Zlaťáček

Šel nukenin do městečka,
šel tam zvesela,
protože mu pokladnička
v kapse pěkně cinkala.

Čas od času zastavil se,
do kasičky nakoukl,
když mincemi pokochal se,
pýchou se nám nafoukl.

U srdcí ho pěkně hřálo,
jak velmi je bohatý,
že má pěnez, a ne málo,
tolary a dukáty.

V městečku, tam banka stojí,
tam má chlapík namířeno,
tam na vkladní knížce svojí
jmění své má uloženo.

Na bance je oznámení:
„Výročí tu oslavujem!
Sto roků od založení!
Sami sobě gratulujem.“

Kakuzu už dovnitř vstoupil,
své mince přepočítal
(aby se sám neoloupil),
a k přepážce zavítal.

Úřednice mile praví:
„Jste nám dobrým zákazníkem.
Když teď naše banka slaví,
obdarujeme vás psíkem!“

Psík? A z banky? Jémináčku!
To je ale dáreček!
Hodí se na stopovačku.
Dá mu jméno Zlaťáček.

Neb je to pes zlatosrstý,
v barvě kovu drahého,
Kakuzu ho hladí prsty
a směje se na něho.

A potom si pejska nese
zpět do svého doupěte,
velice již raduje se
z rozkošného štěněte.

Od té doby netěší ho
ani mincí cinkání,
ani vůně hovězího,
jen pejskovo hafání.

Stopovat ho v lese učí
neb zadávit nepřítele,
jindy jen zálibně čučí,
jak pes hopká převesele.

Když pak do města se vrátí,
vždycky koupí špekáček,
ať si pochutná ten zlatý,
roztomilý Zlaťáček.

A když špekáčky mu dojdou,
Kakuzu se obětuje,
a svoje zásobní srdce
pejsánkovi podstrojuje.

Na mise ho s sebou vodí
Hidanovi navzdory.
Jen ať pozná, jak se loví
ocasaté potvory.

A to nebyl dobrý nápad,
vzít pejska do boje, aby
démony se učil drápat.
Sežrala ho Matatabi.

Kakuzu teď truchlí v duchu,
pro svého milého psíčka.
Naštěstí tu na útěchu
je stále jeho pokladnička.