Žánr
Obloha nad Konohou bola slnečná. Iba pár šedých mrakov prekrývalo modrú oblohu nad mestom. V jednom z domov na ulici stála pri okne žena s dlhými červenými vlasmi, na ktorých mala pripnutú malú sponku. Ako tak leštila sklo okna, pozerala sa pritom hore na oblohu.
„Neviem, či je to dobrý nápad ísť dnes na piknik. Zdá sa, že poobede bude pršať.“ Otočila sa od okna smerom na muža s blond vlasmi, ktorý sedel na stoličke, čítal si noviny a pil kávu.
„Nepreháňaj. Je to iba pár mrakov. Vietor ich určite dovtedy odveje,“ odpovedal jej muž a odpil si z kávy držiac stále noviny pred tvárou, hlboko začítaný do Konožských správ. „Sľúbila si to predsa tým trom nezbedníkom. Povedala si, že keď sa vrátime z tejto misie, niečo dobré pripravíš a urobíme si piknik. Nemôžeme to teraz odvolať. Tak sa na to tešili.“
Nejen že se Kurenai stala matkou a Anko byla podle všech zjevných příznaků v očekávání, Genma a Raido do toho praštili – avšak vážně ne spolu, navzdory drbům – taky stydlín Ebisu tu svoji kočku z Kamenný požádal o ruku.
Kromě toho, že příští třídní sraz bude neoficiální soutěž o nejroztomilejší fotky dětí a nejromantičtější záběry ze svatby, v čem je vlastně problém? Jeho spolužáci holt mají jiné hodnoty, vnímají život jinak, proč by se tím měl vůbec stresovat? Není kam chvátat…
Naruto se zasnoubil s Hinatou.
„Takhle to dál nejde!“ praštil jsem do stolu naštvaný kvůli dalšímu zbytečnému sporu mezi Tobiramou a Madarou. Každý samostatně byl pro vesnici nepostradatelný, ale jakmile byli v jedné místnosti, nadělali víc škody než užitku.
Někde v troskách neidentifikované budovy leží umírající, slavný ninja z Listové, Šestý Hokage a také známý jako Kopírovací ninja, Sharingan Hatake Kakashi. „Teď už je to na vás, lidi. Snad jsem udělal dost.“ Po té Kakashi upadl do bezvědomí.
„Kakashi! Kakashi!“ Ve tmě zazněl povědomý hlas. „Synu! Vstávej!“
Sandaime Tsuchikage si pohladil bradu okolo úst a pohodlnejšie sa usadil na vysokom vankúši. Jeho predchodcovia sedávali na holom kameni tohoto sedadla, ale pri jeho výške a ťažkostiach s boľavými krížami bol vankúš tá správna voľba. Uvoľnene kýval nohami v mäkkých papučiach, konieckoncov bol už večer a všetky dnešné pracovné povinnosti mal už zdarne za sebou. Teda až na jednu, ktorú odkladal zo dňa na deň. Neprítomne hľadel na zvitok roztvorený pred sebou. Už je to skoro mesiac, čo ho doručil osobný posol Hokageho z Konohy.
„Nikdy jsem to nikomu nevyprávěl,“ z jeho tónu usoudil, že se starci do rozhovoru na zvolené téma moc nechtělo.
„Ne protože bych se bál, ale protože je mi jasné, že mi to neuvěříš,“ muž se na okamžik odmlčel, bledými kostnatými prsty si pročísl řídnoucí vlasy a pak pokračoval.
„Tolik strašidelných historek bylo převyprávěno a jen málokterá zůstala ve výsledku slučitelná se skutečností,“ ztišil hlas tak, že jeho poslední slova zanikla v tichu.
„Promiňte pane, ale já tomu stále nerozumím.“
Šel nukenin do městečka,
šel tam zvesela,
protože mu pokladnička
v kapse pěkně cinkala.
Čas od času zastavil se,
do kasičky nakoukl,
když mincemi pokochal se,
pýchou se nám nafoukl.
U srdcí ho pěkně hřálo,
žádný shon a času dosti; před večeří líp se postit...
„Máš kuráž,“ sykl. „Máš kuráž, ale to na mě nestačí.“ Oči pálí.
Nejsou její, ne její, její je jen lebka obtěžkaná strachem.
„Jednou tě stáhnu dolů.“
Vypálený cejch na srdci a nemotorné dětské prsty, snaha rozdrásat znamení na cokoliv jiného. Čert vem jizvy, má jich plné tváře. Jenže zásek jeho drápů z duše nevyrve.
Někdy se jen dívá. Dívá, mlčí.
Bylo, nebylo, v jedné ninja vesnici v Ohnivé zemi stál domek a v něm bydlel malý chlapec jménem Sasuke. Říkali mu Sasuke-kun, protože byl prý velmi roztomilý. Měl havraní vlasy, stejně černé oči a hezky se usmíval, když se ukázal jeho starší bratr Itachi. Ovšem právě kvůli jeho kštici mu občas říkali Černý Sasuke, za což si ho spolužáci dobírali.
Jednoho dne, když zrovna týral nějaké zvířátko, přišla za ním maminka Mikoto.
„Sasuke-kun, půjdeš za babičkou Tsunade,“ řekla.
Zbytky sněhu křupaly pod ošoupanými podrážkami, sem tam vykukující zbytek podzimního spadu zašustil.
Cesta byla dlouhá a nohy unavené, stejně jako oči, které nepřestávaly sledovat své okolí. Nikdy si nemohl být jistý, ne na hranicích vlastní země a ne se svou minulostí, která střílela do vzduchu světlice a lákala nájemné lovce. Ne s novým břemenem coby Hokageho tajný rádce a přisluhovač.
Pachuť hadího jedu ho zaštípala v ústech a místo, které kdysi zdobila prokletá pečeť, ho začalo pálit.
Šťastné Tři Krále, Pale!
- Madara
„Má-ma.“ Vyslabikovala Hinata po několikáté s úsměvem. Chlapeček sedící na koberci se na ni jako obvykle zasmál.
„Pá!“ Vyjekl a radostně zakopal nožičkama. Hinata se uchichtla.
„Ne, Keitaro, máma nepůjde pá.“ Vysvětlila pobaveně. „Máma ještě musí uvařit tatínkovi večeři, má se dnes vrátit z mise, víš?“ Chlapeček se znovu zasmál a přehoupl se ze sedu na kolena, aby se mohl k mamince víc přiblížit.
Kakashi bol ako elitný shinobi majstrom trpezlivosti. Ba dokonca si trúfal tvrdiť, že v trpezlivosti prekonával väčšinu ostatných elitných shinobiov a túto vlastnosť sa pokúšal vštepovať aj svojim študentom. Vzhľadom na podráždené reakcie po jeho neskorých príchodoch však vcelku neúspešne. Teda možno s výnimkou Sasukeho, ale v jeho prípade nikdy nebol schopný určiť, či je skutočne taký trpezlivý, alebo je jeho ľahostajné správanie prejavom obyčajného flegmatizmu. Ale sú proste chvíle, kedy pohár pretečie.
Detektivní agentura Fuku. Organizace o šesti lidech, kteří v mezích zákona k nelibosti metropolitní konožské policie, plní zakázky svých zákazníků a bojují proti (podprůměrnému) zločinu. Podvody, cizoložství, hledání nezvěstných osob a odhalování kostlivců ze skříně. To je jejich denní chléb. Při této zakázce však nikdo z nich netušil, jaké karty jim osud rozdal.
„Cíl je Samui Aijin, věk třicet devět let. Právě se nachází v hotelu Hoshinoa ve společnosti svého milence Uzumaki Naruta, věk dvacet sedm let.“
Řítil se ulicemi jako hurikán, pořád však důstojně a s elegancí náležící Hyuugovi. Myšlenky na Nentoua a Nigenteki, které nechal po cestě v nemocnici, i na neodbytného Nishina nahradila hrstka slov: Zrádce, desertér. Nuke-nin.
Zažloutlý list, který svíral v pravé ruce, prokluzoval skrz zpocené prsty. Krev na jeho povrchu ho pálila; skoro jako oheň, který zanechá zarudlou kůži a obrovské puchýře, až nakonec zuhelnatí všechno. Neji měl pocit, jako by o tu ruku už přišel, už jen podle bolesti, která bodala do krku a dusila plíce.
Takový malý, ale podstatný úvod do děje 
...
Večer se pomalu blížil. Větve ztěžklé mokrým sněhem se skláněly až k zemi a činily tak pěšinu téměř neprůchodnou. Odkláněl je stranou, sekal, překračoval, uvolňoval cestu. Smrákalo se, měli by přidat, pokud chtějí dorazit včas.
Do Vánoc zbýval necelý týden. Celá Konoha se horlivě připravovala na nadcházející svátky. Včetně klanu Uchihu, který čekal tradiční předvánoční hon na kance.
Ve čtvrti bylo rušno, všude pobíhali účastníci a připravovali se na druhý den. Večer, když bylo vše hotovo se všichni sešli v domě vůdce klanu, rozdělalo se pár flašek saké a začalo se živě diskutovat o zítřejší události. Po chvilce bylo v místnosti hodně hlučno a veselo, občas zazněla i hlasitá výměna názorů, jak správně střílet z luku či vrhat noži.
Jakkuro okamžitě popadl svůj plášť a brašnu, chtěl se vydat do míst, které považoval skoro za své. Co se hlavně týkalo jeho práce. Aby ne, když pokaždé, když tam šel, se setkal jen s nucenou úctou, věděl, že kdyby projevil kouska slabosti bude sežrán zaživa. Temná strana Konohy byl svět sám pro sebe. Tsunade se nepletla do jejich věcí a obráceně. Kupodivu to fungovalo. Přes léta výslechů s Ibikim, za hojné, leč nedobrovolné asistence Ryoa, coby léčitele, si jako druhý vysloužil výsadu „zastav se u nás a mi tě možná na oplátku nezabijeme“.
No, jak jen bych začal tento příběh? Abych nevypadal jak Konožský ninja Hatake Kakashi při čtení té knihy, co vyšla teprve nedávno. Stejně je to brak, to mi nevymluvíte! Nebo abyste si nemysleli, že mi city změnily povahu drsného zabijáka. Spíše naopak. Trvalo mi dlouho než jsem se odhodlal vypovědět tenhle příběh. Zasloužíte si ho znát. Je tolik začátků, ale jde vůbec určit, kdy příběh má začátek a kdy konec? Jestli je to jako se životem? Začíná zrodem a končí skonem?
