Vše se můžeme pokusit napravit

Takový malý, ale podstatný úvod do děje ...

Večer se pomalu blížil. Větve ztěžklé mokrým sněhem se skláněly až k zemi a činily tak pěšinu téměř neprůchodnou. Odkláněl je stranou, sekal, překračoval, uvolňoval cestu. Smrákalo se, měli by přidat, pokud chtějí dorazit včas.
„Sakra!“ zanadával, když se mu masa roztátého sněhu svezla ze smrkové větve přímo za krk. Setřepal ho bokem. Už skoro neviděl na cestu, tma dnes padala opravdu nezvykle rychle, jako by jim chtěla pomoci v jejich plánu. Nebyli daleko od severní brány Konohy, poznal by to tu i po slepu. Jakýsi zvuk upoutal jeho pozornost. Zastavil se a zaposlouchal. Muž za ním stanul také. Bylo podivné ticho, jen mohutné stromy občas zasténaly pod poryvy sílícího větru. Odněkud zazněl pronikavý hlas krkavce. Nezaznamenal nic podezřelého. Tiché ševelení v korunách smrků přerušovalo pouze zrychlené namáhavé oddechovaní druhého z mužů.
„Jsi unavený?“
„Jít 10 kilometrů v tvých stopách není zrovna snadný úkol.“
„Už to není daleko, za chvíli jsme u…“
„Já vím.“ Přerušil ho starší z mužů tiše a sklonil hlavu.
„Máš strach?“
Muž upřel pohled kamsi před sebe a na chvíli se odmlčel. K obloze stoupaly od jeho úst v pravidelných intervalech roztrhané obláčky páry. „Je to…už dávno. Všechno se změnilo.“
„Bude to v pořádku, uvidíš.“ Položil mu ruku na rameno, ale hned ji zase stáhnul, jakoby tomu sám nevěřil. „Pojďme.“ Raději rázně vykročil a přišlápl dlouhou vyčnívající větev, která se mu pletla pod nohy. Druhý muž ještě chvíli stál a díval se za ním. Bezděčně si sáhl na rameno. Jako by váhal. Jako by také zapochyboval o svém rozhodnutí. Nakonec si přetáhl kapuci přes hlavu a tiše sešlápl větev před sebou. Pohybovali se obezřetně a jako jeden. Tma brzy pohltila celou zem a spustil se studený zimní déšť.

...

„Sarado, prosím, tě, zamíchej tu polévku, ať se nepřipálí!“ Sakura se od rána ještě nezastavila. Způsobila to nenadálá směna v nemocnici, protože poprvé za letošní zimu udeřilo náledí. Prosincové počasí vyvádělo alotrie. Nejdříve napadlo půl metru sněhu, ten začal rychle tát, a pak přes noc náhle zmrznul. Zlomeniny všeho druhu na sebe nenechaly dlouho čekat, a když k tomu dnes dopoledne přibyly dva úrazy elektrickým proudem od vánočních žárovek a jeden pilkou pořezaný zloděj smrčků, byla s ostatními povolána do služby. Půl dne tak strávila neplánovaně v práci a k vaření a zdobení se dostala teprve navečer.
Sarada se neochotně chopila vařečky. Byla opět nemluvná a nakvašená, ostatně jako každý rok v tento den. Nedivila se. Snažila se jí za ta léta už tolikrát dárky a všemožným dováděním a vyprávěním rozptýlit, ale dobře věděla, že to nepomůže. Sama už otupěla. Přestala doufat v normální rodinný život. Ne po tolika Štědrých dnech strávených u stydnoucí ryby v marném očekávání, že její drahý Sasuke dorazí domů aspoň na Vánoce. Aspoň kvůli své dceři, když už ne kvůli ní. Sakura si u vánočních ozdob povzdechla hlasitěji, než zamýšlela a ihned toho zalitovala.
„Mami, máš strach?“ zeptala se Sarada, aniž by se k ní otočila od plotny. Ta otázka Sakuru zaskočila.
„Proč bych měla mít strach? Z čeho?“
„Že se táta jednou už nevrátí.“
„Ale ty můj blázínku, jistě, že se vrátí. Prostě, až pomine nebezpečí a skončí mu ty mise, tak tu s námi zůstane.“ Zalhala, jako každý rok.
„Mami, já už tomu nevěřím. Já už……proč nepřijde za námi aspoň na Vánoce?“ Dívka se otočila k matce a za brýlemi se jí leskly slzy. Jako každý rok. Sakura se zvedla od stromečku a přivinula si jí k sobě. „Víš, že s tím nic nezmůžeme. Je to jeho rozhodnutí a jen on ví, proč to dělá a co je důležité. Chrání nás, tebe, mě, všechny v Konoze. Nemůže tu být, pokud nás má ochránit.“
„Ale proč to musí dělat právě táta? To nemůže někdo jiný? To ho nemůže aspoň na Vánoce někdo vystřídat? Proč si nepromluvíš se Sedmým, však jsou přátelé, ne?!“ Dívenka zabořila tvář do matčiny zástěry. I když už hodně vyrostla a tvářila se dospěle, v takových chvílích byla stále tím zraněným dítětem, které tak snadno podlehne úzkosti. Sakuře to trhalo srdce, ale co měla dělat? S Narutem už situaci probírala několikrát a ani on jí nedokázal uspokojivě odpovědět. Podle něj Sasuke nemá žádný zákaz vracet se domů, kdy jen bude potřebovat a chtít. Problém byl v tom, že on se vracet nechtěl. Proč? Neznala odpověď. A když jí neznala ona, tak dítě to už vůbec nepochopí. Přesunula se do podřepu, aby Saradě viděla do tváře. Ta rychle utírala slzy zpod brýlí rukávem.
„Jsi to nejlepší, co mě v životě potkalo a vždycky tu pro tebe budu. Já i tvůj táta uděláme všechno, abychom tě ochránili, a to se nikdy nezmění!“ Usmála se. „Tak co, dovaříme tu polévku?“
Dívka mlčky přikývla. „Tak dobře, ale dáme na stůl talíř i pro tátu, jo?“
„Jistě, že dáme.“ Sakura se zvedla a mířila do šuplíku pro vánoční prostírání, když vtom zazvonil zvonek. Sarada nadskočila, jako by jí píchl šídlem, zahodila vařečku a vystřelila ke dveřím. Vrhla se po klice a s očima rozšířenýma očekáváním je prudce rozevřela.
„Tati….?!“
Za dveřmi stál Naruto ve svátečním plášti Hokageho, na hlavě divně naraženou zplihlou čepici, v ruce mačkal nějaký balíček. Za ním stál Shikamaru a držel nad nimi deštník, protože padal hustý déšť a vypadalo to, že pršet hned tak nepřestane. Saradino nadšení rázem vystřídal smutný výraz.
„A-ahoj, Sarado, je doma máma…nebo táta?“ Určité věci Narutův intelekt zkrátka nezvládal pobrat včas.
„Mami, je tu Sedmý!“ Houkla dívka do chodby. „Co nám to nesete?“ Optala se sklesle a víceméně ze slušnosti.
„Jen malý dárek. Je to takové poděkování rodičům od města za celoroční práci. A samozřejmě chci vám popřát hezké Vánoce.“ Naruto se nuceně usmál. To už se za Saradou objevila i Sakura.
„Ahoj Naruto, Shikamaru! Jé, co to je?“ Zeptala se, když viděla, jak dívka přebírá od Hokageho malý oranžový dárek s mašlí.
„Jen taková pozornost od města. Říkali jsme si, že to rozneseme ještě před večeří.“ Odpověděl pohotově Shikamaru za svého nadřízeného. Naruto nervózně přešlápl.
„Á, to ani nemuselo být, tak tedy moc děkujeme. Nechcete jít dál?“
„Díky, my už raději půjdeme, Hinata s dětmi na mě čekají s večeří. Mám popřát i za ně pohodové svátky a hlavně zdraví!“
„I vám, Naruto, i vám.“ Sakura se otřepala chladem.
Naruto se ještě jednou usmál, tentokrát už upřímně a otočil se k odchodu. Shikamaru ho následoval, ale ještě se ohlédl a zavolal do zavírajících se dveří: „Sakuro? Přijďte se Saradou k nám mezi svátky, Temari chystá oslavu narozenin a mám všechny pozvat. Šiřte to dál!“
„Jo, jo, díky, přijdeme rády!“
Dveře se zabouchly. Chvilku bylo ticho a Sarada se Sakurou si v přítmí dlouze pohlédly do očí. V tom pohledu proběhl celý výčet pocitů a nevyřčených otázek. Nakonec pohled přerušila Sarada a s rukou přes oči utekla do kuchyně.
Sakura si opět nahlas povzdechla, položila balíček na komodu v předsíni a zamířila za ní.

...

Dojedly. Hodiny právě odbily osmou a Sakura si založila ruce na prsou. Upřela na Saradu tázavý lišácký pohled.
„To jsem zvědavá, jak moc jsi byla letos hodná!“
„Ale mami, už jsem velká, vím, že Ježíšek dárky nenosí.“ Děvče rádoby nazlobeně otočilo oči v sloup.
„Ježíšek neježíšek, já se ptám, zda jsi zlobila nebo ne?“ Významně povytáhla obočí, aby navodila správnou důležitost okamžiku. Sarada přistoupila na hru.
„Já jsem byla jako vždy ta nejhodnější dcera pod sluncem! Letos zlobil jenom Boruto.“ Dodala s úsměvem.
„Tak to, aby ani nechodil doma ke stromečku!“ Promluvil kdosi za papírovou zástěnou. Stín se pohnul, malovaná zástěna zašustila a do místnosti vstrčil hlavu Sasuke. Sarada překvapením otevřela pusu dokořán a vytřeštila oči. „Tati! Ty…ty jsi přišel!!“ Převrhla židli a rozeběhla se ho obejmout.
„Počkej, počkej, jsem celý mokrý, venku hrozně prší…“ Ale to už měl dívku pevně omotanou kolem boků, vůbec jí nevadilo, že si na sebe připlácla plášť úplně nasáklý vodou.
„Sasuke…“ Vydechla taktéž překvapeně Sakura. „Nečekaly jsme…“ vzápětí se však vzpamatovala. „Počkej, hned ti přinesu ručník a něco na převlečení.“ Sasuke ji ale chytil za paži a zadržel. Pohlédla do jeho mokré vážné tváře. Vypadal nezvykle nervózně, dokonce až rozpačitě. Tenhle výraz u něj vůbec neznala.
„Stalo se něco?“ Lekla se.
„Víš…nejsem tu sám.“ Pohladil Saradu po vlasech a jemně ji odtáhl stranou, aby sám mohl kousek poodstoupit. Za ním v úzké temné chodbě kdosi stál. Zahalený jako on do tmavého pláště, na hlavě kapuci, takže mu nebylo moc vidět do obličeje. Byl hubený, o něco vyšší než Sasuke a v tom přítmí vypadal celkem děsivě. Sakura bezděčně o krok couvla a chytila Saradu za rameno. Neznámý taktéž udělal krok k nim a stáhl kapuci. Světlo z kuchyně ozářilo bledou tvář. Sakura zadržela dech. Vysedlé lícní kosti, dvě hluboké vrásky na tvářích, z černých, k bradě zastřižených vlasů mu kapala voda. Jako by byl starý a zároveň nebyl. Nesměle se na ni podíval temnýma bezednýma očima.
„Sasuke, kdo je to.“ Sakura couvla o další krok, až narazila do věšáku. Na zem se hřmotně sklátil deštník. Sarada by si cizince se zájmem prohlížela, ale matčino silné znepokojení ji znervózňovalo.
„Vidíš, nebyl to dobrý nápad.“ Řekl neznámý tichým hlubokým hlasem a otočil se zpět.
„Počkej přece, Itachi!“ Sasuke se ho snažil zadržet. Teď vytřeštila oči pro změnu Sakura. Slyšela dobře? ITACHI?
„Sakuro, Sarado, to je můj bratr, Uchiha Itachi.“ Sasukemu se podařilo dostat muže v chodbě před sebe a zabránit mu tak v předčasném odchodu.
„Ten Itachi, co tě…co jsi ho…?“ Sarada ještě nikdy neviděla matku v takovém šoku. Nevěděla, co se děje, ale rozhodla se vzít situaci do svých rukou za ni.
„Bratr? Nevěděla jsem, že nějakého máš, tati. Tak to jste můj strýček, že? Ráda vás poznávám.“ A směle vykročila muži podat ruku.
„Stůj, Sarado, ani se nehni!“ Matka ji pevně chytila za ramena a neuroticky stáhla k sobě. Dívka se na ni překvapeně podívala.
„Nemusíte mít strach, nikdy bych vám…“ muž se náhle silně rozkašlal, až se musel opřít o Sasukeho rameno. „…nikdy bych vám neublížil.“ Dokončil větu, když se mu podařilo kašel uklidnit. Sakura poněkud povolila ve své napružené bojové pozici. Tvrdý obranný postoj matky byl náhle atakován soucitným postojem lékařky.
„Jak to, že žije, Sasuke? Jak jsi ho mohl vzít do našeho domu po tom všem, co ti udělal? Co nám udělal?!“ Sakuře se vrátila ztracená rovnováha a s ní se dostavil vztek a bezmoc. „Ví o tom Sedmý? Sarado, jdi ihned nahoru do svého pokoje!“ Nasměrovala dívku k dřevěnému schodišti.
„Ne, mami, já chci zůstat tady.“ Bránila se Sarada.
„Jdi a neodmlouvej. HNED!“
Sarada se neodvažovala dál protestovat, když se matka dostala do takovéhoto stavu, nebylo radno s ní polemizovat. Vyšla tedy nahoru, ale skryla se za poslední příčkou zábradlí, odkud částečně viděla dolů. Napjatě poslouchala, co se bude dít.
„Sakuro, uklidni se, prosím. Itachiho jsem k návštěvě přemluvil já. Chci, abyste ho poznaly, aby ho Sarada poznala a on vás. Vím, že jsem ti to měl dopředu říct, ale bylo by to moc nebezpečné. Nikdo neví, že je tu, a zítra zase odejde. V noci, nepozorovaně, nikdo se nic nedozví.“
„Uvědomuješ si, jaký z toho může být malér? A vůbec, vždyť je to zločinec a vrah!“ Poslední větu pronesla šeptem, ale o to důrazněji. Itachi se napřímil.
„Sasuke, já půjdu. Nechci ti působit potíže.“
„Nikam nepůjdeš, ne v tom dešti a teď! Jsi moje rodina, stejně jako Sarada a Sakura. Je nejvyšší čas na pár vysvětlení, nemyslíš? Slíbils mi to!“ Sasuke vsadil na kartu cti, která byla odjakživa pro Uchihy vším. A nezmýlil se. Itachi s povzdechem ustoupil.
„Jak myslíš.“ Znovu se rozkašlal.
„Sakuro, prosím, byla bys tak hodná a donesla nám nějaké mé věci na převlečení? Všechno ti vysvětlím. Itachi se změnil, opravdu není čeho se obávat.“
„Je to na tvou zodpovědnost! A opovažte se cokoli vyprávět Saradě!“ Na víc se nezmohla. Sasuke ji trápil, moc ji trápil. Přesto stačil jeho jediný pohled a odpustila by mu všechno. Byla si té slabosti vědoma. Musela však být silná za Saradu. Měla strach, že opět stojí před něčím, co nemůže předvídat ani ovlivnit. A to si myslela, že už je všechno zlé za nimi. Proč jen se musela zamilovat právě do Uchihy? Copak to prokletí nikdy neskončí? Jak to, že je dávno pohřbený Itachi znovu naživu? Tyhle myšlenky jí táhly hlavou, když se ve skříni probírala Sasukeho svršky. Sarada stála ve dveřích do ložnice a pozorovala ji.
„Mami, co se stalo mezi vámi a strýcem? Proč jsi byla tak vystrašená?“
„To nestojí za řeč, Sarado.“
„A jak to, že dodnes nevím, že táta má bratra! Proč jsi mi o něm nikdy neřekla?“
„Obávám se, že na to ti musí odpovědět otec, pojď.“ Vyšly z ložnice.
Muži stáli stále v předsíni, kde se pod nimi úspěšně vytvářela louže vody. Sasuke si už sundal plášť a zouval si boty, ale Itachi postával stále nehnutě ve stínu. Sasuke vnímal, jak je nejistý, jak je stále ve střehu. Nebyl zvyklý vídat se s lidmi, dlouhá léta žil úplně sám.
„Tady máte suché šaty, snad vám budou.“ Sakura se natáhla, co mohla, aby nemusela chodit blíž. Itachi je přijal, ale dál se ani nepohnul.
„No tak, uvolni se. A převlíkni se, nebo nastydneš!“ vyzval ho Sasuke a stáhl si mokré triko přes hlavu.
„Ohřeju nějaké jídlo. Sarado, pojď mi pomoct!“ Sakura raději zmizela v kuchyni a Saradu si pořád držela u sebe, i když to byl nadlidský úkol - nový strýček ji samozřejmě nesmírně zajímal. Pořád se nemohla vzpamatovat. Myšlenky jí létaly hlavou jako zběsilé a stále intenzívněji z nich vyvstávala jedna jediná. Jak to všechno vysvětlit dceři, až se otevřeně zeptá. A ona se zeptá, o tom vůbec nepochybovala. Začala panikařit.
„Má pravdu. Nesmíš jí nic říct. Je to ještě dítě.“ Šeptl Itachi, zatímco si oblékal Sasukeho bílou košili.
„Nejsem blázen, nic jí říkat nebudu, dohodli jsme se přece. Ale chci, aby poznala to, co já, za ty poslední roky. Dlužíš mi to, Itachi.“
„Dlužím ti mnohem víc.“ Itachi uhnul pohledem a opřel se o stěnu.
„Je ti dobře? Jsi bílý jako ta má košile.“
„Je mi fajn.“
Sasuke vstoupil do kuchyně, odhodil ledabyle mokrý ručník na topení a zatáhl všechny rolety a záclony. Sakura chystala na stůl další talíř a po očku sledovala Itachiho, který stál ve dveřích a tvářil se naprosto neutrálně. Ve skutečnosti si právě mapoval celý prostor, okna, krb, bezpečnost domu, únikové cesty, dvě katany na stěně nad gaučem, kam Sasuke s patřičnou, až rituální posvátností před chvílí zavěsil třetí svou. Na jedné z nich poznal zlatě taušírovanou tsubu. Tři stáčející se symboly jin-jang s děrovanými středy. Fugakův mangekyou Sharingan. Jak nedůstojné místo oproti jejímu původnímu umístění v honosném rodném sídle Uchihů!
„Ještě, že jsem toho uvařila víc.“ Sakura pokynula Itachimu, aby se posadil. Ten si vyměnil krátký pohled s bratrem a usedl na nabízené místo k talíři kouřící polévky. Sasuke si také sedl a nandal si pořádnou porci. Sarada nesměle zakotvila naproti a prohlížela si tiše nového člena rodiny. Tiše proto, že u jídla měla zakázáno mluvit, pokud byl otec přítomen, neměl to rád. Ale v hlavě už si sumírovala milion dotazů na oba dva. Usoudila, že strýc bude o dost starší. Byl oproti otci hubený a vypadal tak nějak pobledle, asi byl nastydlý. Co jí ale fascinovalo, byla úžasná podoba s otcem. Nikoho Uchihům podobného v Konoze neznala. No, vlastně byl tu strejda Sai, kterého jako malá zlobila, že musí být určitě tátovo dvojče. Toho svého ale tehdy ještě sama neznala. Strýc jedl rozvážně, pomalu a díval se do talíře nebo před sebe, občas nenápadně střelil pohledem po mámě. Ji samotnou, která seděla přímo před ním, vůbec nevnímal a ignoroval. Rozčilovalo ji to. Studovala jeho pohyby, způsob, jakým držel hůlky, jak dýchal, pak znovu obličej, zvláštní jizvy táhnoucí se od kořene nosu dolů po tvářích. Byly neobvyklé, přemýšlela, jak k nim asi přišel.
„Ty mám od narození.“ Pronesl, jako by přesně věděl, na co myslí. Sarada zůstala jako přimražená. Podíval se jí do očí. Ten pohled byl přímý, pronikavý, nesmlouvavý. Jako by dokázal pohlédnout až na dno její duše, jako by koukal skrze ni. „Já vím, při jídle se nemluví, omlouvám se.“ Usmál se na ni a dál se věnoval jen svému talíři. Zůstala otřesená. Měla pocit, že o ní zjistil úplně všechno za pouhých pár sekund. Byl to snad sharingan? Ale nic přece neviděla, jeho oči zůstaly černé jako nejtemnější noc. Jaké má asi schopnosti? Vyrovná se otci? Musí se dozvědět všechno! Strýc Itachi rozhodně nebyl obyčejný člověk a zatím si nebyla jistá, má-li se ho bát nebo se těšit, až ho pozná víc.
Sakura se prozatím stáhla do role úslužné kuchařky a s hrůzou prožívala to ticho před bouří. Ano - lépe by to nenazvala – ticho před bouří. Sasuke ji svým činem totálně překvapil a rozhodil. Itachiho vůbec neznala a co věděla, tak by raději zapomněla a Saradinu zvědavost a chytrost zase znala až příliš. Tohle nemůže dopadnout dobře. Úplně zapomněla, že je Štědrý den a že by se měly rozbalovat dárky. Odevzdaně klesla na poslední volnou židli, kterou si přistrčila ke stolu z kuchyně a čekala, až muži dojí i druhý chod.
„Bylo to skvělé, díky.“ Pochválil Sasuke manželčinu práci a odložil hůlky. Itachi dojedl také a když mu Sakura odebírala prázdnou misku, poděkoval.
„Tati, prosím, vyprávěj mi všechno o tobě a o strýci, proč jsi mi o něm nikdy neřekl?!“ Sarada byla netrpělivá, zžíraná ohromnou zvědavostí.
„Itachi a já jsme žili v Konoze s rodiči, ale jak víš, ti náhle zemřeli a Itachi záhy z Konohy odešel. Dlouhé roky jsme se pak neviděli a byli na sebe hodně naštvaní.“
„Proč?“
„Je to dlouhý příběh a jednou ti ho povím, ale zatím ti musí stačit, že to byl rodinný spor, který nás rozeštval, a nevěděli jsme navzájem o sobě. Tedy já jsem nevěděl, kde Itachi žije a jestli vůbec žije. Až po válce jsem zjistil, že je naživu a že není úplně zdráv. Vysvětlili jsme si situaci a vyřešili jsme naše společné neshody. Itachi je skvělý člověk, který vždy miloval nade vše čest a hájil zájmy vesnice.“
Sakura se bezhlesně zvedla a odešla do kuchyně.
„A ty ho teď chodíš navštěvovat? Proto jsi pořád pryč?“ Saradě to na svůj věk zatraceně pálilo. Itachi se musel pousmát. Pravá malá Uchiha!
„Ano, občas za mnou chodí a pomáhá mi.“ Vložil se do rozhovoru.
„Občas? Ale vždyť bývá pryč celé měsíce!“ Sarada se na strýce zamračila.
„Samozřejmě mám také náročné mise, ale o tom jsme se už bavili, ne?“ Sarada se zamračila ještě víc a zaryla pohled do bíle vyšívaného motivu vánoční vločky na stole.
„Něco jsem ti přinesl.“ Itachi zalovil kdesi pod stolem a vytáhl drobnou krabičku. Vypadala ošuntěle a staře. Sarada ji chvíli převracela v prstech, než se ji odvážila otevřít. Do dlaně jí vypadl třpytivý řetízek.
„Co je to?“ Znovu se setkala s Itachiho hlubokým pohledem. Tentokrát však měla pocit, že vidí ona do něj. V těch hlubinách se zračilo něco strašně smutného a bolavého. Na okamžik ji vpustil do svého nitra, které ukrývalo cosi tajemného a teskně hrozivého.
„Býval tvé babičky, Mikoto. Přála by si, abys ho nosila.“
Pohlédla zpět do své dlaně. Na zlatém jemném řetízku byl umně osazený bílý průsvitný kámen ve tvaru květu. Byl docela jednoduchý a zdál se jí překrásný.
„Děkuju.“ Vydechla. „Jaká vlastně byla?“
„Odvážná a milá jako ty.“ Itachi už zase působil naprosto vyrovnaně a nepřístupně, onen záblesk pohnutí zmizel.
„A kde teď vlastně žijete?“ Zeptala se Sakura, která se opírala o dřez a točila si vodu do sklenice.
„To není důležité.“ Itachiho najednou velmi odměřený hlas jako by nepřipouštěl dalších otázek na toto téma. Vycítila to a neptala se dál. „Hodně daleko odsud.“ Dodal už mírněji.
„Myslím, že strejda má dobrý důvod, proč nám to nechce říct, a asi bychom se neměly ptát, že tati?“ Sarada spiklenecky mrkla na Sasukeho. Ten zůstal překvapeně koukat. Takhle uvážlivý závěr od své dcery tedy skutečně nečekal, překvapila ho.
Itachi se najednou ošil a odkašlal si. „Mohl bych taky dostat sklenici vody?“ Poprosil Sakuru.
„Ale jistě.“
„Itachi, tobě není dobře a nelži mi zase!“ Sasuke si ho přes stůl měřil zkoumavým pohledem.
„To je vždycky tak otravný?“ Zeptal se Itachi Sakury, když mu podávala sklenku.
„Je.“ Přistoupila na žert. „Mohu?“ Bez čekání na odpověď mu sáhla na čelo.
„Máte vysokou teplotu. Co vás trápí za potíže?“
„Nic, vážně. Asi chřipka.“
„Můžu vás vyšetřit? Mně se to tedy jako chřipka nezdá. Jak dlouho to trvá?“

...

„Sasuke, já nevím. Nechceš se pokusit promluvit s Narutem? Ten stav se mi nelíbí. Nemohl by zůstat v Konoze? V nemocnici bychom mohli zkusit na něco přijít.“ Sakura seděla vedle svého muže a nepřítomně před sebou na stole skládala použité balicí papíry z rozbalených dárků na úhlednou hromádku. Oba hleděli do druhé části místnosti, kde na jednom konci gauče spokojeně oddychovala Sarada, přikrytá dekou, na druhém ležel Itachi a zdálo se, že po podaných uklidňujících lécích také usnul.
„To není možné. Všichni si myslí, že jsem Itachiho zabil. Byl jednou z nejhledanějších osob v policejních seznamech a byl by zas. Byl by souzen a odsouzen.“ Sasuke si povzdechl. „Navíc on by nikdy nesouhlasil. Už tohle setkání je pro něj těžší, než si vůbec umíme představit.“
Sakura se odmlčela a zadívala se na Sasukeho. Je to vůbec on? Jak se změnil od poslední návštěvy. Jako by nějaká neviditelná překážka mezi nimi padla. Mnohem víc projevoval pocity, byl výmluvnější, a i když vypadal po té cestě a dlouhém večeru velmi unaveně, tak z něj cítila hřejivé lidské teplo, jako snad ještě nikdy předtím. Z jejího nitra se začal prodírat na povrch nejasný, slaboučký, ale stále sílící pocit. Zatím se rozhodla ho nepojmenovávat ze strachu, že zase zmizí.
Štěstí.

Poznámky: 

Přání od Uzumaki clan

Milý Ježiško,
keďže som celý rok poslúchala a podstivo pozerala všetky diely Boruta chcela by som od teba jeden dar. Chcela by som príbeh/poviedku o Vianociach v rodine Uchiha ( Sarada, Sakura, Sasuke). A veľmi by som si priala Vianočné stretnutie strýka Itachiho a so Saradou. Žáner nechám na teba, ďakujem konožský Ježiško.

Milá Uzumaki clan, doufám, že jsem se aspoň trochu trefila do tvého vkusu. Povídka není úplně prvoplánově vánočně radostná, ale snad se ti bude líbit .
Navazuji na minikomiks, který vznikl ve spolupráci s Hromisem. Ten byl v době vypsání mise už hotový a tvé přání mi tak nádherně zapadlo do rýsujícího se příběhu. Respektive mě na základě tvého přání ten příběh napadl . Vycházela jsem z předpokladu, že Itachi po střetu se Sasukem přežil. Edo tensei jsem nikdy neuznávala .
Omluvte, prosím, reálie, opravdu netuším, jaké jsou zvyky v Japonsku, přizpůsobila jsem je tedy těm našim .

Související příspěvky

Otázka dne: Jaký jste dostali nejlepší dárek k narozeninám (či dárek obecně)?
Nový Hrom - V prodeji již od 6. prosince!
Nový HROM - PÍSEČNÝ SPECIÁL v prodeji!
Nový HROM – Vánoční číslo!
Vše se můžeme pokusit napravit
Nový HROM – Náhody neexistují!
Nový HROM – Speciál pro ženy
Nový HROM – těsně převelikonoční číslo
Nový HROM – Nishiho pravá identita, č. 1