Horror
Bylo ráno v Konoze. Poklidné, pokud by se hned neudály čtyři věci naráz.
Z Tanmova pohledu.
Za deset minut devět. No, to abych vyrazil, jinak mě přerazí. Heh, tak nevím pro koho by to byla větší škoda. Házím na sebe svoji obvyklou róbu a vyrážím na cestu. Eli-chan, čekej doma. Po ulici mě spousta lidí zdravilo. Bodejď by ne, když se ze mě stala další legenda Konohy. Zlatý Orel, nebo tak nějak mi říkají. To celkem sedí.
,,Tanmo-kun! “
- Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.
- Číst dál
Ozval se bzučák. Shikamaru otevřel pancéřové dveře. Nakoukl dovnitř. V místnosti bylo šest židlí. Celému prostoru dominovala masivní obrazovka, která vysela na stěně. Opatrně vešli. Dveře se za nimi zarazily. V místnosti vládlo šero, až na prostor, ve kterém stály židle. Židle byly vyrovnané v kruhu, který vytvářela silná zářivka. Jinak byla místnost prázdná.
Sasuke sám nevěděl proč, ale připadalo mu, že se tomu kruhu nevyhýbají.
Sasuke se držel vzadu. Neměl už vůbec tušení, co se děje. Kdo tohle dělá? Ze začátku si myslel, že by to mohl být někdo z Konohy, ale to byl nesmysl. Kdyby za tím byla Konoha, tak by nevystavili své vlastní lidi takovému ohrožení. Potkal tady sedm ninjů z Konohy. Dva byli mrtví, jeden se mu ztratil a další tři málem uškvařil. Tohle by nikdo ve vesnici neudělal. Nikdo ve vesnici nebyl takový sadista, aby se tak vyžíval v utrpení. Notabene na vlastních lidech. Byl tak zabraný do svých úvah, že narazil do Nejiho.
Probudily ho slabé hlasy. Soustředil se, na zachycení rozhovoru :
„...protože umění je výbuch!“ uslyšel, než celou budovou otřásla exploze, která ho shodila z postele. Rychle na sebe hodil svůj plášť s červenými mráčky a s výkřikem : „Kterej kr*tén?!“ vyběhl na chotbu, kde potkal Kakuza.
„To byl Deidara. Asi se zas pohádal se Sasorim.“ pověděl mu maskovaný.
Oba šli do kuchyně.
„Stává se to často?“
„Dost.“
V doupěti Akatsuki panovalo stísněné ticho. Všichni věděli, že když už je šéf svolal všechny na základnu, tak se něco pokazilo. Někteří nervozně poťukávali do stolu, jiní se zoufale snažili vzpomenout si, na své celkové výsledky. Ticho přerušilo zaskřípání dvěří. Akatsuki se, jako jeden otočili a uviděli ve dveřích stát Peina s Konan po boku.
Prudce se otočil. Stála před ním postava v kabátu s prasečí maskou. Sotva se zastavil, dostal ránu do obličeje. Sasukeho to odhodilo na panel. Jakmile narazil do panelu, postava ho kopla do břicha. Sasuke se sesunul k zemi. Rána byla tak silná, že mu vyrazila dech. Prasečák se k němu přiblížil a šťouchl ho špičkou boty do hlavy. Sasuke najednou vymrštil ruku a podrazil mu nohy. Jakmile dopadl, Sasuke ho praštil patou do hlavy. Napadlo ho, že by mu mohl posloužit. Rychle se zvedl a chytil ležícího za límec.
V chodbě byla naprostá tma. Šli už skoro dvacet minut a už toho měli oba "viditelně" dost. Lee už začínal být fakt naštvanej, ale všechen hněv zahnala tupá rána.
„Sakra, Sasuke, co to bylo?" vykřikl Lee a postavil se do obranného postoje, i když to bylo zbytečný. Od Sasukeho se ozvalo jen chrčení a mumlání.
„Sasuke, seš živej?!"
„Jo, jo. Sem živej." odpověděl tupě Sasuke.
„Co to bylo za ránu?"
Sedm písmen. Jeden špatný tip a je konec. Sasuke začal uvažovat. Někde v tom byl nějaký chyták. Pozorně si prohlédl čísla, jestli není některé nějak jiné. Ale rozdíly tam nebyly. Psala to jedna osoba a neudělala žádnou nápovědu. Věděl, že mu dochází čas, ale nemohl riskovat. Najednou ho něco napadlo. Co když ty pomlčky nejsou pomlčky, ale matematická znamínka?
„Héj, slyšíš mě?" zakřičel na víko. Odpovědí mu bylo zaklepání.
„Fajn, poslouchej mě, jedno bouchnutí je ANO, dvě NE, rozumíš?" Jedno bouchnutí.
Otevřely se dveře SMRTI. Sasuke na nic nečekal a vběhl do nich. Ucítil, jak protrhl drát, natažený ve dveřích a dveře se za ním s bouchnutím zavřely a zapadly zámky. Ocitl se v naprosté tmě. Chvíli tam tak stál, pak se ale celá místnost osvítila rudým světlem. Ve stejnou chvíli se na Sasukeho z rour vypustila pára. Sasuke nemohl nic dělat, tak si aspoň kryl obličej. Pára mu pálila kůži po celém těle, na už zničené ruce se odlepil i ten zbytek kůže. Sasuke křičel bolestí, ale odhodlal se k tomu, že se podívá okolo sebe.
Vzduch zvlhol a na nebi sa rysovala búrka. Akoby aj okolitá príroda vedela, že sa blíži niečo zlé, niečo tak temné. Zavial studený vietor, lístie sa zdvihlo zo suchej zeme a tancovalo do rytmu vetra. Nastalo ticho. Také, že bolo počuť každý šuchot lístia. Vyvolávalo to desivú atmosféru.
Neďaleko starého domu boli štyri osoby. Vietor dunel a drevené steny domu praskali.
„Nezdružujme sa tu.“ navrhol Kisame.
Příběhy, které zde budou popisovány, se odehrávají po skončení Čtvrté Velké války. Hrdinové jsou o dva roky starší, tudíž jim je okolo 18 let. Válka skončila ve prospěch Spojeneckých sil, Akatsuki se stáhlo do ústraní. Na světě panuje opět mír a všichni jsou spokojení.
Naruto se probudil do brzkého slunečného rána. Právě odbila půl šestá. Ulice byly po nočním dešti mokré, pofukoval svěží vánek a venku si prozpěvovali ptáci.
Sasuke pomalu přišel k sobě. Jediné, co si pamatoval, byl pohled do chodby a pak tupá bolest na hlavě.
Něco měl připevněné k tělu. Na hrudi měl pás s mechanismem, do kterého byla ostřím k jeho bradě vsazena jeho katana. Bolelo ho levé stehno. Když se na něj podíval, spatřil velkou zašitou bouli. Jakoby mu tam něco všili. Ruka mu vysela v nějakém provazu. Trhl s rukou a uvolnil ji. Tím uvolnil i pojistku, která zapnula obrazovku.
過去の運命二
過去の運命二 -闇
Uběhly měsíce od toho střetu a obě skupiny zatím jen se připravovaly, každá svou cestou. Raito, Kenzo a Keiji vytvářely strategii, zatímco Kurai a Manzo tvrdě trénovali a zlepšovali své dovednosti na maximum.
Obě skupiny taktéž mapovaly pohyby té druhé z nich. Naschvál se nestřetávaly, aby měly možnost udeřit v plné síle a bez obtíží vyhrát.
Vyšel ven. Na chodbě byl další nápis. VOLBA. Vůbec se mu do toho nechtělo, ale vešel do dlouhé chodby. Otevřel dveře a vešel. Přes místnost vysela rudá opona s bílým nápisem: DOKÁŽEŠ SE ROZHODNOUT SPRÁVNĚ??? Rozhrnul závěs. Před ním bylo něco jako židle v kole. Z kola směřovaly k židli čtyři ostré tyče. Na židli seděla žena, měla na hlavě prasečí masku. Sasuke ji opatrně obešel a stáhl jí masku. Byla to Karin!
[center] [i] Vždycky jsem byl sám,
v dětství moje duše trpěla.
A teď trpí dál,
samota ve mně utkvěla.
Každý mě zavrhoval,
nikdo mě neměl rád.
Ale dítě potřebuje pocit,
kdy u srdce jej bude hřát.
Jak jsem vyrůstal,
i má síla se mnou rostla.
Musel jsem zabíjet,
a ta touha neustala.
Zkoušel jsem s tím přestat,
doufal jsem, že mě nezlomí.
Ale začala se mnou hrát,
hru, kterou hrát neumím.
Najednou mi došlo,
co pro mě život znamená.
Nechtěl jsem být zabiják,
tak klesnul jsem na kolena.
Naposled jsem vzpomněl,
UŽ VÍŠ, JAK JSME SE CÍTILI???
Musel nad tou větou přemýšlet. Nechápal ten význam. Jako by někdo čekal, že to neudělá a hodí tam tu obrazovku. Vyšel ze dveří a vydal se chodbou. Došel k dalším dveřím. Stálo na nich PŘÁTELSTVÍ.
„To snad ne! Já se tomu asi nevyhnu." Vešel. Místnost byla opět plná obrazů, tentokrát to byly tváře jeho spolužáků z Akademie a týmu 7. Na stole uprostřed místnosti ležela magnetová páska. Zapnul ji.
Rozjíždím novou sérii.
Sasuke se probral z bezvědomí. Cítil se, jako by mu měla puknout hlava. Chtěl se zvednout, ale něco ho poutalo k posteli. Snažil se vzpomenout, jak se sem dostal. Zrovna přepadl tábor konožských ninjů. Všechny pobil, nebo si to aspoň myslel. Právě procházel lesem v ještě zakrváceném oblečení, když ho napadli. Postavy v kabátech s prasečími maskami. Byl tak vyčerpaný a zaskočený, že ho okamžitě uspali. Dopadl na zem a začal ztrácet vědomí. Těsně před tím, než omdlel, zaslechl
povědomý hlas:
過去の運命二
過去の運命二 - 戦い
Kurai a Manzo se řítili plnou rychlostí směrem k jednomu městečku, protože Kurai měl pocit, že by se tam mohl ukrývat ten, koho hledal. Manzo byl dokonce rychlejší, než Kurai.
Proti nim běžela trojčlenná skupina v čele s Raitem, hned za ním byl Kenzo a vzadu Keiji, který měl zavřené oči. Velitel skupiny nechápal, proč riskuje možné zakopnutí, či zabloudění, ale nepotřeboval toto nyní pochopit. I tak si v mysli sestavoval možnosti, proč toto Keiji dělal.
過去の運命二
過去の運命二 - 狩猟
Raito setrvával na místě, když za chvíli se tam ocitl opět rudovlasý mladík, ale byl sám. „Manza jsem nenašel, ale Keiji tě chce vidět osobně. A jinak, já jsem Kenzo Kanashimi a ty?“ zeptal se mladík a natáhnul k němu ruku na potřesení.
„Raito Shizuka...“ odvětil ledově a podíval se mu na tu nabízenou ruku. Poté si s ním potřásl a vyrazil za ním.
