Černý Sasuke

Bylo, nebylo, v jedné ninja vesnici v Ohnivé zemi stál domek a v něm bydlel malý chlapec jménem Sasuke. Říkali mu Sasuke-kun, protože byl prý velmi roztomilý. Měl havraní vlasy, stejně černé oči a hezky se usmíval, když se ukázal jeho starší bratr Itachi. Ovšem právě kvůli jeho kštici mu občas říkali Černý Sasuke, za což si ho spolužáci dobírali.
Jednoho dne, když zrovna týral nějaké zvířátko, přišla za ním maminka Mikoto.
„Sasuke-kun, půjdeš za babičkou Tsunade,“ řekla.
„Za kým?“ nechápavě uklonil hlavu na stranu. Nikdy předtím o žádné babičce Tsunade neslyšel, natož aby k ní chodil.
„Za babičkou Tsunade. Ona to vlastně není babička a není naše… ale její opatrovnice Shizune si vzala dovolenou a poprosila nás, abychom se o ni postarali.“
„Jo, aha. A proč tam nemůže jít Itachi? Je přece starší. A já tu navíc mám nějakou práci.“ Nenápadně schoval polomrtvou myš.
„Tsunade ho nemůže vystát,“ vysvětlila mu maminka. „Na,“ podala mu košík, v němž zacinkalo několik lahví o sebe, „tady máš a už upaluj.“
„No jo,“ zakroutil očima Sasuke a vydal se na cestu.
Prodíral se lesem, občas do stromu kunaí vyryl neslušný kosočtverec, když tu si uvědomil, že se zapomněl zeptat, kde ta babka vlastně bydlí.
Protože byl tak trochu citlivka a hysterka, dal se do usedavého pláče.
Křoví zašustilo a kde se vzal, tu se vzal, objevil se před ním podivný zjev, jakýsi hybrid člověka a hada. Bledá kůže, která sluníčko neviděla ani z rychlíku, roky nemyté černé vlasy a na sobě jen nějaké otrhané hadry, co se daly sehnat tak akorát na skládce, převázané lodním provazem, obarveným na fialovo.
„Ale, ale, ale, pročpak pláčeme?“ ptal se úlisně chlapce, přičemž ho přejel podivně chtivým pohledem.
„Hledám babičku Tsunade a nevím, kde bydlí,“ štkal Sasuke.
„Myslíš Tsunade, legendární smolařku?“
„Jo, asi tu,“ pokrčil rameny černovlásek.
„Tak tu shodou okolností znám. Momentálně se potuluje po tý díře Tanzaku. Ale být tebou tam nechodím, je to tam samej hazard a špinavý prachy, lepší by ti bylo se mnou.“
„Děkuju! Děkuju, pane had!“ jásal Sasuke, jako by snad ani neslyšel jeho další slova. „Konečně vím, kam se vydat!“ Chytil jeho pravici a začal s ní máchat, div z Orochimara duši nevytřásl.
„Jo-o-o-o, není zač. A vůbec, co to neseš v tom košíčku?“
„To vlastně sám nevím,“ pokrčil rameny mladík, „dala mi to maminka, abych to babi Tsunade zanesl.“ Nenápadně nazvedl šátek, kterým bylo pravděpodobně nelegální zboží přikryté, a zhrozil se, když zjistil, že celý obsah košíku je jen několikero flašek saké. Žádná bábovka, žádné buchty, jen chlast.
„Tak to není nic pro mě,“ ohrnul Orochimaru nos. „Ale poradím ti – Tsunade má moc ráda takové ty kulaté lesklé věcičky s dírou uprostřed. Zkus jich někde pár najít, určitě ji nezklameš. Já už musím běžet, tak se měj,“ laškovně naň mrknul a odplazil se zpátky do křoví.
Sasuke mu ani nestihl říct, že sloveso „běžet“ u tvora jeho vzezření není úplně korektní, neboť nemá nohy. Ale chystal se učinit, jak mu ten dobrý… člověk poradil. Šel vylovit pár penízků z tůně, kam turisti nahází neskutečné sumy jen proto, že si myslí, že se jim splní nějaké přání. Pche…

Hadí muž mezitím spěchal do domu, který si Tsunade pronajala. Opatrně se protáhl dírou v kamenné zdi kolem městečka a prosmýkl se až k nejzapadlejším bytům.
Jak předpokládal, byl tu všude nepořádek. To on neměl rád. Proto se taky uchýlil k žití ve velké podzemní jeskyni, kde ho nikdo nerušil. Ovšem občas nebylo zbytí a musel mezi lidi.
Bystrými smysly vytušil svoji dávnou známou a vyšplhal do druhého patra.
A opravdu.
Sedíc na židli, s hlavou položenou na stole spala vyvinutá blondýna. Od pusy jí teklo pár slin, vlasy měla rozcuchané. Celkově vypadala, že přišla z hodně velkého flámu.
Orochimaru zaťukal na okenní tabulky. Nejprve zlehka, potom víc. Ale až velmi hlasité bušení ženu uvnitř probudilo.
„Nejsem doma!“ zařvala a vzápětí oknem proletěla prázdná flaška.
„Tsssunade…“ zasyčel polohad a vytáhl se na parapet.
„Jo to seš ty,“ odfrkla si, od předchozího večera ještě notně pod parou. „Co chceš?“
„Chtěl bych s tebou uzavřít… menší obchod.“ Jakoby mimoděk si prohlédl drápy na levé ruce.
„Jakej obchod?“
„Zjistil jsem, že jsem míří exekutoři.“
Notorička vyskočila na nohy. Jenže se jí zamotala hlava a musela zase klesnout na židli. Zmoženě zakňučela.
„Sakra, Orochimaru, já žádný prachy nemám, všechny si je vzala Shizune. Nemohl bys… mi nějak… píchnout?“ prosebně naň zamrkala.
Černovlasý se ušklíbl. „Jaká náhoda. Zrovna jsem chtěl navrhnout, že bych ti s nimi pomohl. Však víš, dokážu být přesvědčivý.“
„Děkuju, Oro! Seš vážně kámoš.“
„Oh, to nestojí za řeč,“ zapýřil se, „ale pojď blíž. Řeknu ti, jak to provedeme.“
Tsunade se zvedla a vrávoravě dopochodovala k oknu. Už už se ke svému dávnému známému v dobré víře nakláněla, když tu do ní strčil a ona vypadla ven.

Sasuke stál po kolena v průzračné vodě potoka a vybíral odtamtud mince. Byl do toho tak zabraný, že ani neslyšel, že se blíží dřevorubecká četa. Jakmile si byl jistý, že váček je dostatečně těžký, vylezl na břeh, obul se a vyrazil vstříc vesnici Tanzaku.
„Pozor!“ vykřikl kdosi.
Chlapec se za hlasem otočil právě včas. Právě před něj s rachotem a zaduněním země dopadl několikasetletý velikán.
„Sakra, kluku!“ zaláteřil hnědovlasý dřevorubec. „Nesmíš se tady tak bezhlavě potulovat. Copak jsi nečetl tu velkou ceduli na kraji lesa? Zákaz vstupu, kácení stromů? Ne?“
„Žádná cedule tam nebyla,“ pokrčil rameny Sasuke.
„Co to povídáš? Vždyť Izumo s Kotetsuem ji tam-“ Periferně zahlédl oba zmiňované, kterak se snaží splynout s křovím v pozadí, což s přihlédnutím k jejich výrazným barevným vestám s reflexními pruhy nebylo tak docela možné, natož úspěšné. „Hej, vy dva! Kde je ta cedule?!“
„Nó, víte, pane Yamato…“ začal Kotetsu.
„… my jsme ji jaksi…“ pokračoval Izumo.
„… ehm, zapomněli vyzvednout z továrny.“
„Pardon.“
Yamato obrátil oči v sloup, přičemž zamumlal něco jako ‚to je materiál‘ a obrátil se zpět k mladíčkovi.
„Raději běž. Ať se ti tady něco nestane.“
Černovlásek přikývl a rozeběhl se po prašné cestě směrem k městečku. Procházel se po ulicích a vyptával se, kde by Tsunade našel. Každý jen nakrčil nos a ukázal mu směr.
Konečně dorazil k cíli. A okamžitě poznal, proč se obyvatelé tvářili, jako by kousli do citrónu.
Byla to jakási pochybná ubytovna. Všechna okna přízemí měla mříže, několikero dalších bylo zabedněných, jiná měla vymlácená skla.
Opatrně strčil hlavu do dveří, které jen na dobré slovo visely na prostředním pantu. V místnosti stál stůl, za ním hnědovlasá dívka, cosi zapisujíc. Když uslyšela nového příchozího, zvedla hlavu a užasla nad tak mladým hošíkem, co zavítal do tohoto… brlohu.
„Přeješ si, chlapce?“ zeptala se jemně.
„Ehm, dobrý den, já hledám babičku Tsunade.“
„Ona dluží i tobě?“ ušklíbla se posměšně. „A co si od tebe půjčila? Plyšáka? Nebo voskovky, cos na tajňáka šlohnul ve školce?“
„Ne, já jí jen nesu tohle.“ Pozvedl košík.
„Jo, aha. Druhé patro, doprava, poslední dveře nalevo.“
Vychovaně poděkoval a vyšel všech osmačtyřicet schodů. Ještě, než stačil zabouchat na dveře s nápisy ‚Skládka zakázána‘, ‚Nebezpečí výbuchu‘ a ‚Vstup na vlastní nebezpečí‘, ozvalo se:
„Pojď dál, ať jsi kdo jsi!“
Sasuke tedy vzal za kliku a vstoupil.
Rozhlédl se po poněkud pustém bytě, kde se válelo nějaké oblečení a prázdné lahve. Jinak zde nebyl téměř žádný nábytek, nátěr zdí byl na mnoha místech olezlý, někde omítka chyběla úplně, a podobné to bylo i s prkny v podlaze. A celé to dost divně páchlo.
„Juhů!“ zašvitořil laškovně znovu ten hlas. „Pospěš ke mně, chlapče!“
Znejistěl. Ví Tsunade o tom, že ji přijde navštívit? On sám se to dozvěděl teprve před několika hodinami. Nicméně vzmužil se a vykročil za babi.
„No to se podívejme, takový hezký mladíček,“ zaradovala se potměšile vrásčitá babice v posteli, „jak jsi sladký… hm, hm, hm, přímo k sežrání.“ Samozřejmě ho musela opusinkovat a natisknout k sobě.
„Téda, babičko Tsunade, proč máš prsa jako dojná kráva?“ zeptal se nevinně Sasuke, když od ní odstoupil. Byl přece jenom ještě dítě a ani maminka, ani tatínek, ani bratříček ho nenaučili, že nesmí z pusy vypustit vše, co ho napadne.
„To víš, nějak jsem to přehnala s plastickými operacemi. Být kost jako Pamela Anderson není snadné, hoho!“
„Babičko, od čeho máš tak dlouhý jazyk?“ vyzvídal dál.
„Od předení, panáčku, od předení.“
„Ale babičko, to je jiná pohádka!“
„Och, jejdanáčku, já jsem si popletla scénář…!“
„A babičko-“
„PŘESTAŇ MI POŘÁD ŘÍKAT BABIČKO!“ rozlítil se Orochimaru, vystoupiv ze své role. „Copak vypadám, že mi je sedmdesát?! HM?!!“
„Vy jste pan had!“ vyjekl Sasuke, když ho poznal po hlase. Strachy se rozklepal a vzal nohy na ramena.
„Sasuke! Okamžitě se vrať a dej mi svoje tělo!“
„FŮJ!!“ otřásl se černovlásek odporem a po hadím mutantovi hodil košík. Co si budem, několikero lahví alkoholu přece jenom něco vážilo, a tak byl nebohý Orochimaru omráčen.
V tu ránu do bytu vtrhnul správce, jemuž byl v patách hnědovlasý muž se sekerou.
„Zatraceně, Tsunade, kde je moje-“ Teuchi zmlknul, když spatřil celý ten výjev. Překvapeně zamrkal. „… ehm… činži…?“
„Chlapče, co se tu stalo?“ ptal se Yamato.
Chudinka Sasuke měl na krajíčku, když jim začal vyprávět, jak se to celé seběhlo. Že mu maminka nakázala, ať jde za babičkou, jak potkal hada, že ho málem zabili v lese a teď tady… Než skončil, byla kolem něj loužička.
Muži soucitně přikyvovali, litovali ho a utěšovali. Pak zvedli hlavy. Z chodby se ozval dusot, vzápětí do pokoje vtrhla rozzuřená žena, skřípajíc zuby a vrhajíc hromy, blesky na všechny strany.
„Kde je?! Kde je ten slizkej zmetek?!“ zavrčela a vyhrnula si neexistující rukáv topu. „Roztrhnu ho, ať si mě nepřeje!“
Ukázalo se, že Tsunade dopadla z okna přímo na hromadu kartonových krabic, takže se jí nic nestalo a jen se trochu prospala. Ovšem jakmile zjistila, že byla tak potupně ošálena a její identita zneužita, začal tanec.

A jak to všechno nakonec dopadlo?
Orochimaru byl opravdu roztrhnut… no… jako had.
Tsunade by bývala i přes Sasukeho štědrý dar skončila na ulici, kdyby se neobjevil bělovlasý Sannin, její dlouholetý kamarád, a nepřesvědčil ji, aby šla dělat do politiky.
Yamato se stal členem Greenpeace a místo kácení stromů v mírném pásu se pokouší zachránit pralesy v tropech.
Sasuke se nějakou dobu léčil z depresí. Nepovedlo se.
A Teuchi si splnil svůj dlouholetý sen – vyváří polévky s nudlemi.