Žánr
Situace na bojišti mezi Hotakaou a trojicí mladých ninjů nebyla nijak pozitivní. I když měli všichni talent nebo úchvatné schopnosti, Hotaka byl jednak zkušený jounin, jednak dostatečně schopný na to, aby ho zvolili na prestižní pozici Ochránce města Hashiwari. Měl atypický a unikátní způsob boje, ale co bylo nejdůležitější, byl skutečně nakrknutý, že ho někdo tak mladý, jako byli Raiu, Tayuya a Jakkaru, dokázal zasáhnout a zranit. Tím zasáhli hlavně jeho pýchu, a to nemohl nechat jenom tak, takže se už tolik nedržel zpátky.
Mezi vzrostlými stromy se skrýval ninja. Prostor kolem něj byl zalit těžkou mlhou, jejíž kapky mu již zcela promáčely oblečení. Přestože chloupky na jeho pažích stály chladem a po páteři mu přebíhaly mrazivé křeče, jeho oči nepřestávaly napjatě těkat mléčným oparem a snažily se zachytit obrys nepřátel.
…aneb většinou zjistíš, zda něco chceš, až když o to přijdeš.
„Musíš mi pomoct!“
Stylem Leeho, dobíhajícího na poslední chvíli na trénink – v nějaké na hony vzdálené dimenzi, ve které se na smluvené místo nedostavuje s hodinovým předstihem, aby se rozcvičil - se vřítila do skrovné, v rámci úspor z kumbálu na uklízecí prostředky přetvořené pracovny, kde svým zbrklým vpádem způsobila menší uragán.
A to doslova.
Zakroužil sklenicí mezi svými prsty a upil malé množství přeslazené ostružinové limonády, kterou před něj před chvílí postavila servírka.
Před chvílí. Hm. Podíval se na nástěnné hodiny: patnáct dvacet sedm. Zvláštní. Připadalo mu to jak třicet minut namísto deseti, co se svým týmem přišel, sedl si a mlčky čekal, než dorazí tým druhý. Hinatin. Vlastně ne. Taiův.
Kousl se do vnitřního rtu.
Taiův tým. Pche.
Už to trvalo príliš dlho. Vo vnútri som sa modlila, aby sa mu nič nestalo a aby prišiel v poriadku domov ku mne, ku našej malej dcérke. Sedela som na kresle, ktoré som si už včera presunula ku oknu, aby som nepremeškala ten moment. Posledné dni som veľa nespala. Už je to päť mesiacov, čo sa Sasuke neozval. Hlavou mi behalo množstvo myšlienok, zatiaľ čo som čakala na malú bodku uprostred modrej oblohy, jastraba, ktorý sa bude postupne približovať k môjmu oknu a na nôžke nájdem malý papierik so správou od Sasukeho.
Díl osmatřicátý – Země Zmatku
Válela jsem se na gauči. Ležela jsem na pravém boku, s rukou ohnutou v lokti, kterým jsem byla doslova zapíchnutá mezi sedadlem a bočním opěradlem, jsem si podepírala hlavu a tupě civěla na televizi. Byla jsem líná přepnout na jiný kanál, takže jsem už přes dvacet minut sledovala nějaký pořad pro kutily. Ne, že by mě zajímalo, jak správně ořezávat stromy nebo si podomácku zbouchnout jednoduchou poličku, prostě jsem zabíjela volný čas. Najednou jsem ho měla přebytek a neuměla s ním efektivně naložit.
tádá tattatá - tádá tattatá - tatta tatta tattatá - tararara tadadá - tararara tararara tararara dá
Navzdory pospevovaniu prešla prijímacou sálou nemocnice prakticky nepozorovane. O tomto čase, kedy už návštevy odchádzali a čo nevidieť si personál mal začať meniť služby, bol dosť veľký frmol. Než by sa kto nazdal, zmizla v šatni sestier.
tádá tattatá - tádá tattatá - tatta tatta tattatá - tada tararara rarara rarara rarara dá - tada tada dada dadada dá
Bylo líné nedělní odpoledne, což mohlo mít nějaký význam kdekoli jen ne v Deštné, kde panovalo celodenně ospalé příšeří.
Pein se rozhodl sestoupit ze svých božských výšin, tedy navrátit se myšlenkami do reality, a zkontrolovat své podřízené. Nicméně ti o jeho pozornost nestáli, nebylo se jim co divit, protože před necelým měsícem měla jedna taková návštěva katastrofální důsledky. Rozhodli se proto učinit nezbytné kroky a drželi pravidelné hlídky, aby se vyhnuli setkání s Peinem. Naštěstí byl toho dne na stráži Itachi, takže všichni byli varování s dostatečným předstihem, aby stihli vyklidit pole. Všichni až na Konan, kterou nikdo nevaroval. Proč taky, byla to ženská, lezla šéfovi do zadku a navíc práskala, takže ať si jeho společnost vychutná za ně za všechny.
Jinchuuriki jednoocasého by nepředstavoval takový problém, kdyby ho mohli najít. Přitom byl Sasori obeznámen se všemi podstatnými fakty: kdo je Jinchuuriki, ve které vesnici, a co všechno umí.
[i]Vážený šestý Hokage,
Upřímně Vám děkuji za gratulaci a doufám, že i Vám se v nové pozici daří.
Diplomatický vztah je vždy záležitostí obou stran, proto chcete-li pracovat na jeho zlepšení, měl byste provést první krok. Jelikož Vám ale chci ukázat svou dobrou vůli, vysvětlím Vám situaci ohledně Nejiho a Hinaty Hyuugy.
Tito ninjové byli přijati do Kiri předchozím Mizukagem, který jim poskytl útočiště po jejich vyhnání z Konohy. Během následujících měsíců se z obou stali právoplatní občané Vesnice Skryté v Mlze.
Uplynuly necelý dva týdny. Sakura chodila za Itachim každý den, vyprávěla mu zážitky, co prožila ten den a ošetřovala mu zranění. Itachi na tom byl čím dál tím líp. Ze začátku na Sakuřino vyprávění nereagoval, ale jak dny plynuly, tak začal sem tam něco odpovídat, až pak spolu začali mluvit normálně. Atmosféra v chatě se úplně změnila.
„Vidíš? Jak snadno mohu s tebou manipulovat?“ Y’qul rozpřáhl Hinatiny ruce kolem svého území, které bude navždy jeho. Nehledě na tom, kdo co říká, či vykoná.
Haruno Sakura byla u sebe doma a uklízela svůj pokoj. Zrovna měla volno z práce a shodou náhod pro dnešní den neměla žádné plány.
Touazuki si s přivřenýma očima užívala jemný vánek. Nohy měla přehozené přes područku křesla a občas hrábla rukou na stůl a z misky si vzala ořechy a schroupala je.
„Měl bys je dát z mého dosahu,“ upozornila svého společníka, „jinak se jich přejím a bude mě bolet břicho.“
"Zítra se vrátí."
Neji pootočil hlavou a zadíval se na Hinatu stojící u okna. Venkem plula neproniknutelná temná mlha, která prostrkovala prsty i skrz dřevěný rám a ježila chlupy na pažích.
"Kdo?" nakrčil obočí.
"Naše týmy. Odpoledne došla zpráva od Taie."
Hinata poodstoupila od okna a vložila již spícího Keitara do postýlky. Zakryla ho dečkou a vtiskla polibek na čelo. Ani se nezavrtěl.
"Říkal ještě něco?"
Povzdechla si, když rozepínala mikinu a vytahovala zpod polštáře spací úbor.
"Chce se přijít na Keitara podívat."
V Nejim cuklo.
Byl krásný slunečný den, lehce vál větřík a rozechvíval barevné listy na stromech. Na tento den byl stanoven začátek podzimních slavností, které vždy trvaly celý týden. Lidé už se těšili na dny plné dobrého jídla a pití, předvádění bojových umění a jutsu, hry a aktivity pro děti, hřejivé ohně a závěrečný ohňostroj na uvítání podzimu.
Slavnosti zahajoval samotný Hokage svým proslovem a zapálením ohně, který se udržoval až do ukončení slavnosti, kdy zase oheň Hokage slavnostně uhasil.
Láska visela ve vzduchu po celé Konoze. Jakmile skončila Čtvrtá Velká Válka Ninjů, mnoho nadějných ninjů z nové generace si začalo uvědomovat: Život byl krátký. Smrt mohla přijít kdykoliv, a možná nejlepší rozhodnutí by bylo užívat si život, dokud trvá.
Touazuki seděla u laboratorního stolku, jednu ruku složenou pod hlavou a druhou neustále zapalovala a zhasínala hořák pod skleněnou baňkou. Od návratu z poslední mise byla v podivném rozpoložení. Utápěla se ve spleti myšlenek a pochybností a nedařilo se jí uniknout. V prvé řadě se pohádala s Tsunade. Při lékařském výcviku se jí povedlo úspěšně oživit rybu. Hokage z toho měla obrovskou radost, což Tou poznala, i když se to snažila zakrýt a pronesla uštěpačnou poznámku: „To ti to trvalo.“
Naruto doskočil pred akadémiu a mieril do miestnosti, v ktorej mal mať zraz s tímom. Celú cestu chodbou sa cítil priam neuveriteľne dobre, tá chakra na neho pôsobila ako droga, ten pocit moci bol priam euforický.
Pri vstupe do triedy sa zarazil, hlas v jeho hlave sa opäť ozval.
„Niekto nás sleduje.“
Chlapec sa porozhliadol. „Zaujímavé,“ dodal si sám pre seba a vstúpil do dverí.
Jeho tímový partneri si ho okamžite všimli.
