Navždy spolu

„Proč?… Proč se tohle musí dít jenom mě? Proč? Sakra, proč jste mě všichni opustili? Proč, byla ta pitomá válka?“ ptala se sama sebe mladá blonďatá dívka, která se v slzách krčila v rohu tmavé místnosti.
„Proč vás všechny zabili? Proč?… Proboha proč?“ zašeptala a najednou se jí před očima vynořila ta strašná vzpomínka.

„POZOR!!!!“ uslyšela vystrašený výkřik a pozvedla hlavu. Uviděla nad sebou obrázek z jejích nejhorších nočních můr. Její jediná láska, Shikamaru, se postavil ráně, která ji měla stát život.
Dívka jenom zahlédla, jak mu katana probodla hrudník a jak z jeho těla začaly odkapávat kapičky krve. Shikamaru zakašlal a z jeho úst se vynořila další krev. Hned poté mu všechny svaly ochably a podlomily se mu kolena. Spadl na zem přímo před dívku. Ta pouze zahlédla, jak se mu jeho krásně černé oči nadobro zavřely.
„Ne… Shikamaru… Ty nesmíš umřít!!! Prosím, otevři… otevři oči.“ prosila dívka a sklonila se k němu. Chytla ho za ruku, jak to vždycky dělával on jí a trochu sebou ucukla, jakmile ucítila, jak jsou jeho prsty najednou nezvykle studené.
„Ne… Prosím… Neopouštěj mě… Shikamaru… Prosím…“ prosila ho dívka a pevně ho objímala kolem krku. Z očí jí tekly pramínky slz, které dopadaly na vestu onoho skvělého ninji.
Dívka úplně přestala vnímat čas i prostor. Nevnímala nic okolo ani to, že válka ještě pořád probíhá a ona byla ten nejlepší cíl. Najednou ji někdo pevně vzal do náručí a odnášel pryč.
„Já nechci… nechci pryč… Já chci zůstat s ním…“ brečela a zadívala se svému zachránci do obličeje. Hned v něm poznala svého mladšího bratra, který měl, ale ošklivé rány po celém obličeji a z úst mu vytékal tenký pramínek krve.

„Ah… Proč, ses postavil té ráně, Shikamaru?… Proč jsi mě zachraňoval?… Proč?…“ znovu se sama sebe zeptala a z jejích úst se ozvaly další srdcervoucí vzlyky. Ale to už před očima měla další vzpomínku.

„Posaď se tady… Já se za chvíli vrátím… Ještě pomůžu u hlavní brány a vrátím se, slibuju.“ zašeptal její mladší bratr a pomalu jí pustil.
„Neslibuj… Já už na sliby nevěřím…“ zašeptala a znovu se rozbrečela. Její bratr si jí prohlédl zdrceným pohledem a na chvíli zaváhal, jestli ji může nechat samotnou, aby si něco neudělala, ale po chvíli se rozběhl směrem k bráně.

„Proč jsem tě jenom nedonutila zůstat?… Proč jsem byla, tak blbá?“ brečela dál.

Asi po hodině už byli všichni nepřátelé zahnáni a všichni mrtví se donášeli zpět do vesnice. Temari už netrpělivě očekávala příchod obou svých bratrů a s bolestí na srdci si prohlížela všechny mrtvé, kteří zahynuli při válce. Najednou mezi nimi uviděla Shikamara a vedle něj oba své bratry.
„Ne… Ne… tohle nemůže být přece pravda… NE!!!“ zakřičela a najednou se jí rozklepaly nohy a ona spadla na zem. Zakryla si oči, ale nechala slzy proudit. Neměla už sílu je zastavit. Jakoby se jí najednou zhroutil celý svět. Všichni její milovaní umřeli a ona zůstala sama.

„Přece jsi mi slíbil, že se vrátíš… Kankuro… A ty Gaaro jsi mi ještě před válkou slíbil, že mi půjdeš na svatbě za svědka… A Shikamaru… Tys… Tys mi slíbil, že si mě vezmeš… A že si najdeme svůj vlastní dům… Že… Ne… Já už nechci žít… Já už nedokážu žít…“ zašeptala a vytáhla si roztřepanou rukou z kapsy kunai. Na chvíli zaváhala a pak jím bodla.
Z břicha jí začala utíkat krev, ale ona se pouze usmála a zašeptala:
„Všechny vás miluju… Teď už budeme navždy spolu…“ v jejích očích se naposledy odrazily sluneční paprsky a naposledy pohlédla na slunce. Poté se její oční víčka navždy zavřely a na tváři jí zůstal lehký úsměv.