O tichu

Nevyložila, to spíš ty promiň, že jsem se vyjádřila tak nešikovně, že to tak vypadalo. Je úplně pochopitelný, že na to čtení člověk potřebuje klid, náladu a hlavně čas. Mně to taky mnohdy trvá věky, než se dostanu k něčemu, co si chci přečíst už dlouho. (V tom komentáři pod misí jsem chtěla říct spíš to, že jsem vážně špatná v psaní na přání a na zadání obecně, protože nejsem schopná potlačit svoje "autorský" ego, zjednodušeně řečeno.)
Ale bála jsem se, že až si to přečteš, budeš zklamaná nebo smutná. Takovýhle depresivní vyprávění prostě není ideální dárek.
A teď jsem hrozně, ale fakt hrozně moc ráda, že to tak nedopadlo, že zklamaná nejsi a ten Kutulin krásnej nápad nepřišel vniveč. Vážně promiň, že jsem tě tím neuváženým komentářem takhle dokopala k reakci, to jsem nechtěla.
Ten komentář mě moc těší. Opravdu. Děkuju.
A děkuju i za krásný přání. Nápodobně.

Moc děkuju.

Když ten tvůj obrázek je fakt co do příběhu a atmosféry neskutečně sugestivní... až se skoro stydím si z něj takhle půjčovat.
Přetvořila jsem ho hodně, ten tvůj i přes tu vánici mluvil o teple, který čeká na konci cesty. Myslím, že ten chlad z toho obrázku mi tady přelezl do toho Sakuřina osamění, a celý se to tak nějak převrátilo jako negativ - oproti vánici je tu teplej byt, ale uvnitř Sakury mrzne, kdežto u toho Sasukeho jsem to viděla přesně naopak... Ale těžko říct, jak to bylo, inspirace funguje prapodivně. Tohle je spíš sekundární závěr, ke kterýmu jsem dospěla, když jsem přemýšlela nad tím komentářem.
Ani nevíš, jak jsem ráda, že to na tebe zapůsobilo takhle (teda až na tu tragičnost, kterou jsem opravdu nečekala tak silnou, ale už snad vím, čím to je). Moc děkuju za přečtení a za komentář.

To se vůbec nedivím. Hudebnická tematika, dokonce ještě se vztahem učitele a studentky, která ho nakonec opustila, jen bez toho aspektu posedlosti... tady to spojení musí vzniknout, i když jsem s ním vědomě nepracovala. Navíc Fantoma mám moc ráda, ačkoli je to příběh typicky romanticky přitažený za vlasy. A v muzikálu je fakt hezká hudba, vždycky mě mrzí, že je Twisted Every Way tak krátká.
Ty jsi mě zase dostala tím komentářem, moc si ho vážím, děkuju.

Já vím, jak jsem psala níž, nějak se mi to v tý části s "překážkama a tím, jak se zdá, že to vůbec nemůže dopadnout dobře" vymklo z ruky... (Poštolko, tímto se ti moc omlouvám, netušila jsem, že to dopadne až takhle depresivně.)
Jsem ráda, že tě ta forma neodradila od čtení a nepřetvořila ten pod ní ležící příběh do nerekonstruovatelnosti, bála jsem se toho.
S deskou je to ohromná náhoda, být to postavený na příběhu, dám si mnohem větší práci s tím, aby ta situace byla uvěřitelnější. Ale tady mi to snad prominete.
Sakuře snad někdy potom došlo, že má okolo sebe i jiný lidi. Tohle byla nějaká fakt slabá chvíle umocněná tím, že ať dělá, co dělá, nemůže tomu pánovi pomoct. Neumím si představit, že by takhle vyváděla celou dobu. A se Saradou už mi fakt přijde jiná. Díkybohu.
Děkuju za tak krásný slova, Alalko. Hrozně moc mě potěšily.

Né,to jsem fakt nechtěla, nadělit někomu dodatečně k Vánocům depresi... Ale máš pravdu, on se ten dojem asi hrozně moc umocnil tou formou, kde pocity obou těch lidí, který by bohatě stačily samy o sobě, vlastně splynou a ještě se umocní. Lepšímu konci by asi pomohlo, kdybych to nenechala tak otevřený a místo toho náznaku to ještě celý dovedla skutečně k úplnýmu závěru, ale zase si myslím, že by tím hrozně utrpěla ta povídka jako celek.
Tohle dilema jsem řešila skoro od začátku psaní, jestli se skutečně naplno přiklonit k tomu, co si přála Poštolka, i přes to, že si ten text čím dál zřetelněji přeje něco jinýho... Nakonec jsem si vybrala.
Myslím si, že dobrý konce můžou vypadat různě – snažila jsem se tím dospět k nějakýmu vnitřnímu smíření, jak v případě Sakury, tak v případě toho pána. Nemám ponětí, jestli se mi to aspoň trochu povedlo, ale pořád doufám, že když odezní hořkost z většiny tý povídky, zůstane ještě nějakej jinej, lepší pocit.
Se Sakurou je to těžký. Takhle to její chování vnímám, přijde mi, že hodně jejích akcí je vedených tím, aby změnila vztah vnějšího světa k sobě samý. Nechce být medička, aby léčila lidi, ale aby byla taky v něčem dobrá a konečně si jí někdo vážil, nemá ani tak ráda Sasukeho, jako chce, aby měl Sasuke rád ji atp. Ale zároveň, když na to dojde, sobecky vlastně vůbec nejedná, je schopná se obětovat (jako třeba u Chiyo). Zároveň to prostě občas dost přehání, zbytečně dramatizuje. Z toho to tak nějak vzešlo. Máš naprostou pravdu, že pomoct si skutečně může jen sama, k tomu jsem taky chtěla dospět, ale neumím takovej přerod zachytit uvěřitelně, a už vůbec ne v jednorázovce. Tak je tam aspoň ten záblesk toho, že je schopná na sebe zapomenout, když o něco jde.
Moc děkuju, Ivanitko. A promiň mi takovou obsáhlou odpověď, potřebovala jsem si to trochu ujasnit sama.