Žánr
No, jak jen bych začal tento příběh? Abych nevypadal jak Konožský ninja Hatake Kakashi při čtení té knihy, co vyšla teprve nedávno. Stejně je to brak, to mi nevymluvíte! Nebo abyste si nemysleli, že mi city změnily povahu drsného zabijáka. Spíše naopak. Trvalo mi dlouho než jsem se odhodlal vypovědět tenhle příběh. Zasloužíte si ho znát. Je tolik začátků, ale jde vůbec určit, kdy příběh má začátek a kdy konec? Jestli je to jako se životem? Začíná zrodem a končí skonem?
Hornaté a kamenité stezky a pláně Země Balvanů se pomalu proměnily v písčitou poušť Země Větru. Tento směr byl zcela logický vzhledem k několika skutečnostem. První byl, že se museli zdržovat v oblasti Pěti Velkých Národů, kde operoval Orochimaru. Tím mohl Raiu do určité míry pokračovat ve své tajné misi, kterou mu udělil Čtvrtý Raikage, i když pro mladíka to nebylo až tak primární.
Málokdo ví, jak se Kakashi dostal ke čtení Icha Icha. Nebyla v tom zvrácenost, láska k literatuře ani se nejednalo o způsob trávení volného času. Důvodem byla zcela obyčejná vyčůranost. Kakashi vždy byl samotář a pozornost ostatních lidí ho vždy spíš obtěžovala. Zároveň byl velmi všímavý, a proto ho zaujal jeden zajímavý fakt. Jakmile si někdo čte, ostatní si ho většinou nedovolí oslovit. Čímž se v jeho hlavě zrodil onen plán. Vešel prostě do knihkupectví s úmyslem koupit si knížku jako plašičku prudérních známých.
Hej, holka, ty jsi fakt třída.
Hezká, bezchybná pleť, neokoukaná
V panujícím šeru bíla jak křída,
nešetrnému slunci nevystavovaná.
Pojď, holka, hodíme řeč.
Co si dáš? Koupím ti pití,
ať opadne svazující křeč.
Stud zbytečně překáží v žití.
Nu, holka, nech toho mladíka -
neví, jak nedotčené kvítko opylovat.
Svěř se do rukou Zvrhlého poustevníka.
Věř, nebudeš litovat.
Víš, holka, v tomhle baru vedeš.
Nedělej drahoty, přisedni si blíž
poslechnu si, jak krásně předeš.
Nekoušu, neboj se nic.
Nudle jsou koření života, říkával Teuchi často a rád, bez nich má člověk pocit, že mu ve všedním dni či po tvrdé práci, výcviku něco schází. Asi na tom i něco bylo, protože měl skoro pořád plno a kdykoliv zahlédl Naruta, zatápěl pod dalším hrncem, aby měl dostatek dlouhých nudliček pro nenasytnou lišku. Tak to šlo den po dni, týden po týdnu, měsíc po měsíci. Pro Teuchiho krámek s rámenem nebyl jen obživou, bral svou práci jako poslání.
Skupina ninjů mlčky spěchala zasněženou krajinou. Šustění jejich kroků zanikalo v hvízdavých poryvech ledového větru a vrstvička chakry na podrážkách jejich bot bránila tvoření stop v křehké bílé pokrývce.
Probral se na nemocniční posteli.
Sice ještě neotevřel oči, ale byl si tím jistý. Znovu se zhluboka nadechl a ucítil jemný téměř neznatelný zápach dezinfekce, kterou přebíjela vůně citrusů.
Píp.
Píp.
Píp.
Rozhodně je v nemocnici, ty pípající přístroje mluvily za vše. A neskutečně ho iritovaly. Měl pocit, že ten vysoký tón, který přístroje vydávají, se mu zařezává přímo do mozku.
Vážně se musí probrat? Nebylo by lepší, kdyby tu prostě zůstal ležet? Navěky?
Tmavá prikrývka pokryla nebo nad mestom. Chumáčiky snehu zľahla dopadali na zem. Biela perina pokryla cesty, stromy aj strechy budov. V zasnežených uliciach Konohy, ktoré sú väčšinou plné jej obyvateľmi, zavládlo ticho a pokoj. Pokoj, ktorý vládne každý rok o tomto čase - čase vianočnom. Kedy všetci odložia spory bokom a stretnú sa s blízkymi.
„A takhle, milí žáci, musíte házet shurikeny, vždy několik čísel výš než původně zamýšlíte, jelikož gravitace vykonává svou práci na výbornou vždy a všude,“ vysvětloval zapáleně učitel dnešní látku ukazuje na obrázek shurikenu pověšeného na tabuli.
Sasuke se opíral o strom. Těžce oddechoval. Trénoval opravdu hodně tvrdě, neboť je tu stále jedna věc, kterou musí udělat. Co ho ale překvapovalo, že s ním ten blb zvládá držet krok. Vypadalo to, že je do tréninku zapálenější víc než on. Když se tenkrát probudil v nemocnici, hned po tom, co se jim společně podařilo porazit Orochimara, Naruto stál u jeho postele, ruce měl založené na prsou a spiklenecky se na něj usmíval. S naprostou samozřejmostí mu oznámil, že mu pomůže porazit jeho bratra. Žádný škemrání a prosení, aby se vzdal pomsty.
Já cestu svou jsem našel dávno,
jak v mém osudu bylo psáno,
když jsem viděl, jak tam stojí,
meč oblepen rudou krví,
v tváři chlad a potěšení,
on liboval si v utrpení.
Já cestu svou jsem našel dávno,
jak v mém osudu bylo psáno,
já jsem byl ten vyvolený,
který dá duším vykoupení,
když splatí dluh krve krví,
pomsta prý není řešení,
co oni vědí? Neznají to utrpení.
Poupravil si batoh na zádech a dál svižným tempem vykračoval k vesnici. Zbývalo už jen pár kilometrů; vzdálené zrcadlení vzduchu z rozpálených kamenných skal bylo jasné a vykouzlilo mu na tváři letmý úsměv. Líce plné šrámů, pravá ruka po zlomenině, přesto se však nesl s naplňujícím pocitem úspěchu. První samostatná mise jako jounin. První mise, kdy se musel spolehnout jen sám na sebe a uspět.
Díl devětatřicátý – Když zachránce všechno zkazí
Přestože jsem před Narutem při loučení u brány, kde jsme se nechali „vyhodit,“ hrála hrdinku a kasala se, že na mne nulový výsledek pátrání po jakékoli zmínce o té záhadné, dle všeho ani neexistující, technice nezanechal zdrcující negativní vliv, během cesty k domovu jsem se neubránila neúnavně dotírající skleslosti. Neměl ji kdo rozptýlit, tudíž se postupně zvesela rozlézala po bezbranných vnitřnostech.
Varování! Povídka obsahuje malý spoiler na Poslední z klanu Akame
„Dávej na ně pozor! Nepřej si mě, jestli se jim něco stane. Tady máš nákupní seznam, na nic nezapomeň,“ řekla přísně Narutovi. Byla děsivá, když šlo o děti. Z mírné ženy se stávala běsnící saň.
„Opatrujte se, zlatíčka,“ Hinata se sehnula nejprve k Himawari a potom k Borutovi a každému vlepila pusu na čelo. Vrhla poslední přísný pohled na Naruta, otočila se a odešla.
Když se začala probouzet, první, čeho si všimla, byla ztuhlá bolest za krkem. Stáhla obličej, otevřela oči na škvírku a ospale zamrkala.
Část jejího zorného pole byla zakryta jejíma rukama, na nichž měla složenou hlavu. I přes to ale dobře rozpoznala desku stolu, na němž spala, i svůj hrníček s čajem. Periferním viděním se ujistila i o tom, že chlapečkova kolébka je stále na svém místě. Unaveně vydechla a zamrkala, aby dostala ospalost z očí.
Přestože Slunce ještě ani nezačalo stoupat nad obzor, ulice ve čtvrti klanu Hyuuga projevovaly první opatrné známky ruchu. Zatímco zbytek Konohy ještě hluboce spal, zpoza oken nízkých domků se ozývalo cinkání nádobí a zšeřelými ulicemi se rozléhaly ospalé kroky ninjů vyrážejících na ranní mise.
„Musíte se pořád soustředit. Nic jiné není tak důležité, jako koncentrace. Uchopte myšlenku a držte jí v hlavě tak dlouho, dokud nesplyne s vaším vědomím, dokud se nestane třetím okem.“
Ruce se jí třásly, čelo se zalilo potem. Kolem dlaní byl patrný slabě zelený opar, který částečně mizel v kůži prasete ležícího na stole vedle ní.
Po několika hodinách cesty jsme dorazili k vysokým hradbám pevnosti, jejímž srdcem byl prastarý chrám vytesaný do ještě mnohem starší hory. Tisíce let tu mnichové oslavovali Susana no Mikoto, boha bouře a moří. Rybáři z celého světa se sem sjížděli modlit za štědré úlovky a bezpečnou plavbu, a dokonce i samotní vládci ze všech koutů Země ohně se sem jezdili mocnému bohu klanět. Alespoň dokud se vlády v tomto kraji neujal kníže Hasekura.
Boj to byl nečekaně krátký, leč o to brutálnější, trval pouhých deset minut, ale publiku to přišlo jako věčnost. Přihlížející zůstali v naprostém šoku civět. To, co zde spatřili neviděl žádný smrtelník, od dob dětství Kaguyi. Dokonce sama Kaguya neměla tu čest. Takový výsledek opravdu nepředpověděl ani jeden z těch posledních.
„No tak! Na co čekáš! Už mě konečně ZABIJ!!!“ řvala zoufale postava ležíc bezmocně na zemi, kunai tak blízko hrdla...
Marně se pokoušela vecpat do své zápasnické bundy. Jenže od doby, kdy ji naposledy měla na sobě celkem vyrostla. Povedlo se jí narvat ruce do rukávů skoro až po ramena, ale pak se zasekla. Nemohla ani tam ani zpátky. Obě horní končetiny jí chromě vysely v nepřirozené poloze.
