C'est la Naissance

Rozjařené Hidanovo oko se kutálelo pryč chodbičkou."Nesváděj toho krtka!" chechtal se levý mozkový lalok, jenž jako představitel logična poslední dobou...tvrdě spal. "Jak to víš, jak to víš!" Burácelo koketní centrum řeči. "Jinak byste po něm neházeli vočkem, mchecheche!"
„Je to na pytel, pánové...“ Všichni sebou škubli, ten hlas. Mrazivý, klidný... slušný?!?
„Ty vo*e, to znělo jak ze záhrobí!“ „Heh, seš blbej!“ Hlas čekal, až se ty dva přestanou hádat, přece jenom věděl, kde najít vnitřní klid. Zachovat si chladnou hlavu pod metrem hlíny, kořenů - to přece není žádný problém. „Štve mne, že poslední, co jsem viděl byl ten splašený jinchuuriki. Zvláštní pohled...“ Z dálky se ozývalo pořád to samé, „Já nejsem blbej, sem se lek no!“ „Posero!“ Jeden z posledních kousků rozcupovaného téměř zdravého rozumu už byl zvyklý, že mu nikdo nevěnuje pozornost. Na temnotu, kterou náhle osvítily ty blonďaté vlasy. Zvláštní smutek v jeho skoro andělských očích...modrá? Ne, ta neví nic... bílá! samota ... nenávist? strach. Vztek!
159 marných pokusů zapomenout.
„Asi jsem to přehnal...“
Tolik se toho dalo ještě stihnout.
Tolikrát zemřít.
Propadal se níž a níž...
Celý již.
Ostatní utichli.
znovu být jedním.
Vlny odplavily z břehů nanesené bláto.
Úplně nahý.
pocítil na duši chlad světa,
ostrost kontur ho bodala,
„néééh, chci zpátky, vraťte mě!“
„ah...“
Nebraň se.
Dětské slzy nikdy neuschnou.
C'est la naissance...
„Ksakru!!!“
„No tak, moh by ses uklidnit, prosimtě?“
„Nezastávej se toho...TOHO!“ Prst roztřeseně ukazoval na uzlík peřinek v matčině náručí.
„Opravdu se mi zdá, že moc vyvádíš.“ Se starostlivou vráskou sledovala narušitele andílkova spánku.
„Hm..ne, ode mě to určitě nemá, ode mě URČITĚ NE! Co ty? Byl jsem si tebou jistý, tak jistý!“
Začal pochodovat sem a tam jako tygr v kleci. Jeho kus masa ležel přímo tam! V jejích rukách.
„Vždyť je to hloupost, pořád je to tvůj syn, měl bys být pyšný.“
„Hloupost? Ku*va, ty seš hloupá! Tohle je katastrofa, poskvrna mého rodu!“ Hlas se vyšplhal do takových výšek, až mu bylo samotnému špatně.
„Jsou to jenom vlasy...“
„Proboha, proč zrovna JÁ, počestný vzorňáček musím mít bělovlasýho spratka!“
„ ... Spíš šedý.“
Nejspíš by ji po této klidné poznámce zabil, kdyby se jeho amok neobrátil proti němu a přidusil ho, když mu polknutá voda z podané sklenice zaskočila ve vyschlém krku.

Čas plynul klopýtaje o otcovy výhružky a matčin pláč. Drobný uzlíček rostl, zářil, jako padlá hvězda oblečen do klení, obutý ve strachu.

„Bílá je barva Smrti!“

...Jak asi vypadá? Musí být krásná...

„Náš bůh toho vašeho zmetka nechce!“

...Kde je tedy ten můj... jakou barvu má on...

„Až bude chtít zkáza paruku, přijde si k němu!“

...Ona nemá svoje? Nebo jsou hnědé, kaštanové... modré. Já mám rád červenou...

„Vesnice skrytá v horkých pramenech je vesnicí klidu!“

...Klidu.

.....Klid...

...Maminko, co to je, taky je barevný? Pak ho chci poznat...

Okaasan mu dala jméno Hidan, protože podle ní byl její malý světlovlasý andílek o schod výš k nebi. Otec to reprodukoval tak, že je vždy o krok blíž k tomu, jak ho vytočit a poté nesčetněkrát navrhl matce, jestli si taky nechce nechat změnit jméno.
Jeho zatrpklost rostla se smířením s osudem geometrickou řadou. Rty však byly vždy pevně semknuty. Když syn vešel neslyšně do místnosti, neudržel se a zbil ho za to, že se plíží jako smrt.

...Je správné křičet, aby se ..on.. nelekal, viď, maminko?

Ochladilo se.
V náručí zasmušilého podzimu jen čekal až také spadne na chladnou zem, jako spousta listů. Miloval tu zvláštní kombinaci barev a jeho kamarádky. Zelená rozjařenost života zraněná rudou realitou s chřadnutím hnědla a vše nakonec odešlo k té bílé krásce za závěsem upleteným z vláken strachu vesničanů. To se mu na smrti líbilo nejvíc, všichni ostatní, co ho tak ponižovali a mazali mu hlavu blátem před ní ustoupili, jen ji nechat, ať si vezme, co chce. Časem jí až záviděl.
On byl slabý. Ne špatný ninja, obzvláště se zděděným temperamentem po otci se zdálo, že s ní občas soutěžil o získání respektu, ale stále, přes to všechno... si připadal k ničemu.
...Už tenkrát jsem se ptal Co mi jen chybí.
Bledý a lehoučký papírový drak uvázaný na provázku z chladných očí.
...Proč na mě všichni tak koukají?

A zase všechny barvy potemněly.
Noc se přikradla z prodloužených stínů toho nestvůrného času cloumaly nepříčetnou duší ohlodané předsudky jektaly zuby v strašný zvuk, jenž vzbudil nevinného.

„Slabý je, slaboučký...
nepřežije další noční můru,
leda že sám by se jí stal.
Copak, Hidane, zas jsi vzhůru?
Proč, když tak klidně jsi spal.
Chceš přečíst pohádku, odkud si přilez tě vrátí.
Nestvůry počali tě, pláčou, za závěsem skryté!
Pak se na mne obrátil.
„co to povídáš, otče?“

Vykulené čokoládové oči zírali na jejich nepříčetného dárce, který se schoulil v koutě a z tichého šepotu přešel v zajíkavý pomstychtivý skřek. Chlapec nepochopil, k čemu jsou takové otřesy těla dobré a měl o něj trochu strach...

...Tak takhle vypadá ten smích, o kterém jsi mi vyprávěla, okaasan. Černý...

Černobílý.
„Jako můj pokoj.“
„Já...já! Nesnáším to!“ Seděl uprostřed té nepřátelské místnosti a chvěl se. Za ním neslyšné kroky plížili se jako divá zvěř. Seděl s hlavou schovanou pod kapucou.
Měl pravdu. Otec se nechtěl smířit s jeho osudem a proto na vzdor kupoval vše černé. Černá barva postel zdobí, černé křeslo měkce čeká na obejmutí temnotou. Černý závěs. Na vzdor synovi, jako by to snad bylo jeho rozhodnutí vybočovat. Mohl se alespoň snažit!
A on seděl s hlavou schovanou pod kapucou.
Okaasan mu bíle stlala, aby splynul ve spánku se svými sny. Bílé ho i oblékala,bílý koberec pro lehké kroky. V bílé osvětlení, v bílé osvětlený.
A on seděl s hlavou schovanou pod kapucou.
Jeho pokoj. Celý život vypadal jako umělecké dílo barvoslepého milovníka šachů... on byl v šachu.
Pravda... lež
Odpor... krása?
Tvrdý smích... odporný pláč.
„Hidane, klidně plač.“ Zašeptaly kroky.
Nechtěl ji k sobě pustit. City, jak mu je vysvětlili oni a jaké měl on... propast kontur černé a bílé. Hloupé dítě. Slzy pokaždé trochu smazaly ten rozdíl.Pokaždé o trochu víc. Nikdy už si nebyl jistý, co je správné. Nikdy víc si nebyl jistý, proč se na to ptát.
Dál seděl s hlavou schovanou pod kapucou. Nervozně si okousával nehty. Vždy, když se přistihl, s leknutím přestal, jak se před ním vynořil kázeňský pohlavek jeho otce za tento odporný zlozvyk. Stejně když byl zamyšlený, nemohl odolat. Vůbec mu nevadilo,že má nehty okousané do krve.
Vždy, když seděl uprostřed s hlavou schovanou pod kapucou.
Po čase na koberci vznikaly ornamenty. Linie se kroutily v ostré vrcholy po poklidné vrnivé vlnky a osamělé kaňky. Na bílém koberci se odrážely letokruhy Hidanova života.
Čím více se objevovalo té jediné barvy, kterou mohl pokoji nabídnout, tím víc se probouzel on sám. Na tváři mu hrál podivný spokojený škleb, který nikdy neviděl.
Dál seděl s úsměvem na tváři a hlavou schovanou pod kapucou ve svém pokoji.
Červená.

Té nikdy není dost. Čím více rostla Hidanova osobnost, tím více stravovala otce nenávist. Kapku po kapce, když slunci si brano daň.
tryskala v potok za nesobecké noci.
Vítr si s nervy pohrával...