Boj proti Osudu 61

Pohřeb byl ve středu. Přišlo daleko míň lidí, než Setsuyaku čekal, ale on vlastně vždycky čekal až příliš.
Mlha, která ráno pokrývala úplně všechno a přes kterou nebylo vidět na krok, se poprvé za celý měsíc zvedla a na zamrzlou trávu dopadlo zimní slunce. Skoro ironie, že první krásný den po tuhé zimě připadl zrovna na dnešek.
Slušelo se o tom přemýšlet? Zrovna teď, když stál na úplném konci řady deseti lidí, která se pomalými kroky sunula k odkrytému hrobu s rakví na dně a házela na ni hrst hlíny a květinu? Sewaninarova matka, jeho prateta. Hinata-sensei, Neji-sensei, Tai-sensei. Tamaki-sensei z akademie. Kyoudou. Nigenteki a Nentou. A pak on. Černé kalhoty byly špinavé, stejně jako boty a tvář. Ruka, co svírala červenou růži, se potila jako o závod. Sledoval, jak v díře pomalu mizí bílé růže, bílé lilie, žluté chryzantémy a karafiáty. Neměl ani tušení, co všechny ty květiny znamenaly, a to ho začínalo pomalu děsit. Proč mu matka prostě neřekla, jakou má koupit? Proč mu jenom s pusou na čelo a smutnou tváří vtiskla do ruky bankovku a poslala ho o deset minut napřed do květinářství naproti? Proč mu to ta květinářka nevyvrátila, když řekl, že chce červenou růži s černou stužkou, protože „To je na pohřeb.“ Proč mu neřekla nic k barvě krásné růže, když u pultu stejně zakroutila hlavou a poznamenala „Jestli je to pro toho mladýho, tak tu stužku šedou, prosimvás.“ Začal se potit celý. Takové faux-pas. Bílá a žlutá. Žlutá a bílá. A on přinese červenou. Co sakra vůbec znamená červená?
Řada pod ním se pohnula. Sledoval, jak před ním Kyoudou zavřela oči a se slzou tekoucí po tváři hodila do hrobu kytici bílých lilií. Slabé thud bylo následováno silnějším, jak na kytici i rakev dopadla hrst mokré hlíny. Kyoudou se otočila k hrobu bokem a rozešla se dopředu, kde stála Sewaninarova matka s pratetou a obě s třesoucíma se rukama a červenýma očima přijímaly kondolence. Chtěl se na ni dívat dál, chtěl si být jistý, že to zvládne, a tak nějak ujistit sebe, že to zvládne i on, ale výhled mu zastoupila Nigenteki vhazující do hrobu bílé chryzantémy a pak i Nentou, tentokrát s bílými karafiáty. A pak byl najednou na řadě on. Musel se pořádně soustředit, aby nohy přiměl k pohybu a udělal ty čtyři kroky dopředu.
Rakev na dně hrobu byla prostá, z topolového dřeva bez výrazných ornamentů. Všude po jejím povrchu byly rozesety květiny a poprašky hlíny. A pod víkem tělo. Bylo tam vůbec? Nebylo? Našli ho, nebo jenom zatloukli hřebíky, protože to prostě jinak nešlo?
Jenže pak si všiml pod náhrobním kamenem stočeného černožlutého tělíčka, které se třáslo a rychle dýchalo a které bylo stále pokryto krvavými šrámy. Na velké tmavé oči, které ho sledovaly. Na zvuky, které připomínaly pláč. Hitokage by přece na tom hrobě netruchlil, kdyby…
A právě tehdy se to v něm všechno zlomilo.
Kolena se podlomila a dopadla do tenké vrstvy sněhu zbarvené blátem. Ruce se zapřely za žulový obrubník, zatímco celým tělem lomcovaly hlasité vzlyky.
Byl mrtvý.
Mrtvý!
Ležel tam, šest stop pod povrchem v tý pitomý dřevěný rakvi a byl mrtvý!
Přes slzy neviděl nic. Ani náhrobní kámen, ani Hitokageho. Ani Kyoudou a Nentoua, kteří k němu potichu přišli; každý z jedné strany s rukou pod paží ho chtěli zvednout, ale vytrhl se jim. Hlasité naříkání přešlo v dusivé zvuky, když mu hleny zaplnily nos i hrdlo. Slzy se valily dál a dál a hlasivky bolely, i když přes ně žádný zvuk nevycházel. Křičel Sewaninarovo jméno, ale ozvěna mu zněla pouze v hlavě.
Silné ruce ho opět uchopily pod pažemi, tentokrát větší, mužské. Otočil se směrem k Tai-senseiovi a snažil se ho vlastníma rukama odstrčit, ale jeho učitel stál jako socha a do ucha mu šeptal: „Vzpamtuj se!“
Popotáhl a rukávem si otřel mokré tváře. Kyoudou a Nentou, co stáli vedle, se na něj, a Nigenteki pár metrů za nimi, se na něj nebyli schopni ani podívat. Hinata-sensei ho i se ztrhanou tváří probodávala neidentifikovatelným pohledem a Neji-sensei se jednoduše mračil. Nebylo tak těžké domyslet si, co si všichni myslí.
Ale jak mohli! Jak mohli být tak silní a tvářit se, jako by šel život dál? Jak mohli být tak silní a nedat tomu všemu průchod. Neprojevit se naplno. Vždyť to byl Sewaninaru! Jejich svěřenec. Jejich parťák. A přitom byli všichni jak stroje.
Vytrhl se Taiovi z rukou a utíkal. Utíkal i se svýma špinavýma botama, které barvily sníh do hněda. Utíkal přes strnule stojící Sewaninarovu matku, která ho celou dobu doprovázela vyděšeným pohledem. Utíkal i přes Nishina, který stál na okraji hřbitova opřený o strom s párátkem v puse a vše se zájmem sledoval. Utíkal a utíkal a ani jednou se neohlédl zpátky. Utíkal a vůbec nic ho nezajímalo; ani červená růže, která po něm zbyla na hrobě, viklající se nad propastí, zapřená o žulový obrubník jedním dlouhým trnem.

Jeho pokoj byl studený, cvičiště prázdné. U stolu, u kterého se bavili každý čtvrtek po tréninku, už celé dva měsíce nikdo neseděl.
Chodil ulicemi sem a tam, hlavně brzo ráno a pak po setmění, kdy venku nikdo nebyl a nikdo se ho tak nemohl na nic ptát. Chodil s hlavou v zemi a pak zase s hlavou v oblacích, jenom v tenkém triku s dlouhým rukávem a vestou s jednou energetickou tyčinkou v pravé náprsní kapse. Chodil rychle, protože jenom tak se všechno kolem měnilo ve šmouhu, která postrádala pevné rysy a z reality se tak stávala snem, který nemusel brát na vědomí.
Zvučné kroky skrz čvachtající bahno ho donesly opět k cíli. Sedl si na studenou zem; pocit promočených kalhot téměř okamžitý, a pak hlavou mírně pokynul směrem k náhrobku. Čerstvě vyryté jméno na něj zíralo stříbrnýma očima, na jejichž intenzitu si naštěstí již zvykl. Opřel se rukama o kolena a z náprsní kapsy vytáhl tyčinku. Rozbalil ji, půlku ulomil a položil ji na žulový obrubník před sebou. Černé oči, které ho sledovaly stejně jako ty stříbrné, se se zájmem otevřely ještě o něco víc.
„Měl bys mu trochu domluvit. Tyhle tyčinky ho neudrží na živu věčně.“
Mlok se otočil k Setsuyakovi čelem a sykl.
„No jo, ano, vidím tě. Seš tady taky. Huh,“ zvedl ruce na znamení míru. Vítr kolem rozhoupal nově se zelenající větve vysokých kaštanů a rozcuchal Setsuyakovi hnědé vlasy.
Hitokage zaprskal a Setsuyaku se usmál. „Já vím, měl bych se nechat ostříhat.“
Chvíli seděli jen tak, v klidu, Setsuyaku žmoulající svoji půlku tyčinky a Hitokage se zájmem pozorující tu odloženou dva metry před ním na obrubníku.
Byla to tradice, kterou byl za ty dva měsíce schopen dát do kupy. Vždycky přijít, sednout si, rozjímat. Rozdělit se o jídlo. A pak jít zase zpátky, cestou dlouhou, aby ho neviděl nikdo odcházet. Protože by to nepochopili. Nikdo by to nepochopil.
Setsuyaku věděl, že se upnul, že si vytvořil vztah s hrobem svého mrtvého parťáka, ale nemohl si pomoct. To celé mu připadalo jako přesně načasované. Jako kolečka hodin, která do sebe zapadají s milimetrovou přesností.
Sewaninaru a on nebyli nejlepší přátelé, neměli toho moc společného a jejich náhledy na život se dost radikálně lišily. Sebevědomí a ctižádostivost oproti strachu a plachosti. Taková kombinace nemohla fungovat. Ale Setsuyaku to vítal. Dávalo mu to křídla. Únik. Cestu ven.
Hitokage se pohnul ze svého místa u paty náhrobku a svýma tenkýma oslabenýma nožičkama se doplazil až ke kousku ovesné tyčinky. Navlhčil ji slinami a pomalu ji začal okusovat.
Setsuyaku se usmál. Trvalo to až moc dlouho, než k němu přestal Hitokage cítit odpor a byl ochoten se nechat aspoň nakrmit.
Žmoulání a mlaskání byly jediné zvuky, které dlouhou dobu plynuly kolem, až se začaly na obzoru objevovat první sluneční paprsky. Za chvíli začnou kolem chodit lidi. Stará paní, jejíž manžel zemřel už před třiceti lety ve válce, a mladá vdova s pětiletou dcerou, které ztratily tatínka na misi před rokem. Každý den v sedm, přesně jako hodinky.
Setsuyaku nechtěl, aby ho tady viděli, přesto ale nechtěl ještě odejít. Ne bez toho, aby udělal to, pro co vlastně přišel.
„Já jsem… chtěl jsem se přijít omluvit. Za to, jak jsem vám komplikoval ten poslední rok život.“
Uchopil do ruky stéblo trávy a prudce ho vytrhl. Řízlo ho do prstu a zbarvilo se červeně. „Já vím, že jsem to vždycky pokazil a že se nám nedařilo tak, jak by mohlo, protože jsem tomu nedával úplně všechno.“
Hitokage, který se po jídle spokojeně olizoval, rázem ztuhl a upřel na něj své velké oči.
Setsuyakovi se zrychlilo srdce. Ošil se. „Ano. To.. to je pravda. Nedával jsem tomu všechno. Nemohl jsem. Nechtěl jsem. Protože…,“ polkl. „Protože jsem… protože jsem se bál.“
Hitokageho oči ho neopouštěly a to mu dodalo trochu odvahy navíc. „Já jsem…“ Ale no tak, tohle přece dokáže. Tohle musí. Tohle jediné. Pak už nemusí nic, ale tohle to ano. „Já…,“ hlas se mu zadrhl, hlasivky se napnuly a začaly pálit. Nos se naplnil hleny a z očí se vyvalily slzy. Posmrkl. „Já jsem…huuuh,“ zhluboka se nadechl. Hitokageho oči ho pořád sledovaly. Pořád se na něj dívaly tím vybízejícím pohledem. Cítil se skoro jako před dvěma měsíci, kdy nebyl schopen se ani důstojně rozloučit se Sewaninarem. Vlastně ani nevěděl, jestli sem dneska přišel kvůli němu nebo kvůli Hitokagemu. Jak zvráceným vlastně musel být? „Já jsem prostě nechtěl umřít!“ Vypadlo z něj nakonec. Vzlyky se propustily naplno, hleny tekly krkem dolů i nosem ven a zapatlaly celou tvář. Rukáv trička byl mokrý stejně jako kalhoty od sezení v blátě a hrudník tak těžký, až ho doslova bolelo srdce. „Je mi to tak strašně líto!“
Vítr kolem se zvedl a znovu rozcuchal hnědé vlasy. Přeletěly mu přes tváře a nalepily se na usoplený obličej. Třesoucími se prsty je odhrnul pryč a znovu se osušil. Nebylo to takové, jaké si to představoval, nebylo to zdaleka ani z poloviny tak důstojné, ale byl rád, že to ze sebe nakonec dostal. Aspoň tohle, když už nic jiného. Aspoň tohle, když už jim neřekne, že ho přiměli s tím skoncovat. Že když to nedokázali oni dva spolu, ruku v ruce, čelit nástrahám světa, jak by to mohl dokázat on? Že když tenhle svět zabil Sewaninara, jak si může Setsuyaku myslet, že na něj smrt nečeká hned na příštím hrotu hozeného kunaie?
Nikdy nebyl silný. A nikdy nebyl ani statečný. Dokázal sebrat odvahu pouze na jednu věc a tu už udělal. Nic dalšího po něm nikdo nemohl chtít, protože on sám byl přesvědčený, že nic jiného, nic většího, už nikdy v životě nedokáže.
„Haaa,“ zhluboka se nadechl a zahnal slzy deroucí se na povrch. Podíval na stříbrné oči Sewaninarova jména nejistým pohledem, pak přeletěl na vypoulené černé oči jeho mloka a hluboce se uklonil.
„Odpusť.“ A ani tentokrát nevěděl, kterému z těch dvou to vlastně říká.