manga_preview
Boruto TBV 07

O tichu

Nesnáším ten pocit… neschopnost něco udělat. Vědomí, že by to někdo jiný dokázal. Že bych mohla – ne, že bych měla být lepší. Selhání.

Selhání, to je průměrnost. Připadám si jako tenkrát. Obyčejná. Vždycky uprostřed řady. Vždycky tak akorát. Ale nikdy víc.

Nemůžu pro vás nic udělat.

Ticho. Nejtěžší je vždycky ticho, protože říká všechno. Vše nevyřčené, co mělo být řečeno, i vše řečené, co mělo být zamlčeno. Každou myšlenku, každou emoci, každý náznak. Zvuky a významy celé věčnosti se snoubí jedině v tichu. To proto zraňuje tak hluboko? To proto nevím, co si teď počít? Řekněte něco. Prosím!

Rozumím.

A co teď? Kamenná tvář. Profesionální přístup. Proč to najednou nejde? Proč? Protože je to civilista, a ne shinobi? Protože nemůžu, i když bych chtěla? Protože…

Mrzí mě to.

***
Proč? Jsem žačka samotné Páté Hokage, ovládám všechny léčebné techniky, poradím si se všemi neduhy těla. Tak proč?

Proč nic nezabírá?!

***
Nesnáším ten pocit… neschopnost něco udělat. Vědomí, že by to někdo jiný dokázal. Že bych mohla – ne, že bych měla být lepší. Selhání.

Selhání je sobecké. Protože vůbec nejde o toho pána. Jde jen o to, že mu nejsem schopná pomoci. Že nejsem dost dobrá. Že nedělám dost. Já. Já, já, já.

Ať se snažím sebevíc, vždycky je to o mně. Možná, že takhle lidé prostě vnímají. Dává to smysl. Koneckonců, jsme centrem vlastního světa. Točí se a hýbe okolo nás. Všechno nazíráme optikou středu. Je to tím? Nebo je to mnou?

Děláte to taky? Mami, tati? Ino?

Sasuke?

Sasuke.

Kde je ti konec? Necháš mě tu a někam zmizíš. Že je to důležité? Aťsi. Celou dobu jsi blouznil o obnovení klanu. Co tak najednou může být důležitějšího než rodina?

Chybíš mi. Potřebuju tě.

Já. Já. Já.

***
Nevyčítejte si to. Jste výborná medička. Hodně jsem o vás slyšel.

Nejsem. Kdybych byla, dokázala bych vám pomoci. Jsem obyčejná. Průměrná.

Myslíte?

Vím to. A nenávidím to celý svůj život. Věčně pronásledovat mizející obzor. Takový je pohled ze středu řady. Ti upředu vám unikají a ti zezadu vám šlapou na paty. Pohyb zbavený cíle. Běžíte, jen abyste je navždy neztratil z dohledu. Protože zastavit – zastavit znamená zmizet. Nevidíte nic z okolí a ono nevidí nic z vás. Všechno ztrácí kontury, až zůstanete tím jediným pevným bodem na celém světě.

A pak proč jsem tak sebestředná.

To je velmi smutný obraz, máte pravdu. Obětovat vše, jen aby člověk nezůstal pozadu, s vědomím toho, že víc než nezůstat pozadu nikdy nedokáže. Všechno umět právě tak akorát, tak, aby to stačilo. Ale nikdy lépe. Ach ano, průměrnost… velmi neutěšené místo pro někoho, kdo se z něj mermomocí snaží vymanit. Ale znám jedno horší. To, které leží nad ní.

Nejsem si jistá, že rozumím. Co může být horší než sny bez naděje na uskutečnění?

Sny s nadějí, které se rozplynou při setkání s realitou… Závan geniality, který zůstane vždy jen tím. Závanem. Strhnout si pásku z očí a spatřit svět překypující barvami a tvary, jen abyste zjistila, že vás slova zrazují, kdykoli se jej pokoušíte někomu předat.

Není to kruté, dát člověku tak ostrý zrak, ale upřít mu dar řeči, jíž by mohl sdílet, co vidí?

***
Proč vás ještě nikdo nepřišel navštívit? Jste tu už přes dva týdny. Nemám někomu napsat?

Děkuji, Haruno-san, jste milá. Ale bylo by to k ničemu. Nikoho nemám.

Cítím to z vás. Samotu. Stačí jeden pohled do očí. Kolik mám ještě času, než i moje slzy umrznou v tom svíravém chladu? Zatím ještě volně kanou, ale mám strach, že to nepotrvá dlouho.

Možná, že tohle je ten důvod, proč se ztrácíte. Protože vás nikdo nehledá.

Nemáte rodinu? Přátele? Známé? Kohokoli. Řekněte, seženu je!

Ne… ne, nikoho. Od rodiny jsem odešel jako velmi mladý a ne úplně v dobrém. Nevím, kde je jim konec, jestli ještě někdo z nich žije. Od té doby jsem s nimi nemluvil. A ten zbytek… víte, rád bych řekl, že mě opustili. Namlouval si, jak je to od nich ohavné, a vůbec utíkal po všech těch dobře vyšlapaných cestičkách pryč od vlastní zodpovědnosti. Pravdou ale je… že si za to můžu sám. Nikdy jsem se zvlášť nesnažil s někým navázat bližší vztah, nepřišlo mi to podstatné. Měl jsem jasný cíl. To pro něj jsem žil. Pro něj jsem obětoval všechno. I ty okolo sebe. A nakonec jsem ho dosáhl…

Tak proč z vás čiší chlad? Zalykáte se smutkem. Topíte se.

…teprve potom mi došlo, že celou dobu sním špatný sen. Ale to už bylo pozdě. Pamatujete, jak jste mluvila o rozmazaných obrysech? Já neviděl jen rozostřeně.

Byl jsem slepý.

***
Ještě není pozdě! Pomůžu vám, jen mě naveďte správným směrem. Všechno se dá napravit.

Tohle už ne… Víte, když jste mluvila o té průměrnosti, chvíli jsem se bál, že jste se vydala toutéž cestou. Že uděláte stejnou chybu jako já. Ale vy taková nejste.

Co vy o tom víte.

Nemusíte se bezhlavě hnát kupředu, ať už v té řadě stojíte kdekoli. Jen byste ztratila sama sebe. Pokud chcete jít bok po boku s těmi před vámi – mnohdy stačí na ně zavolat. Víte…

Všechna ta vězení jsme si pro sebe vystavěli sami.

***
Možná… možná nejsem takový sobec. Protože… chtěla bych… abyste alespoň umřel šťastný. Nemohu vás zachránit, ale takhle vám pomoci mohu.

I vy voláte. Myslíte si, že to neslyším. Ale pletete se. Rve mi to srdce, ten žalostný sten. Dere se skrze mříže pevnější než ty mé.

Čí jméno tak zoufale křičíte?

***
Copak to nesete? Proutí?

To jsou třešně. Nařezala jsem je venku, kamarádka říkala, že když se dají do tepla, vykvetou. Prý to symbolizuje lásku, nebo tak nějak to bylo. Měla jsem je doma, ale tam se jim nedaří.

[center]Možná je tam chladno.

Chladno? Jako by všechno pokrýval led. A neroztaje, dokud budeš pryč. Sasuke.

Víte, sakurám mráz nesvědčí. Často stačí málo, aby sežehl jejich květy.

Zkusím je nechat tady s vámi. Snad se jim bude dařit lépe. Možná jim pomůžete.

Rozkvetou a ty přijdeš domů.

***
Co vám chybí? Proč jste nešťastný? Chci vám pomoct.

Tak moc chci. Jenomže… nepomáhám tím vlastně zase jen sobě? Nechci být sobec.

Co mi chybí? Ztratil jsem to nejcennější. Ale to je na dlouhé povídání.

To nevadí, mám čas.

Vyprávějte. Vyprávějte, zatímco se tiše rozvíjejí květy.

Dokud pokojem nezavoní třešně, mám všechen čas na světě.

***
Odmala jsem miloval hudbu. Slyšel jsem ji v hlavě, den co den. Netoužil jsem po ničem jiném, než ji předat světu.

A dařilo se mi. Pomalu se přede mnou začínala rýsovat zářná budoucnost. V duchu už jsem si maloval, jak se klaním divákům na jevišti velkého dvorního divadla, respektován a obdivován. Pak jsem ale narazil na svůj strop. Ať jsem se snažil sebevíc, nedokázal jsem se posunout dál. Věděl jsem přesně, co bych měl udělat, slyšel jsem tu hudbu krystalicky čistou, burácela mi v hlavě, ale nedokázal jsem ji dostat ven. A sledoval jsem, jak mě ti, kteří za mnou celou dobu zaostávali, předhánějí. Nějakou dobu jsem se snažil udržet krok, ale nemělo to smysl. Nechal jsem toho.

Sehnal jsem si byt v jednom městě na jihu. Rozhodl jsem se, že se stanu učitelem. Když sám nedokážu předat tu hudbu světu, najdu někoho, kdo to udělá za mě. Hledal jsem dlouho a hledal jsem marně, a hudba mezitím utichala. Za tu dobu jsem si ale vybudoval docela dobrou reputaci. Propracoval jsem se jako učitel až na dvůr feudálního pána. Trvalo to ještě mnoho let a mnoho dřiny, ale nakonec jsem se skrze svou pozici tam stal vedoucím dvorní opery. Byl jsem zpátky na vrcholu.

Čas od času jsem měl poměr s nějakou sboristkou, která doufala, že se tak dostane výš v kariérním žebříčku. Když byla k ničemu, opustil jsem ji, když se ukázalo, že má potenciál a začalo se jí dařit, opustila ona mě. Jednu jsem měl docela rád. Možná jste o ní slyšela. Miura Maki. Teď je z ní hvězda. Ani s ní jsem ale nevydržel dlouho.

Vyhovovalo mi to, nikdy jsem neměl čas ani chuť vybudovat si k někomu hlubší vztah. Asi jsem tím ublížil spoustě lidí, ale to mě netrápilo. Sen se mi splnil, publikum největšího divadla v zemi mi týden co týden leželo u nohou.

A přesto jsem si připadal tak zvláštně prázdný. Teprve před pár měsíci jsem si uvědomil proč. Ani jsem si toho nevšiml, ale někde v tom pozlátku a tleskajícím davu moje hudba utichla docela. Už ji neslyším. A nemohu si vzpomenout, jak zněla. Zmizela.

Chtěl bych ji slyšet znovu. Ale vím, že tu možnost jsem dávno ztratil.

To ticho… to ticho mě zabíjí.

***
Ticho. Nejtěžší je vždycky ticho, protože říká všechno. Vše nevyřčené, co mělo být řečeno, i vše řečené, co mělo být zamlčeno. Každou myšlenku, každou emoci, každý náznak. Zvuky a významy celé věčnosti se snoubí jedině v tichu. To proto zraňuje tak hluboko?

***
Může člověk zemřít žalem? Může zemřít steskem po něčem tak prchavém, jako jsou tóny? Je to jen rozechvělý vzduch.

Chvěl se i tenkrát, když jsi říkal moje jméno. Znamená to, že to jde? Chybí mi to chvění. Chybíš mi ty. Vrať se domů.

Jak dlouho se rozvíjí třešňový květ?

Celou věčnost.

***
Tati?

Copak, Sakurko?

Máš ještě někde ty desky, co jsi poslouchal, když jsem byla malá?

Jsou v pracovně ve skříni. Mám je přinést?

Jen tu modrou, prosím.

Tu jsi měla ráda už odmalička. Vždycky jsi u ní usínala.

Pamatuju si ji. Ta paní tak krásně zpívala…

Mohla bych si ji na pár dní půjčit?

***
Jste v pořádku? Bolí vás něco?

Ne… Jsem jenom… unavený.

Něco jsem vám přinesla. Nevyznám se v hudbě a tohle asi nebude váš šálek kávy, ale já ji měla moc ráda. Třeba vám trochu pomůže.

Jako vážka na hladinu dosedá jehla gramofonu do drážky.

Tlumený tlukot klavíru hluboko dole. Jen čtyři akordy, pořád dokola. Údery srdce. A pak trubka. Nezvykle něžná, tichá. Jako nářek z veliké dálky… a pak-

Slečno… vypněte to, prosím… tohle není pro mě. Nezlobte se, jste hodná. Ale… chtěl bych jen… spát…

Ticho.

***
Možná vám nechybí hudba. Jen někdo, kdo by vyslovil vaše jméno. Nevěřím, že jste tak chladný. To není hudba, co tak postrádáte. Tohle poznám.

Tu věčnou naději, že se vrátí.

***
Už vidím růžovou, v sevření poupěte. Nezbývá dlouho.

Za chvíli přijdeš, že?

***
Už vidím konec, ve vašich očích. Nezbývá dlouho.

Za chvíli odejdete, že?

***
Vážená paní,

[center]děkuji Vám za informaci o zdravotním stavu Tairy-san. Je mi líto, ale z důvodu stálého angažmá se nemohu na místo dostavit.

Vyřiďte mu, že velmi doufám v jeho brzké uzdravení a velmi mě těší, že mě stále chová v laskavé paměti. Pevně věřím, že se v budoucnu ještě setkáme.

Přeji vše nejlepší.

Miura Maki

P.S.:

Má přítomnost by nic nezměnila. V jednu dobu jsme si byli docela blízcí a za mnohé mu vděčím, ale to je vše. Nikdy mě nemiloval.

Ta, kterou hledáte, se jmenuje Mimi.

***
Co je to za pocit? Vztek, protože jste pitomá? Měníte svou kariéru za lidský život. Nebo vděk, protože teď konečně nemám v rukou jen prázdný vzduch?

Ale tak málo, tak málo času.

Nesnáším ten pocit… neschopnost něco udělat. Vědomí, že by možná stačil jediný krok, jediná myšlenka, jediné slovo.

Bezmoc.

***
Lhal jste mi, viďte? Že nikoho nemáte a nikdy jste neměl.

Slečno, prosím… jsem unavený.

Já vím, ale tohle musím udělat.

Kdo je Mimi?

***
Ticho. Nejtěžší je vždycky ticho, protože říká všechno. Vše nevyřčené, co mělo být řečeno, i vše řečené, co mělo být zamlčeno. Každou myšlenku, každou emoci, každý náznak. Zvuky a významy celé věčnosti se snoubí jedině v tichu.

***
Miloval jste ji?

Miloval? Ne, to ne… Nebo ano. Celým srdcem, ale docela jinak, než si myslíte. Ale… už je pryč. Nechme to být, je to zbytečné.

Kličky a kličky. Vidíte, kudy to běžíte? Po všech těch dobře vyšlapaných cestičkách vedoucích pryč od vlastní zodpovědnosti.

Zemřela?

Nevím. Snad ne.

Pak ještě není pozdě. Kdo to byl? Najdu ji, přivedu ji.

Nepřišla by, i kdybyste ji našla. Ale to stejně nedokážete, nemám ponětí, kde je jí konec… Tenkrát jsem jí strašně ublížil. Máte pravdu, lhal jsem vám… na ní jediné mi záleželo. A přišel jsem o ni… Zmizela… Chtěl bych ji slyšet znovu. Ale vím, že tu možnost jsem dávno ztratil.

Kdo to byl?

Ona? Múza. Můj dar řeči. Víte, lhal jsem vám ještě v jedné věci – když jsem tvrdil, že jsem tenkrát hledal marně…

Byla to moje žačka.

***
Bylo mi kolem třiceti a můj život probíhal jako nikdy nekončící rutinní koloběh v tom šedivém městě na jihu. Pomalu a jistě jsem ztrácel naději, že vůbec kdy najdu to, co hledám. I peníze mizely, jen o něco rychleji. Chtěl jsem nadobro odejít pryč a věnovat se něčemu docela jinému. Možná odplout někam po moři.

Jednoho dne jsem tohle nutkání odejít cítil zvlášť silně. Otevřel jsem okno a pozoroval přes střechy domů zamlžený obzor. Když jsem ho najednou zaslechl. Hlas. Jako paprsek měsíce tančící na hladině. Jasný a stříbrný. Hudba v mé hlavě zaburácela.

Přicházel zdola z ulice a rychle se vzdaloval. Vyletěl jsem z domu jako šílený, chvíli se ho pokoušel sledovat, ale zmizel mi v hlučení davu. Zkroušený jsem se vracel zpátky, když do mě vrazil takový skrček. Malá holka. Rozcuchaná, nemytá. Bylo to pár let po válce, opuštěné děti člověk potkával na každém rohu.

Stála tam, pár metrů přede mnou, a smála se na celé kolo. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že mi ta mrška ukradla peněženku. Rozběhl jsem se za ní. Potvora se proplétala davem jen kousek přede mnou a ještě měla tu drzost mě škádlit nějakým pouličním popěvkem. Zmizela v postranních uličkách, já letěl za ní. Davy prořídly, hluk se vzdálil. A mě najednou došlo, že tu přisprostlou písničku odrážející se o stěny domů v zaplivané uličce zpívá stříbrný hlas anděla.

Stálo mě to nemálo sil, ale přesvědčil jsem ji, aby přišla na hodinu. Začal jsem ji učit. Bylo to, jako by všechny mé sny náhle ožily v podobě toho drzého vyžlete. Měla ten nejkrásnější hlas, co jsem kdy slyšel. A neskutečný talent. Vzal jsem ji k sobě. Nebylo to finančně úplně snadné, ale vyžili jsme.

Představy zlatého jeviště dvorní opery mi v mysli znovu ožily. S ní bych se tam mohl dostat. Věděl jsem to. Už teď zářila jasněji než všechny tamní hvězdy. Byla tu jediná potíž, neměla žádnou disciplínu. Odmítala zpívat podle not, učila se je pomalu a neochotně. Když jsem po ní chtěl něco, co jí nebylo po chuti, zpívala jako stroj, mechanicky, bez duše. Nebo vůbec. Paličatá jako beran. Bohužel se pomalu začínalo ukazovat, že jí po chuti není celá opera. Chtěla si zpívat ty své přihlouplé písničky. Nic na úrovni. Lezly mi na nervy, ty pouliční popěvky.

Jednoho dne jsem to nevydržel. Strach, že se můj milovaný sen o opeře opět rozplyne v mlze, mi zatemnil úsudek. Rozčílil jsem se. Řekl jsem jí hrozné věci a odešel jsem z domu. Když jsem se vrátil, nebyla tam.
Zkoušel jsem ji hledat všude. Marně. U nikoho dalšího už se neučila. Přestala zpívat. Jako by se po ní slehla zem.

Chtěl bych ji ještě jednou slyšet, než umřu. Chtěl bych jí říct, jak moc mě to mrzí. Jak jsem byl hloupý, když jsem si spletl zpěv Euterpé s nadutým ječením Fámy. Nic na světě bych si nepřál víc. Ale je to zbytečné, ztratil jsem ji navždy.

Co všechno skrývala její budoucnost?

Jakou píseň jsem to ve svém zaslepení umlčel navždy?

***
To není ticho, co slyším. To je skřek zpřetrhané melodie, zavražděné múzy. Přervaná struna a krev. Všude krev. Stéká po osnovách. Třísní partitury. Zabitá múza. Ticho. Křik. Zničené všechno. Zastavte to! Mám na rukou krev! Ať už je konec!

Uklidněte se. Máte horečku.

***
Hokage-sama! Potřebuju vaši pomoc! Rychle.

Sakuro? Co se děje?

Potřebuju najít jednu ženu. Teď už bude dospělá. Jmenuje se Mimi. Je to sirotek z druhé války. Nějakou dobu žila v tomhle městě na jihu. Všechno je napsané v téhle složce. Není toho moc, já vím, ale nutně ji potřebuju najít. Prosím!

Sakuro… já nevím, jestli je to možné. Nemůžeme zaměstnávat týmy něčím takovým. I kdybych tam někoho poslal, trvalo by to hrozně dlouho. Těch informací je strašně málo. Ani nevíme, jestli je to vůbec její jméno.

Kakashi-sensei, prosím! Závisí na tom lidský život!

Já… Udělám, co bude v mých silách.

Děkuju vám!

***
Čas běží tak rychle. Třešně už vykvetly. Ale ty nepřijdeš, viď?

Tuhle zimu lidé jen odcházejí.

***
Najdu ji, vydržte ještě!

Ticho. Zvuky a významy celé věčnosti se snoubí jedině v tichu. Řekněte něco, prosím!

Ticho.

***
Už něco máte?

Pořád nic.

***
Bezmoc. Selhání. Je mi to jedno. Ať jsem třeba sobec. Co na mě záleží?! Nechci, abyste odešel! Ne…

Chci, abyste mohl jít dál.

***
Haruno-san?

Pořád nic. Je mi to líto. Vydržte ještě. Prosím.

Už nehledejte… Nemá… to smysl.

Chtěl bych… ještě slyšet hudbu… pustíte-… pustíte tu desku?

Nechci umřít v tichu.

***
Jako vážka na hladinu dosedá jehla gramofonu do drážky. Padá noc.

Tlumený tlukot klavíru hluboko dole.

Jen čtyři akordy, pořád dokola.

Údery srdce.

Slábnou.

A pak trubka.

Nezvykle něžná, tichá.

Jako nářek z veliké dálky…

Oči se pomalu noří do tmy.

Slzy neslyšně kanou.

A pak–

Hlas. Jasný a stříbrný. Jako paprsek měsíce tančící na hladině.

***
Jak je tohle vůbec možné? Kde všude existují spojení, neviděná, nevnímaná, skrytá před našimi zraky do poslední chvíle?

Nikdy nepřestala zpívat. Utekla, protože se cítila provinile. Nedokázala žít ve světě svázaném dobami, takty a trámečky, ať se snažila sebevíc. Chtěla se vrátit, až mu bude mít co dát. Až se zlepší. Oslnit ho a dát mu vše, po čem toužil. Zlaté jeviště dvorní opery. Potlesk a obdiv. Uznání.

Jenomže se přestěhoval, dřív, než se stačila vrátit.

A tak šla vlastní cestou. Jen pár akordů a skromná melodie. Nesvázaná, plynoucí jako proměnlivý proud řeky. Teskná a tajemná jako zářící hlubiny moře. Zšeřelé čajovny a pár umělců a snílků, skrývajících se před šedým koloběhem života.

Nemohla ho najít. Ale napadla ji ještě jedna možnost. Nepravděpodobná, ale zvláštně kouzelná. Vydala desku. Jednu jedinou. Doufala, že si ji někdy poslechne, třeba jen náhodou, když zazní z ohmataného gramofonu v čajovně. Pozná její hlas. Zjistí, že nikdy nepřestala zpívat. Že mu nic nevyčítá. Že je mu vděčná.

Desku v modrém obalu. S malou poznámkou žlutým písmem vzadu dole.

Věnováno mému jedinému učiteli.

***
A to stačilo, aby se vám do očí vrátilo světlo.

Jistěže to nefunguje jako zázračná formule, mávnutí kouzelného proutku. Ale to světlo je všechno, co potřebuji. Teď už vás vyléčit dokážu, i když to chvíli zabere. Jsem žačka Páté Hokage, s neduhy těla se vypořádám. To na nemocnou duši jsou všechny techniky krátké.

Děkuju ti, tatínku, za desku s modrým obalem. Víš vůbec, že jsi celou dobu přechovával ve skříni lék, který nikdo z nás nedovedl objevit? Vedla tě snad už tenkrát, když sis ji kupoval, neviditelná ruka prozřetelnosti?

Byla to ta poznámka vzadu? Nebo něco v hlase té ženy? Nebo snad ta poslední stopa?

Poslední stopa je totiž ticho.

Možná, že v ní je klíč. Možná, že je to most skrze čas. Koneckonců…

Zvuky a významy celé věčnosti se snoubí jedině v tichu.

***
Jste pryč, starý pane. Zpátky ve své opeře. Nebo už možná sedíte někde v čajovně a posloucháte svou hudbu, živou a skutečnou. Už jste ji našel, nebo pořád otálíte? Setkáte se dřív, než znovu vykvetou třešně?

Ty moje odkvetly.

A ty jsi nepřišel.

***
Jako vážka na hladinu dosedá jehla gramofonu do drážky.

Ticho.

Jen pár zhnědlých okvětních plátků neslyšně klesá k zemi.

Poslední stopa je ticho.

Je tu pro všechno, co mohlo být, a pro všechno, co teprve bude. Zvuky a významy celé věčnosti se snoubí jedině v tichu. Proto je nejtěžší. Ale i nejkrásnější.

Protože… teprve v tichu se může ozvat zaklepání. Vrzání podlahy. Posunutí papírových dveří.

Teprve v tichu se může vzduch rozechvět slovy, na která jsem tak dlouho čekala.

Jsem doma.

Poznámky: 

Milá Poštolko,
tahle povídka je pro tebe. Je mi jasný, že to asi není to, co jsi čekala. (Upřímně, ono to není ani to, co jsem čekala já...) Snad tě ale ta ne úplně průhledná forma neodradí a najdeš si v ní něco, co tě potěší. Smiling

5
Průměr: 5 (9 hlasů)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele Боривітер
Vložil Боривітер, Čt, 2019-01-10 14:48 | Ninja už: 4162 dní, Příspěvků: 5832 | Autor je: Admin, Editor obrázků, Manga tým, Člen Dvanácti strážných ninjů

Drahá Akharo,
promiň mi, že komentuji až po několika dnech. Nějakou dobu jsem čtení povídky odkládala, protože jsem si na ni chtěla vyhradit chvilku klidu a pohody. A teď mě mrzí, jestli sis moje mlčení vyložila tak, že se mi povídka nelíbí.
Líbí se mi totiž. Je krásná. Není to veselé vyprávění, ale je velmi lidské. V popise Sakuřiných pocitů vidím odraz vlastního nitra v mnohých okamžicích života a i ten pán je popsán tak živě a trefně, že s ním nemohu než soucítit. Vidím v tom prostý příběh, jaké se okolo nás odehrávají běžně, ale které někdy přehlížíme - k vlastní škodě. Děkuji ti, že jsem ten příběh mohla prožít prostřednictvím Tvé povídky. Děkuji za čas, který jsi nad ní strávila.
Přeji dobrý nadcházející rok, plný radostných a pestrých dnů a plný lidí s otevřeným srdcem, o kterých umíš tak pěkně psát.

Pravidla a rady ohledně vkládání obrázků najdete na stránkách Jak přidat obrázek a Pravidla vkládání FA.
 
Jinak pořád na Konoze funguje hra Útok na Konohu, kde si můžete pořádně zmasakrovat pár „padouchů“.
 
Pardon za (pro některé možná lehce matoucí) změnu přezdívky, je dočasná. Ale hrozně se mi líbí ukrajinský název poštolky. Tedy srbská ветрушка taky není špatná.

Obrázek uživatele Akhara
Vložil Akhara, Pá, 2019-01-11 01:28 | Ninja už: 2627 dní, Příspěvků: 1368 | Autor je: Manga tým, Leeho závaží

Nevyložila, to spíš ty promiň, že jsem se vyjádřila tak nešikovně, že to tak vypadalo. Smiling Je úplně pochopitelný, že na to čtení člověk potřebuje klid, náladu a hlavně čas. Mně to taky mnohdy trvá věky, než se dostanu k něčemu, co si chci přečíst už dlouho. (V tom komentáři pod misí jsem chtěla říct spíš to, že jsem vážně špatná v psaní na přání a na zadání obecně, protože nejsem schopná potlačit svoje "autorský" ego, zjednodušeně řečeno.)
Ale bála jsem se, že až si to přečteš, budeš zklamaná nebo smutná. Takovýhle depresivní vyprávění prostě není ideální dárek. Laughing out loud
A teď jsem hrozně, ale fakt hrozně moc ráda, že to tak nedopadlo, že zklamaná nejsi a ten Kutulin krásnej nápad nepřišel vniveč. Smiling Vážně promiň, že jsem tě tím neuváženým komentářem takhle dokopala k reakci, to jsem nechtěla. Laughing out loud
Ten komentář mě moc těší. Opravdu. Smiling Děkuju.
A děkuju i za krásný přání. Nápodobně. Smiling

Obrázek uživatele Rahzel
Vložil Rahzel, St, 2019-01-09 00:35 | Ninja už: 2298 dní, Příspěvků: 745 | Autor je: Student Akademie

Prekrásne. Forma rozhovoru. Tá naliehavosť.

Obrázek uživatele Akhara
Vložil Akhara, St, 2019-01-09 23:22 | Ninja už: 2627 dní, Příspěvků: 1368 | Autor je: Manga tým, Leeho závaží

Moc děkuju. Smiling

Obrázek uživatele noleda
Vložil noleda, Út, 2019-01-08 17:24 | Ninja už: 3852 dní, Příspěvků: 7435 | Autor je: Editor všeho, Editor obrázků, Samuraj

Já vždycky bez dechu, tiše a dojatě zírám (zvláštní kombinace Laughing out loud), když někoho dokážu něčím inspirovat. Člověk je nadšený a potěšený, a nejvíc mě dostává, když srovnávám a hledám, v čem konkrétně ta inspirace spočívá. Jak to druhý člověk dokáže posunout a rozvinout novým směrem, případně jaké konkrétní prvky použil/přetvořil. Je to taková směs napětí, očekávání a niterné radosti.
Řekla bych, že nejvíc na mě působila celková tragická atmosféra vyvolaná tou netradiční formou. Zároveň tam jsou některé věty, kterými jsi udeřila hřebíček přesně na hlavičku. Jsou tak jednoduché a pravdivé, až je z toho člověku úzko. Zároveň se s nimi bytostně ztotožňuje a je rád, že je někdo dokázal takhle vyjádřit.
Bylo mi ctí inspirovat a děkuji za toto, v mnoha směrech inspirativní a obohacující dílko!

Pravidla a rady ohledně vkládání obrázků najdete na stránce Jak přidat obrázek a Pravidla vkládání FA

KURZÍK KRESBY

NARUTO ANTISTRESOVÉ MALOVÁNKY a NARUTO PEXESOVÁ HRA - odkazy na stažení ZDE

Obrázek uživatele Akhara
Vložil Akhara, St, 2019-01-09 23:18 | Ninja už: 2627 dní, Příspěvků: 1368 | Autor je: Manga tým, Leeho závaží

Když ten tvůj obrázek je fakt co do příběhu a atmosféry neskutečně sugestivní... až se skoro stydím si z něj takhle půjčovat.
Přetvořila jsem ho hodně, ten tvůj i přes tu vánici mluvil o teple, který čeká na konci cesty. Myslím, že ten chlad z toho obrázku mi tady přelezl do toho Sakuřina osamění, a celý se to tak nějak převrátilo jako negativ - oproti vánici je tu teplej byt, ale uvnitř Sakury mrzne, kdežto u toho Sasukeho jsem to viděla přesně naopak... Ale těžko říct, jak to bylo, inspirace funguje prapodivně. Tohle je spíš sekundární závěr, ke kterýmu jsem dospěla, když jsem přemýšlela nad tím komentářem. Smiling
Ani nevíš, jak jsem ráda, že to na tebe zapůsobilo takhle (teda až na tu tragičnost, kterou jsem opravdu nečekala tak silnou, ale už snad vím, čím to je). Moc děkuju za přečtení a za komentář. Smiling

Obrázek uživatele Yuki Kaze-san
Vložil Yuki Kaze-san, Po, 2019-01-07 23:17 | Ninja už: 5686 dní, Příspěvků: 7877 | Autor je: Moderátor, Vydavatel Icha Icha

Nevím proč, ale tvoje povídka mi děsivě připomněla příběh o Erikovi, jinak zvaném Fantom Opery. Dokonce mi k tomu hrála jako zvuková kulisa právě ústřední píseň. Z čehož mi naskakovala husina. Tvoje povídky mají hloubku a to dokazují myšlenky obsažené v řádcích. Úžasná povídka, tím stylem si mě dostala.

„Nepodceňujte sílu četnáře.“ Matthew Reilly
FF stránka moje a Nildona!!!
FC pro mě od nellynuska

Obrázek uživatele Akhara
Vložil Akhara, St, 2019-01-09 22:29 | Ninja už: 2627 dní, Příspěvků: 1368 | Autor je: Manga tým, Leeho závaží

To se vůbec nedivím. Hudebnická tematika, dokonce ještě se vztahem učitele a studentky, která ho nakonec opustila, jen bez toho aspektu posedlosti... tady to spojení musí vzniknout, i když jsem s ním vědomě nepracovala. Navíc Fantoma mám moc ráda, ačkoli je to příběh typicky romanticky přitažený za vlasy. Laughing out loud A v muzikálu je fakt hezká hudba, vždycky mě mrzí, že je Twisted Every Way tak krátká.
Ty jsi mě zase dostala tím komentářem, moc si ho vážím, děkuju. Smiling

Obrázek uživatele Alalka
Vložil Alalka, Po, 2019-01-07 20:56 | Ninja už: 5852 dní, Příspěvků: 1015 | Autor je: Prostý občan

Po přečtení jsem se musela podívat, jaké jsi vlastně měla zadání, protože jsem si nedokázala představit, že by si někdo přál něco tak depresivního. Forma, jakou jsi zvolila, se mi líbila, bylo to zase něco trochu jiného, a věřím, že být to psané klasicky, nemělo by to takovou atmosféru.
Docela náhoda s tou deskou, ale jsem ráda, že si ji nakonec poslechl a uzdravil se, už to s ním bylo nahnutý. I Sakura se snad dočkala... Zvolila si to tak sama, když musí mít za každou cenu svého Sasukeho. Zajímalo by mě, jestli ty chvíle strávené s ním jí vynahradí ty měsíce čekání, až se uráčí dorazit domů Laughing out loud ale to už patří jinam.
Abych to shrnula - píšeš parádně, Akharo. Autoři, co se umí tak rozepsat o obyčejné (to myslím v dobrém) věci, jako je třeba zrovna ticho, mají můj obdiv. Ta slova, která jsi volila, a obsah celkově působil silným dojmem.

Obrázek uživatele Akhara
Vložil Akhara, St, 2019-01-09 22:11 | Ninja už: 2627 dní, Příspěvků: 1368 | Autor je: Manga tým, Leeho závaží

Já vím, jak jsem psala níž, nějak se mi to v tý části s "překážkama a tím, jak se zdá, že to vůbec nemůže dopadnout dobře" vymklo z ruky... Laughing out loud (Poštolko, tímto se ti moc omlouvám, netušila jsem, že to dopadne až takhle depresivně.)
Jsem ráda, že tě ta forma neodradila od čtení a nepřetvořila ten pod ní ležící příběh do nerekonstruovatelnosti, bála jsem se toho.
S deskou je to ohromná náhoda, být to postavený na příběhu, dám si mnohem větší práci s tím, aby ta situace byla uvěřitelnější. Ale tady mi to snad prominete. Smiling
Sakuře snad někdy potom došlo, že má okolo sebe i jiný lidi. Tohle byla nějaká fakt slabá chvíle umocněná tím, že ať dělá, co dělá, nemůže tomu pánovi pomoct. Neumím si představit, že by takhle vyváděla celou dobu. A se Saradou už mi fakt přijde jiná. Díkybohu. Laughing out loud
Děkuju za tak krásný slova, Alalko. Hrozně moc mě potěšily. Smiling

Obrázek uživatele Ivanitko
Vložil Ivanitko, Ne, 2019-01-06 15:20 | Ninja už: 4187 dní, Příspěvků: 2117 | Autor je: Editor všeho, Manga tým, Tatér prokletých pečetí

Povídka to byla hodně netradičně napsaná a depresivní. Hodně depresivní, ani naděj na konci to příliš neztratila. Uvažuji proč ze sebe Sakura udělala oběť systému, když to neměla vůbec zapotřebí a bažila po něčem, co jí nikdo jiný, než ona sama, dát nemůže...
Jinak chválím formu, něco takového tu dlouho nebylo.

Obrázek uživatele Akhara
Vložil Akhara, St, 2019-01-09 21:55 | Ninja už: 2627 dní, Příspěvků: 1368 | Autor je: Manga tým, Leeho závaží

Né,to jsem fakt nechtěla, nadělit někomu dodatečně k Vánocům depresi... Ale máš pravdu, on se ten dojem asi hrozně moc umocnil tou formou, kde pocity obou těch lidí, který by bohatě stačily samy o sobě, vlastně splynou a ještě se umocní. Lepšímu konci by asi pomohlo, kdybych to nenechala tak otevřený a místo toho náznaku to ještě celý dovedla skutečně k úplnýmu závěru, ale zase si myslím, že by tím hrozně utrpěla ta povídka jako celek.
Tohle dilema jsem řešila skoro od začátku psaní, jestli se skutečně naplno přiklonit k tomu, co si přála Poštolka, i přes to, že si ten text čím dál zřetelněji přeje něco jinýho... Nakonec jsem si vybrala.
Myslím si, že dobrý konce můžou vypadat různě – snažila jsem se tím dospět k nějakýmu vnitřnímu smíření, jak v případě Sakury, tak v případě toho pána. Nemám ponětí, jestli se mi to aspoň trochu povedlo, ale pořád doufám, že když odezní hořkost z většiny tý povídky, zůstane ještě nějakej jinej, lepší pocit.
Se Sakurou je to těžký. Takhle to její chování vnímám, přijde mi, že hodně jejích akcí je vedených tím, aby změnila vztah vnějšího světa k sobě samý. Nechce být medička, aby léčila lidi, ale aby byla taky v něčem dobrá a konečně si jí někdo vážil, nemá ani tak ráda Sasukeho, jako chce, aby měl Sasuke rád ji atp. Ale zároveň, když na to dojde, sobecky vlastně vůbec nejedná, je schopná se obětovat (jako třeba u Chiyo). Zároveň to prostě občas dost přehání, zbytečně dramatizuje. Z toho to tak nějak vzešlo. Máš naprostou pravdu, že pomoct si skutečně může jen sama, k tomu jsem taky chtěla dospět, ale neumím takovej přerod zachytit uvěřitelně, a už vůbec ne v jednorázovce. Tak je tam aspoň ten záblesk toho, že je schopná na sebe zapomenout, když o něco jde. Smiling
Moc děkuju, Ivanitko. A promiň mi takovou obsáhlou odpověď, potřebovala jsem si to trochu ujasnit sama. Smiling