Vzpomínky

„Nikdy jsem to nikomu nevyprávěl,“ z jeho tónu usoudil, že se starci do rozhovoru na zvolené téma moc nechtělo.
„Ne protože bych se bál, ale protože je mi jasné, že mi to neuvěříš,“ muž se na okamžik odmlčel, bledými kostnatými prsty si pročísl řídnoucí vlasy a pak pokračoval.
„Tolik strašidelných historek bylo převyprávěno a jen málokterá zůstala ve výsledku slučitelná se skutečností,“ ztišil hlas tak, že jeho poslední slova zanikla v tichu.
„Promiňte pane, ale já tomu stále nerozumím.“
Stařec odvrátil pohled od mihotavého plamene, který po celou dobu jejich rozhovoru nespustil z očí. Zdálo se, že se na ten malý skomírající zdroj světla soustředěně upnul. Nyní se ale jeho strnulý pohled zaměřil na chlapce. Ten vytušil ve starcově očích cosi znepokojivého a raději sklopil zrak na desku stolu, u kterého právě seděli. Byl posetý nesčetnými škrábanci, otlaky a jizvami, stejně, jako tvář jeho majitele. Chlapec si byl jistý, že je to přirozené pro shinobi, který se dožil stáří.
Muž se opět otočil ke svíci a křehké světlo, které vydávala se zachvělo pod jeho dechem. Po dlouhé odmlce se zhluboka se nadechl a nakonec ztěžka pokynul hlavou na znamení souhlasu.
„Dobře. Jak už jsem řekl, ve skutečnosti nejsem tak dobrým vypravěčem, jak by si někdo mohl myslet,“ muž odvrátil pohled doleva a zaklonil hlavu, jak bloudil pamětí a propastí podvědomí, ve snaze zachytit každý detail z onoho dne. Nemusel ani zavírat oči. V představách, ve kterých se vracel zpátky, slyšel svůj vnitřní monolog. Vlastní hlas, který v roli vypravěče vyprávěl napůl zapomenuté příběhy jeho mládí.
„Byl jsem asi ve tvém věku,“ začal své vyprávění.

Za poslední roky se vesnice, kterou jsem znal, změnila. Rušné ulice zely prázdnotou. Výlohy obchodů a restaurací vítaly zákazníky, kteří ale nikdy nepřicházeli. Občas se za rohem mihla toulavá kočka ve vypelichaném kožichu s vystouplými kostmi. Ze stěn se odlepovaly omšelé plakáty zvoucí na dávno minulé veselí.
Za místo schůzky jsem zvolil východní bránu. Vzduch byl každým dnem studenější. S každým mým výdechem se do zimní noci vznesl i obláček páry. S tichým zaklením jsem si přitáhl plášť blíže k tělu. Chlad už se mi ale stihl prodrat přes několik vrstev oděvu a pomalu se prořezával až do hloubi kostí. Můj společník měl zpoždění. Někdo by to snad mohl považovat za nezdvořilost nebo dokonce za projev neúcty k nadřízenému, ale já jsem věděl, že když je člověk ještě mladý, nelituje pár chvil ztraceného času. Do nočního vzduchu se začaly líně snášet velké sněhové vločky. Zaklonil jsem hlavu a pozoroval je proti oranžovému světlu skomírajících lamp. Připomínaly mi popel, saze z jakéhosi děsivého požáru.
Drobná postava se vedle mě zhmotnila jakoby ze tmy. Nevycítil jsem její přítomnost, dokud se neocitla v mé těsné blízkosti. Bylo to ohromující a zároveň i znepokojující. Stál přede mnou člen ANBU. Na sobě měl dlouhý bavlněný černý plášť s vysokým límcem a kapucí. Tvář mu zakrývala bílá maska kočky. Měli jsme se spojit proti společné hrozbě, ale já se neubránil tiché nedůvěře v člověka, jemuž jsem ani neviděl do tváře. Nestávalo se moc často, abych spolupracoval se členem elitních jednotek. Byl jsem v nevýhodě.
„Sukea, pane,“ představil se stroze. Podle hlasu to byl mladý chlapec, avšak pohled, který ke mně pronikal z očních důlků jeho masky, jako by patřil starému člověku. Prožil hodně útrap, tím jsem si byl jistý.
Dvě nesourodé postavy, mladý člen ANBU a pečetící shinobi se vzdalovali od vesnice. Nespěchali jsme.
Sukea měl spoustu otázek, ale žádnou z nich nevyslovil nahlas. Trpělivě vyčkával. Vlastně na mě působil tehdy velmi zdrženlivě. Možná měl pocit, že mu nepříslušelo se ptát nebo jen čekal na správnou příležitost.
„Zdá se, že ti není moc do řeči,“ prolomil jsem bariéru našeho mlčení.
Chlapec nepatrně zvolnit krok..
„Pane, já...“ začal a dal si načas s vyslovením každého slova.
„Ano?“
„Byl jsem několik posledních týdnů mimo vesnici. Vrátil jsem se před necelou hodinou, když si mě předvolal lord Hokage kvůli této záležitosti.“
„Ano, a v čem je problém?“
„Bylo mi řečeno, že veškeré informace, týkající se této mise mi poskytnete vy.“
„Co všechno ti stihli ve vedení říct?“
„Jen to, že došlo k nějakým útokům. Také to, že mám být součástí dvoučlenného týmu a kde mě budete čekat.“
„Víc nic?“
„Ne.“
„Dobře, pokusím se ti ve zkratce vysvětlit situaci, ale obávám se, že toho zatím moc nevíme,“ za poslední tři týdny došlo ke spoustě nepříjemných událostí a já vlastně ani nevěděl, kde mám začít. Hledal jsem správná slova a svým náhlým mlčením chlapce zaskočil.
„Pane?“ ozval se netrpělivě.
„Před třemi týdny došlo k prvnímu útoku,“ začal jsem. „Napadena byla skupina civilistů,“ Sukea soustředěně poslouchal.
„Jen dva dny na to bylo přepadeno několik dětí ve věku mezi osmi a deseti. Cílem dalšího útoku se stala jedna naše zkušená kunoichi, vracející se z mise s důležitými informacemi. Zvláštní ale je, že...“
„Byl někdo zraněn?“ skočil mi do řeči Sukea, který rázem zapomněl na svou zdrženlivost. Syrové emoce v jeho hlase mě znepokojovaly.
Ta otázka mnou projela jak ostří dýky, bolestivě řezala do živého. Zastavil jsem. Sukea stihl udělat ještě dva kroky, než si to uvědomil a také zůstal stát. Otočil se a tázavě se na mě podíval.
„Nikdo nepřežil,“ snažil jsem se, aby můj hlas zněl co nejklidněji. Srdce mi ale bušilo při vzpomínce na poslední případ, ke kterému jsem byl přizván jako konzultant. Na místě se už nacházeli zdravotníci a měli napilno. Spěšně odebírali vzorky pro další analýzu v laboratořích, sepisovali zprávy a občas se s ustaraným výrazem zahleděli do hlubin hvozdu, jako by očekávali příchod nezvaného hosta. Také tu bylo několik členů policejních jednotek, kteří stáli stranou a šeptem o něčem diskutovali. Zpovzdálí si mě nedůvěřivě prohlíželi. V jejich chladných očích jsem viděl jen pohrdání a hněv, a tak jsem se nezdržoval se zdvořilostmi. Intenzivní zápach shnilého masa byl nesnesitelný a s každým mým krokem sílil. Na zemi přede mnou ležela čtyři na první pohled podivně tvarovaná mrtvá těla. Všechna byla přikryta plachtou z jemné pytloviny. Poklekl jsem k nejbližší oběti a odkryl ji. Pod přikrývkou byla jen oslizlá kostrbatá hromádka, která ani zdaleka nepřipomínala torzo těla. Neměla tvář ani končetiny. Krev pomalu vytékající z mrtvoly byla už sražená, hustá a tmavá jako melasa. Z rosolovitého masa tu a tam vyčnívaly úlomky kostí a trsy vlasů a pouze kusy šatů tuto strašlivou stopu zločinu držely pohromadě. Podle stádia rozkladu bych předpokládal, že k vraždě došlo již před několika týdny, ale těla byla nalezena teprve dnes ráno. Jaká technika udělá něco takové s živou tkání? ptal jsem se sám sebe. Znechuceně jsem se odvrátil.
„Je zvláštní,“ pokračoval jsem, „že u jejího těla byl mimo jiné nalezen i tajný svitek. Neotevřený. Víme tedy, že se nejednalo o loupežné přepadení ani o útok s cílem získat informace.“ Znovu začalo sněžit. Tíha velkého pečetícího svitku, který jsem mě zavěšený na koženém popruhu, začala být neúnosná.
„Chápu to dobře, že nemáme přesný popis útočníka, neznáme jeho schopnosti ani motiv?“ nepokoušel se zakrýt zahořklou jízlivost.
„Je stále troufalejší,“ podotkl jsem místo odpovědi, zatímco jsem si dlaní masíroval bolavé rameno. „Je jen otázkou času, než se mu do cesty připlete hustě osídlená oblast. Vedení se obávalo, že by mohlo dojít k tragédii rozsáhlých následků.“
„Rozumím,“ řekl s náhlou pokorou v hlase.
„Našim úkolem je pachatele zadržet a zapečetit pro další vyšetřování,“ chlapec mlčel.
„Poslouchej. Ať se bude dít cokoliv, buď stále ve střehu.“
Jen přikývl.

Měli jsme za sebou opravdu dlouhou cestu. Obloha na východě už šedla, když jsme dorazili na místo, ale ponechala si svůj rtuťovitý zimní přísvit. Světlo vykreslilo černé siluety korun stromů. Větve se groteskně kroutily a vzájemně proplétaly pod nejrůznějšími úhly. Vypadaly jako dlaně vyhublých starců s jejich nepřirozeně kostnatými prsty. Množství čerstvého sněhu postupně ubývalo. Zbytky, které zůstaly, byly těžké a mokré. Místy dokonce vykukovaly trsy loňské trávy.
Sukea se zastavil a poklekl. Zkřehlými prsty odhrnul sníh a položil dlaň na zem.
„Je teplá,“ poznamenal
„Ano, podzemí pod námi je protkané sítí důlních chodeb a dutin. Pravděpodobně tudy cirkuluje horký vzduch, který rozehřívá sníh pod našima nohama,“ vysvětlil jsem mu.
„Bohužel, vchod vyhloubený ve svahu, jenž kdysi používali horníci, byl před mnoha lety zasypán.“ Naštěstí existovala i jiná cesta.
„Musíme nahoru k té skále,“ ukázal jsem prstem na vrchol kopce severovýchodně od naší současné pozice. Chlapec zalétl pohledem k obzoru a přimhouřil oči.
Tmavý syenitový útvar se tyčil nad krajinou jako varovný prst. Eroze si s ním pohrávala stovky let. Nenápadný úzký vchod, který připomínal spíše puklinu v kameni, byl umístěn v úpatí skalního toru.
Vešel jsem první a Sukea mě následoval. Cítil jsem podivnou tíseň, která mi svírala srdce. Hluboko pod námi v temných chodbách se nacházelo cosi nelidského.
Vlhké a studené stěny nás pevně svíraly. Sestup byl obtížný a pomalý. S hrůzou jsem si uvědomil, že jsme se ocitli v pasti. Stísněné prostory by nám neposkytly příliš místa k obraným či úhybným manévrům v případě, že bychom byli napadeni.
Pach vlhkosti a plísně se mísili s ještě jiným nepříjemným zápachem, který mi byl povědomý, ale nedokázal jsem ho identifikovat. Čím jsme se dostávali hlouběji pod zemský povrch, tím byl vzduch teplejší a těžší. Viděl jsem jen necelý metr před sebe. Navíc jsem si nestihl přivyknout zvláštní akustice. S každým zašustěním, hlasitějším krokem jsem očekával útok. Několikrát jsem strnul v úleku na místě. Sukea se také čas od času nerozhodně zastavil a zaposlouchal se do nezvyklých zvuků podzemí. Ani jeden z nás však své obavy nevyslovil nahlas. Cesta do nitra kopce trvala několik vyčerpávajících hodin.
Občas se na okraji osvětleného kužele jakoby se zavlnil stín. S ušlými kroky se do vzduchu stále více mísil nasládlý podtón. Brzy převážil nad vším ostatním a stal se nesnesitelným. Zakryl jsem si nos a ústa a Sukea udělal to samé. Oba jsme věděli, na co nevyhnutelně narazíme. Během několika minut se před námi rozevřelo rozcestí a u něho ležela mrtvola. Nebylo již moc dobře poznat, o koho nebo o co se jednalo. Tělo se roztékalo. Zastavili jsme se na rozšířeném prostranství a pozorovali ho.
„Chlapče, budeme se muset rozdělit. Každý prozkoumá jednu část chodeb.“
„Ano, pane,“ přitakal.
„Sejdeme se tady nejdéle za dvě hodiny,“ beze slova se otočil a zamířil k jednomu průchodu.
„Sukeo, počkej ještě. Pokud narazíš na nepřítele, buď opatrný.“

Naposledy jsem se ohlédl za mihotavým světlem. Hrůzostrašnost místa vzrostla mým osaměním. Měl jsem neutuchající pocit, že mě z temných koutů něco pozoruje a tíseň, kterou jsem cítil, se pomalu měnila v děs.
Bloudil jsem labyrintem ponurých chodeb, když se najednou plamen lampy nad mou hlavou rozkmital. Zmateně jsem se rozhlédl a hledal průrvu, odkud by proudil vzduch. Bříška prstů mi klouzala po drsné struktuře kamene, ale bez výsledku. V ten okamžik jsem koutkem oka zahlédl stín. Ohlédl jsem se, ale než jsem stihl zareagovat, pohltila mě temnota. Přízrak podobný lidské siluetě mě obestřel ze všech stran. Převalila se přese mě obrovská vlna bolesti. Tělem mi projela energie, pronikla svaly až do kostí a vyvolala sérii mohutných křečí, při kterých jsem přestal kontrolovat své tělo. Marně jsem lapal po dechu, dusil jsem se. V uších mi stoupal tlak. Z úst plných krve mi vycházel jeden dlouhý nepřetržitý výkřik. Zhroutil jsem se na podlahu a stočil se do klubíčka. S hrůzou jsem si uvědomil, že umírám. Ano. Bude to dlouhé umírání a v hrozných bolestech. Z posledních sil jsem natáhl prsty k předloktí a dotkl se skryté pečetě.
„Kai!“ zachrčel jsem.
Temnota mě pustila ze svého sevření a já byl opět volný. Přízrak se vzdálil do tmy, těsně za hranici světla a stínu. Stál tak blízko, a přesto nedosažitelný.
Ten čas, po který jsem běžel zpět za Sukeou, byl nejděsivější v mém životě.
Konečně jsem před sebou spatřil mého společníka a nebyl sám.
Chlapec vzhlédl k přízraku, který se k němu zvolna blížil. Vyčkával jsem. Vůl, zajíc, opice, ...Sukea složil pečetě v nesmírné rychlosti. Stěží jsem je postřehl.
Oslepující modrá záře doprovázená zlověstným prskáním a praskáním pohltila místnost. Tmavá beztvará prázdnota okamžitě získala ostré rysy, jak světlo proniklo do všech zákoutí a skulin. Elektrický výboj, který vyšlehl z chlapcovy ruky, vykreslil reliéf jeho masky a dodal kočkovité šelmě téměř živý výraz.
„Ne!“ vykřikl jsem, abych ho zastavil, ale několik následujících vteřin proběhlo příliš rychle. Sukea vyrazil vstříc strašlivému protivníkovi. Pak se ozvala ohlušující rána. Minul, napadlo mě. Vzduchem proletěl prach a kusy horniny, které úder vymrštil do prostoru. Stěny neodolaly této síle a řítily se k zemi. Prolomila se i dřevěná vzpěra podpírající strop. V tu chvíli jsem musel jednat rychle. Využil jsem veškeré zbývající energie do jednoho silného odrazu, abych se dostal k chlapci včas. Padající sutiny nás minuly jen o pár centimetrů. Se Sukeou v náručí jsem skočil do bezpečného úkrytu nejbližší chodby. Dopad byl tvrdý a bolestivý. Váha vlastního těla mě strhla na zem. Instinktivně jsem si přikryl hlavu rukama. Nastalo ticho.
Podíval jsem se na svého společníka. Ztěžka oddychoval. Z tváře mu odkapával pot černý od prachu a zanechával mu na špinavých tvářích světlé cestičky. Teprve teď jsem si všiml, že nemá masku. ...Měl matné šedé vlasy a tmavý pruh látky mu zakrýval ústa a nos. Víčka měl přivřená a pohled zdánlivě upíral do země. Přemýšlel. Držel si zápěstí pravé ruky. Prsty opakovaně svíral v pěst a zase povoloval, jak se pokoušel uvolnit bolest.
„Minul jsi?“ zeptal jsem se.
„Ne, ta rána byla přesná, pane, ale jeho tělo...“ odmlčel se.
„O čem to mluvíš?“
Vstal a podíval se na mě. Levé oko se mu ve světle temně rudě lesklo. Cítil jsem, jak se mi tvář zkřivila šokem. To oko jsem už kdysi viděl. Byl jsem přesvědčen, že je to zatracené doujutsu klanu Uchiha.
„Rána prošla skrz jeho tělo. Nevím, jak to vysvětlit.“
„Cesta je zasypaná. Musíme jít tudy.“
„Máte nějaký plán, pane?“ chlapec sáhl do pouzdra a přepočítal zbytky výzbroje. Hlas v mé hlavě mi šeptal cosi o těžkém údělu velitele, o nezbytných obětech. Neměl jsem dost času, abych své rozhodnutí podrobně zhodnotil.
„Ano, mám,“ znal jsem zakázanou techniku, kterou mě kdysi naučil můj starý mistr. Nikdy jsem ji nepoužil.
„Budu potřebovat tvou pomoc, chlapče.“

Z podlahy uprostřed místnosti stoupalo zlé zjevení. Černá šmouha, která se postupně zvětšovala a začínala nabývat ostrých tvarů. Sukea se ocitl uprostřed děsivé scény, když ho obklopil stín, znejistil, ale zůstal stát na místě. Ohlédl se a když zachytil můj pohled, přikývl. Byl připraven. Kruh temnoty se pomalu stahoval. Rozvířený vzduch rozhoupal tlumené světlo luceren a stíny klouzaly, tančily a poskakovaly. Chlapec zaječel bolestí. Podíval se mým směrem. V jeho očích jsem spatřil něco nepředstavitelného. Nebyla to prosba o pomoc, ale spíše pocit náhlého strachu, když si člověk uvědomí rozsah vlastní zranitelnosti. Zastavil se, zavrávoral a nakonec se v bolestivých křečích sesunul na podlahu. Žalostný křik umírání mě doháněl k šílenství. Musel jsem jednat rychle. Vytáhl jsem kunai a v dlani pevně sevřel jeho čepel. Zhluboka jsem se nadechl, abych uvolnil napětí, které se ve mně hromadilo a jedním plynulým trhnutím nože si prořízl kůži i maso. Skrz prsty mi začala protékat krev. Sukea zůstal dál schoulený na zemi v neovladatelném třesu, zatímco ho pomalu pohlcovala temnota. Kolem jeho těla jsem krví namaloval kruh a čtyři symboly světových stran. Pečetící svítek a roztáhl ho po podlaze. Složil pečetě. Znaky na podlaze se rozzářily. Světlo se pomalu svými prstíky šířilo až k zmítajícímu se tělu. Zářící znaky začaly blednout.
Rychle jsem smotal svitek a navrch umístil pečeť uzamčení.
Chlapec ztěžka dýchal, vzpamatovával se z příšerného zážitku, ale byl živý. Sesul jsem se k zemi a snažil se uklidnit třes těla.
„Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se.
„Ano.“ Byl jsem vyčerpán psychicky i fyzicky. Seděli jsme tam oba dlouhé hodiny, než jsme byly schopni vyjít na světlo.

Stařec se naklonil dopředu a sfoukl svíci. Místnost naplnil štiplavý zápach černého dýmu stoupajícího z ohořelého knotu. Nikdo z přítomných nepromluvil. Škvírami v okenicích pronikalo dovnitř slabé modré světlo nového dne. Chlapec si ani nevšiml, že svítá. Otupěle se zadíval na prachové částice, které se zvolna vznášely na paprscích světla.
„To je konec mého příběhu, chlapče,“ promluvil po chvíli stařec.
„Tak co? Pořád se chceš stát pečetícím shinobi a toužíš, abych ti předal své znalosti a vzpomínky?“ zeptal se ho stařec.