Horror

Pozbieral som všetky svoje sily, aby som sa odvliekol do kúpeľne. Skorá ranná hodina ma neprekvapila, iba tá odporná únava. Pretiahol som sa cez dvere do kúpeľne. A zapol vodu. Napil sa. Tie žiletky v krku nepovoľovali a ja som cítil ako mi krv steká vo vnútri v hrdle. Nejako to prežijem povedal som si. Po tých snoch, už zázraky nečakám. Hýbal som sa opatrne, lebo kĺby a svaly boli stuhnuté v čudesných tvaroch.

[center][i]Říkával jsem si to, abych se odnaučil být si o sobě tak jistý.
A nakonec jsem doopravdy začal pochybovat.

Postupně jsem přicházel k sobě. Byla noc.
Podíval jsem se na budík a zděsil se…
To jsem spal dva dny?!
A co se stalo, já… nic se nepamatuju… podíval jsem se vedle sebe. Uviděl jsem ji už se zdravější barvou. Vrátily se mi vzpomínky.

Konečně jsem to pochopil. Všechno mi došlo. Chytil jsem pouta kolem jejího zápěstí a strhl je.
Spadla mi do náruče.
Její oči se zavíraly…
„Ne, Hinato… nesmíš usnout! Prosím!“ říkal jsem.
Věděl jsem, že jestli zavře oči…
Ne, nesmí být pozdě… Nesmí zemřít… ne! Ne! NE!
Snažil jsem se jí probudit.
„Nesmíš… prosím ne, Hinato…“

[i]„Uspěla si?“ zeptal se mě, když jsem před ním klečela na jednom koleni.
„Ne.“ Odpověděla jsem tiše.
Jeho výraz se změnil.
„Co si to řekla?!“
„Ne, nezabila jsem ho.“ Zopakovala jsem a napadlo mě, že jsem se vrátila pro jistou smrt. Ale doufala jsem, že až mě zabije, nebude mít důvod zabít Jeho.
Slyšela jsem jeho kroky blížící se ke mně.
„Vstaň.“
Nařídil mi chladným hlasem bez náznaku citu.
Poslechla jsem a se slzami jsem se na něj podívala. Do jeho chladných očí.
Stejných, ale zároveň úplně jiných.
Dal mi facku.

Věděl to.
Vždycky věděl předem, co si „vybere“. Nebyl to jeho výběr. Jako by uvnitř něj byla nashromážděna zloba, ale nebyla jeho. Časem pochopil, že opravdu není jeho, ale všech těch, které měl tak rád. A to mu bránilo být jako ostatní.
Kdykoliv se v jeho životě objevil kousek světla, ona temná zloba a lepkavá nenávist jeho předků mu zatemnily mysl a udupaly poslední zbytky nadějě. Zkoušel se vzepřít, ale nešlo to.

[i]Krev…
Stékala mi po těle jako připomínka, jak je život pomíjivý…
Karmínová tekutina, jež mi lepila vlasy k sobě a špinila oblečení.
Slyšela jsem kroky. Vzhlédla jsem.
Proč?!
„Opět se tě ptám, jestli…“ zaslechla jsem jeho hlas.
„Ne! Já ho nezradím!“
„Vždyť o tvoji věrnost ani nestojí…“
Poprvé za celé týdny jsem zase měla slzy.
Proč? Říkal pravdu. To na tom bylo to nejbolestivější. Pohlédla jsem mu do očí.
Pravdu…
„Já… já to vím, ale miluji. A kdo miluje, ten odpouští…“

Takže tu je moja nová sériovka. Je to o dievčati menom Aya Suzuki. Mrzia ma pravopisné chyby. Takže príjemné čítanie a poteším sa komentíkom a hodnoteniam.
Och, a ešte menší spoiler: Bude to najviac zamerané na romantiku .

„Zabila si ho." Opakovala som jej to stále dookola. Bolo to iba otázkou času no bolo mi jasné že tomu uverí. Všetci tomu uverili.
„Nie! Nie... to... to nieje pravda! Nie! To nemôže byť pravda!"
„Ale áno, a ty to dobre vieš. Musíš si to priznať."
„Nikdy! Nieje to pravda!"

Znovu jsem se probudil celý zpocený. Zdál se mi zase ten divný sen, který ve mně něco zanechal… tentokrát se mi vybavil pocit chladu a nebezpečí… bolesti.
Zatřásl jsem hlavou a pohled mi sklouzl na knížku válející se na mém nočním stolku. Popadla mě hrozná chuť si přečíst další část.
Už jsem po ní sahal, ale zarazil jsem se. Co když tam napsal něco, co se mi zrovna nebude líbit? Co když se to splní? Co když… Nebuď naivní! Co se ti může stát?!

„Jsem ještě příliš mladá… tak si nedělej naděje…“ chichotala se.
„Ano, jsi mladá, ale tak krásná, že by byl hřích….“

„Aáááá…“ zíval jsem nudou a absolutně nechápal, co na té knížce Kakashiho tak vzrušuje…
Zavrtěl jsem hlavou a podíval se z okna.
Venku už byla dávno noc a v dálce vyli vlci.
Zhasl jsem lampičku a pomalu jsem se nechal unášet nekonečnou tmou…

S trhnutím jsem se probudil. Celý jsem se třásl a po zádech a obličeji mi stékali pramínky potu.

Ať se vám to líbí, nebo ne, je tu moje další série.
Ti, kteří čekají na pokračování K,NaZN zklamu, protože si ještě počkají. Do té doby se můžou utěšit alespoň nějakými dalšími povídkami v mého... ehm... no, to je jedno
Nemůžu vám říct, na jaký pár to bude, protože by to ztratilo takové to kouzlo, ale myslím, že vám to stejně brzo dojde
Jenom takový zbytečný dodatek: musela jsem se trošičku odchýlit od původní osnovy, tak se potom nelekněte, že je něco jinak, než má být, ju?

Vydriapala sa na strechu oproti stojaceho domu. Keď sa uistila, že nestojí po vetre, prikrčila sa k zemi a prižmúrila oči. Dvere do naoko prázdneho bytu sa otvorili a na ulicu vyšla vysoká mužská postava s planúcimi očami. Zadržala dych. Nesmel ju zbadať.
Upír pohliadol smerom k bráne. Zdalo sa, že nad niečím váha. Akoby sa nevedel rozhodnúť, čo je jeho priorita. Jeho poddaní či oslobodenie sa spod kliatby, čo na jeho rasu uvrhol jeho predchodca?
Napokon sa rozhodol a vybral sa za hlasom Godaime, znejúcim v diali.

12:23 - Prístav Kou no Aka - Zem Železa

Už sa nemuseli ponáhľať. Naki a jeho druhovia zišli dolu do údolia pomaly. Kou no Aka nebolo veľké mesto. Bolo to malé prístavné mestečko asi sto metrov od miesta kde sa rieka Yu vlievala do mora v úžine medzi Zemou Železa a Zemou Teplých prameňov. Tiahlo sa asi kilometer popri pobreží a pokračovalo asi pol kilometra do vnútrozemia. Celé mesto bolo obohnané hradbou z drevených kolov, na dvoch miestach mala asi päťmetrové obhorené diery. Mesto tvorili desiatky drevených a ošarpaných sedliackych domcov. Na každej ulici boli dva až tri domy zničené a zostali z nich iba obhorené čierne trosky.

04:25 - Pevnosť Yukata - Kiba no kuni

Ticho... mlčím a čakám... ach to ticho... Začínam nenávidieť všetko okolo seba. Nenávidím dvoch strážcov pri bráne. Nenávidím kanji znak tesáku na veľkom odznaku nad bránou. Nenávidím aj dve žlté, vo vetre vejúce vlajky Kumogakure, so znakom blesku a oblačnej dediny. Nenávidím vratký drevený plot, ktorý sa tiahne popri príjazdovej ceste do hradu. Nenávidím ... ale čakám. Nepotrebujem sa hýbať. Nepočujú môj dych... Nevidia ma. A ani neuvidia.

Píše sa rok 156 po založení Konohy. Už je to mnoho rokov, čo Naruto Jinchuuriki zdolal Madaru Uchihu a porazil všemocného Juubiho. Krajiny sa pomaly spamätali z vojnovej krízy. Godaime Hokage, Tsunade, odstúpila hneď po skončení vojny a Kakashi Hatake bol predsa vymenovaný za Rokudaime Hokage. Vládol krajine dvanásť rokov a krvopotne sa snažil udržať krehký mier. Situácia bola však veľmi zlá a jednotlivé dediny prehlbovali voči sebe nevraživosť. Nie všetci mali Kakashiho radi za jeho snahy pre udržanie mieru. Vo veku 47 rokov zahynul pri atentáte na návšteve Kumogakure. Vojnový konflikt už bol na spadnutie.

Uplynulo už několik měsíců od onoho incidentu, ale pokaždé, kdy si na něj vzpomenu celého mě orosí studený pot a začnu se ohlížet jestli tam náhodou nečeká.
Nikdo nemohl tušit co tam na nás čeká a jaké peklo zažijeme. Všechno začalo jednoduchým rozkazem, kdy Anbu jednotka měla zmapovat okolí poblíž Kamenné vesnice. Před jejími hranicemi se rozprostíral prales, který nám měl skýtat lepší krytí. Několik dní trvalo, než jsme se přiblížili k rybářské vesnici, kde jsme měli domluvené setkání s informátorem.

Dotyk dlaní, či tvrdý úder hnátmi do tváre? Možno zabudol, možno si ani nechcel spomenúť na to, čo z toho bolí viac. A či vôbec niečo bolí. Nerátal čas, ktorý ubehol odkedy sa prebudil v prázdnote, vo víre temného šuchotania lístov posadených hlboko na čiernych kôrach stromov. Bol len on a hebká pachuť tvrdého ílu pod ním. Krátením času sa mu stali pohľady na okolie, meniace sa s príchodom každej zmeny počasia. Nevedel, či tu sedí deň, alebo rok. Len čakal na niečo, čo možno nepríde. Čakal na seba.

Soustředil se tak usilovně až téměř cítil, jak mu napětím praskají buňky v těle. Ale mělo to smysl, podařilo se mu vstát a co víc, udržet se na nohou. Snad mu ještě zbylo v těle dost chakry. Musí přece ukázat tomu odpornému krve zrádci, že každý, kdo ho kdy podcenil, zemřel. A dnes vyjímky rozhodně dělat nebude!

Zrak mu zhrozene padol na hruď. Tmavá krv pomaly stekala po dlhej čepeli meča až k dlaniam držiacim rukoväť. Útok ho úplne paralyzoval. Jediné, na čo sa v tej chvíli zmohol, boli nemé výkriky.