Boj proti Osudu 60

Zbytky sněhu křupaly pod ošoupanými podrážkami, sem tam vykukující zbytek podzimního spadu zašustil.
Cesta byla dlouhá a nohy unavené, stejně jako oči, které nepřestávaly sledovat své okolí. Nikdy si nemohl být jistý, ne na hranicích vlastní země a ne se svou minulostí, která střílela do vzduchu světlice a lákala nájemné lovce. Ne s novým břemenem coby Hokageho tajný rádce a přisluhovač.
Pachuť hadího jedu ho zaštípala v ústech a místo, které kdysi zdobila prokletá pečeť, ho začalo pálit.
Hnusilo se mu, kým se stal. Ne předtím, ne před lety, ne jako zrazený a ponížený pronásledován pomstou. Ne. To už překonal, přes to se dostal. Za to už si i sám dokázal odpustit. Ale za tohle?
Vzpomínka na Kurenainy vyvalené oči, na Kibovy hněvem se prodlužující tesáky, na Shinovo tělo, které bez odporu dopadlo na zem. Na Leeho pěst, která se zastavila pár centimetrů před jeho obličejem, když se mu dostal do hlavy. Na ten zmatek a zděšení, které pluly vědomím. Na žal. A na nechápavost, která mu i přes to všechno nahnala husí kůži, protože když se nemohli oni spolehnout na svého přítele, na svého vůdce, na svého Hokageho, mohl on?
Korunami stromů prosvítalo pár paprsků světla a dopadalo na vysoké mraveniště. Imponující stavba. Imponující dělnici. A na jejich ramenech stojící královna. Udělali by pro ni cokoliv, obětovali by se. Podřídili se rozkazům, které se jim vnitřně příčí, ale chemie oddanosti je silnější.
Byl taky jako mravenec?
Ne, to mezi ním a Narutem nebyla žádná chemie. Nebyla to umělá loajalita. To, co dělal, nebylo vynucené. Ani přikázané. Bylo to hluboké, založené na vzájemném pochopení, na historii dlouhé jako jejich životy. Nebylo to násilné.
Ale nebylo to ani dobrovolné. Nemohlo být, když mu všechny ty věci sděloval z vysokého křesla za masivním dřevěným stolem s kloboukem na hlavě a výhledem na vesnici za svými zády. Nemohlo být, když o to žádal jako Hokage a ne jako jeho přítel.
Už jen pro tohle to musel dotáhnout do konce. Už jen pro ten pohled v Narutových očích, který dlouho dobu jen pokrýval ledem všechno v dosahu. Už jen proto, že měl tentokrát on poprvé v životě možnost zachovat se jako skutečný přítel. Byl by blázen, kdyby si to nechal proplout mezi prsty.
Světlo ozařující mraveniště zaplápolalo, když nad ním proletěl pták. Černý havran. Takže už byl blízko.
Stálými kroky se přibližoval ke staré pevnosti, kterou kdysi se svým týmem využíval jako provizorní úkryt. Hluboké podzemní prostory poskytovaly dostatečné tréninkové prostředí, i když bylo horní patro nad nimi zborcené, špinavé a takřka neobyvatelné. Ještě nemohl vidět obrysy budovy, vlhký vzduch a zatuchlina se ale stávaly intenzivnějšími. Kolem ucha mu proletěl komár a připomněl měsíce strávené v okolí bažin, kde byla čistá voda cennější než zlato a čerstvý vzduch nad všechnu léčivou chakru.
Domov. Vždycky si ho asocioval s místem a Konoha pro něj byla tehdy tabu. Tohle nebylo ideální, ale pro jakýsi pocit sounáležitosti naprosto dostačující. Vracet se sem, po tolika letech, bylo zvláštní a trochu těžké. Nohy jakoby se mu zadrhávaly, plíce se plnily řídkým vzduchem.
Vzpomínky na minulost, které na něj číhaly na každém rozpadlém rohu pevnosti, byly netouženým bonusem setkání, na které svolal svého dávného spolubojovníka. Nesměl se jimi nechat strhnout. Bylo to za ním. Jeho jediná touha byla žít přítomností a těšit se na budoucnost. Se svou ženou a dcerou.
Ticho lesa, které poskytovalo úkryt a dovolovalo mu na chvíli se odpoutat a přemýšlet, bylo přerušeno řinčivým zvukem a tlumenými výkřiky. Někde v dálce šplíchala voda.
Zamračil se a přidal do kroku.
Tři sta metrů. Dvě stě padesát. V průrvě mezi stromy uviděl pohybující se postavy.
Sto padesát metrů. Proud vody, který najednou vystřelil jeho směrem, mu k nohám přihodil nehybné tělo.
Sedmdesát metrů.
„Ty bastarde, za tohle zaplatíš!“
Padesát metrů.
„Už se bojím.“ Smích, který následoval, byl Sasukemu povědomý a umožnil mu zvolnit v tempu.
„No to bys teda měl! Hitokage!“
Dvacet metrů a stanul na mýtině před jejich úkrytem. Suigetsu se ležérně opíral o Hrdlořez, jehož okousané hrany se pomalu samy zacelovaly. Naproti němu stál kluk se světlými vlasy a černožlutým mlokem na hlavě, z jehož tlamy vycházel sykot a ze hřbetu výpar. Zajímavé.
„Nevím, na co si tu hraješ. Stejně tady dneska zemřeš.“
Nechal by Suigetsa, aby si s tím klukem pohrál. Aby mu ukázal, že není radno pouštět se do boje se sice samozvaným, ale stále legendárním šermířem z Mlžné. Jenže pak mlok vyskočil do vzduchu a Sasuke uviděl klukovu čelenku.
Přimhouřil oči.
Tak nakonec si nebude hrát Suigetsu.
„Mangekyou sharinghan.“

„No rozumíš tomu? Banda malejch děcek a chtějí mi vzít Hrdlořez. Taková s**čka.“
Sasukeho oči zčernaly a nehybné mladíkovo tělo dopadlo do bílého sněhu. Černožlutý mlok se svezl na zem o pár metrů dál, dech mělký a oči zavřené.
„Kdyby to byl aspoň rovnej souboj, ale poslat na mě samý chuuniny? To je trochu pod úroveň i na Mizukage,“ zasmál se Suigetsu a píchl do mrtvého těla hranou Hrdlořezu. „No aspoň byla sranda. Člověk si musí nějak zkrátit čas, když tu na tebe čeká, Sasuke.“
Jmenuje se Keitaro.
„I když je fakt, žes mi mohl nechat i toho posledního.“
Začnete ho učit vaše techniky?
„Bylo od tebe celkem drsný hned na něj použít Mangekyou.“
Nikdy ho neviděl se usmívat.
„Tě Karin drží tak zkrátka, žes musel trochu uvolnit páru, bo co?“
Ve skutečnosti je spíš podobný na Nejiho, ale děkuji ti, Kyoudou.
Podobný na Nejiho.
Podobný na Nejiho.
Podobný.
„K***a“
Suigetsu se překvapeně otočil na Sasukeho.
„Ohoho, a já myslel, že vám to klape.“
Sasuke do něj vrazil naprosto neohromený pohled.
„Ne Karin, ty debile.“
„Huh? Tak co tě tak vzalo? Seš nějakej divnej. Řekneš mi, vo co teda de?“
Sasuke si protřel dlaněmi oči. Třeštila mu hlava.
Hinata porodila dítě.
Hinata porodila Nejiho dítě.
Všichni se usmívají. Všichni jsou z něj paf.
Mají spolu rodinu. Jsou šťastní.
„No ták, Sasuke. Člověk se trmácí takovou dálku jen proto, že sis řekl. Tak co po mně teda chceš?“
Tohle nemůže Narutovi udělat. Tohle ho zničí.
Znovu pohlédl na mrtvé tělo u svých nohou, na zpocenou špinavou tvář, slepené blonďaté vlasy, čelenku Mlžné. Na mírně pootevřené rty, skrz které vytékala krev. Na pozůstatek dětskosti v dlouhých řasách. Hinatin žák.
Zamračil se.
Měla ho líp vycvičit a ne se místo toho tahat…
Tskl, když mu pohled padl na místo, kde ještě před chvílí ležel umírající mlok. Bylo prázdné.
Tolik komplikací a kvůli čemu. Všechno to bylo zbytečné.
„Tady jsme skončili. Všechny je posbírej a někde je zahrab. Ale daleko odtud, jasný? Nejlíp za hranicema. Ať tě u toho nikdo nevidí.“
Suigetsu na něj vrhl skandální pohled.
„Vypadám jako tvoje uklízečka, Sasuke? Kvůli tomuhle jsi mě nemusel tahat tak daleko.“
„Můžeš si za to sám, to tys jich tolik zabil. Stejně nemáš co dělat, tak si nestěžuj a ukliď ten bordel.“
Otočil se na patě a za doprovodu Suigetsova hlasitého nadávání zamířil zpátky do lesa.
Tohle Narutovi říct nesmí. Tohle se nesmí dozvědět nikdo.