutné. Nemohu jinak.“
„Skutečně bys vložil démona do vlastního dítěte?“
„Musím. Má armáda není dost silná a sousední království se chystají do války. Syn, kterého mi dáš, musí být silný, aby udržel zemi. Tvrdý jako eben, chladný jako sníh a krev nepřátel musí stydnout při pohledu na něj. Není zbytí, milovaná.“
„Ty… zrůdo… zrůdo!“ zaječela Ino, než ji zchvátila křeč. Kin nemeškala. Postavila se vedle královny a začala odříkávat slova rituálu. Světlo zablikalo. Okna se rozlétla dokořán a dovnitř svál vítr sníh. Vichřice kvílela a ten zvuk se mísil s královniným křikem.
„Proklínám vás!“
Kin odříkávala verše. Položila dlaně na královnino břicho a zatlačila. Ino vykřikla.
„Ať mé dítě má jako krev rudé vlasy. Ať jako sníh je mrtvý jeho dotek. Ať jako eben je černá jeho duše…“
„Je to dcera!“
„Ať mě a sebe pomstí. Ať tě připraví o hlavu, můj králi… Proklínám tě… Proklínám vás všechny…“
Opona spadla.
Hrobové ticho. Slyšet byl pouze dětský pláč.
Neji si uvědomil, že nedýchá. Hrdlo měl stažené úzkostí. Proboha, tolik krve… Nechtěl nad tím přemýšlet, ale když to vypadalo tak skutečně. Nemohl se ubránit vlně prudké nenávisti vůči králi.
Král. Tenten. Vždyť to byla dívka. Jak dokázala bez kvalitního hereckého vzdělání tak dokonale napodobit krutého muže, že dovedla Nejiho přesvědčit do té míry, že si ji ztotožnil s její rolí, až ji musel nenávidět? To děvče bylo geniální.
Opona se opět zvedla. Na scéně se tyčily dva trůny, jeden prázdný a na druhém seděl král. Tenten se opírala bradou o dlaň a zamyšleně svraštila obočí. Náhle sebou prudce trhla a ohlédla se do tmy za sebou.
„Šílím snad? Vždyť tam nic není a přece bych přísahal…“
„Svědomí, králi?“ zachechtala se Karui, hezká snědá dívka navlečená v kašpárkovském oblečku, krčící se v rohu jeviště. „A že je černější než eben, viďte?“
„Jak se opovažuješ, šašku? Mám tě dát zmrskat?“ zvýšila Tenten varovně hlas.
Karui se chechtala dál, jako by si z královy pohrůžky nic nedělala. Vyškrábala se na nohy a dokulhala před trůn. Vysekla posměšně pukrle.
„Král by se měl oženit. Nová žena by utišila jeho strach a vychovala dítě. V neposlední řadě by králi v noci nehrozilo nachlazení.“
„Na co tím narážíš?“ zúžila oči Tenten.
„Jen říkám, že by to tu chtělo nějakého čilého kluka od čilé mámy, můj pane. Princezna je sladké škvrně, ale princátko by bylo království milejší. Ale co ví blázen o panování? Zhola nic.“ Zachřestila rolničkami.
„Marš, blázne!“
„Jako že tu nejsem, můj pane!“ Udělala kotoul. „Elá-hop!“ Vztyčila se na nohy a zamávala králi. „Dobrou noc, králi!“
Sotva Karui zmizela, vrátila se Tenten zpět k zamyšlení. „Vždyť má ten pitomec pravdu. Schází tu královna, která by mi povila syna. Je smutné, že mi něco takového musí připomenout zrovna šašek.“
Sasuke se zadíval na Nejiho. Hyuuga sledoval zkoušku s fascinovaným výrazem. Na holky si skutečně vedly skvěle. I Gaara hltal představení očima, jako kdyby se ocitl v tranzu.
Náhle se ozval hlas Sasukemu ze všech nejprotivnější. Otočil zrak zpátky k jevišti a hrůzou ztuhl.
Karin.
Karin hrála Sněhurku.
Teď konečně chápal, proč se jedná o horor.
* * *
Plavovláska nyvě přimhouřila šedozelené oči. Její oblečení se nacházelo všude po pokoji jen ne na ní. S povzdechem zaznamenala, že její hedvábná halenka visí na klice dveří. Jak se mu povedlo ji odhodit tak šikovně, netušila. Také si nepamatovala, že by její podprsenku házel ke stropu, ovšem dotyčné spodní prádlo černé barvy viselo zaháknuté na lustru nad postelí.
Sevřel jí ňadro.
„Nedávno jsem četla článek od jednoho sexuologa, že orgasmus zlepšuje zdraví.“
„Vážně?“ zazubil se a políbil ji na krk. Ruka šmátralka bloudila po jejím těle.
„A před týdnem jsem četla, že celibát prodlužuje život…“
„Člověk si nevybere.“ Škádlivě skousl citlivou kůži na hrdle. Zalapala po dechu.
„Kanibale!“
Zvedl se. Jeho diblíkovský výraz dával znát, že má v plánu něco, co ona v plánu rozhodně neměla, a že to něco se jí rozhodně bude zamlouvat.
„Kanibal?“ Olízl se. „Už jsem ti řekl, že tvoje urážky jsou leckdy velice inspirativní?“
Pustili se do programu zlepšování zdraví. Toho večera již potřetí.
* * *
Když se objevila na scéně zlá královna, všichni zatajili dech. Hinata se vztyčenou bradou, pyšným výrazem a očima chladnýma jako arktické končiny vplula doprostřed jeviště. Šedé a modré látky halící její postavu vábivě vlály a jejich barva ostře kontrastovala s alabastrovou bledostí její tváře a hlubokého výstřihu.
Tenten na ni upírala okouzlený pohled. Rozechvěle vzala její dlaně do svých a políbila ji na špičky prstů. Po Hinatině tváři přelétl vítězoslavný úsměv.
„Pověsti o vaší kráse nelhaly, má paní. Helena Spartská by zbledla závistí.“
Rudé rty zlé královny se samolibě zavlnily. „Jak originální poklona mé tváři, můj pane!“
Karin s Karui postávající u rohu se potměšile zašklebily.
„Oči na ní může nechat.“
„A kdyby jen oči…“
„Kdyby jen tváři…“
Sněhurka a šašek si vyměnili pohledy.
„Co tě napadá!“
Gaara se pousmál. Napadlo ho, jestli vypadá podobně jako Tenten, když zírá na Hinatu. Pochyboval, v jeho přítomnosti Hinata nenosila výstřihy. A jaké! Mohl si jen představovat hebkou, bělounkou pleť, oblé tvary a lehkou mandlovou vůni linoucí se ze sladkého údolí…
Ztratil se v myšlenkách, o kterých věděl, že je nikdy nesmí vyslovit před Nejim, dokud nebude pevně rozhodnut pro sebevraždu. Když se dostal z tranzu, s úžasem sledoval Hinatu, jak hladí Karin po vlasech a zarývá nehty do její tváře. S vypětím vůle vytlačil z mysli představu, že je na Karinině místě.
„Nevděčný spratku!“ Uhodila ji.
„Nech mě být!“ zavyla Karin držíc se za zrudlou líci.
„Co si dovoluješ prohlašovat o mně mezi poddanými, že jsem čarodějnice?!“
„A nejsi snad?“ ušklíbla se Sněhurka. „Jsi hnusná, hnusná čarodějnice!“
Hinata na ni zprvu zírala vražedně, jako kdyby se jí každou chvílí chystala vrhnout po krku. Pak se ztišila, ovládla se.
„Jdi mi z očí.“
Karin se zarazila. Z čehosi v Hinatině tónu šel mráz po zádech. Rudovláska v prostých černých šatkách poznala, že překročila mez.
„Matičko, já…“
„Táhni, zrůdo.“
„Počkej…“
„Táhni!“
Karin se spěšně vytratila ze scény. Hinata ji mlčky sledovala, dokud nezmizela. Pak se obrátila k hledišti.
„Posedlý spratek, kterého mi svěřili, abych se o něj starala jako o vlastní. Chovala jsem ji, jako kdyby vzešla z mého těla, milovala jsem ji jako vlastní krev, i když je to v skrytu srdce démon. A jak se mi odvděčí? Spíláním, urážkami, křivými nařčeními. Snaží se mě vystrnadit, zmije.“
Ohlédla se po zrcadle za sebou.
„Žárlí, maličká.“
Přešla k zrcadlu. Rozpřáhla ruce a fascinovaně civěla na svůj odraz. „Ona žárlí. Ano, žárlí.“
Políbila svůj odraz. Polaskala nehmotné černé kadeře zasněně přitom mhouříc oči.
„Řekni mi, zrcadlo, kdo na světě i v zemi zdejší, která z nás je ta nejkrásnější?“
„Překrásná vy tuze jste. Však krásnější vás Sněhurka je.“
Hinata okamžik zírala na zrcadlo, jako kdyby nechápala, co jí řeklo.
Zaječela.
* * *
„Ale když mně se nechce do školy.“
„Do práce se musí.“
„Mohli bychom tu zůstat ještě den, dva… Nevylezli bychom z postele… No tak… Culíčku.“
„Neodmlouvej a neříkej mi Culíčku!“
„S tebou není žádná zábava,“ povzdechl si nahý mladý muž, když konečně vstal z lože. Zcela beze studu prošel tak, jak ho pánbu stvořil, kolem soptící plavovlásky a se zívnutím zmizel v koupelně.
Plavovláska vztekle kopla do jeho slunečních brýlí povalujících se po podlaze. Zarazila se. Zvedla dotyčný předmět k očím.
Že neměl vkus, to věděla. Ale proč si proboha kupoval brýle s obroučkami ve tvaru srdíček a s růžovými sklíčky, bylo nad její chápání.
* * *
Karin ležela na podlaze jakéhosi špinavého brlohu. Kolem ní se povalovaly zbytky jídla, které tu před chvílí našla. Sněhurka se třásla zimou. Schoulila se do klubíčka. V dálce vyli vlci. Karin se prudce posadila.
„To na mě macecha poštvala i zvěř? To jí nestačilo, že mě vyhnala do lesa?“
Cosi cvaklo zvenčí. Karin pomalu vstala a sáhla po sukovici na zemi.
„Svou kůži lacino nedám.“
Dveře brlohu se skřípavě otevřely a dovnitř vkráčelo sedm pokřivených postav, v nichž Sasuke stěží poznával členky nejmladšího ročníku školy. Bože, ty byly hnusné! Moegi, roztomilé dvanáctileté děvčátko, připomínala spíš špatně oddělené siamské dvojče.
„Držte se dál,“ procedila Sněhurka skrz zuby a napřáhla sukovici. Trpaslíci zděšeně ustoupili.
* * *
„Mám dojem, že na ta cedule ukazovala maximální povolenou rychlost sedmdesát,“ poznamenal. „Ručička na tachometru ale ukazuje trojciferné číslo.“
„Bojíš se?“ ušklíbla se. Přesto ubrala na plynu.
„Víš, nerad bych zemřel mlád. Dělala jsi vůbec řidičák, Culíčku?“
„Určitě víckrát než ty, Srdíčko.“
Srdíčko se pousmál a nasadil si ohavné brýle na nos. „Není kam spěchat. Mohla bys odbočit do tamté vesničky? Slyšel jsem, že tam mají skvělou hospodu…“
„Nejsme na flámu.“
„Bohužel,“ povzdechl si muž a zavrtěl se v sedadle spolujezdce. „Anebo bychom se mohli zastavit v tamtom motelu a….“
„To nemáš dost?!“ vyjekla.
„Culíčku, nechci tě strašit, ale proti nám se řítí kamión…“
* * *
Přeměna překrásné královny v ohavnou babu vyrážela dech. Hinata byla odporná.
Karin, sotva se zakousla do jablka, padla jako podťatý strom. Hinata se zachichotala a překročila její tělo. Z jejího smíchu běhal mráz po zádech.
Příběh pokračoval dál. Trpaslíci, když našli mrtvou Sněhurku, zpanikařili. Zabila ji nemoc? Kletba? Uvolní se démon? Odnesli její tělo co nejdál od srubu, pohodili na mýtině a zanechali tak napospas lesní zvěři. Trpaslíci utekli pryč.
„Zajímalo by mě, kdo má hrát prince…“ zamumlal Sasuke.
Jeho otázka byla zodpovězena vzápětí.
* * *
„Jak dlouho?!“ zasténala Shizune. „Jak dlouho mě budete nutit suplovat? Copak mě třída poslouchá? Probíraly jsme brouky a jediné, co se ty kačeny dokázaly naučit, bylo, že hovnivál se živí lejny. A to nemluvím o Setsuko Bando! Ta holka je blbá jak tágo. Mám já na to nervy?!“
„Klid, Shizune,“ chlácholila školní medičku Tsunade a nenápadně přitom přizunkla rum do čaje nešťastnice. „Na, napij se, to tě uklidní.“
„V to doufám,“ popotáhla Shizune a usrkla. „Víte, Tsunade-sama, nemůžu se dočkat, až se ti dva vrátí.“
„Kde jsou dny jejich strašlivého teroru,“ přizvukovala Tsunade. „Pamatuješ si, jak celým prvákem lomcovala hysterie, protože se musely naučit celý anatomický atlas nazpaměť?“
„Pamatuju,“ řekla Shizune s nostalgickým úsměvem. „Os occipitale, os frontale, sutura lambdoidea, corpora quadrigemina… Ty chuligánky recitovaly zpaměti a třásly se hrůzou, když něco náhodou nevěděly… Chachá! Kolik jsem měla v ordinaci žaludečních nervóz. Holky zelenaly hrůzou, sotva viděly obrázek kostry. Když pomyslím na to, že já hlupačka je litovala a přemlouvala Sabaku, aby ubrala… “
„Chudák Setsuko,“ zahihňala se Tsunade.
Nad nic netušícími chlapci se stahovaly mraky.
* * *
Princ byl švarný, pružný a měl růžové vlasy. Sasuke si se zlomyslností sobě vlastní pomyslel, že si Sakura nemusela dělat starosti s nějakým stahováním hrudníku.
„Ach, nebohá!“ vydechla Sakura, které se jakousi záhadou podařilo zamaskovat svůj protivný ječák jako mladický tenor. Poklekla k mrtvé Sněhurce a opatrně jí odhrnula vlasy z tváře. „Jak je krásná… a jak na dotek studí. Je mrtva.“
Trojici diváků nemohl uniknout záškub v Karinině obličeji.
Sakura se rozhlédla kolem. Pak obrátila veškerou svou pozornost na Karin. „Tak nádherná. Kdyby dýchala, vzal bych ji kolem pasu a zulíbal…“
Znovu se rozhlédla. „Zulíbal bych ty studené rty…“
Karin divoce cukalo v koutcích.
„Nikdo tu není… Než se její krásy zmocní rozklad… Měl bych?“ A pohladila ji po tváři, její ruka sklouzala níž a níž.
Karinin obličej připomínal spíš rajče.
„Jen polibek! A pak uprchnout a navěky uchovat v paměti tu krásnou tvář…“
Trojice chlapců napjatě sledovala, jak se Sakura přisála rty ke Karin. Uplynuly dvě vteřiny, tři. Vzápětí obě dívky od sebe prskajíce odskočily.
„Čuně!“
„Jazyk, jo? Prasáku úchylná!“
„Proč bych ti krucinál měla dávat francouzáka?“ prskala rozběsněná Sakura. „Ještě bych od tebe něco chytla! A nevím, na co si stěžuješ! Sáhla’s mi na zadek!“
„To nebyl loket?“ zarazila se Karin. Sakuře šla pára z uší.
* * *
Černá toyota hladce zaparkovala na náměstí. Plavovláska elegantním pohybem nohou vystoupila z auta a čekala, než se její společník odhodlá následovat ji. Jenže Srdíčko pořád seděl v autě, oči pevně zavřené a křečovitě se držel palubní desky.
„Vylez.“
„Zastavili jsme? Opravdu?“
„Jo. “
„Zkontrolovala jsi ruční brzdu?“
„Jo.“
„Neteče nám benzín?“
„Neplácej pitomosti, vždyť jsme s tím byli v servisu.“
„Nemám před dveřmi důmyslně aranžované psí h***o?“
„Ne.“
„Tak dobrá,“ uvolil se mladík a nijak ochotně opustil vůz. „Moje pojišťovna mi vypoví smlouvu, až zjistí, že v tom autě řídíš ty.“
„Copak, copak?“ ušklíbla se plavovláska. „Někdo si tu cvrnkal strachy?“
Muž se rozhodl zachovat důstojné mlčení a vytáhl z kufru auta své zavazadlo.
Rámě jí nenabídl. Zřejmě se cítil dotčen. Někdy se podivovala nad tím, jak křehké mužské ego je. Mlčky přešli náměstí ponořené ve tmě a zamířili ke kované bráně, nad níž se skvěl nápis ‚Dívčí Akademie‘. Prošli anglickým parkem, minuli keříky a vznosné javory, až dorazili k vstupním dveřím. Plavovláska zmáčkla tlačítko s označením ‚ředitelna‘.
„Haló? Kdo tam?“ ozvalo se z reproduktoru.
„Tsunade-sama? Tady Temari. Vezu Itachiho.“
* * *
„ŠKRTNĚTE TU SCÉNU! NA TO PRASE UŽ ANI NESÁHNU!“
„S TOU RŮŽOVOU OCHECHULÍ SE CICMAT ODMÍTÁM!“
Na jevišti panoval poprask. Schylovalo se k rvačce. Ze zákulisí vyběhla polonahá Hinata, která za sebou courala svůj tmavomodrý háv (nestačila se převléknout z kostýmu babizny do kostýmu královny), a snažila se obě fúrie od sebe odtrhnout. Karui jen stěží zabraňovala Karin rozdrápat Sakuře obličej a Sakura se jen díky černému pásku Tenten, která ji chvatem džiu-džitsu poslala tvrdě k zemi, nedopustila trestného činu.
„Tak dost!“ zaječela Hinata. Peklo na jevišti rázem zamrzlo. „Copak se nestydíte? Takhle vyvádět! Chováte se jako banda hysterek!“
Děvčata sklopila zraky a zahanbeně hleděla k zemi.
„Jste naprosto neprofesionální! Jestli se takhle předvedete na představení, totálně se ztrapníte! Polibek nemůžeme škrtnout ze scénáře, protože je to klíčová scéna! Smiřte se s tím! Vím, že se vy dvě nesnášíte, ale jednou to snad vydržíte.“
„Ehm, Hinato?“ odkašlala si Tenten.
„Co je?“ vyštěkla Hinata, stále ještě rudá vzteky.
„Čouhá ti levé prso.“
* * *
„Nezdá se ti, Culíčku, že je tu nějaký divný povyk?“ řekl Itachi, když procházeli kolem dveří hlavní posluchárny. Čtvrteční večery tu obvykle nacvičoval dramatický kroužek. Hyuuga Hinata, která spolek vedla, si dávala záležet na tom, aby veškeré aktivity klubu nenarušovaly poklidnou atmosféru dívčí akademie.
Nějak mu do toho nezapadala salva sprostých slov, urážek všeho druhu a proklínání třetích a čtvrtých kolen.
„Znáš pubescentní dívky,“ prohlásila Temari ledabyle. „Dej jich víc dohromady a je to horší, než akvárko plné piraních samečků v době tření.“
„TO UŽ SE RADŠI BUDU OBLEJZAT SE ŠKOLNÍKEM!“ rozlehlo se chodbou. Temari a Itachi se po sobě nejistě podívali.
„Myslíš, že je bezpečné zůstávat tady?“
Jenže než stačili utéct, rozlétly se dveře auly dokořán a ven se hrnuly dívky v kostýmech. Snažily se spasit holé životy úprkem. Těsně kolem dvou profesorů proběhly dvě dívky, které sem tak docela nezapadaly. Ta menší, rozkošná rudovláska, měla na čele vytetované kanji lásky a oblečená byla tak, jak rozhodně být nesměla. Černovlasá dívka, která ji provázela, by nepůsobila tak excentricky nebýt její výšky.
Zamrkali.
„Brácha?!“
Temari a Itachi si vyměnili pohledy.
„Můj brácha.“
Zhrozili se.
„VY DVA! STŮJTE!“

__________________________
* Silně pochybuju, jestli v monzunovém podnebí Japonska existuje něco jako babí léto, ale řekněme, že na Hokkaidó, které se nachází v mírném pásmu, by se klima aspoň trochu podobné středoevropské kotlince vyskytnout mohlo. Koneckonců, odmítám se prohrabávat miliony knihami jenom kvůli tomu, abych zjistila, že na tom a tom místě jsou průměrné zářijové teploty tolik a tolik stupňů.